Děvče v krabici: děsivá fotka umírající Mongolky šokovala svět, ženu odsoudili k trestu smrti hladem

V roce 1922 vyšla v jednom čísle slavného časopisu National Geographic velice děsivá fotografie. Zachycuje ženu, která pololeží v nahrubo stlučené dřevěné bytelné bedně. S pološíleným výrazem v očích se dívá škvírkou v nadzemní rakvi ven, rozcuchané černé vlasy zoufale trčí do všech stran, špinavou rukou se mladá žena snaží dosáhnout na jakýsi zámek nebo klepadlo. Čtenáři vyděšeně zalapali po dechu - tehdy už byl National Geographic masově rozšířený po celém světě a měl spoustu odběratelů.

Lidé na počátku dvacátého století toužili po objevování nových krajin, v kurzu byli cestovatelé a veškerá fotografická dokumentace z cest těchto novodobých pionýrů se vždy setkala s nesmírným zájmem. Jenže tohle… Co to mělo být? Popisek pod fotkou zněl Mongolská vězenkyně v krabici - a tato noticka byla ještě doplněna jménem fotografa Stéphana Passeta a jeho originálním zápiskem pod fotkou samotnou - Le supplice d'une femme condamnée à mort pour adultère, což lze zhruba přeložit jako mučení (utrpení) ženy odsouzené k smrti za cizoložství.

Jaký příběh tento opravdu drsný a srdceryvný portrét nešťastné umírající ženy skrývá?

Slavný francouzský fotograf Stéphane Passet (1875-1941) se přátelil s bohatým finančním bankéřem Albertem Kahnem. Kahn byl dobrodruh, který ale kvůli zaměstnání nemohl sám pořádně cestovat. Miloval fotografii, sám byl amatérský fotograf a na počátku dvacátého století zcela propadl barevným fotkám, které vznikaly pomocí procesu autochrome.

„V roce 1903 Auguste a Louis Lumièrovi zahájili proces barevné fotografie. V roce 1907 jej začali prodávat po celém světě. Byl populární, dokud nebyl pomalu nahrazen produkty společností jako Kodak, které začaly ve třicátých letech vyrábět vícevrstvé subtraktivní barevné filmy. Autochrom stále zůstával populární ve své rodné Francii a vydával aktualizované a nové verze svého filmu až do roku 1952. Autochrom byl v roce 1955 ukončen,“ uvádí web Medium.com. Filantrop Khan se rozhodl vyslat jakousi expedici, která měla za úkol fotograficky zdokumentovat odlehlé země, o kterých se v Evropě málo vědělo.

Passet už byl známý a talentovaný autor mnoha kolorovaných portrétů, fotil Indii, Dálný východ, Střední východ; v první světové válce byl válečným fotografem, který s nasazením života pořídil mnoho typických autochromových portrétů. Po válce také dokumentoval obnovu zničené Francie a Belgie. V roce 1913 na popud Alberta Khana vyrazil Stéphane Passet do Mongolska. Ambiciózní projekt francouzského bankéře zahrnoval nafocení běžného života v této dosud málo známé zemi.

Bohatý mecenáš zaplatil cestu, všechny výlohy, drahé fotografické vybavení a Passet spolu se svým týmem vyrazili na dobrodružnou cestu. Kolekce jeho mongolských fotografií je nesmírně cenným a vypovídajícím svědectvím o životě v zemi, o chudých lidech, Stéphane Passet se dostal i do vězení, kde fotil různé formy trestů, pózovali mu dozorci, boháči i naprostí chudáci a žebráci, kteří se už jen vyčerpaně plazili v prachu cest.

25. července 1913 se Pasetova výprava ocitla poblíž Örgöö (poangličtěno jako Urga), nyní Ulánbátar. „Liduprázdná poušť, prach, vedro. Nejbližší vesnice byla na míle daleko. Sem tam byla drobná osada, první velké město jsme viděli až za obzorem. Cestou jsme potkali jen pár domorodců na oslech, kteří vezli vodu, pak dvě rodiny kočovných Mongolů, kteří se k nám chovali nevšímavě. Chtěli jsme vytotografovat děti, ale zřejmě otec si kladl naprosto nesmyslné podmínky stran finanční odměny či jiné odměny. Museli jsme to vzdát a nasedli na koně, jedouc dále pouští. Pak upoutal naši pozornost předmět, který se v otáčivém prachu míhal a přibližoval se. Mysleli jsme, že jde o obytnou chatrč. Když jsme přijeli blíže, v úžasu se nám tajil dech. Náš průvodce se jal vysvětlovati svou rodnou řečí, ukazoval, ať jdeme pryč, ale nedbali jsme. Něco se tam hýbalo. Je to živé! Tam je živý člověk! ozvalo se volání!“ zní sugestivní líčení Passetova asistenta při objevení „rakve“ uprostřed pustiny.

Byl to člověk. Živá, umírající žena, která nemohla ani mluvit, jen šeptala. Stéphane Passet udělal svůj životní portrét, ale zároveň chtěl ženu vysvobodit. To už přiběhli další Mongolové a zcela striktně mu jakýkoliv zásah zakázali. To Passet ctil, ať si o tom myslíme, co chceme - v rámci zachování nestrannosti ji tam prostě musel nechat. „Fotografové ji museli nechat v krabici, protože nemohli zasahovat do systému zákonů a pořádku jiné kultury.“ zmiňuje nepsaný zákon tehdejších dokumentaristů web Medium.com.

Sotva byla nebohá žena vyfotografována, už celou výpravu popoháněli pryč. Stéphane potkal nějakého kmenového náčelníka, který mu nabídl vodu a začal se ho ptát. Překladatel mu vysvětloval, co se ženě stalo, proč tam je. Najevo vycházel otřesný způsob trestu cizoložných mongolských dívek, které se v krabici smrti ocitaly po celá staletí.

V Mongolsku na počátku 20. století byly společenské normy a zákony hluboce zakořeněny v tradičních zvycích a společnost byla velice silně ovlivněna buddhismem a šamanstvím. Kočovný životní styl mongolského lidu vyžadoval přísné dodržování morálních norem a sociálních tradic. Musel se zachovat pořádek v jednotlivých komunitách. Přísně se trestaly krádeže, vraždy - většinou smrtí, ale milosrdnější - provinilec býval oběšen nebo ubit. Potrestání viníka dle morálky tehdejších Mongolů udržovalo soudržnost komunit a každý si dobře rozmyslel, jestli má páchat nějaký zločin.

Cizoložství, které bylo považováno za závažné provinění proti těmto normám, se trestalo smrtí. Brutální a naprosto nehumánní metody poprav za tento přečin byly natolik šílené, že zcela odrážely závažnost spáchaní cizoložství jako zločinu. V očích mongolské společnosti byla totiž nevěra nebo sex mimo manželství naprosto neodpustitelná věc, která se trestala způsobem, který měl ženy odradit. Ano, většinou jen ženy. Muži byli vlastně chápáni jako oběti ženského chtíče. U mužů se v rámci komunit přísně trestalo znásilnění nebo incest, ale za cizoložství byla vesměs vždy potrestána výhradně žena, a to trestem nejvyšším - smrtí.

Kmenový náčelník pomocí tlumočníka vysvětloval Passetovi, jak to v těchto případech chodí. Pokud byla žena shledána vinnou ze zakázaného sexuálního styku, byla odsouzena k smrti hladem v bedně. Ta byla buď narychlo zhotovena - nebo už měli ve větších městech tyto nadzemní rakve přichystané do zásoby. Bedna byla odtažena do odlehlého místa v poušti. Provinilou ženu svlékli do naha a zavřeli do bedny.

Byl tam úzký průzor v hlavové části, kterým mohla nebožačka koukat ven - tento otvor sloužil také jako přívod vzduchu. Udušení nepřicházelo v úvahu, musela zemřít hlady. Své vykonaly i povětrnostní podmínky - suchý vítr, příšerně pražící slunce. Tato bizarní metoda trestu zajišťovala pomalou a trýznivou smrt nebohé ženy. A jako neblahou třešničku na dortu ji nenechali zemřít hned. Při pozorném pohledu na fotografii si můžeme všimnout rozbité misky pod ženinou hlavou - jako součást jistého odstrašení pro další mladé dívky byly nějaký čas odsouzené k trestu smrti hladem v bedně krmeny a napájeny. Troškou vody, troškou nějaké kaše, kterou nebohé a pološílené umírající Mongolky nabíraly ze své bedny rukou. Pak se příděly snižovaly, byla jí podávána jen voda, takže odsouzená byla naživu, ale umírala déle.

Bezesporu strašlivá představa. A ještě to mělo dohru v tom, že každé z odsouzených „do krabice“ byla dána možnost vysvobození. Prostě jí neřekli: „Tak, teď jsi odsouzena k smrti hladem a umřeš!“, ale rozsudek byl obohacen o slovo MOŽNÁ. Trýzněná žena tudíž neustále čekala, že ji přijdou zachránit. „Tato „naděje“ byla na tom všem to nejhorší. Neumíme si ani plně představit, co tam ty nebohé ženy musely prožívat,“ konstatuje chmurně Deji Akomolafe, který se fotografií ženy v bedně zabýval celé roky.

Podle Dejiho se to někdy stalo. Nechali ženu trpět až na práh smrti, aby ji pak s velkou slávou „vysvobodili“, spálenou sluncem, vysušenou, na pokraji smrti a pološílenou. Celé vesnice se pak na ni chodily dívat jako na výstražné memento. Tyto vysvobozené trestankyně umíraly záhy. Možná by bylo opravdu milosrdnější je v té bedně prostě nechat, ať to zní sebehůře. Nicméně sám Passet otřeseně konstatoval, že takto ostrý odstrašující prostředek pro ostatní snad ještě nikdy neviděl a nezažil. To asi nikdo.

Ponurá scenérie na fotografii zanechala nesmazatelnou stopu v historii. Šokující a srdceryvný pohled Passeta uvrhl do melancholie a deprese. Žádal, aby se na místo mohl vrátit, to mu ale za mnoha výhružek bylo zakázáno. Strašidelná připomínka přísných forem trestu smrti, které v té době v Mongolsku existovaly, přitáhla mezinárodní pozornost k této drsné a nelidské metodě. Jenže nikdo nic nemohl změnit. „Ačkoli není jasné, jak velký bezprostřední dopad měly tyto fotografie na mongolskou společnost, staly se od té doby důležitou součástí historické dokumentace a nabízejí cenný vhled do soudní praxe té doby.“ dodává Deji Akomolafe.

O dalším osudu ženy z bedny smrti se nepodařilo zjistit nic, zcela nepochybně ale zemřela. Bezejmenná trpitelka zůstala zvěčněná na fotografii, která je skutečně šokující. Když ji uveřejnil National Geographic, strhla se vášnivá debata o používání hrdelních trestů. Nejen v Evropě nebo USA, ale po celém světě. Bylo to však jen volání prostých lidí, kteří byli znechuceni neblahou fotkou. Která, jak bylo již zmíněno, vydala za tisíc slov.

Albert Kahn založil projekt „Archives of the Planet“ a dal si za cíl zdokumentovat všechny kultury a způsoby života po celém světě prostřednictvím fotografie a filmu. „Passet spolu s dalšími členy Kahnova týmu nashromáždil 72 000 barevných fotografií a 183 000 metrů filmu do jedinečného historického záznamu života v padesáti zemích, známého jako Archiv planety. Některé z těchto fotografií byly následně publikovány v knize The Dawn of the Color Photograph: Albert Kahn's Archives of the Planet.“ zmiňuje nevšední sbírku fotografický web Famouspictures.

Mezi všemi těmito snímky však vyčnívá jedna: mongolská žena, která umírá hlady ve svém dřevěném hrobě.

Edit: Omlouvám se všem slušným diskutujícím, ale po vlně narážek, urážek, nadávek a motání současné politické situace do příběhu jsem se bohužel po dlouhém uvažování rozhodla výjimečně diskusi u tohoto článku uzavřít. Děkuji

Stéphane Passet | The Famous Pictures Collection, The Harrowing Story of the Mongolian Woman in the Box | Criminal, Beyond the Frame: The Tale of Stéphane Passet’s Haunting Portrait of the Mongolian Prisoner in a Box | by Tahmina xox | Medium