Článek
V západní Evropě a USA se v průběhu 19. století rozšířila poněkud zvláštní až morbidní tradice – fotografie zesnulých osob, takzvané fotografie post mortem, memento mori či pamětní obrázky. Tato označení vešla ve známost jako fotografie nedávno zesnulé osoby.
Pochmurné podobenky existovaly již od samotného vynálezu fotografie v roce 1839, nejen pro soukromé účely, ale také v patologii, medicíně či pro potřeby policejního vyšetřování.
Věřte nebo ne, je mrtvá. Rachel Aletrino spáchala sebevraždu. Oblékli ji do svatebního, donesli do ateliéru a vznikla tato ohromující fotka
Nebožtíci byli naaranžováni tak, aby vypadali co možná „nejživěji“ a zcela přirozeně. Tento opravdu morbidní zvyk trval v dějinách jen onu pověstnou chvíli - do vynálezu fotoaparátů, které se rozšířily i do rodin, takže každý si mohl fotit koho chtěl - živého či mrtvého.
Portréty zemřelých lidí existovaly odnepaměti - ve formě obrazů, Tento způsob podobenky má svoje označení jako posmrtná malba. Existovali dokonce přímo „malíři mrtvých“, kteří přišli do domu, kde byl nebožtík a namalovali jeho portrét.
Plačící Rachel - obraz vznikal dva dny. Neumím si ani představit, jak mohla matka pózovat s mrtvým dítětem…
Obrazy mrtvých najdeme po celém světě a někdy je skutečně těžké odlišit, jestli je obraz mrtvého nebo spícího člověka - záleží na konkrétním jménu malíře, někteří byli skutečně proslulí.
Jenže se jich všichni tak trochu štítili - namalování obrazu nějakou dobu trvalo, naaranžovaný mrtvý člověk po třeba třídenním „sezení“ zapáchal tak, že bylo zvykem nosit masky a vykuřovat pokoj vonnými mastmi. A dílo bylo drahé, obraz si mohly dovolit hlavně bohaté nebo šlechtické rodiny.
Zdlouhavá a drahá „mrtvolomalba“ vymizela s levnější a rychlejší daugerottypií, která umožňovala portrétování celých rodin a ty si mohly pořídit památku. Na živé i na mrtvé.
Elwin Romanzo Elmer nakreslil svou mrtvou dceru - obraz začal malovat hodinu po její smrti.
A proč vlastně fotit mrtvé? Co to bylo za nápad, řeknou si mnozí? Musíme si uvědomit, že v druhé polovině 19. století Evropu sužovaly epidemie cholery, mnoho lidí trpělo tuberkulózou, děti často umíraly na záškrt. Předčasná smrt blízké osoby nebyla ničím výjimečným, naopak šlo o běžný doprovodný jev života.
A protože v té době zdaleka ne každý nechával rodinu pravidelně fotografovat, narychlo pořízený posmrtný snímek mohl být jedinou upomínkou podoby zesnulého.
Tento smuteční snímek byl pořízen u příležitosti úmrtí v rodině, v pozadí je urna s ostatky zemřelého dítěte a jsou oblečeni ve smutečním
Ve fotografii nalezli pozůstalí uchování vzpomínek, bylo možné ji snadněji reprodukovat a rozdat mezi příbuzné. Často se stávalo, že člověk neměl ani jednu svou podobenku po celý život, takže posmrtná fotografie byla jeho jediným vyobrazením.
Z dnešního pohledu posmrtné fotografie působí poněkud morbidním dojmem; zpětně jsou však cenným dokumentem o mentalitě lidí žijících za viktoriánské éry, kdy smrt byla běžnou součástí života a nebyl důvod se jejímu tématu vyhýbat.
Jeden z prvních pokusů o posazení nebožtíka. Ale je na první pohled vidět, že muž je po smrti
Na úplně prvních posmrtných fotografiích byl pouze detail obličeje zemřelého anebo záběr celého těla. Fotografovali se slavní lidé na „smrtelné posteli“, fotografie tehdejších mocných post mortem se uveřejňovaly v tisku. Málokdy bylo tělo umístěno v rakvi, to spíš spadá do kategorie fotografiích z pohřbu. Posmrtné fotografie byly jiné. Nebožtík měl totiž vypadat jako živý.
A vznikla z toho docela hodně lukrativní živnost. Nepodařilo-li se dostat zesnulého k fotografovi včas, pořídila si rodina památku alespoň s jeho urnou, relikviářem nebo skříní s ostatky.
Neuvěřitelná fotografie. Roztomilé dítě, podepřené bůh ví čím - a mrtvé
Na těch fotkách je něco tak fascinujícího, že se záhy začaly šířit hotové mýty o tom, jak probíhalo aranžmá, o kreslení očí na zavřená víčka, o „stavění mrtvol“ na stojany. Proběhlo dokonce pár výzkumů na toto téma, ve kterých se podařilo pár těchto věcí zcela vyvrátit jako legendu.
Na jednu post mortem fotografii připadalo asi 200 živých portrétů. I z těchto čísel je zřejmé, že lidé s fotografováním nečekali, až budou po smrti. Nic to však nemění na tom, že bizarní fotografie oživlých nebožtíků, často obklopených celou (živou) rodinou vešly do dějin jako tradice naprosto neuvěřitelná.
Často jediná památka na zemřelé
Memento mori proniklo i do filmů, například v hororu Ti druzí je ústředím motivem právě fotografické album s post mortem snímky. Jak to tedy celé bylo? Jak probíhalo fotografování? Na těch pravých, opravdových a potvrzených posmrtných fotkách byly hlavně děti. V dobách vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti býval první snímek dítěte zároveň i posledním, jak bychom mohli smutně konstatovat.
Aranžmá fotografie probíhalo za přítomnosti celé rodiny, sourozenců, rodičů. Nebylo výjimkou, že portrét prostě působil jako veselá fotografie celé rodiny, kde se rodiče usmívají, děti také, až… až na jedno, které působí tak trochu „jinak“. Dítě samotné bylo foceno často v kočárku, sedící na křesle s hračkami okolo.
Mrtvé dítě v náručí matky - otázka zní, jestli se pak vůbec někdo na tu fotografii byl schopen podívat…
Děti v náručí svých matek nebo ležící v postýlce obklopeny svými oblíbenými hračkami vypadají, že spí. Holčičky bývaly oblečené do nejlepších šatů, měly načesané vlasy.
Větší děti a dospělí se na těchto fotografiích objevují na židlích nebo vleže na posteli. Také na posmrtném portrétu často najdeme namačkanou celou rodinu, která zesnulého „drží“ mezi sebou, aby nespadl. A právě zde vznikl onen mýtus o podpěrách, které měly držet nebožtíka, aby nespadl. Nebylo tomu tak. Pokusy, které se prováděly v pitevnách za souhlasu příbuzných zemřelého, vyvrátily, že by mrtvolu mohl udržet ve stoji nějaký stojan.
Velice typická fotografie post mortem - rodiče s mrtvou dcerou. Je zřetelně vidět úprava očí
Mohl, ale zemřelý prostě vypadal jako mrtvola, ne jako živý člověk - jak to bylo myšleno. Fotografie, kde stojí například údajná mrtvola mladé ženy s vykukující nohou podpěry pod šaty, není fotkou post mortem - byla focena živá žena.
Tyto stojany a podpěry se používaly v ateliérech naprosto běžně. A to k znehybnění osoby živé - dámám v honosných a těžkých šatech a neposedným dětem pomáhaly udržet rovnováhu a nehýbat se. Pořízení jednoho snímku trvalo přes minutu a pro spoustu lidí bylo náročné zůstat tak dlouho v jedné poloze. Navíc aranžmá dítěte, které je neposedné, nechce se fotit, nebaví ho to - fotograf dítko prostě na chvíli přivázal.
Sedící, spící? Kdepak. Je to morbidní, ale tehdy to bylo prostě věcí normální…
Právě kvůli onomu nedobrovolnému znehybnění vypadá spousta těchto portrétů jako portréty mementa mori - děti mají zavřené oči, neusmívají se, jsou prostě a jednoduše otrávené - ale živé. Také se nikdy nepotvrdil dlouho tradovaný fakt - že se mrtvým kreslily oči na zavřená víčka. Pokud se fotila mrtvá osoba a měla již zatlačené oči, používaly se na jejich otevření lžíce, následně malé kousky dřívek, které připevnily víčka ke kůži.
Pomáhaly i nitě - je jasné, že toto nemusí být popisováno, každý si představí, co se s víčky dělalo. Pokud oči mrtvého již „zapadly“ do hlavy, byly panenky přimalovány na pozitiv. Časem se také vyvinula ferrotypie a ambrotypie, čili techniky, které umožnily přidat na snímcích do tváří mrtvol růžový odstín. Říkalo se tomu efekt života.
Starší sestra s mladší v rakvi. Někteří odborníci tvrdí, že mrtvá je i ona sedící dívka, ale další to vyvrací kvůli rozmazání obličeje, zřejmě se pohnula
Některá aranžmá jsou ale tak propracovaná a povedená, že se ani odborníci nemohou shodnout na tom, zda jde o posmrtný portrét, či nikoli. I proto, že živí na snímku na sobě nedávají zpravidla vůbec znát, že se fotí s mrtvolou, a to většinou ani děti. Pouze u matek je většinou vidět smutek v očích.
Od „oživování“ mrtvých se začalo po pár desetiletích upouštět a pozůstalí se spokojili s nasnímáním svých mrtvých v rakvích a na pohřbech. Fotografie post mortem zaznamenaly svůj vrchol na konci 19. století a odešly. Spolu s nimi odešlo také tehdejší vnímání smrti jako nezbytné součásti života.
Post mortem fotografie, zcela typická
Dnes ji spíše vytěsňujeme, oproti minulosti blízkost umírajících nezřídka prostě potlačíme za zeď nemocnice.
Tyto fascinující a starodávné posmrtné fotografie nám mimo jisté morbidnosti mohou připomenout skutečnost, že i my jsme smrtelní. A umožňují nám nahlédnout do myšlení našich předků, lidí, kteří žili a milovali své mrtvé natolik, že je neváhali zvěčnit i po smrti.
Mementa mori není třeba se bát. Neděsí, jsou svým způsobem výrazem lásky. Ale ať je to jak chce, tento fenomén z dávných časů je neuvěřitelně zajímavý.
U této fotografie se neshodnou ani odborníci. Na základě dlouhodobého zkoumání je mrtvá sedící dívka. Ale…těžko tomu věřit.
použité zdroje:
Časopis Epocha
Časopis Enigma
