Článek
Hřbitovy jsou místa, která lákají svou zadumanou atmosférou a náhlým uvědoměním si vlastní smrtelnosti. Nápis nad branou může hlásat, že Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy. Snad o každém hřbitově koluje nějaká legenda či pověst. Někdy bývá strašidelná, jindy se tradují různé mýty o konkrétním člověku, který je v místě pohřbený. Praha má spoustu míst posledního odpočinku lidí, ale Malostranský hřbitov mezi nimi vyčnívá.
Nejen tím, že jde o místo, jehož genius loci je fascinující. Dějiny tohoto hřbitova jsou také velmi pohnuté. Najdeme tam nespočet zajímavých náhrobků i osobností, které nalezly svůj věčný klid právě tam.
Malostranský hřbitov se nachází v Praze na Smíchově, u hranice Košíř. Byl založen v roce 1680 za morové epidemie a náležel k malostranskému kostelu sv. Václava (zbořenému v 18. století). Jako hřbitov pro Malou Stranu sloužil v letech 1787-1884.V roce 1787 učinila reforma Josefa II. z malostranského hřbitova městské pohřebiště pro celý levý břeh Vltavy. Později, když byl hřbitov obklopen zástavbou, byl v roce 1884 uzavřen a jeho funkci převzal hřbitov na Malvazinkách.
Hřbitov dlouhá léta chátral, v roce 1927 při regulaci Plzeňské třídy zanikla celá část hřbitova při severní zdi. Ostatky ze zrušených hrobů byly uloženy do společného hrobu uprostřed staré části hřbitova. V případě významných osobností byly ostatky přemístěny na volná místa zde na hřbitově (převážně při hlavní cestě). V této době došlo k přenesení ostatků a náhrobků mnoha významných osobností mimo Prahu.
V souvislosti s dalším rozšiřováním Plzeňské třídy byla zbourána severní zeď hřbitova. Bohužel v několika následujících letech, kdy byl hřbitov volně přístupný, došlo k vandalskému zničení a poškození více jak 90 hrobů. Malostranský hřbitov byl znovu zpřístupněn veřejnosti v červnu 2016. V současné době se o místo stará Spolek Malostranský hřbitov, který pořádá komentované prohlídky a neustále místo zvelebuje.
A „pečuje“ i o legendy, které hřbitov opřádají. Hlavně o dvě - O náhrobek biskupa hraběte Leopolda Thun-Hohensteina a o Aničku. Holčičku, která prý byla andělem. A na kterou se nezapomíná doposud a její náhrobek je neustále navštěvován - i dětmi. A o které dokonce František Kožík napsal knihu. Podívejme se na tyto legendy blíže, protože jsou sice trochu strašidelné, ale krásné.
Biskupova kniha života a smrti
Jeho knížecí Milost Leopold Leonhard Raymund z Thun-Hohensteinu, LXXIII. biskup pasovský (1748 - 1826) - tak znělo celé jméno i titul tohoto muže, jehož náhrobek stojí hned u vstupu na Malostranský hřbitov. Byl posledním biskupem pasovské diecéze, kterému náležel knížecí titul. Do své smrti žil v košířské usedlosti Cibulka, kterou koupil za 112 000 zlatých.
U lidí byl oblíbeným a důvěryhodným do takové míry, že ho zvolili jako symbol, který bude dohlížet na duše a klidný spánek lidí pohřbených na tomto hřbitově.
Kovový pomník na jeho náhrobku, ztvárňující klečícího biskupa, je dílem Václava Prachnera. A právě k touto náhrobku se váže jedna temná pověst.
Ta socha návštěvníka okamžitě přinutí zastavit. Majestátní náhrobek je skutečným uměleckým dílem a při pohledu do tváře dávno mrtvého biskupa, který se sepnutýma rukama klečí nad knihou, člověku tak trošku přejede mráz po zádech. Zvláště, když si monument obejde celý.
Klečící postava je mistrovsky ztvárněna do nejmenších detailů. Pomník je litinový a je největším litinovým náhrobkem v celé republice. Nařasený plášť, každá rýha ve tváři, ruce ve zbožném gestu, lokty se opírá o jakýsi stolec, na kterém leží kniha. Otevřená kniha.
A právě tato kniha je atributem pověsti, která se vypráví již od postavení pomníku. Nikdy se do ní totiž nedívejte. Nikdy. A hlavně ne na Silvestra.
Podle legendy je možné každého Silvestra o půlnoci nahlédnout do knihy, kterou má biskup před sebou, a dočíst se zde seznam osob, které následujícího roku odejdou na onen svět.
Zpupná paní Theresia
Skeptik namítne, že je to blbost, samozřejmě. Ale někde se to přece muselo vzít, někde musí být začátek této pochmurné historky. Něco takového se přece nedá jen tak z plezíru vymyslet. A ten prapůvod se našel v osobě paní Theresie. V době, kdy se její příběh odehrává, se mezi prostým lidem začíná říkat, že ona kniha, kterou má biskup před sebou, je prokletá.
Ono se není co divit, bohabojným lidem tehdejší doby musel takto bizarní náhrobek připadat skutečně strašidelný. Není divu, že si povídačky o něm začaly žít vlastním životem. A doslechla se ji i ona zmíněná Theresia. Měla to být mladá šlechtična, pyšná a marnivá, která byla sice velice krásná, ale rozumu moc nepobrala.
Myslela si, že si může všechno dovolit. Za jedné měsíční noci jela kočárem z blízké Bertramky, kde byla na oslavě příchodu Nového roku. A když spřežení projíždělo kolem hřbitovní brány, nakázala kočímu zastavit a zvolala pyšně a vesele:
Sestup hned, Franzi, a obrať kamenný list starému Thunovi tam na náhrobku, ať nemusí vždy totéž číst!
Kočí odmítl, i když ho Theresia nutila a nutila. Tak se rozhodla, že se ke „starému Thunovi“ vypraví sama. Poskakovala mezi hroby v krásných svátečních šatech a ničeho se nebála. Až do chvíle, kdy zula boty a vyšplhala na náhrobek. A strnula. A křičela a křičela. Kočí se rozběhl paní pomoci a nalezl ji s vytřeštěnýma očima, jak hledí na kovového Thuna.
Jenže biskup nebyl kovový. Byl živý, jeho smrtelně bílá hlava byla obrácena k ženě, ruce měl položené na knize, ne sepjaté a kniha, jak později přísahal kočí i zhroucená Theresia, byla knihou. Skutečnou knihou se šustícími stránkami.
A co v ní Theresia viděla? Za bledého svitu měsíce si stačila přečíst své vlastní rekviem - biskup četl modlitbu za její duši. Také do týdne zemřela.
Co to čteš, Thune?
O tom, že není radno pokoušet Thuna a jeho knihu, se přesvědčila na vlastní kůži (a krk) v šedesátých letech jedna mladá členka filmového štábu, který na Malostranském hřbitově natáčel studentský film. Vylezla na náhrobek, i když ji ostatní varovali, ať to radši nechá být a nepokouší osud. Podnapilá dívka to odmítla jako báchorky a s Thunem si začala žertovně povídat:
Ukaž mi, co tam máš napsané? Chudáčku, to musí být hrozná nuda, klečet tu a číst pořád dokola jednu stránku…
Kamarádi ji raději sundali dolů a šli pryč. Do týdne byla dosud zdravá mladá žena mrtvá. Povídačky, namítnete. Ale tato událost je zaznamenána a mluví o ní i ve zmíněném Spolku Malostranského hřbitova. Pokud vás někdy kroky zavedou na tento hřbitov, raději se nedívejte, co si Thun čte. Mohli byste tam spatřit rekviem za vaši duši.
Anička Degenová - anděl, který byl na zem seslán omylem
Nejmenší náhrobek na Malostranském hřbitově vyvolá dojetí, mrazení i jakýsi smutek. Hrob maličké holčičky je často navštěvován, ač zemřela před dávnými a dávnými lety. Je to až kupodivu - někteří lidé nezajdou ani na hrob svých rodičů, dávno mrtvá holčička však není zapomenuta. Zvláště o Dušičkách je její náhrobek lidmi - a dětmi - doslova obsypán.
Proč je Anna Degenová pořád v srdcích zcela neznámých lidí? Vždyť jediná hmatatelná památka na svatou holčičku je její náhrobek od českoněmeckého sochaře Josefa Maxe. A ten je (pokud to řekneme trošku morbidně) nádherný. Anna, nazývaná také andělskou Aničkou nebo holčičkou z nebíčka, měla být totiž andělem. A to andělem, který byl na svět poslán naprostým omylem a musel být zase odvolán zpět.
V době protektorátu a druhé světové války příběh Aničky sepsal známý spisovatel František Kožík a vydal ho v půvabné novele Svatá holčička - dětská legenda. Kožík chtěl tehdy do pochmurné doby všudypřítomné smrti a zmaru vnést alespoň trošku světla - a to se mu tímto dílkem povedlo.
Lidé příběh o Aničce hltali a stará legenda se oprášila a získala nový rozměr - na starý hřbitov se chodilo dívat čím dál více lidí a maličký náhrobek nenechali bez výzdoby. A to přetrvalo dodnes.
Anička s dušičkou z nebíčka
Anna Degenová (někdy též uváděna pod jménem Aninka Rubínová) se narodila v revolučním roce 1848 do rodiny c. k. strážmistra Augustina Degena a jeho manželky Anny, povoláním nádenice. Degenovi bydleli poblíž staré Újezdské brány na Malé straně. A při jejím narození mělo dojít k omylu - Anička dostala místo lidské duše duši andělskou. Prý když se narodila, proťal oblohu velký jasný záblesk.
Od malého miminka nemohl nikdo odtrhnout oči. Každý, i ti nejzuřivější opilci a rváči, které matka s miminkem potkala, se zastavili a rozzářili se. Do bytu ve třetím patře starého domu chodilo doslova procesí lidí, kteří chtěli krásnou holčičku vidět. A zázrak pokračoval - malá holčička začala mluvit a chodit mnohem dříve, než bylo vůbec běžné. Jakoby skutečně byla z jiného světa.
Prý při pohledu do jejích blankytných očí lidé začali plakat a v hlavě jim zněla hudba doslova andělská. Jakkoliv nám to může připadat přitažené za vlasy, rodiče si s ní skutečně nevěděli rady. Prostá matka se Anny dokonce bála a považovala ji za „podhozence“ - pořád tvrdila, že to nemůže být její dcera, že nemá po kom být taková a ani jim není podobná.
Dnes bychom možná řekli, že to bylo takové to nesmírně talentované a nadané dítě, jak růstem, tak myslí. V tehdejší době si všichni museli myslet, že je to opravdový zázrak, a tak vznikla ta legenda o andělské duši.
Když trochu povyrostla, pomáhala, kde mohla. Všechny svoje hračky rozdala chudým dětem a sirotkům. Okouzlovala čím dál větší okruh lidí. Nenechala bez povšimnutí žádnou křivdu a vždy zasáhla. A vždy ty „hříšníky“ napravila - stačilo jen, aby se na ně podívala a usmála. Létali za ní ptáci, které nosila na ramenou a rukou, když šla po ulici, následoval ji každý toulavý pes nebo kočka.
Matka z ní šílela, protože rozdávala i jídlo z chudé domácnosti žebrákům a potřebným. Pak dokonce Anička začala domů vodit všechny možné chudé lidi, které potkala na ulici. Nemocné, žebráky, mrzáky, bylo jí to jedno. Na zděšené otázky matky, proč to dělá, odpověděla jen:
Já vím, že je to tak správné, a nemohu jinak.
Do tohohle světa nepatřím
Rodiče se na počínání předčasně vyspělé dcery dívali se skutečným strachem. Nebyly jí ještě ani tři roky a dělá takové věci, vždyť je to ztělesněná dobrota, co bude dál, až vyroste a my umřeme - určitě narazí na zlé lidi, kteří ji budou využívat… Obavy rodičů se nenaplnily, Aničce bylo dopřáno pobýt na světě pouhé tři roky.
Jednoho dne seděla na okně a hrála si s panenkou, kterou chtěla dát chudé kamarádce, když v tom z naprostého bezvětří přišel obrovský závan prudkého větru a Anna vypadla z okna. Na místě zemřela. Prý ji Bůh povolal k sobě, protože její andělská duše v krutém světě nemohla být.
Náhrobek chudým rodičům zaplatil jistý Hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, který se s Annou setkal poprvé na Májové slavnosti, oblíbil si ji a dokonce ji chtěl adoptoval, ale Anna to odmítla. Pod jejím vlivem se údajný zhýralý prostopášník napravil a nechal chudé dívence vystavět náhrobek jako pro princeznu.
Anna měla údajně působit zázraky i po smrti. Rodině Degenových se narodilo další dítě, syn. Ten byl zcela „normální“ rošťák, jen jednou měl matce zničehonic říct, že je poslanej od Ančí. Matka Degenová se pak stala velkou, jak bychom dnes řekli - pánbíčkářkou, do konce svého života byla přesvědčená, že jí syna seslala skutečně Anna. Rodiče jsou pochováni poblíž hrobu dcerky.
Každý rok na Dušičky je maličkatý náhrobek obsypán množstvím svíček, plyšáků a také papírků, na které lidé píší svá přání. A děti, kterým by to v dnešní době mohlo být úplně jedno, k hrobu chodí také. Jakoby je tam skutečně něco přitahovalo. V některých vyprávěních je možné zaslechnout, že se někdo u jejího hrobu modlil a prosba byla vyslyšena.
Nevím, co je na tom pravdy, ale faktem je, že hrob Aničky Degenové je skutečně magický. Jako celý Malostranský hřbitov. Až někdy půjdete Prahou a zabrousíte do míst, kde se rozkládá toto pietní místo, navštivte ho.
Poproste Aničku o splnění přání a nečtěte Thunovi přes rameno!
prameny: