Nejkrásnější socha na světě: ohromující Anděl vzkříšení střeží posmrtný klid malé italské dívenky

Říká se mu různě. Mona Lisa funerálního umění, Anděl Oneto, Sexy Anděl, Andělka, Monteverdeův Zázrak… Oficiální název sochy umístěné na janovském hřbitově Staglieno však zní Anděl vzkříšení. A je jednoduše úžasná - pokud se takové slovo může v kontextu s mnohdy morbidní hřbitovní architekturou použít! Anděl je označován mnoha slovy: Nádherný, Netradiční, Ohromující, Ikonický, Sexy, Smyslný, Realistický, Podivuhodný, Mysteriózní, Záhadný, Výjimečný, Rozporuplný, Zadumaný, Okouzlující…

(Tato fotografie Anděla je úplně první vůbec. Na náhrobku je jen Francescovo jméno. Postupně byla jména doplňována - počínaje rokem 1884 byla postupně přidávána jména dalších členů, protože sokl s původními nápisy se po instalaci Anděla musel vyměnit.)

Vzhledem k obrovské slovní zásobě, kterou čeština má, bychom mohli pokračovat do nekonečna. Ale není divu. „Když jsem ho poprvé viděla, došla mi slova i dech,“ uvádí na svém blogu Stone and Dust kunsthistorička Rachelle.

„Skrývá se, musíte chvíli hledat. A pak? Je tohle ono? Je to ten nejhezčí z nejhezčích? Viděla jsem mnoho andělů na hřbitovech v celém světě. Ale tohle byl životní zážitek. Můj dojem je ještě více umocněn tím, že jde o originál!“ zmiňuje Rachelle.

Anděl z Janova totiž jako jedna z mála slavných soch stojí skutečně v terénu, není schovaný někde v lapidáriu, na jeho místě není kopie. Těch najdeme po celém světě neuvěřitelné množství, ale jak to bývá, originál z janovského hřbitova Staglieno je jen jeden.

Jaký příběh skrývá monumentální socha, která nemá ve světě obdoby? A kterou si nechal na rameno vytetovat i David Beckham?

Rozsáhlý hřbitov Cimitero monumentale di Staglieno najdeme v italském Janově. Rozkládá se na ploše více než kilometru čtverečního a je jedním z největších hřbitovů v celé Evropě. Návrh na místo posledního odpočinku pochází už z dob Napoleona, který svým ediktem z roku 1804 zakázal pohřbívání v kostelech.

Tak se bohatí janovští měšťané rozhodli, že „s tím něco provedou“. Tehdy byl Janov hlavním centrem vzdělanosti a kultury v celé Itálii, není proto divu, že přitahoval umělce, reformisty a boháče, kteří si přáli mít na svém hrobě něco netradičního, velkolepého; něco, co přetrvá věky a ohromí i budoucí generace.

Postupně se na hřbitově Staglieno vyvinula tradice realistického pohřebního sochařství. Obří sochy s precizními detaily jsou mnohdy až „přestřelené“ - velikášsky pojatá umělecká díla vyvolají užasle zdvižené obočí. „Je to velké. Přehnaně velké, jak v nějakém lunaparku,“ komentují návštěvníci například detailní kopii Pantheonu, která je velice výrazně vyzdobená.

Nic to nemění na tom, že Staglieno je nádhernou galerií pod širým nebem a rozhodně stojí za návštěvu. Kroky valné většiny návštěvníků a zvědavců ale míří k jediné soše - Andělovi od Monteverdea. A není divu.

Anděl láká davy lidí již od roku 1882. Pár let předtím začal bohatý Francesco Oneto (1812-1878), obchodník a bankéř, který byl svého času i prezidentem slavné Banca Generale, uvažovat o zřízení rodinné hrobky.

Jenže nevěděl, jak to má vše pojmout a uchopit. Sotva na novém hřbitově v Janově rostly obří hrobky a sochy jako houby po dešti, usoudil, že přesně tam je vhodné místo pro členy jeho rodiny. Jenže jeho příbuzní byli pochováni po celé Itálii. I na to měl filantrop Francesco řešení: zakoupil velké hrobové místo pro téměř dvacet rakví, nechal nebožtíky vyzvednout z hrobů a převézt do Janova. „Teď jsou pohromadě,“ liboval si. „Ale tady musí být něco, co svět ještě neviděl,“ díval se na prázdný sokl nad hrobkou.

Francesco Oneto nelenil a nakráčel do ateliéru slavného umělce, autora mnoha nádherných děl, mistra sochaře Giulia Monteverdeho (1837-1917). „Mám peníze a chci sochu na hrob. Něco velkolepého. Anděla. Ale žádného ubrečeného nebo zlomeného!“ hádal se temperamentně, jak to ti Italové umí. Monteverde usoudil, že tohle je příležitost, která se neodmítá.

Oneto byl bohatý, dal mu volnou ruku, umělec se zavřel do ateliéru a črtal návrhy pro funerální sochu, která vešla do dějin umění. Jenže sotva byl Anděl téměř hotový, Francesco se s umělcem pohádal kvůli penězům - a zemřel.

Socha zůstala stát u Monteverdeho v ateliéru dlouhé čtyři roky, až přišla Onetova dcera a Anděla doplatila. „Bylo to jeho velké přání, dožít se té sochy,“ plakala Giuliovi na rameni, omlouvala se a žádala, aby už socha konečně stála na svém místě. Tak se také stalo - slavnostní vztyčení Anděla vzkříšení proběhlo za hojné účasti janovské veřejnosti v květnu roku 1882. 

Když bylo strženo bílé plátno, které sochu zakrývalo, všichni jen užasle zalapali po dechu. Na diváky se dívala nádherná mramorová socha v neoklasicistním stylu.

Shromáždění lidé dokonce podle dobových pramenů podvědomě o krok ucouvli - Anděl je větší než životní velikost, má cca 2,5 - 3 metry - a ještě stojí na podstavci, takže působí majestátněji, než ve skutečnosti je. Skoro jako kdyby shora výstražně pozoroval návštěvníky hřbitova!

Socha se brzy stala legendou. Je totiž úplně jiná, než všechna dosavadní zpracování hřbitovních andělů. Většina z nich se drží základního vzorce: anděl bývá nad hrobem zlomený, často klečí, má hlavu v dlaních, pláče. Další zpodobnění ukazuje anděla se sepjatýma rukama v modlitbě, s nakloněnou hlavou, napřaženou rukou či rukama zdviženýma k nebi.

Na tváři mívají tyto „klasické“ hřbitovní andělské monumenty výraz naprostého zoufalství, dívají se unyle k nebi nebo mají rysy plné zármutku. A také jsou zcela striktně bezpohlavní. Monteverdeův anděl se tomu všemu naprosto vymyká. Jeho výraz je zádumčivý, pohled je záhadný, ale pronikavý.

„Jako kdyby se mi díval přímo do duše,“ zmiňují turisté, kteří Anděla viděli na vlastní oči. Jeho tvář je líbezná, má čisté a ostré rysy, doširoka otevřené oči. Z každého úhlu je obličej Monteverdeova anděla jiný. Často i smyslný a sexy - ne nadarmo se mu říká Hřbitovní Mona Lisa. „Je zcela evidentní, že je to žena. Což se nikdy nestalo. Anděl je bez pohlaví, bez jakýchkoliv sexuálních znaků. Anděl z Janova má přiléhavé roucho, jsou to ženské šaty, vidíme i náznak pupíku. Kyčle má vytočené v erotickém postoji krásné ženy,“ popisuje svůj dojem z Anděla návštěvník webu Atlas Obscura.

Hlava je orámována precizně vytvořenými kadeřemi, dokonce každý pramen vlasů je jiný! Má pěšinku a korunku. To také funerální sousoší andělů nemívají. Zvláštní a nevšední je tělo a postoj Anděla vzkříšení. Ruce má zkřížené na hrudi. „Jako kdyby skrýval - nebo skrývala - ňadra. Ostatně jejich náznak je vidět, pokud si ho dobře prohlédneme,“ říká v diskusi na facebookové stránce o Monteverdeho Andělovi a jeho kopiích uživatelka Patricie.

A dodává: „Pravá ruka (originálu) se dotýká ramene, zatímco levá paže je ovinuta kolem trupu a ruka drží trumpetu podél těla. Tato póza je také trochu záhadná – působí promyšleně, smyslně; je uklidňující a provokativní zároveň. Tyto zkřížené paže, více než jakýkoli jiný prvek, hrají hlavní roli v rozpoznání kopie. Nemluvě o detailech křídel, jejichž dokonalosti kopie nikdy nemůže dosáhnout.“

„Monteverde byl naprostý génius. Naprostý. V dnešní době by nikdy nikdo takovouto neuvěřitelnou sochu nebyl schopen vytvořit. Snad jen za pomocí techniky, počítačů, umělé inteligence. Kam se to vše ztratilo? Kde jsou staří mistři, kteří uměli vdechnout mramoru život?“ pokládá si řečnickou (a pravdivou) otázku Patricie.

Křídla „Andělky“ jsou opravdu neskutečná. Jednotlivá pera jsou tak precizní, že to vypadá, jako kdyby byl Anděl živý a měl každou chvíli vzlétnout. O tom se ostatně šušká mezi turisty i Janovany. Že si andílek sem tam ze svého soklu uletí, aby se podíval po okolí! Báchorky a strašidelná vyprávění o tom, že Anděl poletuje nad celým městem, se začaly hojně šířit v roce 1884. Dva roky po instalaci sochy byla do hrobky pochována maličká holčička, tříletá Lilina Oneto.

„Byla to tehdy velká katastrofa, ovšem ne tak neobvyklá, jak by se předpokládalo,“ zmiňuje na Facebooku pan Mauro, „Malá dívka se batolila u okna v janovském měšťanském domě. Přelezla nízké zábradlí a vypadla z francouzského okna na ulici, kde na místě skonala. Tyto balkony jsou dodnes nebezpečné, dospělému člověku sahá zábradlíčko kousek nad kotníky.“ vysvětluje Mauro.

Tragická smrt miláčka rodiny Onetů zasáhla naprosto všechny. Když byla Lilina pochována pod Anděla vedle svého dědečka Francesca, začalo se povídat, že Anděl je naštvaný.

Měnil výraz, mračil se, lidé zděšeně utíkali od sochy pryč. Údajně se zlobil, protože kvůli svému upevnění na soklu nemohl vzlétnout a dívku zachránit, jak to u strážných andělů chodívá! Klasické povídačky o tom, že Anděl vzkříšení za jasných nocí krouží okolo nešťastného balkonu v janovském domě, už vešly do městských legend. Upřímně řečeno: není divu! Anděl není strašidelný, ale je tak podivuhodný, že si o nějaké ty pověsti vysloveně říká!

Monteverdeův anděl se stal jednou z nejkopírovanějších hřbitovních soch na světě. Kopii si zhotovil i sám autor a zdobí jeho náhrobek. Je skoro stejný, ale jiný v detailech. Giulio Monteverde se nechal slyšet, že už nikdy nedosáhne té prvotní, naprosté dokonalosti.

Obraz Anděla zdobí spoustu knih o dějinách umění, můžeme si ho koupit na tričku, hrnku nebo dokonce ponožkách! Spousta lidí si ho nechala vytetovat do kůže (Beckham); kvůli smyslnosti celé postavy, která byla ve své době velice odvážná, byl dokonce pohled na sochu na rok a půl zakázán a Anděl byl zahalen plátnem!

Tyto doby zakrývání soch máme snad už za sebou. A lidé se mohou kochat nevšedním originálem Anděla, který je jednoduše úžasný - stačí jen navštívit janovský hřbitov Staglieno.

Zpracováno podle: Stone and Dust, Tomb Oneto, Find a Grave, La Stampa.it, Monteverde Angel, Atlas Obscura, Staglieno Cemetery, Facebook, Lilina Oneto