Hlavní obsah
Lidé a společnost

Tajuplný náhrobní kámen v podobě plačícího anděla nechal vystavět zdrcený vdovec pro svou ženu

Foto: Erik Drost/Creative Commons Attribution 2.0

Pokud sledujete seriál Pán času, znáte tzv. Plačící anděly z Monsu. Kamenná monstra, před kterými nesmíte mrknout, byla inspirována jedním z nejzvláštnějších náhrobků světa - Andělem vítězné smrti. Jaký příběh skrývá tato skutečně dechberoucí socha?

Článek
Když jsem stála před Velkým Andělem – tím, který přemohl smrt – všimla jsem si, že pláče jako člověk. Jeho oči jsou jako magické hlubiny. Vztáhnu ruku a dotknu se jeho slz. A pak to slyším. „Jsi tam?“ zašeptá, „Ty slyšíš můj pláč?“ „Proč pláčeš, Anděli?“ ptám se. Mlčí. Je možné utěšit Anděla, který má utěšovat nás? Pokud ano, je to mé nejvroucnější přání…

Básnířka a spisovatelka Judith Lynne se nechala poněkud unést, když psala svou krátkou novelku „Můj Anděl vítězné smrti“, ze které pochází úvodní citace. Ono není divu. Spousta lidí se tváří v tvář Haserotovu andělovi tak trochu (trochu více) zarazí a v zůstane stát v němém úžasu. Stoický anděl, který se ve skutečnosti jmenuje Vítězný anděl smrti, sedí na mramorovém náhrobku konzervárenského podnikatele Francise Haserota a jeho rodiny. Bronzová postava měří na výšku 260 cm a drží vzhůru nohama zhasnutou pochodeň, symbol vyhaslého života. Má roztažená křídla a dívá se přímo před sebe.

Foto: Andre DeLadurantaye (Photographer), Herman Matzen (Sculptor/ Creative Commons Zero, Public Domain Dedication

Haserotův anděl v celé své pochmurné kráse

Nejpozoruhodnějším rysem Anděla je jeho tvář - strážce smrti jednoduše pláče. Černé slzy, které soše stékají kolem očí a krku, vzbuzují lidskou představivost až nadmíru. Není to samozřejmě opravdový pláč, „slzy“ se vytvořily v průběhu času jednoduchým efektem oxidace bronzu. Stárnoucí bronz, ze kterého je Haserotův anděl vytvořen, zčernal. Ale velice netypicky - v oblasti obličeje a očí Anděla. Působivé sochařské zpracování samotného díla spolu s černými brázdami, které připomínají stékající slzy, vytváří skutečně nevšední a mrazivý pohled.

Kolem Anděla se vytvořila hotová komunita pravidelných návštěvníků i náhodných turistů. Někteří lidé chodí jen za ním. Někteří třeba denně. Je opravdu velice zvláštní, jak mocně může působit „obyčejná“ socha. Anděl má svůj fanklub i webové stránky. Jaký je jeho příběh?

Foto: w_lemay /Creative Commons Zero, Public Domain Dedication

Stará část hřbitova je opravdu fascinující

Clevelandský hřbitov Lake View v americkém Ohiu je velice magické místo s dlouhou a pohnutou historií. Jeho architektura se s rozšiřováním místa posledního odpočinku měnila, až dosáhla dnešní podoby, která připomíná zahradu. Oblíbené místo výletníků zahrnuje téměř sto tisíc hrobů a najdeme zde spoustu slavných „obyvatel“ - prezidenti, obchodní a finanční magnáti nebo herci a celebrity. V nové části se pořád pohřbívá, ale nejzajímavější je stará hrobová „zástavba“ z devatenáctého a začátku dvacátého století. Hrobky jsou monumentální a skutečně nevšední.

O některé se ještě starají příbuzní, jiné sochy a nadzemní mauzolea nenechá chátrat správa hřbitova i sponzoři. Hrobky z Lake View jsou mnohdy dílem velmi slavných architektů, takže sem proudí i studenti umění a kunsthistorici. Morbidní galerie pod širým nebem, jak bývá hřbitov označován, hostí i nejslavnější turistickou atrakci v Clevelandu - Hrobku rodiny podnikatele Haserota. Ojedinělý náhrobek ve formě znepokojivé sochy Anděla střeží klid šesti členů kdysi velice významné průmyslové rodiny.

Foto: Tim Evanson from Cleveland Heights, Ohio, USA/Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0

Anděla všichni fotografují ze všech úhlů a stran. Nádherné dílo, to musíme uznat

Haserotovi pocházeli z městečka Heroldishausen v německém Sasku, když dědeček sebral ženu, děti a odpluli do Ameriky za svým snem. A ten se jim povedl. Největšího úspěchu dosáhl vnuk německých přistěhovalců Francis Henry Haserot (1860–1953). V roce 1889 se oženil se Sarah Henriettou McKinney a měli spolu čtyři děti. Po dědovi a otci podědil malou konzervárnu, kterou rozšířil a zvelebil v opravdu mocnou továrnu, jejíž pobočky byly i v Evropě a Asii. Podnik se intenzivně zabýval distribucí ovoce a zeleniny, mořských plodů, mléčných výrobků, masových konzerv a také vybavení pro stravovací služby z různých částí Spojených států.

Díky svému úspěchu v podnikání Haserot nakonec zastával prominentní pozice v Ohiu. Jenže zasáhl osud - milovaná manželka Sarah náhle zemřela v roce 1919 ve věku 55 let. Zoufalý Francis chodil jako tělo bez duše, navíc děti se mu nějak nevyvedly - jediná dcera zůstala starou pannou bez potomků a synové holdovali spíše koním, hazardu, kartám a ženám. Vše bylo přednější než správa rodinného podniku. Francis Henry Haserot nechal manželku pochovat na Lake View, ale v mysli mu zrál plán na něco epochálního.

Foto: Bittersweet Memories via Flickr/CC-BY 2,0

Francis Henry Haserot

Něco, co by oslavilo a vzdalo hold všem jeho odvážným a statečným předkům. Rodinná hrobka, kterou ještě svět neviděl! Nápad ho tak zaujal, že oslovil slavného sochaře Hermana Matzena, který žil a tvořil v Ohiu a pocházel z Dánska. Tento umělec se specializoval na poněkud strašidelné monumenty a byl známý v celém státě. Vytvořil spoustu náhrobních kamenů - některé jsou skutečně děsivé. Haserot měl myšlenku, Herman ji zpracoval. „Musí to důstojně oslavit mé předky, mou milovanou Sarah… Musí to symbolizovat smrt, ale zároveň ohromit a donutit lidi pokleknout v posvátném úžasu. A ptát se: kdo tady leží!? A naše rodina tím nikdy nezanikne!“ znělo zadání zdrceného Haserota.

To se dle všeho splnilo až nadmíru. Anděl vítězné smrti byl na hřbitov instalován v roce 1923. To ještě neměl slzy, neoprýskal věkem, ale byl snad ještě více ohromující. „Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ křižovali se důstojní pánové, zatímco dámy v tichém úžasu jen stály a zíraly do očí nádherně strašidelné sochy. Lake View získal novou turistickou atrakci, dlužno dodat, že tu nejslavnější. Sarah byla exhumována a pochována do hrobky, na které Anděl sedí. V roce 1953 následoval Henry a postupem doby všechny čtyři děti manželů Haserotových, poslední v roce 1983. 

Foto: Erik Drost/Creative Commons Attribution 2.0

Věřící na Anděla věší růžence nebo svaté obrázky. Bigotní věřící dokonce zkoušeli sochu znesvětit, prý ztělesňuje ďábla

Nezbyl po nich potomek, hrobka tedy byla zapečetěna a zalita betonem. Opodál Plačícího anděla jsou ještě dva prosté náhrobky ve formě desky v zemi: tam odpočívá dědeček zakladatel a jeho německá žena Johanna Kristina Klotz.

Na hřbitově je to někdy jako v lunaparku. Podívat se na Haserotského anděla chodí davy lidí. Někteří lidé docházejí denně. „Tiše stojí před sochou a modlí se. Jeden muž za ním docházel od roku 1968 do roku 2012 téměř každý den. Postál, podíval se, občas Anděla lehce pohladil. Nevěděli jsme, kdo to je, dokud nezemřel. Přišlo nám vyrozumění, že jistý Robert Cramer odkázal obrovskou částku právě soše Anděla na jeho opravy a renovaci. Tak mocně na lidi působí. Je to neuvěřitelné,“ svěřuje se zaměstnanec hřbitova na fóru Quora.

Herman Matzen ve svém ateliéru při práci:

Hřbitovní správa má vůbec potíž s trošku vyšinutými návštěvníky. Na Anděla zkouší lidé lézt, jedna žena se u paty soklu, na kterém socha sedí, utábořila. „Zavolal mě. Mám tu být, tak tu jsem. A budu tady!“ ječela, když ji museli vyvést za bránu hřbitova. Také chtěli sochu opravit, zbavit ji slz, renovovat. Bouře nevole, která se zvedla v celém Ohiu, byla neskutečná. „No to ani náhodou! To nesmíte! Nechte ho plakat!“ konaly se hotové demonstrace. S rozmachem internetu a různých fanouškovských webů lze najít i vlastní stránky Haserotského anděla. Lidé přijdou na hřbitov, spatří ho, a už se z toho nemohou vzpamatovat.

Pak svěřují své pocity ostatním fanouškům bronzové sochy: „Neexistují slova, která by popsala pocit, který mě přepadl, když jsem se na něj díval poprvé. Chtěl jsem Anděla utěšit a obejmout, protože se zdál tak skutečný, tak emocionální…“ píše John. „Patřím mezi tisíce lidí, kteří nyní přicházejí navštívit hřbitov, jen aby viděli JEHO. Jsem blázen? Možná. Ponurá krása, to je taková krása! Výraz je vážný, neochvějný a čestný; nikdy se nemění – snad kromě toho, když je pokryt sněhem nebo spadaným listím – a slzy stále padají a padají. On truchlí!“ rozjímá Lana.

Foto: Tim Evanson from Cleveland Heights, Ohio, USA/Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0

Slzy jsou opravdu nevšední. I celý výraz Anděla

Nebo starý pán, který se nepředstavil, napsal: „I když to bylo děsivé, cítím z něj skutečné emoce. A lidštější, než mají lidé. Jako kdyby Anděl zažíval stejné pocity jako my. Možná to tak je. Možná i více. Neumím si to vysvětlit, ale když jsem se na něj díval, rozplakal jsem se. Nikdy mě nic takového neoslovilo, je mi téměř osmdesát let, ale nyní musím konstatovat, že v jeho přítomnosti cítím mír, smíření, truchlení nad svým uběhlým životem. A vím, že až umřu, bude na mě čekat on.“

Je to až neuvěřitelné, jak může jedna socha zasáhnout tolik lidí a úplně přetočit jejich myšlenkové pochody. A jak jinak: Haserotský anděl vešel do lidových povídaček i strašidelného folkloru celého Ohia. Vypráví se vše možné. Že pláče doopravdy. „Já ty slzy stírala!“ doplnila vyděšeným „smajlíkem“ paní ve středních letech. Asi bylo po dešti, i když ona přísahá, že slzy byly černé. Anděl má také v noci mizet ze svého soklu a poletovat po okolí - to se ostatně přímo nabízí. O sedících sochách se říká, že se „nudí“, takže si občas udělají výlet. „Bylo to velké a letělo to přímo od Lake View. Musel to být on,“ povídá se mezi obyvateli v sousedství hřbitovní zdi.

Foto: Tim Evanson from Cleveland Heights, Ohio, USA/Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0

Odvážlivci se fotí s ním. Prý to není dobré, mohl by se naštvat!!!

Také není radno na Anděla lézt. Rozzuří se, jeho výraz se změní. „Maska smrti. Zrůzněný vztek!“ křičela slečna, kterou naštvaní zaměstnanci hřbitova snášeli ze sochy. Na Anděla svého času lezl snad každý, takže museli být instalovány kolem hrobky zábrany. Pak se to zklidnilo, protože i chuligánům a lehkomyslníkům nějak došlo, že tohle není jen tak obyčejný sokl, na který z legrace vylezou. Haserotský anděl odrazuje svým výrazem zarmoucené a uplakané tváře.

„I ti největší sígři před ním zjihli, zasekli se, stáli na místě. Nikdo ani nedělal žádné dvojsmyslné poznámky, poprvé jsem viděla, že kluci z ghetta, kterým je vše úplně jedno, nic je nezajímá a dělají jen naschvály a výtržnosti, strnuli. Dívali se na něj a mlčeli. Pak celý den nemluvili. Změní vás to,“ konstatuje učitelka clevelandské střední školy pro problémové žáky. Takovou sílu má Haserotský anděl, který se dokonce stal inspirací pro britské tvůrce seriálu Doctor Who (Pán času).

Foto: Fandom/CC-BY-SA 4,0 international

Plačící anděl, potvora ze seriálového světa Doctora Who, před útokem…

Když scénáristé hledali předlohu pro další „potvoru“ ze světa Doktora, který cestuje časem i prostorem ve své Tardis, dívali se na různé črty a fotografie soch z celého světa. Měli představu o něčem nevšedním, co bude diváky děsit i přitahovat. A najednou to měli. Plačící andělé z Monsu. Jejich vzezření je vlastně normální - kamenné sochy andělů, kteří si zakrývají tvář (odtud plačící), protože se nesmí podívat ani sami na sebe - zůstali by tím navždy ve zkamenělé formě. Když ale před nimi stojí člověk z masa a krve, podívá se na ně a mrkne, rázem zaútočí. Přenesou ho do jiného času a jiné doby a jejich potravou je energie, která po „přesunutém“ člověku zbyla.

Foto: Fandom/CC-BY-SA 4,0 international

…a Plačící anděl při útoku…

Jak vidno, fantazie (nejen) filmových tvůrců je skutečně bezbřehá. Anděl si na svém soklu sedí dál a ještě dlouhé roky sedět bude. „Celé věky. Nikdy se nezvedne a neodletí. Je svázaný s místem, s dušemi lidí, které střeží. Jeho makabrozní silueta se stala již nesmazatelně vrytou do místa, času i prostoru nejen Ohia, ale celého světa.“ dodává průvodce po hřbitovech v Ohiu.

Nevšední a fascinující náhrobek je jeden z mnoha stejně nebo podobně strašidelných, ale má něco navíc - Haserotský anděl má prostě a jednoduše kouzlo osobnosti, které mu propůjčuje lidskost. Byť je bronzový, lidé o něm mluví a přemýšlí jako o skutečném a živém člověku. A to se málokteré soše povede.

Foto: Erik Drost/Creative Commons Attribution 2.0

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz