Obří exploze muniční továrny u Plzně zabila stovky lidí. Těla dopadala na střechy, ředitel se oběsil

Pátek 27. května 1917. V nádherném zámku Chyše u Žlutic v Karlovarském kraji, který je od Plzně vzdálen asi 40 km vzdušnou čarou, končí poobědová siesta. Třináctiletý Prokop Lažanský neochotně vstává z divanu a bere si učebnice. Raději by s venkovskými kluky pobíhal po přilehlých zámeckých lesích, ale tatínek, Vladimír Ferdinand hrabě Lažanský z Bukové, je velice přísný.

„Alespoň pan vychovatel je hodný. A chytrý,“ řekne si Prokop, povzdychne a odebere se do učebny, kde na něj čeká sedmadvacetiletý absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jmenuje se Karel Čapek. A pro své onemocnění páteře nebyl odveden do armády.

„Slyšíte to také, pane učiteli?“ vyhrkne najednou Prokop, „To už je dnes podruhé. Jako kdyby něco práskalo. Měl jsem pocit, že se chvěje země,“ Karel Čapek podivné tlumené rány slyšel, ale nechtěl hocha lekat. Kolem třetí hodiny odpolední ale žák i jeho vychovatel doslova nadskočí. Po kopcích se valí hukot, ozve se tlumená rána, podlaha se mužům znatelně chvěje pod nohama.

Karel Čapek vyhlédne z okna zámku a vidí obrovský sloup hustého červeného kouře v podobě hřibu. „Muselo se stát něco strašného, to vypadá na Plzeň… Já tam raději pošlu posla!“ vletí dovnitř také hrabě Vladimír. Tato otřesná podívaná a souvislosti, které se Karel Čapek dozvěděl o tragickém výbuchu bolevecké továrny, se staly inspirací pro jeho slavný román Krakatit.

V té samé době, kdy se Prokop loudal do učebny na zámku Chyše, se v budově tehdejšího ředitelství Škodovky v Plzni (zhruba šest kilometrů od epicentra výbuchu) čirou náhodou vyskytoval fotograf.

Ten měl chodit po areálu továrny, která byla klíčová pro Rakousko-Uherský zbrojní průmysl - a dokumentovat „pyšné“ zaměstnance pro válečné noviny. Když se ozvaly první dva výbuchy, všeho nechal a pohotově vyběhl do horního patra, kde celou zkázu muniční továrny v Bolevci vyfotografoval.

Díky němu máme možnost alespoň zhruba pochopit, co to bylo za apokalypsu. Ve městě se vysypala všechna okna, výbuch smetl vzrostlé borovice jako sirky, obyvatelé Plzně a okolí byli přesvědčeni, že vypuklo zemětřesení nebo konec světa, ranění a mrtví byli ještě celé dny po hrůzné detonaci nalézáni na stromech a na střechách budov v širokém okolí.

Co se stalo v Bolevci? Podaří se někdy zjistit, kdo za to mohl, kde a kdy přeskočila ona pomyslná jiskra k vyvolání takové katastrofy? Jaké je pozadí celé otřesné události, která si vyžádala mnoho lidských životů, majetkových škod a tisíce fatálně zraněných lidí, kteří zůstali nadosmrti zmrzačeni?

Škodovy závody, obrovská továrna, která se rozkládá přímo v Plzni, byla největším průmyslovým podnikem Rakousko-Uherské monarchie. Během první světové války se v rozsáhlém areálu vyráběly těžké kanóny (polní i pevnostní), minomety, dělové hlavně, pancíře pro lodě, železniční děla a granáty; munice všeho druhu, dokonce i tankové a lodní díly. Většina z produktů šla rovnou na frontu. Bolevecká továrna fungovala už od roku 1901, kdy zde vznikla zkušební střelnice pro děla a zbraně, které byly zhotoveny právě v Plzni. Říkalo se jí Střílna.

Ještě před první světovou válkou se původní malé budovy v objektu Střílny rozšířily na jakousi pobočku hlavních Škodových závodů v Plzni: začala se zde totiž vyrábět také munice. A to ve velkém a velice rychle. V areálu, který byl dle rozhodnutí úřadů ideálním místem, protože byl na okraji velkého města a nehrozilo tudíž přímé nebezpečí devastace samotné Škodovky (jak se říká: Co kdyby náhodou?), začaly růst budovy jako houby po dešti - bez úředních povolení. Jen se stavba dalšího a dalšího baráku jednoduše „oznámila“ - a nikdo nic neřešil. Hlavní byla munice!

Bolevec byl připojen k Plzni v roce 1913: to už v bolevecké muniční továrně stálo 56 dílen a skladů, mnohdy zhotovených narychlo, „na koleni“, aby byla uspokojena masová poptávka po munici. Během velice krátké doby vznikla v Bolevci největší muniční továrna Rakouska-Uherska vůbec. Místo bylo pro tyto účely naprosto ideální: v těsné blízkosti vedla železniční trať Plzeň-Žatec, Střílna měla v areálu vlastní vlečku, která byla napojena přímo na trať.

Komplex „městečka“ s hustě natěsnanými domečky, ve kterých se vyráběly vysoce nebezpečné věci, chránily vysokánské hliněné valy (dodnes můžeme jejich pozůstatky v krajině rozpoznat). Areál bolevecké muničky byl obehnán ostnatým drátem a hlídala jej stráž s kulomety na vysokých věžích.

Dlužno dodat, že to bylo asi jediné bezpečnostní opatření: v domcích při výrobě a kompletaci munice nebyla nařízení vůbec žádná! Řada bezpečnostních předpisů byla jednoduše škrtnuta na základě rozkazů z vyšších míst.

Dá se říci, že si bolevecká továrna o nějakou tu katastrofu přímo koledovala! Bohužel pro lidi, kteří tam byli zaměstnáni. Často jim totiž nic jiného nezbylo - museli. Pracovalo zde téměř 3000 lidí, z valné části to byly ženy a dospívající děti. Dělníci dřeli za nuzných podmínek v tísnivé atmosféře neustálého popohánění k rychlejšímu tempu: v muničce se vyráběl sortiment až 50 druhů nábojů ráží 37 – 305 mm naráz! „Rychleji, rychleji!“ pobízeli dozorci zmatené a unavené pracovníky.

„Opravdu je div, že to neblaflo už daleko dříve, to tempo bylo vražedné. Dělníci, vesměs ženy a děti, kolikrát usínali, vše jim padalo z rukou, tam už chybělo málo k nějaké nehodě. Ale že bude tak velká, to nečekal nikdo.“ říká Plzeňan Luboš Anderle.

„Nedodržovaly se nejen bezpečnostní, ale i hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněné výbušným materiálem, který někdo prostě naházel na jednu hromadu. Nefungovalo pořádné odvětrávání, neměřila se vlhkost vzduchu, požární bezpečnost byla spíše k smíchu, kdyby to nebylo celé k pláči. Do toho všeho se hromadila hotová munice, kterou vagony nestíhaly odvážet. Na pracovnice dohlíželo četnictvo a vojáci, jen na výrobě vznětových zapalovačů pracovalo 1718 žen a dívek. Byl to sud s prachem. Nic jiného.“ uvádí pan Anderle.

27. května 1917 bylo jasné a slunné počasí. Osudného dne bylo v továrně přítomno 2580 „muničních“ dělníků (862 mužů a 1718 žen), 354 stavebních dělníků, úředníci, vojenští důstojníci, 42 vojáků, 25 četníků, desítky haličských Poláků a hlídka hasičského sboru města Plzně. Ráno do areálu závodu přijel vlak. Vagony byly doslova našlapané tunami výbušnin pro výrobu munice.

Ředitel bolevecké továrny Rudolf Thiel (později se oběsil ve vězeňské cele) si rval vlasy - neustále dokola upozorňoval úřady ve Vídni, že není místo! Jenže to bylo každému úplně jedno. „Vlak se musel okamžitě vyklidit, hrozilo, že výbušniny (trinitrotoluen) přijdou do styku s vlhkostí. Tak je ze zoufalství přenesli do budovy číslo deset. A našlapali je pod ponky, pod pracovní stoly, za kterými pořád seděli dělníci. Neskutečné,“ vrtí hlavou pan Anderle.

V „desítce“ se vyráběla těžká munice. Byla to ráže 24 mm a vyšší - ta byla určena pro kanony, námořní děla a houfnice. Také se tam ve velkém sestavovaly vrhací miny. Do nich se montoval německý vznětový zapalovač. A právě u zapalovačů došlo ve 13:35 k prvnímu výbuchu. Příšerná detonace odhodila dělníky na zeď budovy, všem roztrhla ušní bubínky, barák byl zahalen dusivým kouřem a vybuchující miny létaly na všechny strany.

Vypadalo to jako ohňostroj z pekla, střepiny poletovaly sem tam a nastal neuvěřitelný zmatek. To už z ostatních baráků vybíhali další dělníci ve snaze zachránit si holý život. Masa tří tisíc lidí po sobě šlapala, v davu zůstávali na zemi mrtví, někteří prchající v panice přelézali i ostnatý drát. Pár lidí napadla spásná myšlenka - schovat se do tunelu střílny, který odolal i druhému výbuchu - ten otřásl továrnou a celým okolím ve 14:10.

Druhá detonace rozmetala továrnu, srovnala se zemí část budov, kusy roztrhaných lidí se válely po celém okolí. Okamžitě začalo hořet, oheň přeskakoval na lidi, kteří zmateně pobíhali sem tam. Dětští dělníci se ocitli ve smrtelné pasti - nikdo jim nepomohl. Jenže to nejhorší na zaměstnance, potažmo na celou Plzeň a přilehlé okolí, teprve čekalo. Ve 14:55 došlo k nejsilnější explozi - do vzduchu vylétlo skladiště trhavin. Nad hořícími zbytky továrny se objevil obrovský hřibovitý sloup dýmu, který měl díky chemickým příměsím z trhavin krvavě rudou barvu - to viděl z okna zámku Chyše šokovaný Karel Čapek.

Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že zasáhla celé široké okolí. V šest kilometrů vzdálené Plzni vytloukla okna i výlohy, byla poškozena místní Měšťanská beseda nebo hotel Waldek (Slovan). Domy se třásly, padaly z nich tašky i omítka. Zruč-Senec, Bolevec samotný či Třemošná pocítila hotové zemětřesení. Lidé si to ostatně mysleli. Nebo padali na kolena a modlili se v domnění, že přišel konec světa. Děsivý výbuch dokonal zkázu bolevecké muniční továrny.

Roztrhaná lidská těla visela na stromech, které zůstaly stát: mnoho vzrostlých a staletých stromů totiž tlaková vlna jednoduše srovnala se zemí jako sirky. Provoz na železnici byl přerušen, trať byla poničena, protože to neustále bouchalo. Zděšení občané napočítali ještě 18 dalších větších explozí, které se ozývaly celý páteční večer až do sobotního rána. Vybuchující munice neustále vylétávala na všechny strany, zraňovala lidi například na Košutce nebo v Třemošné - ta byla dokonce evakuovaná a místní se schovávali i se zvířaty v lomech a lesích.

Obyvatelé okolních vesnic udělali ze strachu o život to samé. Sbalili cennosti, děti, dobytek, a uchýlili se do lesů. Cestou pozorovali děsivé scenérie: na stromech, komínech, domech i sloupech visely části lidských těl; sténání raněných, které výbuch vymrštil z areálu, bylo slyšet po celém Bolevci. Zranění byla příšerná: zasažení lidé byli oslepeni, fatálně popáleni, přišli o nohy či ruce. Život v celém kraji se zastavil. Zůstaly zavřené obchody, školy i úřady. Záchranné složky se pokoušely o nemožné: zastavit požár, výbuchy, najít zraněné - a mrtvé.

Největší muniční továrna v rakouské monarchii se během několika hodin ocitla v troskách. Ze všech budov zůstala stát jen jedna jediná: kantýna. Nikdo ale nemohl zatím vůbec nic dělat. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice - a pokud by byl někdo neopatrný, vedlo by to k sérii dalších explozí. Přesto se našlo pár hrdinů, kteří nasadili vlastní život - a zachránili tím mnoho lidí. Už pár minut po výbuchu se k místu vydal městský hasičský sbor.

Hasiči cestou úplnou náhodou svezli pozdějšího vyšetřovatele celé katastrofy: byl to slavný policejní komisař Josef Vaňásek, předobraz filmového pana rady Vacátka! Ten spolu s dalšími lidmi z okolí neváhal a v podvečerních hodinách osobně zachránil několik zraněných, které s nasazením vlastního života vytáhl ze sutin.

„Hasiči se snažili zlikvidovat požár, vojáci z plzeňské posádky pročesávali les a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili na 1000 raněných – popálených, osleplých, bezrukých i beznohých. Obvaziště zřídili v nedaleké dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi, v hostinci na Zavadilce při Boleveckém rybníku i na plzeňské radnici. Vážněji raněné lidi rozvezly přistavené vozy do plzeňských nemocnic,“ můžeme citovat z článku o Bolevecké katastrofě.

V sobotu 26. května 1917 začalo prohledávání spálené továrny, ale jen s nejvyšší možnou opatrností. Pořád to létalo na všechny strany. Přes všechna možná opatření zemřelo pár záchranářů, později i dětí - zvědaví kluci si v ohrazeném areálu hráli s municí - a jak to dopadalo, o tom bohužel svědčí pomníčky po celé naší republice, nejen v Plzni-Bolevci.

Mrtvé bylo nutno co nejdříve pohřbít. Teplé počasí a malá kapacita márnic a nemocnic… Každý si jistě představí, co se s ostatky dělo. Ale nebylo to vůbec jednoduché - mnohá těla byla tak znetvořena, že je nešlo identifikovat. Či spíše zkompletovat. Až tak. Pokud byl zemřelý jednoznačně identifikován, byl prozatím uložen do prosté dřevěné rakve. Znetvořené, spálené, roztrhané nebo zcela zuhelnatělé ostatky, u kterých se nedalo ani určit pohlaví, byly provizorně vystaveny na boleveckém hřbitově.

U těl ležely na plachtách předměty, které záchranáři našli poblíž mrtvého či mrtvých. Prstýnky, hodiny, obuv, šaty… A rodinní příslušníci pohřešovaných dělníků z muničky chodili kolem této scenérie a pokoušeli se zjistit, jestli něco z toho patří dceři, synovi, manželovi, bratrovi… Muselo to být něco neskutečného a srdceryvného. V některých rakvích bylo uloženo více jedinců pohromadě, protože se nedalo určit, komu ostatky patří. Nebo z člověka zůstala třeba jen ruka. Zbytek shořel. Přesný počet obětí tak není znám a nelze jej zjistit i z toho důvodu, že po výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků.

Udává se, že mrtvých bylo 202-250, z toho třiatřiceti obětem bylo jen patnáct let. Jenže to ani zdaleka nebylo konečné číslo - ještě dlouhé týdny i měsíce po děsivém výbuchu nalézali obyvatelé Plzně a okolí ostatky lidí. „V lese našel praděda nohu s obutou botou. Nebo mi sousedka vyprávěla, že se u nich doma tradovalo, jak si jedna malá holka z rodiny někde hrála s vrstevníky. Děti válely sudy z kopce nad starým domem. A když vzhlédly z pod svahu na dům, zjistily, že přes štít je přehozené tělo člověka. Hlavou dolů. A takových nálezů bylo všude v okolí požehnaně,“ říká Luboš.

„Nikdo nikdy nezjistí, kolik lidských životů si výbuch vyžádal. A kolik zraněných mělo ten život zničený nadobro - byli slepí, spálení, rozervaní; ze špitálů vylézali samí invalidé, byla zaznamenána hotová vlna sebevražd těchto nešťastníků. Kdysi krásné dívky byly popálené v obličeji, skákaly do řek a věšely se na stromech. Asi si to nikdo ze současných obyvatel Plzně už neumí pořádně představit, že se taková hrůza stala v okolí jejich města!“ dodává Luboš Anderle.

29. května 1917 se konal společný pohřeb obětí. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob. Třímetrová obrovská jáma pojmula 53 rakví, které byly vyskládány ve dvou řadách. Pozůstalí byli zoufalí, ale také se v nich začal ozývat vzdor vůči Rakousko-Uherským úřadům. Vyšetřování vázlo, o tragédii se dlouho muselo mlčet, vše obestírala atmosféra strachu, vzdoru, naštvanosti a možné vzpoury. Kvůli obavám z nepokojů tudíž na pohřeb směli jen nejbližší příbuzní obětí. Ostatní dostali speciální legitimaci.

Nebo také nedostali, když úředník usoudil, že by konkrétní občan mohl být buřičem! Okolo hřbitova stála stráž, vojáci, četníci i dobrovolníci s nasazenými bodly. Nakonec se ke hrobu dostali alespoň prostí Škodováci, dělníci z Plzně, kteří přednesli dojímavý projev. Císař poslal na pohřeb arcivévodu Karla Albrechta, kterého chránil trojstup po zuby ozbrojených vojáků. Jenže to nebyl konec - kvůli nálezům dalších a další těl byl hrob postupně znovu otevírán: definitivně zasypaný byl až v srpnu a je v něm 143 rakví, přičemž tři těla si vyžádali příbuzní - chtěli své blízké pochovat doma.

Na památku zemřelých dělníků byla v letech 1917–1920 v těsné blízkosti hromadného hrobu postavena kaple sv. Vojtěcha. Náklady uhradily – stejně jako v případě pohřbu obětí – Škodovy závody. Projekt kaple vytvořil rakouský architekt Robert Oerlych. Vitrážová okna navrhl sám Vojtěch Hynais - zobrazují sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Bolevecká katastrofa vyhrotila odpor lidí proti válce i císařské moci. Občany nejvíce naštvalo tutlání a bagatelizování celé děsivé události od c. k. úřadů.

Zpráva o výbuchu byla v Rakousko-Uhersku vydána teprve 27. května 1917 s poznámkou, že vlastně o nic nešlo - a mrtvých je „jen“ třináct! Navíc bolevecká munička byla klíčová pro zásobování armády, takže z císařské kanceláře vyšel výnos o urychleném postavení nové továrny na munici a obnově celé výroby! Plzeňská městská rada se postavila proti: „To nemáte srdce? Ani cit v těle?“ vrtěli hlavou radní nad opravdu cynickým rozkazem. Továrna pak byla zbudována znovu, ale ve výrazně menším rozsahu.

Lidé už měli všeho dost. Otázka: „Kdo za to může?“ se skloňovala ve všech domácnostech v okolí. Jenže to se dodnes neví. I když existuje pár verzí. Několik z nich zmiňuje i pan Anderle: „Povídalo se toho hodně. Až to bylo i absurdní, například, že šlo o záměrnou sabotáž. Dělníci prý dostali dva dny před výbuchem letáky, které je nabádaly, aby nechodili v pátek do práce. Jak je vidět, dezinformace byly i v historii hodně časté. Ale říkám si: co když je to pravda? Nikdo neví…“ krčí rameny Luboš.

Nejčastěji se spekuluje o nedbalosti. Vedoucí směny Vojtěch Žižka (také zemřel při výbuchu) si měl všimnout poškozené miny. Ředitel Rudolf Thiel po jeho upozornění na vadný kus údajně mávl rukou a šel na oběd. Jenže to se neslučuje s tím, že Thiel dlouhodobě upozorňoval na šílenou situaci, která v muničce panuje. Rozhodně by nebyl tak laxní, svědomí by mu to nedovolilo. Další verze zmiňuje svědectví přeživší ženy, která si všimla, že v „desítce“ upadla jedné pracovnici na zem vrhací mina a rozbila se.

Hlavní inženýr měl poškozený kus dát stranou a jít na oběd - ale jestli to nějak řešil po návratu z jídelny, to už se nikdy nikdo nedozví. Navíc to nesedí, jak zmiňuje Plzeňský deník: „Verze o poškození vrhací miny pádem na zem je sporná. Pracovní ponky, na nichž se miny montovaly (a pod něž byla uskladněna výbušnina z vlaku) totiž dosahovaly výšky jen málo přes metr a zapalovače do min se měly aktivovat až při pádu miny z výšky tří metrů a více!“

Nad muničkou prý také přeletělo letadlo, které bylo bez výrazných identifikačních znaků. „A mohlo shodit časovanou nálož. Ale to už mi přijde hodně nastřelené, stejně jako ty letáky. Vidím to - jako laik - spíše na selhání několika věcí naráz. Továrna plná třaskavých výbušnin, vše nacpané do jednoho místa, špatné klima, unavení pracovníci, neustálý strach… Stačilo opravdu málo. Bouchnutí, klepnutí, špatná manipulace,“ soudí Luboš Anderle.

Tragédii v muniční továrně si každý rok připomíná Sdružení boleveckých rodáků. Koná se mše u společného hrobu obětí na místním hřbitově, na místě výbuchu je pomníček, ale je veřejně nepřístupný - dnes v bývalém areálu sídlí firma Škoda JS a.s. 27. května 2017 byl u příležitosti stého výročí tragédie vztyčen pomník nový, žulový s deskou.

Ředitel muničky Rudolf Thiel byl v červnu 1917 zatčen a umístěn do vazby, kde však spáchal sebevraždu oběšením dříve, než mohl být vyslechnut. Dodnes tak zůstaly jen spekulace bez možnosti ověření.

Příběh šílené tragédie, která je na naše poměry skutečně osudová a obrovská, zakončíme slovy Luboše Anderleho:

„Zaráží mne, jak málo současní Plzeňané a obyvatelé okolí města znají historii svého kraje. Když řeknu o výbuchu v Bolevci, většina z nich zavrtí hlavou. Neví o ničem. Přitom je to historie tak tragická, že by se o ní mělo učit ve školách. Nejen o výbuchu samotném, ale hlavně o atmosféře, která tehdy panovala. O době, kdy lidé umírali za císaře pána nejen na bojištích, ale i v plzeňské (bolevecké) továrně. To už si dnešní lidé neumí ani představit.“

Zpracováno podle: Rozhovor s Lubošem Anderlem, Bolevecká katastrofa, iDNES, Deník. cz, Náš Region, Anežka Pittnerová, archiv, Dokument ČT Osudové okamžiky, časopis Krajské listy, Plzeňský deník, Krimi Plzeň,

Děkuji Anežce, Lubošovi a rodinám Anderlových a Pittnerových za poskytnuté informace!