Hrob Zimmermannových dětí na Olšanských hřbitovech: čtyři malé sourozence zavraždil vlastní otec

Již nesmírně vzdálený rok 1861, sychravé říjnové ráno. Otec vede své čtyři děti na poslední cestu. Mine pražské domy, ve kterých občané teprve snídají, a míří na vrch Žižkov (nyní Vítkov). Otci Augustinovi v ruce cinkají dvě lahve vína a v kapse nese břitvu. Mária (+4), Václav (+5) a Augustin (+7) netuší nic zlého, hopkají okolo, jen je jim divné, proč je ráno táta donutil obléct si sváteční šaty. Inu, je neděle, tak se to asi musí i od rána. Jdeme na procházku. Ale že takhle brzy? Tatínek nese malého Antonína (+1), ale je takový jiný…

Děti si toho nevšímají, mají spoustu zábavy v krajině okolo. Dojdou na místo, kde tatínek usedne do trávy. Podél se táhne kamenná hradba, děti netuší nic zlého, otec je asi znavený dlouhým pochodem, sednou si tedy vedle něj. Nedaleko je altán, zeď vede kolem Hrabovy zahrady, dětem je divné, proč sedí na holé zemi u zdi. To už ale táta začíná být opravdu nějaký divný. Aby ne.

Co se stalo v onu neděli 27. října 1861?

Ve III. úseku hřbitova v 9. oddělení nalezneme hrob číslo 36. Dílo kameníka a sochaře Karla Möldnera, který tehdy zakoupil a ze soucitu daroval náhrobní kámen, i když s nešťastnými dětmi neměl žádné příbuzenské ani jiné vztahy, je na první pohled nenápadné. Na pomníku v jeho nejvyšším místě je soška klečícího andělíčka se sepnutýma rukama. Náhrobek však skrývá historii tak šílenou, že tehdy otřásla snad každým Pražanem. Pohřeb nevinných dětí se stal lidovou manifestací proti všemu zlu světa. A čtveřici zavražděných dětí poslední cestu vypravil sám bývalý císař Ferdinand Dobrotivý.

Celá tragédie započala už v roce 1850. Tehdy si svůj manželský slib v kostele svatého Rocha řekli dva lidé, které usmýkal osud - Františka Riedlová, už třicetiletá nemanželská dcera chudé tkadleny a osmapadesátiletý mlynářský tovaryš Martin Sýkora. Zbyli na sebe, jak se to tak říká. Ale nic nebránilo tomu, aby se usadili a založili rodinu. V roce 1851 se jim narodil syn Franz (František) Sýkora, ale po dvou letech zasáhl tragický osud. Martin utrpěl těžké zranění, které nemohl přežít, takže Františka se stala vdovou. S malým synkem zůstala úplně sama.

Po dvou letech si našla pětatřicetiletého Augustina Zimmermanna. Ten si Františku vzal v kostele svatého Haštala na Starém Městě, chlapečka přijal za svého a žena mohla být šťastná. Mohla, to je to správné slovo. Augustin měl totiž velice komplikovanou povahu. Dětství u přísných katolických rodičů ho poznamenalo, byl bázlivý, nejistý, trpěl „neurosou“, měl stálé průjmy a žaludeční obtíže. Byl vyučen mlynářským pomocníkem, ale vystřídal tolik zaměstnání, až to bylo Františce divné. Nikde totiž nechtěli dělníka, který se všeho bál, třásl se strachy při nějakém složitém úkolu, který dostal, zkrátka - nebyl to chlap. Spíše třtina.

Přesto se Augustin alespoň doma na něco zmohl - manželství bylo požehnáno dětmi. Dům č.p.808/1 na pražském Starém Městě se začal plnit drobotinou. Františka byla sice starší, ale rodila „za housku a kus chleba,“ jak říkaly porodní báby, když to šlo hladce. Augustin, Václav, Mária, Antonín, jména nebohých dětí, které ještě nemohly tušit svůj osud.

V roce 186o se Zimmermannovi přestěhovali a žili v bytě v Josefově (v bývalém Židovském městě). Augustin stále střídal zaměstnání, obchodník s moukou, mlynářský pomocník, dělník, nádeník, kočí, převozník. Jenže to bylo čím dál horší. Propadal záchvatům vzteku, klel, plakal, měl noční můry, existenční starosti, bál se budoucnosti, pořád každému říkal, že vše skončí, na jeho rodině je velká kletba a jen on ji může odčinit. V této toxické atmosféře vyrůstaly děti, Františka s manželem raději skoro nemluvila, protože byl schopen vyletět kvůli naprostým maličkostem.

Z rodiny odešel František, protože zoufalé bláboly svého nevlastního otce nemohl poslouchat. A matce radil to samé: „Jestli je vám život milý, matko, odejděte pryč. Vezměte děti a utečte. Ten pomatenec něco vyvede, nerad bych, aby došlo na má slova, matičko, prosím vás, jděte!“ Františka však byla poslušná a katolicky vychovaná, nemohla manžela opustit. I když se choval jako blázen. Augustin ji začal ponižovat, deptat, vyčítal jí její vyšší věk a žárlil na nebožtíka prvního muže. „Panna jsi nebyla, poskvrněnou jsem si tě vzal!“, něco na ten způsob.

Vše vyvrcholilo tím, že svou ženu zbil. A následovalo pár dní, kdy byl tichý. Jen seděl u stolu a šklebil se. Z posledního zaměstnání byl vyhozen, Františka neměla ani na kus chleba, chodila žebrat k sousedům, aby nakrmila alespoň děti.

Těm to bylo jedno. Hrály si s kamarády, chodily do školy, prospívaly, nejmladší Toníček se měl čile k světu. „Mý drahý děti, ještě že mám vás!“ plakala zoufalá žena, zatímco její muž jen seděl a oči mu svítily ze tmy přímo ďábelsky. Zrál v něm totiž plán. „Vše je špatně, vše se bortí, v tomto světě nenechám svých dětí naživu!“ usmyslel si. Poslední kapkou byl listonoš, který přinesl výpověď z bytu pro neplacení. Rodina se měla ocitnout na ulici. Augustin se definitivně rozhodl.

V onu osudnou neděli se manželka hned ráno vydala „podělkovat“ k nějaké bohatší rodině, otec donutil děti, aby se oblékly, v blízké hospodě zakoupil dvě lahve vína a u apatykáře lahvičku s lektvarem pro snadné usínání. Děti dovedl až k oné zdi u dnes již neexistující Hrabovy zahrady, kde všichni usedli do mělké prohlubně. Poslušné děti si cucly z lahvičky onoho elixíru spaní, napily se vína a usnuly. Snad. Tehdejší lékařská věda nebyla schopna posoudit, jestli byly děti skutečně omámené. Ale nasvědčuje tomu vše, protože na jejich tělech nebyla nalezená žádná obranná zranění.

Augustin počkal, až potomci upadnou do alkoholem navozeného spánku a ostrou břitvou všem čtyřem včetně teprve ročního Toníčka přeřezal tepny na zápěstí. Pak sám sobě. Pět životů pomalu haslo ve stínu kamenné zdi, krev tekla proudem z otevřených ran na dětských ručičkách. Těla našla 28. října 1861 žena hlídače železnice, která si krátila cestu a zakopla o mrtvolu malého Václava. Františka, která děti i manžela zoufale hledala celou neděli, běžela spolu s davem dalších lidí na místo vraždy a sebevraždy. „Strašný a srdceryvný byl pohled na matku, která v mžiku ztratila své děti rukou svého manžela. Vlasy si vyrvala, odnesena být musela…“

Mrtvoly dětí byly převezeny do patologického ústavu, kde proběhla pitva. Odborníci se shodli: „Smrt dětí nastala v důsledku otevření tepen na rukou a následném vykrvení, i u otce, který sám tuto tragédii všem svým dítkám způsobil, aby pak sám sobě učinil totéž.“ Lékařská komise poté prohlédla mozek Augustina Zimmermanna. A ve zprávě stojí zajímavá věc: „Ubohý otec na mysli pomaten byl, jelikož se cizích částek v mozku nalezlo.“ Jakých cizích „částek“, co vlastně bylo nalezeno, to se již nedozvíme. Nějaký parazit? Nebo atrofie, která způsobila ony temné myšlenky, počínající demence? O tom lze jen spekulovat.

Vdova obdržela předměty nalezené u zemřelého - dýmku, peněženku s hotovostí ve výši 1 zlatý a 33 krejcarů, břitvu a prázdnou lahvičku.

Strašlivá tragédie zasáhla celou Prahu. Lidé stáli v ulicích a debatovali, muži, tátové od mnoha dětí, se nechávali slyšet: „Ať je rád, že si to udělal taky, sic bych ho vlastníma rukama uškrtil, to vám přísahám!“ Jako „samovrah“ byl Zimmermann pochován neznámo kde, neměl vůbec pohřeb. Ale velice pravděpodobné je, že skončil někde u zdi Olšanských hřbitovů, jak se to tehdy dělávalo.

O celém „mordyjářském mordu dušiček nevinných“ se doslechl i někdejší císař Ferdinand Dobrotivý. A udělal čest svému přízvisku. Chudá matka si nemohla dovolit vypravit dětem pohřeb, tak zaslal obrovskou částku s přiloženým dobrozdáním, kde stálo, aby udělali vše ku řádnému pochování zavražděných dětí. Již zmíněný hrob věnoval dětem Karel Möldner a vybrala se také velká částka od Pražanů.

Prvního listopadu 1861 v odpoledních hodinách vyprovázelo smuteční kočár, který vezl čtyři malé rakve, tisíce lidí. Kolem vozu šli ve dvou řadách malí kluci nesoucí zapálené svíčky. A za kočárem šly čtyři malé dívenky v bílém - družičky, které nesly na podušce čtyři vavřínové věnce, jak se to dělávalo při pohřbech svobodných mládenců a dívek, nebo dětí.

Čtyři malé děti, které zabil jejich vlastní táta, byly uloženy k věčnému odpočinku. Matka Františka je přežila o deset let. Deset let trápení a živoření ji stálo zdraví, zemřela na tuberkulózu. A pohřbena by měla být dle farního zápisu „na hřbitově Volšanským“. Jenže její hrob už asi nikdo nikdy nenajde, protože místo nebylo nijak označeno. O osudu prvorozeného Františka se nepodařilo dohledat nic.

Každé místo má svou historii, každý hrob provází osudy lidí, kteří v něm leží. Není od věci si připomenout, že ti lidé žili, dýchali, chodili po tomto světě, zemřeli. A někdy jde o smrt naprosto zbytečnou. Jako v případě Zimmermanových dětí.

Až půjdete po Olšanských hřbitovech, můžete se u hrobu Vaška, Toníčka, Marušky a Gustíka zastavit a připomenout si jejich krátký život a smrt z rukou jejich vlastního otce.

Zpracováno podle:

Zimmermannovy děti – Wikipedie (wikipedia.org), Zavraždil je a pak i sebe: Zimmermannovy děti spočinuly na Olšanských hřbitovech – eXtra.cz, Klub přátel Žižkova – spolek zabývající se historií Prahy 3 (klubpratelzizkova.cz), rozhovor s antikvářem a badatelem Petrem Králem, Olšanské hřbitovy | Hřbitovy a pohřební služby Praha (hrbitovy.cz), dobové prameny pan Ing. Josef Sokol, rozhovor.

V rámci projektu „adopce hrobů“ byl v roce 2015 hrob přidělen adopčnímu nájemci, kterým se stala paní Zdeňka Švejkovská. Ta nechala v roce 2015 náhrobek zrestaurovat.