Mario a Maria: fascinující náhrobek mrtvých sourozenců skrývá krutou rodinnou tragédii z války

V samém srdci Florencie, na vrcholu jednoho z nejvyšších bodů města, stojí bazilika San Miniato al Monte. Bývá popisována jako jedna z nejkrásnějších románských staveb v Toskánsku a obklopuje ji obrovský hřbitov. Ten byl založený v roce 1854, nese jméno Porte Sante (Svatá brána), a již od svého vzniku se stal oblíbeným místem posledního odpočinku bohatých Florenťanů.

Je jich zde pochováno opravdu mnoho, najdeme zde hrobky slavných italských osobností i běžných obyvatel Florencie, kteří měli to „štěstí“ a místo v Porte Sante si „předkoupili“. Na hrobová místa existoval pořadník i čekací listina, turistický průvodce uvádí poněkud pateticky: „Od počátku se (Svatá brána) stala oblíbeným a draze placeným pohřebním místem všech nejslavnějších Florenťanů. Jejich sladký odpočinek je střežený půvabem našeho města, pohádkové a jedinečné Florencie!“

Místní si na hřbitově dávají sraz podobně jako my na našem Václaváku, s oblibou tam utíkají před davy turistů, mezi hroby se setkávají milenci. Hlavně u jednoho náhrobku, který se ale zcela vymyká tomu, co si pod tímto slovem představíme. Deska, kamenná skulptura s nějakým smutným motivem, prostý kámen, na kterém je vytesán plačící anděl? Kdepak. Náhrobek sourozenců Mazzone připomíná spíše oslavu lásky, radosti a romantiky.

Legendární florentské funerální sousoší muže v uniformě a dívky ve svatebních šatech se také stalo předmětem mnoha městských pověstí a povídaček. A vypráví příběh o tragické a předčasné smrti dvou mladých lidí, kterým tento monument nechala na poslední cestu vytesat jejich zlomená matka.

Emma Spulcioni byla dcera bohatých florentských měšťanů, která se vdala z lásky za Maria Mazzoneho. Pár byl požehnán dvěma dětmi, syn Mario se narodil 28. listopadu 1919, následovala dcera Maria. Vše vypadalo zalité sluncem, ale jak to tak v životě bývá, přišlo velké neštěstí. Vypukla druhá světová válka a Mario narukoval. Byl leteckým radistou a po roce 1943 upadl do německého zajetí. Italští vojáci byli internováni v německém městě Hamm, které se 22. dubna 1944 stalo terčem těžkého bombardování. Zahynul tam i Mario Mazzone. Bylo mu 24 let.

Zdrcená matka Emma nemohla syna ani pochovat, jeho tělo bylo někde „tam“ - a nikdo si raději nepředstavoval, v jakém muselo být stavu. Neštěstí však nebyl konec - někdy je až neuvěřitelné, jak je jedna rodina stíhána jednou osudovou tragédií za druhou. Zoufalý otec Mario Mazzone se ze žalu nad ztrátou syna roznemohl (podle některých pramenů se oběsil) a zemřel. Zůstala pouze matka s dcerou. Emma s Mariou se navzájem utěšovaly, Maria se měla vdávat, takže matka sice nosila smutek, ale vypravila dceři alespoň malou a důstojnou svatbu s hodným chlapcem Robertem Graziou. A přišla další rána.

Maria od začátku války pokašlávala, bledla, chřadla, ale snažila se to tajit. Chrlení krve však utajit nešlo. Maria pár dní po svatbě ulehla a už nikdy nevstala. Zemřela na tuberkulózu 31. května 1945, šest měsíců před svými třiadvacátými narozeninami. Emma Mazzone už ani neplakala, neměla slzy. Novomanžel raději někam utekl a Emma dceru pochovala na hřbitově Porte Sante do prostého hrobu, který byl přikryt jednoduchou černou náhrobní deskou. Zoufalá matka přišla úplně o všechno.

S prázdnýma rukama denně chodila ke hrobu své dcery, kde se modlila, křičela, rouhala se a temperamentně si rvala vlasy. Kolemjdoucí si šeptali: „Není divu, že se zbláznila, jedna tragédie za druhou. A kde asi ten chlapec skončil, takový to byl krásný hoch, kde je mu konec… Ta válka nám všechno vzala,“ pokyvovali hlavou lidé. Jenže válka všechno nevzala, alespoň ne Emmě. Do Florencie totiž přišla zpráva, že se našlo Mariovo tělo.

Nějakým zázrakem byly jeho roztrhané ostatky nalezeny, identifikovány a překvapené matce předány - byla to spíš hromádka čehosi, co bývalo jejím synem. Emma to považovala za znamení a rozhodla se, že děti pohřbí znovu, společně a jinak. V roce 1947 byla Maria exhumována, Mario byl přidán do její rakve, za široké účasti veřejnosti se konal společný pohřeb a nad hrobem začaly růst ohromující a krásné sochy chlapce a dívky v životní velikosti.

Emma měla jen jedno přání - aby byla skulptura optimistická, radostná, láskyplná; aby evokovala opětovné setkání bratra a sestry v posmrtném životě. Pomník měl představovat nerozlučné pouto, které nepřetrhne ani smrt.

To se podařilo až nadmíru. Mario má na sobě uniformu, v ušlechtilé tváři plachý úsměv, Maria stojí ve svatebních šatech proti bratrovi a rozzářeně se usmívá. Sochy k sobě natahují ruce, ale nedotýkají se - i to je symbolika oné tragédie - ve smrti se shledají, ale nedotknou se.

„Tento památník není jen uměleckým dílem, ale také symbolem naděje a odolnosti. Představuje schopnost člověka proměnit bolest v krásu, uctít ztracené milované prostřednictvím umění a vzpomínek. Pokaždé, když se někdo zastaví před touto sochou, je vyzván, aby se zamyslel nad křehkostí života a nad tím, jak je důležité milovat a ctít ty, kteří jsou nám drazí, dokud máme příležitost. Je hmatatelným svědectvím mateřské lásky a nesmírné bolesti matky, která příliš brzy přišla o své děti. Příběh Mazzoneových nám připomíná, že i tváří v tvář tragédii mohou být láska a rodinná pouta zdrojem útěchy a naděje.“ zní úžasný popis celé fascinující skulptury v průvodci po Florencii, který věnuje hřbitovu i bazilice velký prostor.

A jak to tak bývá, takto netradiční náhrobek se stal terčem všemožných legend a pověstí. Strašidelné povídačky provázejí sochy sourozenců už od okamžiku jejich vztyčení a slavnostního odhalení. Jejich sladké úsměvy se prý mění v ďábelské škleby, není radno také snažit se vlézt mezi ně - mohli by totiž vaše tělo obejmout a zadusit. Nebo se vypaříte navždy.

Mladí milenci, kteří si dávají u sousoší schůzky, přísahají, že Mario otáčí hlavu „za každou sukní, která projde kolem“. Maria se má také přemisťovat - hledá svého manžela. Také je možno ji slyšet plakat - hlavně za úplňkových nocí. Další pověst říká, že ze svého podstavce mizí a ruku v ruce se procházejí poblíž baziliky - zděšení turisté je údajně potkali, pozdravili, jenže při bližším pohledu zjistili, že se dívají do živých tváří bílých mramorových soch.

Je pravdou, že zrovna tento náhrobní kámen si o nějakou tu městskou legendu vyloženě říká. Za bezesporu nádherným a fascinujícím dílem se však skrývá pouze velice bolestný, dojemný a tragický příběh matčiny oběti a sourozenecké lásky.

Maria and Mario, Brother and Sister Reunited – The New 3 Rs: Retire, Recharge, Reconnect, La storia di Mario e Maria Grazia Mazzone a Firenze - firenze.vistanet.it, Cimitero delle Porte Sante di Firenze, insieme per l'eternità - FUL Magazine, · Conosci Firenze :: Il Portale di Firenze, Les Flâneurs: Příběh „lásky“ v Mazzone, Mario Mazzone (1919-1944) - Find a Grave Memorial