Matčin sen: ohromující hrobka z Olšanských hřbitovů vypráví příběh dávné tragédie mladého muže

Na každém hřbitově v naší zemi nalezneme hrobku, která vyčnívá mezi jednoduchými náhrobky v okolí. Zcela jistě také vypráví nějaký truchlivý příběh, rodinnou tragédii, o níž se v celém kraji dlouho mluvilo. I v Praze lze najít spoustu hrobů, jejichž historie je mírně řečeno pohnutá a které přitahují návštěvníky cíleně. Funerální turistika se ve velké míře týká hlavně největšího pražského pohřebiště - Olšanských hřbitovů.

Je to hotová galerie pod širým nebem, i když poněkud morbidní. Ale snad žádný návštěvník nemine zvláštní bílé sousoší, které je součástí majestátní rodinné hrobky proslaveného pražského advokáta, soudce a soudního rady Aloise Hrdličky. Celý monument najdeme na honosném místě u hlavní jižní brány pražských Olšanských hřbitovů (VI - 6b) a řadí se k jedněm z největších hrobek na celém komplexu hřbitovů. Hned od svého slavnostního odhalení v červnu 1904 se netypické sousoší stalo předmětem mnoha romantických mýtů a legend.

Pražané začali hrob vyhledávat cíleně, stal se hotovou turistickou atrakcí a místem romantických schůzek milenců; fotografie náhrobku byla dokonce otištěna na pohlednicích a upomínkových předmětech. A jak to tak bývá, začalo se spekulovat, vyprávět, jedna verze se nabalovala na druhou, až vznikla hotová míchanice pověstí o povídaček o příběhu, který za bílým sousoším stojí. „Určitě je to takhle,“ „Ne, on se zabil.“ „Ne, padl. A není to jeho otec, je to císařpán!“ neslo se mezi udivenými obyvateli Prahy.

Začali hrobce rodiny Hrdličkových říkat Matčin sen. Jaký je tedy skutečný příběh snící matky? Kvůli jaké události vzniklo něco tak bizarního a zároveň nádherného, jako je právě tento pomník?

Vše začalo roku 1849 v dnešních Břasech u Rokycan. Tam se do rodiny pachtýře a později sládka Hrdličky narodil syn Alois. Inteligentní muž získal právní vzdělání a stal se soudcem. Po přestěhování do Prahy se JUDr. Alois Hrdlička vypracoval na c. k. soudního radu a tajemníka Českého zemského soudu v Praze. V té době byl velice slavnou pražskou personou, vyhledávaný advokát měl velkou autoritu, respekt, a byl i onou dobrou partií.

Alois si byl vědom své vážnosti a podle toho si také našel odpovídající nevěstu - Jindřiška (Henrietta) Wurmová (1857-1924) pocházela z Královských Vinohrad a její rodina patřila v hlavním městě mezi honoraci. 3. července 1879 přivedla Jindřiška na svět syna Jana (Hanse), který byl jediným potomkem manželů Hrdličkových. Vymodlený syn dělal matce i otci jen radost, byl chytrý, hezký; vyrůstající chlapec tedy dostal odpovídající vzdělání a nastoupil do c. a k. Konzulární akademie ve Vídni (dříve Orientální akademie), rakouské instituce pro vzdělávání budoucích diplomatů.

Doktor Hrdlička nemohl být šťastnější - nadějný syn, který má před sebou ohromnou kariéru diplomata, zamilovaná a milující manželka a matka po boku… Jenže jak známo, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Smrt zavítala i do velevážené rodiny pražského soudce. Na konci května roku 1900 začali Pražané potkávat hubenou zlomenou postavu v černém oděvu s černým závojem. Truchlící Jindřiška přišla o syna. Nadějný posluchač druhého ročníku Diplomatické akademie Jan Hrdlička zemřel 25. května 1900 ve věku 21 let.

Zdrcení rodiče byli úplně šílení žalem a rozhodli se, že místo odpočinku jejich Hanse bude výjimečné. Epochální. Že to bude něco, co dosud Praha neviděla. Jindřiška a Alois Hrdličkovi oslovili firmu Pupp a Škarka, u které nechali vypracovat projekt majestátní rodinné hrobky z černého mramoru. Po jejím zhotovení byl Hans Hrdlička pochován. Pak Hrdličkovi zadali zakázku akademickému sochaři Františku Rousovi, který dlouhé čtyři roky pracoval na pomníku, který hrobce dominuje.

Sousoší z bílého mramoru zobrazuje čtyři postavy: truchlící rodiče, syna Jana oděného v uniformě a postavu anděla. „Matka padá zlomena bolestí, otec ji podporuje a syn se loučí, ale jednou nohou už stojí u za ním stojícím andělem, který otvírá bránu do jiného světa,“ popisuje sugestivně web Olšanských hřbitovů jeden ze svých největších pokladů funerální architektury. Hrobka i s realistickými postavami, které opravdu vypadají, že za chvíli obživnou (nyní už je oprýskal čas, ale ihned po vyrobení to musela být podívaná skutečně bizarní), byla slavnostně odhalena v červnu roku 1904.

Tehdejší Pražané věděli, co se Hansovi stalo, ale čas šel dál, vypukla válka, pamětníci vymírali a legendy a mýty o hrobce Hrdličkových si začaly žít vlastním životem. Návštěvníky velice mátla uniforma, ve které je mramorový Jan na podstavci oblečen. Takže se začalo povídat, že to byl mladý voják, který jako mnoho důstojníků propadl hazardu, prohrál v kartách ohromnou částku, neměl na zaplacení „čestných dluhů“ a zastřelil se. Poválečné turisty také poněkud pletla socha otce.

Vypadá totiž jako císař František Josef I. - i když nám to již nepřijde, má spíše specifické licousy jako starý mocnář na všech podobenkách. Kvůli tomu se zase začalo spekulovat, že šlo o mladičkého rakouského padlého vojáka, kterého na věčnost doprovází sám císařpán. Lidem unikl rok smrti Jana Hrdličky - 1900, kdy válka nebyla. Uniformu má jeho socha z jednoduchého důvodu - na oné diplomatické škole nosili studenti stejnokroj. A hlavně: postavit jen tak bez povolení sochu Františka Josefa I. bylo zakázáno.

Anděl smrti pro změnu pro zvědavé lidi znamenal nešťastnou lásku. „Bylo to jasné, já si to pamatuju!“ vykládali si občané (jak to tak bývá). „Zamiloval se, chudák, do prostého a úplně chudého děvčete. Neměla vůbec nic, jen tělo a duši. A láska si nedá poroučet! Jenže Hrdličkovi, však to známe, honorace, bránili mu a bránili, zakazovali, až se milenci domluvili, že odejdou ze světa spolu. On to dotáhl, ona přežila…Tragédie!“ nesla se Prahou další verze. Jak známo, lidská fantazie je zcela bezbřehá a když se začíná člověk něčeho domýšlet, stojí to většinou za to.

Od samého vzniku se ale monumentálnímu sousoší říkalo Matčin sen nebo Děsivý sen. Proč? Pokud očistíme celou nešťastnou událost od městských legend a mýtů, vyjde nám zcela prozaický důvod pojmenování i smrti nešťastného Jana. V oficiálním úmrtním listu je jako příčina jeho skonu uveden zápal plic, který byl velice častou nemocí té doby, často smrtelnou i pro mladé lidi. Matka Jindřiška prý ošetřovala nemocného syna, vyčerpaná si šla lehnout, okamžitě tvrdě usnula a zdál se jí sen:

„Loučím se s vámi maminko, už musím jít…“ řekl jí Hans. „Byl to tak živý sen,“ lamentovala poté truchlící žena. Snový Jan matku políbil na čelo a měl odejít k jakési bráně, kde čekala třpytící se postava. Když zmizel, Jindřiška se probudila a shledala, že syn zemřel. Právě pod vlivem tohoto šíleného snu se rozhodla, že nechá celou scenérii umělecky ztvárnit. Prosté vysvětlení jedné legendy.

Poslední roky rodičů Hrdličkových byly obtížné a zlé. Alois byl obviněn z ovlivňování svědků, odklizen do penze, těžce onemocněl a zůstal upoután na lůžku. Pak dokonce Aloise Hrdličku obžalovali z podvodu a braní úplatků. Důkazem toho měla být i nákladná a ohromující hrobka, kterou si advokát dle všeho ze svého platu nemohl dovolit. Kasační soud ve Vídni nakonec rozhodl, že bude penzionován. Jenže se ozval i sochař Rous, který na Hrdličku podal žalobu také.

Sousoší prý nebylo rodinou doplaceno, částka, o kterou ho sochař žaloval, byla na tehdejší poměry docela velká - přes deset tisíc korun. V průběhu nechutného procesu JUDr. Alois Hrdlička v roce 1906 zemřel. Byl pochován do „své“ hrobky po boku zesnulého Jana. Vdova Jindřiška si vymínila, že až zemře i ona, nikdo jiný už tam pohřben být nesmí. A tak se také stalo. Náhrobní deska se zavřela za rakví s paní Hrdličkovou v roce 1924.

Matčin sen zůstává na Olšanech jako pochmurné memento jednoho rodinného příběhu, který se v průběhu let a za pomoci lidské představivosti změnil v naprostý mýtus. Nikdo nevěděl, kde je pravda. Jenže netradiční náhrobek si přímo říká o to, aby se o něm vymýšlely historie truchlivé a tragické.

Až někdy půjdete navštívit Olšanské hřbitovy, můžete se zastavit u Hrdličkových a připomenout si, že obyčejná lidská tragédie, jakou smrt mladého člověka bezesporu je, nabyla za roky povídaček nevídaných rozměrů. Přitom vysvětlení je zcela prosté.

Sousoší dávno mrtvých lidí však zůstává v kolektivní paměti nejen Pražanů jako Matčin sen. A ještě dlouho bude.

(2) Facebook, Alois Hrdlička (právník) – Wikipedie, Dějiny pohřbívání — ČT24 — Česká televize, Olšanské hřbitovy | Hřbitovy a pohřební služby Praha, Matčin sen na Olšanech – pravdivý příběh jedné hrobky - Blog iDNES.cz