Tajuplný Černý anděl na hřbitově v Iowě přitahuje davy lidí. Socha vypráví pohnutý osud jedné Češky

Konec roku 1924. Ve městě Strmilov u Jindřichova Hradce obchází pošťák. Dojde také na místní radnici, kde odevzdá důležitě vypadající dopis z Ameriky. Když si ho radní přečtou, zachvátí je smutek a pohnutí. „Tak naše dobrodějka tam zemřela…“ pokývnou hlavou. Zvěst o smrti Terezky Karáskové se rozlétla do všech chalup a domků po celém Strmilově. Všichni začali vzpomínat na její dobročinnost, kterou svému rodnému městu po celé roky z daleké cizí země prokazovala. Nechala na dálku opravit školu, pomáhala dolary na různé potřebné věci.

„Podívejte, tady je notářský záznam a její dobrozdání!“ řekl najednou úředník. „Ubohá paní. Takový smutný osud - a přesto na nás nezapomněla!“ To byla pravda. Tereza svému milovanému Strmilovu posílala ke konci života značné částky. V závěti bez přímých dědiců odkázala obrovskou sumu na pomník padlým vojákům ve Strmilově a 500 dolarů na knihy pro městskou veřejnou knihovnu. To, co zbylo, mělo jít na stipendium pro dva nebo tři nadané chlapce z města

Tereza však nebyla (a není) zapomenuta ani v Americe, kam emigrovala. Zůstalo po ní něco, co nedává spát umělcům, turistům a zvědavcům. Úchvatná socha Černého anděla, která se stala součástí mýtů a legend. Že je skulptura strašidelná? To bezesporu je! Že je nádherná? To také. Že se o ní říkají různé povídačky, které raději nikdo neříká nahlas, protože je prý prokletá? To je pravda.

Americký spisovatel Tim Parrott napsal knihu Černý anděl: Stoletá historie 1913 - 2013. Tim se pokládá za Čecha, jeho rodiče byli také emigranti a Tereza jeden čas bydlela s jistým Josefem Křížem, což byl Timův strýc. Parrott si vzal „za své“ osud této ženy a jejího anděla přiblížit široké veřejnosti. Kniha je velice cenným zdrojem všech možných informací, ale hlavně je „vyčištěná“ od legend a pověstí, které Černého anděla provázejí. Zkusme se tedy ponořit do jednoho nevšedního lidského osudu statečné ženy, která to měla opravdu velice těžké.

Tereza Karásková (též Teresa, Theresia, Teresia, Terezie Karasek, Dolezal, Feldevert) se narodila 14. října 1836 ve Strmilově. O jejím raném životě se mnoho neví, provdala se až ve třiceti letech za doktora Františka Doležala. Tereza otěhotněla a považovala to za zázrak. Synáček Otto se ale nedožil ani dvou týdnů. Zemřel za neznámých okolností. Zlomená stárnoucí žena vyčítala manželovi, že ač lékař, nebyl schopen syna zachránit, ale nakonec se s mužem usmířila. Rozhodla se, že bude dětem pomáhat, přivádět je na svět. „Chci být porodní asistentkou,“ žádala manžela.

Ten ji poslal do Vídně, kde získala certifikát jako jedna z nejlepších z celého kursu. Vrátila se do Strmilova, kde přímo tam i v okolí odrodila téměř sto dětí. Oblíbenou porodní asistentku nastávající matky samy vyhledávaly, Tereza byla proslulá pečlivostí a klidnou a mírnou povahou. A usmálo se na ni štěstí - otěhotněla podruhé. Narodil se synek Eduard, který se měl čile k světu. Jenže se něco stalo. Když byly Eduardovi čtyři roky, opustila Tereza svého manžela a rodné město - a přivezla svého syna do Ameriky. Proč odešla? To opravdu nevíme.

„Hodně lidí z tehdejších Čech a Slovenska skončilo v té době v Iowě, aby farmařili a pracovali na železnici. Teresa se přestěhovala do čtvrti v severní části Iowa City zvané Goose Town, kde skončilo mnoho přistěhovalců z Čech,“ uvádí Tim Parrott. Tereza si poameričtila jméno na Teresu Karasek, z Eduarda se stal Eddie, a rychle si našla práci jako porodní asistentka v Iowa City. Eddie vyrůstal v nadějného hocha, miloval chemii, chtěl se stál lékárníkem nebo lékařem. Ale Teresa jako kdyby měla smrt v patách.

Osudem zkoušená žena musela zažít i další ztrátu. Eddiemu bylo osmnáct let, začala ho bolet hlava, dostal horečku a do týdne ležel v márnici. Zákeřná meningitida vzala život druhému synovi. Teresa si zoufala. Aby ne. Sama v cizí zemi, není divu, že se z toho všeho tak trochu pomátla na rozumu. Nechala syna pohřbít na oaklandském hřbitově pod kamenem ve tvaru pařezu se zaťatou sekyrou. Ta měla symbolizovat jeho „zkrácený“ život. Pak jeho hrob opustila, aby se vydala dál. Kam? Sama nevěděla.

Teresa se po pohřbu syna stěhovala po celých Státech. Cesta ji vedla do Chicaga, poté se v Minnesotě provdala za krajana Josefa Pichu. Jenže Picha byl mladý muž a Teresa už byla stárnoucí a zlomená žena. Po rozvodu zamířila do Eugene v Oregonu, kde potkala svou životní lásku. Syn německých přistěhovalců Nicholas Feldevert byl velice bohatý rančer, vlastnil v Oregonu spoustu půdy, krav a koní. Začal s Teresou hospodařit a v roce 1897 se vzali. Považovalil to oba za osud. Nicholas byl také dvakrát rozvedený. A také mu v útlém věku zemřelo dítě, dcera.

Bylo jim dopřáno pár let spokojeného manželského života, když Feldevert v roce 1911 zemřel. Zdrcená Teresa byla naprosto usmýkaná životem. Sice manžela nechala pohřbít v Eugene, ale v hlavně už jí zrál plán. „Když jste mi všichni umřeli, nechám na vaši počest zhotovit něco, co ještě nikdy nikdo neviděl,“ usmyslela si vdova. Dala inzeráty na prodej ranče a odstěhovala se s penězi zpět do Iowy. Každý den chodila na oaklandský hřbitov k hrobu svého syna a oslovila své přátele, aby našli sochaře, který vytvoří monumentální pomník. Nakonec si najala českého umělce, Josefa Maria Korbela.

Ten působil v Chicagu a zhotovení sochy považoval za svou životní výzvu - navrhl úchvatného bronzového anděla. Už jeho hliněný model vzbudil velkou pozornost v Institutu umění v Chicagu. Odlít postavu do bronzu mu trvalo tři měsíce. Mezitím Teresa nechala exhumovat tělo svého manžela, který byl v Portlandu zpopelněn a urna přijela vlakem do Iowy. Vše bylo přichystané, až na anděla. Dlužno dodat, že se Korbelovi monument podařil nad všechna očekávání. Ale… Terese se nelíbil. S umělcem měla vůbec jeden konflikt za druhým, a dokonce se i soudila

Průtahy zavinily, že anděl byl vztyčen až šest let po svém zhotovení. Mario Korbel totiž odmítl zahrnout do sochy i pomníček onoho pařezu. „V žádném případě. To absolutně není v koncepci díla!“ hádal se sochař. Nicméně už jen cesta Černého anděla z chicagského ateliéru do Iowy budila pozornost všech lidí. Jel vlakem, pak na plošinovém voze, následován davy zvědavců.

„Často se traduje, že anděl byl vyroben v Československu (Rakousko-Uhersku) a jel lodí přes oceán. Není to pravda. Lidé si přibájili všechno možné, což je plně pochopitelné. Ta socha je tak netradiční a zvláštní, že vyvolává dohady a všemožné lži dodnes,“ zmiňuje v rozhovoru Tim Parrott.

Článek v Iowa City Press-Citizen popisuje, jak anděl vypadal v okamžiku svého postavení: „Korbel obvykle pracoval s bronzem a experimentoval s patinami. Když 8,5 stop (2,6 m) vysoká bronzová socha dorazila, byla černá. Paní Feldevert se ohradila, že nechtěla černého. Korbel však bodře hlaholil, že lesklá bronzová socha by byla pomníkem pošetilým, jásavým, na hřbitov se nehodícím. Feldevert nesouhlasila, ale památník zůstal na svém místě. Pravděpodobně tam bude vždy, do konce světa. A bude bdít svými křídly nad rodinou Feldevert. Bude tmavý, pak se obrousí počasím, eroduje větrem, vodou a slunečním svitem. Dokud bronz zase nezazáří!“ poněkud se „rozjel“ místní reportér.

Asi ho při spatření mysteriózního a strašidelného anděla nenapadlo nic lepšího. Není divu. Ta socha se stala doslova poutním místem ještě za života rodačky z Čech. Teresa zemřela na rakovinu 18. listopadu 1924 ve věku 88 let a její popel byl pohřben pod velkolepým památníkem. V zemní vyzděné dutině už byly uloženy Eddieho kosti a urna s popelem Nicholase. Konečně byli všichni spolu.

A začala se psát jiná kapitola Černého anděla či Anděla smrti. Ta temná, strašidelná, plná hororových povídaček, a bohužel, i vandalismu. Říká se o něm, že je nejstrašidelnější sochou v celé Americe. Při pohledu do jeho „očí“ můžete spatřit svou smrt. Nebo něco jiného, fantazii se meze nekladou. Obvyklé není ani postavení anděla, nemá totiž úplně napnutá křídla a dívá se do země - prý do pekla. O Halloweenu musí hřbitov posílit hlídky, protože se u sochy houfují puberťáci, kteří s andělem různě „laškují“.

Až tak, že přišel o tři prsty, byl pomočen nebo přemalován na šedo. Také se vypráví, že se nesmíte dotknout jeho nohy, těhotná žena při spatření anděla potratí - nebo dosud neplodná žena otěhotní. Pověsti jsou to skutečně různorodé. Že v noci anděl ze svého soklu mizí a poletuje po okolí jako obrovská můra, to se říká už od jeho instalace. Fotit nebo točit jen na vlastní nebezpečí - do roka a do dne zemřete! Nebo také ne, anděl má plnit přání. K úpatí sochy stačí přinést drobnou minci a krátce se pomodlit.

Červená růže na hrobu značí, že se někomu přání splnilo. A po hřbitově se má potulovat i samotná Teresa, která hledá někoho, kdo by vytesal na sokl datum její smrti. To totiž na náhrobku chybí. Zůstal jednoduše nedokončený, prý nebyl nikdo, kdo by se odvážil do skulptury zatnout majzlík a oťukat anděla kladívkem.

Tajuplná a krásná socha stráží klid rodačky z Čech, ženy nevšedního a pohnutého osudu, Terezky Karáskové. Snad našla svůj klid.

Time Machine: Teresa Dolezal Feldevert’s Black Angel | The Gazette, Grave Memorial Records - Find a Grave, Terezie „Theresa“ Karasek Feldevert (1836-1924) - Find a Grave Memorial, How A Black Angel Statue In Iowa Went From Heartfelt Memorial To Spooky Legend | KCUR - Kansas City news and NPR, Oakland Cemetery | Iowa City, IA, A century of lore and dark romance surrounds Iowa City’s Black Angel monument - The Daily Iowan