Milenci z Teruelu: velkolepý náhrobek skrývá legendu o tragické lásce dvou mladých lidí

Říjen nesmírně vzdáleného roku 1555. Ve Španělsku se blíží ke sklonku své vlády první král země Karel V. „Nad mojí říší Slunce nezapadá!“ hlásá panovník hrdě díky získání nových držav v Americe. V kostele svatého Petra v aragonské Teruelu však řeší lidé něco úplně jiného. Ve svatostánku se propadla podlaha. Bigotní věřící to považují za zlé znamení a modlí se ke svatým, kterým je poničená kaple v boční lodi zasvěcena. Muži rvou ven shnilá prkna, radí se, jak to vše nejlépe opravit. Jeden odvážlivec se do černé díry podívá, posvítí a zalapá po dechu.

Na holé zemi leží dvě mumifikovaná těla. Rysy ženy i muže jsou zachovalé, účesy i šaty napovídají o tom, že se muselo jednat o bohaté měšťany, žádné „pohozené“ mrtvoly. Ale proč leží pod podlahou kaple svatých Kosmy a Damiána bez rakve jako nějaká zvířata? „Matko Boží,“ vydechnou najednou všichni, když jim dojdou souvislosti. Bylo by to možné? Jsou to opravdu oni? Konečně prolomí ticho kněz: „Asi se díváme na Isabel a Juana!“ Pak nechá zavolat nadřízené, ranhojiče a notáře, aby nevídaný nález dvou mumifikovaných těl úředně zapsal.

Mohlo se to stát přesně takhle. Nebo jinak. Nicméně existuje o tom doložený zápis notáře Yagüe de Salas, také dokument s výpovědi svědků nálezu a hlavně dvě mumifikovaná těla, která byla možno vidět až do roku 1955. Kaple byla po nálezu a „ztotožnění“ dvou hmatatelných důkazů o pravdivosti staré legendy přejmenována na Kapli milenců a mumie vystaveny pro davy zvědavých lidí. Dávný a tragický příběh z roku 1217 ožil.

Od té doby se ve Španělsku osud Romea a Julie z Teruelu pokládá za ověřený fakt - i když celou pravdu se nikdy nikomu už zjistit nepodaří. Ale těla existují, celá romantická legenda přitahuje další zvědavce, Isabel i Juan se dostali i do klasických literárních děl. A hlavně mají náhrobek, který se hned tak nevidí. Jaký příběh vypráví?

Podle legendy se Milenci z Teruelu (španělsky Los amantes de Teruel) jmenovali Isabel de Segura a Juan de Marcilla, který získal v sedmnáctém století při adaptaci barokní divadelní hry křestní jméno Diego, takže se uvádí Juan Diego, nebo také pouze Diego. Isabel byla dcera velice bohatého obchodníka, který v roce 1217 takřka ovládal celý Teruel.

Velice krásná mladá dívka byla tudíž nesmírně dobrou partií a tatínek si vybíral z celého zástupu až nechutně bohatých ženichů. Isabel byla poslušná a věděla, že se musí vdát podle přání otce, láska ji však zastihla naprosto nepřipravenou, nečekaně a zcela obyčejně - šla na trh pro látku na šaty. Juan de Marcilla při spatření krásky zůstal stát jako sloup, chudý, ale čestný mladík ji oslovil a vzplanula láska jako z románu. Nebo z legendy, jak bychom mohli s úsměvem konstatovat!

Juan se své milované svěřil, že by si ji rád vzal. Jenže Isabel věděla své - otec k tomu nikdy nesvolí, mládenec byl chudý. Nakonec se domluvili - Isabel mu slíbila, že bude pět let čekat a on zatím půjde vydělat peníze, aby mohl předstoupit před neústupného boháče a se ctí žádat o její ruku. Rozloučili se, Juan odešel, bojoval v tzv. reconquistě (znovudobytí, kapitola z dějin Pyrenejského poloostrova, který byl v osmém století ovládnut muslimy a dobýván zpět), při které si vydělal obrovské jmění.

A jak to tak bývá, Isabel čekala a byla doma neustále nucena do sňatku s různými boháči. „Otče, složila jsem slib panenství. Dokud mi nebude dvacet let, nevdám se. Musím se také naučit vést dům,“ opáčila Isabel. S tím tatínek souhlasil, ale pět let uplynulo jako voda, Juan se nevracel, „hučeli“ do ní všichni okolo, že je zcela jistě mrtvý. Isabel si zoufala, ale nakonec uvěřila - nedostala od něj už tři roky ani jednu zprávu. Otec okamžitě zařídil svatbu s nejbohatším obchodníkem v okolí, pánem z Albarracínu.

A když novomanželé po naplněné svatební noci spali, kdopak se vrátil ze světa? Je až neuvěřitelné, jak jsou si všechny tyto legendy podobné. Vždy je to tak. Dívka a chlapec se zamilují, on je chudý, jde do světa, ona čeká, nedočká se, vdá se, v ten moment se její milý vrátí s obrovským bohatstvím. A vyústění celé této archetypální pověsti bývá sice různé, ale vždy má tragický konec.

Stejně jako u dvojice milenců z Teruelu. Jen je to trochu jiné v tom, kde Juan svou milou nalezl. Právě v manželské posteli. Juanovi se dle legendy podařilo nepozorovaně do svatyně novomanželů proklouznout, ženich i nevěsta spali, jemně Isabel probudil a řekl: „Lásko, umírám. Mé srdce je zlomené. Polib mě naposledy.“

Isabel měla opáčit: „Při utrpení Ježíše Krista, nemučte mě, Juane, hledejte si jinou.“ „Polib mě, umírám!“ huhlal Juan už hlasitěji. „Nechci!“ zakřičela vdaná žena a Juan v ten moment padl mrtev žalem. Ženich se probudil, viděl mrtvolu v posteli, manželka plakala a rvala si vlasy, nechal tedy po uplacení služebnictva nebožtíka odnést rychle pryč. A ještě Isabel vynadal: „Ty ničemnice, proč jsi ho nepolíbila! Teď zde zemřel. A pokud by ho zde našli, mysleli by si, že já jsem ho zabil, abych se mstil!“ dostala lidově řečeno „kartáč“ novomanželka.

Mrtvý Juan byl odnesen před dům svých rodičů, pak do kostela svatého Petra. Isabel však truchlila tak moc, že se rozhodla mu poslední políbení dopřát. Uplakaná a zoufalá se vplížila do komory, kde žalem zesnulý milý ležel, odhrnula smuteční černý závoj a políbila mrtvé rty svého Juana. Po polibku se zapotácela, chytila se za srdce a klesla mrtvá na Juana. Jak jinak, řečeno s mírnou ironií.

Lidé zemřelé milence našli, běželi pro pána z Albarracínu, který jadrně zaklel, neboť pozbyl krásné mladé nevěsty. Pak zavrtěl hlavou a donutil sluhy, aby je pohřbili potají někam do prostor kostela. Řeči o tragédii se rozlétly po celém městě, ale těla byla pryč, Juana ani Isabel už nikdo neviděl. Přesto se celá legenda předávala ústně z generace na generaci po celá staletí.

Dokonce v Teruelu vznikla tradice polibku před svatbou - právě kvůli tomu, aby se zamezilo hromadným úmrtím milenců na zlomená srdce! Čili radši si dáme veřejnou pusu, ať nedopadneme jako Juan a Isabel. Až do objevení mumií to byla opravdu jen pověst. Proto všichni tak zírali a nevěřili svým očím, když je pod podlahou kaple skutečně objevili.

Milenci z Teruelu tedy konečně spočívali bok po boku celá další století vystaveni zrakům veřejnosti. Legenda o jejich lásce může dnes vyznít opravdu směšně, ale Španělé to brali a berou velice vážně. Dokonce tak moc vážně, že se příběh dostal do mnoha divadelních her (Tirso de Molina, Antonio Serón a další velikáni dramatu), legenda byla zpracována dokonce ve slavném Dekameronu - Giovanni Boccacccio se inspiroval Isabel a Juanem v oddíle Čtvrtý den, novela číslo osm, kde se jmenují Girolamo a Salvestra.

O malířích a sochařích ani nemluvě. Na motivy této romantické pověsti vzniklo tolik obrazů a skulptur, že je nalezneme opravdu po celém Španělsku. Dokonce i operu jim složili! A to není všechno.

Okolo svátku svatého Valentýna si obyvatelé Teruelu připomínají Isabelinu svatbu velkou slavností a ohromným pouličním divadelním představením trvajícím tři dny, jehož se v dobových kostýmech účastní na tři tisíce herců a komparsistů. Všude se pečou jehňata a selata, kdo nemá kostým, je div ne lynčován, všichni popíjí víno a slaví svatbu. Pak na konci toho všeho dostane Juan svůj polibek. Lidé mu ho chtějí dopřát, hraje se hotové divadlo se vším všudy - ve dvou verzích. Nejprve se sehraje velkolepé představení podle legendy, kdy herec i herečka umírají. A pak se představí verze inovovaná, kdy Isabel Juana políbí.

Tragédie je pryč, oba žijí, utečou spolu a lidé nezřízeně slaví v ulicích, dokud neodpadnou. Tato slavnost pod názvem Svatba Isabel de Segura láká každoročně desetitisíce diváků z celého Španělska. Něco jako u nás Chodské slavnosti, jen ne s příchutí koláčů, ale polibku/nepolibku smrti. Při pandemii byla Svatba dokonce vytvořena virtuálně, aby si mohl každý v pohodlí domova „zaslavit“ s divadelníky.

Náhrobek v podobě monumentálních a krásných soch, jejichž ruce se na první pohled dotýkají, vytvořil světoznámý sochař Juan de Ávalos y Taborda v roce 1955. Mumie byly přeneseny a pietně pohřbeny pod sochy. A když se na jejich ruce podíváte, nedotýkají se. Umělec tak ztvárnil onu nenaplněnou lásku, kterou nerozdělila ani smrt, ale přesto rozdělila.

Každá země má svou pověst, která se ústně povídá po celá staletí. Španělsko má Milence z Teruelu. Co je na tom všem pravdy, ponechám na názoru čtenářů. Ale mumie existují a náhrobek i slavnosti stojí za návštěvu.

Zpracováno podle: Milenci z Teruelu - Kabinet Kuriozit, Milovníci Teruelu - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org), Milenci z Teruelu: oživlá tradice | MAHALO.cz, Las Bodas de Isabel de Segura - Wikipedia, la enciclopedia libre, Milenci z Teruelu a jejich tragická, nenaplněná láska - Šťastné ženy - zábava, soutěže, články, diskuse to jsou Šťastné ženy (stastnezeny.cz)

​​