Ohromující náhrobek krásné Emelyn vytvořil žalem šílený vdovec. Anděl smutku byl mnohokrát kopírován

Na hřbitovech napříč celým světem můžeme spatřit klasickou sochu - bílého anděla s roztaženými křídly, který klečí nebo stojí nad náhrobním kamenem či je přímo jeho součástí - objímá kámen, leží na něm. Socha je natolik typická, že se stala součástí i malých venkovských hřbitovů, například u nás ji najdeme takřka všude - i v těch nejmenších „zahradách ticha“ stojí alespoň jeden tento anděl.

Původní monument, podle kterého se sochy kopírují dodnes a liší se jen v malých detailech, vypráví příběh obrovské lásky. Truchlící vdovec se rozhodl své milované manželce vystavět pomník „hodný její krásy“, jak se nechal slyšet sám William Wetmore Story. O svou Emelyn musel dlouho bojovat a na onen svět ji následoval za pouhý rok - žalem se usoužil. Jak vznikl monumentální Anděl smutku plačící nad zničeným oltářem života?

Vyprávění o vzniku dramatického a nevšedního náhrobku začíná v roce 1819, kdy se v Bostonu narodil William Wetmore Story. Jeho otec Joseph byl soudcem Nejvyššího soudu, matka Sarah patřila k významným ženám své doby, prosazovala ženská práva a feminismus.

William absolvoval Harvard a stal se právníkem. Všestranně nadaný a velice inteligentní muž se stal proslulým advokátem, ale čím dál více inklinoval k umění. Byl spisovatel, malíř a zamiloval se do sochařství.

Mezi jeho první díla patří busta jeho zesnulého otce, pak už se právničiny vzdal a soustředil se pouze na umění. A byl více než dobrý. Celosvětově známé jsou Storyho sochy Saula, Sapfó, Elektry, Semiramidy, Dalily, Judity, Médeie, Pustého Jeruzaléma, Sardanapolis, Šalamouna, Oresta, Canidii a Shakespeara - vrcholem jeho umění byla ale Kleopatra. Touto sochou posunul americké sochařství směrem k novému romantismu. Papež Pius IX. Kleopatru obdivoval natolik, že římská vláda zaplatila všechny náklady na její dopravu, aby ji mohla v roce 1862 vystavit na Římském dvoře mezinárodní výstavy v Londýně.

Je to jen zajímavost, ale zcela jasně evokuje, jak dobrý William Wetmore Story byl. Po roce 1850 se do Říma přestěhoval natrvalo - už se svou milovanou manželkou. Emelyn Eldredge si vzal v roce 1843 po několika letech čekání. Emelyn pocházela z chudé bostonské rodiny a bohatá rodina soudce Storyho nechtěla v žádném případě synovi dovolit, aby se „zahodil“ s chudinou. Nezajímalo je, že Emelyn je krásná, inteligentní, duchaplná a umělecky založená. William se trápil, tvořil díla plná smutku a vášně, až jednou Emelyn přišla za ním do ateliéru a… Po společně strávené noci už měl Story jasno.

„Vezmu si tě, i kdyby mě zavřeli, i kdyby mě odstěhovali…“ zní z dopisů plných vroucího citu. Společně měli čtyři dokonalé děti (Edith, Joseph, Thomas a Julian) a žili ve slavném římském Palazzo Barberini, kde jim patřil čtyřicetipokojový (!) byt. Zní to jako pohádka a také to pohádka byla. Milující Emelyn dělala manželovi zázemí pro jeho tvorbu, nikdy si prý neřekli ani jedno křivé slovo. Přítelkyně Storyových paní Susan Wallace vzpomínala s dojetím:

„Byli jedno tělo a jedna duše. Doporučila jsem Williamovi knihu, odepsal mi, že musí počkat se zhodnocením románu na to, až jej dočte Emelyn. Ona jediná tomu bude rozumět a její názor je i mým názorem,“ děl rezolutně slavný sochař, který svou ženu miloval skutečně bezmezně. Až netypicky, to uznejme. A dalo se očekávat, že až jeden z nich zemře, ten druhý to nepřežije.

„Vzpomínám si na rozhovor, který jsme vedli v noci při svíčkách. Věčné město pod námi bujelo životem, my v paláci drželi černou hodinku. Smrt? Co to je, vysmíval se William. Ta nás nerozdělí. Neumím si ani představit, že bych byl vteřinu bez tebe. Půjdu za tebou. Uděláme dohodu. Usmíval se, ale myslel to vážně. A Emelyn sice kázala, ať nechá těch bohapustých řečí a vzpomene na děti. Ale v její tváři bylo vidět poznání a pochopení.“ nastínila Susan možnost sebevraždy vdovce či vdovy.

A na den rozdělení velké lásky došlo. Stalo se tak sedmého ledna 1894, kdy Emelyn Story zemřela ve věku 73 let v Římě. William Story se pomátl na rozumu. Uzavřel se do ložnice, roztřískal nábytek, pak letěl do ateliéru, kde rozbil všechna rozpracovaná díla. Děti se o otce bály, snažily se ho zavřít v paláci a hlídaly ho každou vteřinu. William ale tvrdě protestoval, dokonce dospělé děti bil, pral se s nimi. Sourozenci se domluvili, že zkusí poslední možnost, jak život otce prodloužit. Ano, prodloužit. Protože William Story se tím, že chce spáchat sebevraždu, ani netajil. Zkoušel to pořád dokola.

„Otče, máme nápad,“ předstoupila před zhrouceného starého muže kurážná Edith, „Udělej mamince pomník. Udělej něco, co uctí její památku. Něco velkého…“ William neříkal nic, ale zaraženě usedl k psacímu stolu. Děti pak viděly, že čárá črty, typickými gesty si prohrabával vlasy a vyplazoval jazyk v usilovné práci. Pak se vrátil do ateliéru. „Jako kdyby se narovnal. Věděl, co bude. Viděl ho před sebou, toho Anděla měl před očima od první chvíle,“ říkal Julian v dopise paní Susan. Když byl Anděl na světě a Story ho představil přátelům a kritikům umění, strhl se hotový poprask.

Dílo bylo natolik úchvatné a zároveň morbidní, že si jej každý prohlížel s posvátnou bázní. Precizní detaily Story dotáhl do naprosté dokonalosti a z celé sochy vyzařovala láska, která se snoubila s nesmírným žalem. Mistrovské dílo oslovilo naprosto každého. Kritici umění se předháněli v superlativech: „Na rozdíl od typického andělského hrobového umění tato dramatická okřídlená postava v životní velikosti vypovídá více o bolesti těch, kteří zůstali na tomto světě. Anděl je plný žalu, je zhroucený, plačící, ležící na hrobu, zoufalý. Je to výkřik truchlení, je to oznámení: Jak jsi mohla jít a já tady musel zůstat!“

Soše se začalo říkat Plačící anděl, Anděl smutku, Anděl smutku plačící nad zničeným oltářem života apod. Když byl vztyčen na protestantském hřbitově v Římě na hrobu Emelyn, začala k němu chodit hotová procesí zvědavých lidí. Nevšední náhrobek si zakreslovali - a jako když se foukne do peří, rozlétla se podoba Anděla smutku do celého světa. Všichni chtěli mít najednou takovýto náhrobek. Kopírování začalo vlastně okamžitě.

Anděl se lišil v detailech, mnohdy byl zcela zfušovaný nebo naopak nádherný (pokud to můžeme o náhrobku říct), ale vždy v jádru stejný: postava s křídly, která je zlomená, truchlí, klečí, leží nebo stojí nad hrobem. Tito andělé jsou všude. William Story zřejmě netušil, jak moc pomník k uctění jeho milované ženy zasáhne tzv. funerální architekturu v celém světě. Anděla najdeme i na Balkáně, v Čechách, v Africe na křesťanských hřbitovech, dostal se i do Austrálie nebo Ruska.

William Story po dokončení památníku odložil nástroje, otočil se, odešel z ateliéru a už se tam nikdy nevrátil. Celé dny trávil u hrobu své Emelyn, až pološílený žalem zesnul 7. října 1895. Pochován byl ke své milované pod Anděla smutku. Příběh jedné velké lásky se završil. Po letech byl při vyklízení ateliéru nalezen malý papírek, na který William Story napsal k náčrtu svého Anděla jakýsi svůj epitaf, kterým můžeme toto vyprávění zakončit:

Další napodobeniny Anděla můžeme najít ve fotogalerii webu GravelySpeaking.com

Zpracováno podle: Susan Wallace Letters - BenHur.com, Weeping Angel, Angel of Grief, William Wetmore Story, Find a Grave