Článek
Zde dvě sestry spolu spíme, Klenkovy jsme zrozeny, že nás anděl vzbudí, víme, neb jsme v Kristu zrozeny. Kterýkoli tady půjdeš, rozvaž svoje pohodlí, tě žádáme, když to přečteš, tak se za nás pomodli!
V devátém oddělení úseku č. II. Olšanského hřbitova stojí malý náhrobek. V každém ročním období je doslova obsypán hračkami. V létě a na jaře tam nalezneme panenky, kytičky, plyšáky, na podzim dušičkovou výzdobu, lucerny, v zimě i sněhuláky a vánoční stromečky. Lidé ke kamenné skulptuře, která je již věkem a počasím omšelá, chodí a chodí. Děti, dospělí, celé rodiny. Náhrobní kámen zpodobňuje dvě ležící holčičky.
Když přejedeme pohledem od zubem času už „ohlodaných“ obličejíčků přes celé postavy děvčátek, zarazíme se. Nemají totiž dolní končetiny. Nebo spíše mají, ale nějaká končí pod kolenem, nějaká nad kotníkem… Není to tím, že by se sošky rozpadaly nebo drolily právě v oblasti nohou. Kdepak. Holčičky jsou bez nohou vyobrazeny schválně.
Náhrobek v roce 1940, ještě krásně zachovalý se všemi detaily obličejů a postav
Tento náhrobek má totiž sám o sobě velice pohnutou minulost a vypráví neméně pohnutý příběh, který se stal součástí žižkovského folkloru, místní legendy, na kterou se nezapomíná ani po dlouhých desetiletích. Příběh sestřiček Klenkových zná snad každý, kdo Olšanskými hřbitovy prošel, nebo tam má pochovaného někoho blízkého. Nebo vlastně ani nemusí mít. Toto vyprávění vešlo mezi pražské pověsti a návštěvníci k hrobu beznohých holčiček chodí cíleně.
Jde o jeden z nejstarších (vlastně možná nejstarší) náhrobek na Olšanech - celý kamenný monument byl zachráněn ze starého zrušeného Olšanského hřbitova I., který zanikl roku 1860. Dnes se zde nachází park okolo kostela sv. Rocha.
Poprvé se o tragédii Klenkových zmínil v kronice Olšanské hřbitovy I. & II žižkovský farář Miloš Szabo. Jenže ústně se smutná legenda předávala už od počátku devatenáctého století. Událost se měla stát v roce 1806 v jeden horký letní den na pražském Žižkově, kde tehdy mimo nízkých dělnických domků stála také spousta usedlostí. Klidná čtvrť sálala horkem, když paní Klenková vařila oběd a poslala své dvě dcerky, aby si šly hrát ven. Františka a Antonie se matce motaly kolem plotny, s radostí tedy vyhopkaly na prázdnou ulici.
Děvčátka pod těžkým povozem neměla nejmenší šanci
Tehdy ještě nebyly všechny ulice dlážděné - připomínaly spíše polní cesty, kterými občas projel nějaký formanský vůz. Povozy a kočáry zajížděly právě do okolních usedlostí. Křik a smích obou sester při hře vystřídalo rachocení povozu a dusot kopyt. A pak ticho. Františka a Tonička si hrály na honěnou a obě vlétly do cesty těžkému žebřiňáku.
Forman prudce zabrzdil koně, ale neštěstí nemohl zabránit - obě holčičky ležely v tratolišti krve, měly rozdrcené nohy. Františka i jednu zcela oddělenou od těla.
Kola těžkého povozu vykonala dílo zkázy, holčičky nebylo možno zachránit. Během pár minut vykrvácely.
Řev sousedů přivolal i paní Klenkovou, která s prázdnýma očima hleděla na strašlivou scénu, než se zhroutila přímo do prachu ulice. Příběh sestřiček Klenkových s nimi nezemřel, zůstal vytesaný v kameni. Na popud zdrcených rodičů měl být zhotoven onen emotivní náhrobek a děvčata byla spolu pohřbena na již zmiňovaném starém hřbitově.
Náhrobek bezesporu bizarní
Tato tragická událost byla zaznamenána, ovšem Františka a Antonie pod svými kamennými podobiznami neleží. Jejich těla zřejmě zůstala na „starých“ Olšanech, přenesen byl pouze náhrobek. A je toho víc, v čem je v případě hrobu malých sester zmatek. Ležely pod příkrovem vůbec někdy? A jmenovaly se Klenkovy? O tom se vedou spory dodnes.
Úvodní citát je součástí pamětní desky, která je umístěna vedle hrobu. Zmíněná deska však k náhrobku, který zobrazuje dvě dětská zmrzačená tělíčka, zřejmě vůbec nepatří. Je zasazena ve zdi a bývá označována za nejstarší desku s českým textem na tomto hřbitově.
Na desce samotné totiž stojí (pokud to převedeme na současnou češtinu) „Zde v Pánu odpočívá panna Antonia Klenková, která se ve věku 28 let odebrala na věčnost 6. března 1805 a též zde v Pánu odpočívá paní Františka De Pauli Ziskowa (Klenková) z Nového Města Pražského, která ve stáří 26 let zesnula 8. ledna 1806.“
Ona pamětní deska, nejstarší dochovaná v češtině
Pamětní deska tedy vzpomíná na sestry Klenkovy, ale určitě to nebyly zmiňované malé holčičky.
Také se říká, že se to nikdy nestalo. Nic z toho. Jenže zde zůstává jako memento onen bizarní a smutný náhrobní kámen. A tím vyvstává otázka, proč by jen tak „z plezíru“ mistr sochař zhotovil náhrobní kámen dvou malých děvčátek, které nemají nohy?
Cedule o „adopci hrobu“ - bezpochyby zajímavé řešení pro opuštěné památky
„Musí na tom být něco pravdy, takový náhrobek by přece někdo jen tak z fantazie neudělal. Náklady na výrobu, cena kamene, sochař - taková nákladná záležitost nemohla být provedena „jen tak“. Je z toho cítit láska, tragédie, smutek, zoufalství rodičů. Vše vypovídá o tom, že příběh se skutečně stal. A že pomník vzpomíná právě na nešťastné sestry. Myslím, že se ve skutečnosti jmenovaly jinak, jejich jméno se asi nikdo nedozví.“ glosoval návštěvník hřbitova, spisovatel Josef Anderle.
Jména děvčátek jsou patrně odvozena právě od nápisové desky, která se nachází na vnější zdi hřbitova, zhruba ve stejné vzdálenosti od vchodu, v jaké je dnes umístěn samotný náhrobek. Už počátkem 19. století se náhrobek a s ním spojený příběh o smutném osudu děvčátek stal natolik známým, že byl a dodnes je hojně navštěvován a vždy ozdoben záplavou květů. Zřejmě jen díky této legendě a oblibě mezi Pražany tak nedošlo ke zničení náhrobku při zrušení hřbitova a na rozdíl od velké řady náhrobků významných osobností, pohřbených na I. olšanském hřbitově, byl tento přenesen na své nynější místo.
V rámci projektu „Adopce významných hrobů“ se o náhrobek stará městská část Praha 3. Lidé si tento pohnutý a dojemný příběh zamilovali. Hlavně o svátcích chodí za Františkou a Toničkou hotová procesí. Nebo jen tak mimoděk, při procházce, nebo najisto. Jen položit kytičku nebo hračku.
Tonička a Františka, nebo někdo jiný? Vždyť je to vlastně jedno…
„Mám tady babičku. Když jí nesu kytičku, automaticky jednu rostlinku oddělím a holkám ji položím na hrob. A nejsem zdaleka sám. Vidím i stařenky, které upraví hrob svých blízkých, pak prostě jdou, někdy i dost daleko, dobelhají se k nim, tiše se pomodlí, nebo pošeptají přání. I to se dělá,“ dodává pan Anderle.
Tak až někdy půjdete po naší největší „zahradě ticha“, zkuste holky, jak se jim familiárně říká, navštívit. Třeba tohle pietní místo uklidní vaši mysl. Prý je totiž okolí náhrobku velice tiché, milé a příjemné - i když za ním stojí tragický příběh, který zůstal v kolektivní paměti Pražanů přes dvě století.
Zpracováno podle:
