Sedm malých kluků zahynulo při výbuchu miny. Zapomenutou tragédii dětí z Brněnska připomíná pomníček

Nápis na památníku sedmi mrtvých chlapců sám o sobě zcela vypovídá o nesmírné tragédii, která zasáhla celý kraj. A je o to žalostnější, že k ní vůbec nemuselo dojít. Nálezy munice byly po válce běžným koloritem lidského života, party kluků ji cíleně hledaly a po svém způsobu zvědavých dětí likvidovaly - mnohdy s nedozírnými následky, které nešetrné zacházení s nevybuchlou municí provázelo. Celá naše republika je plná pomníčků neopatrných dětí, které byly jen zvědavé a z prosté klukoviny nalezené zbraně a střelivo rozebíraly, tloukly do nich, odpalovaly je.

Zoufalá událost v obci Prace v Jihomoravském kraji byla jen jedním z mnoha osudových okamžiků, které tato vesnice zažila. Třicetiletá válka zdecimovala místní populaci, pak následoval vpád Tatarů; dne 2. 12. 1805 byla obec Prace středem Bitvy tří císařů. „Polední slunce spatřilo vesnici zkrvavenou, rozstřílenou, plnou vojska živého i mrtvého. Z padesáti domů byly jen tři zachovány“ komentují stránky vesnice děsivý výjev, kdy byly téměř všechny chalupy srovnány se zemí. A tak to šlo dál a dál, roku 1866 táhlo vesnicí dvakrát pruské vojsko, ve víru první světové války zahynulo 27 místních občanů, druhá světová válka zasáhla obec nejvíce v dubnu 1945.

„Ve druhé polovině měsíce dubna 1945 se odehrávaly v okolí obce osvobozovací boje, kdy opět pratecké návrší bylo těmito boji zasaženo nejvíce. 24.dubna 1945 byla obec Prace osvobozena a při osvobozování obce padlo 32 sovětských vojáků. Při osvobozování obce a na následky druhé světové války přišlo o život 6 občanů obce. Dopady druhé světové se projevily i v poválečných letech dalšími tragickými událostmi.“ uvádí se na oficiálních stránkách vesnice víceznačně. K nejhoršímu neštěstí mělo teprve dojít. Nebylo nejhorším co do počtu obětí, bylo spíše naprosto šílenou a nešťastnou událostí. Sedm malých kluků přišlo o život, sedm rodin přišlo o nadějné syny.

Výbuch v Praci v roce 1951 podrobně zkoumal dokument České televize Osudové okamžiky, kde najdeme výpovědi očitých svědků celého neštěstí, tehdy malých kluků a děvčat, dnes starých mužů a žen. Ještě po tolika letech se jim třese hlas a je vidět, že o tom mluví s pohnutím a potlačovaným pláčem. Ono není divu. Pánové Brzobohatý, Buchta, Vymazal nebo Cenek byli přímými účastníky výbuchu, byli sami těžce zraněni a sedm jejich kamarádů bylo v jednu vteřinu pryč. Díky výpovědím přeživších se podařilo celou hrůznou tragédii zrekonstruovat. A také konečně padla odpověď na otázku: Jak se dostala letecká mina do centra obce, do farské zahrady?

V úterý 30. ledna 1951 si kluci z vesnice dohodli oblíbenou hru na četníky a zloděje. Rozdělili se na dvě party, jedna honila druhou, jak to tak v poválečných letech bývalo. Hraní si na vojáky, partyzány, Němce, Sověty… V jádru jsou tyto hry pořád stejné. Jedna parta kluků honí druhou, která se schovává a snaží se je přepadnout „ze zálohy“. Hoši si dali sraz na svém oblíbeném místě pro všechny své klukovské hry: za hřbitovem. Tam se rozdělili a hra začala. Rozjaření kluci poletovali po celé obci, lezli přes ploty a schovávali se u domů a v zahradách.

„Dva z nich se při hře schovávali v takzvané farské zahradě, kde našli dvě miny. A ze zvědavosti je donesli ukázat ostatním ke hřbitovu,“ popisuje v rozhovoru pro Brněnský deník začátek tragédie Antonín Buchta, kterému bylo tehdy necelých dvanáct let. Miny měly prý přes dvě kila a byly prorezlé. A co kluci neudělají: „No, nechovali se opatrně. Házeli s nimi, prostě házeli…“ komentoval jeden ze svědků v dokumentu ČT nešetrné zacházení s nebezpečnou zbraní.

„Miny byly asi sovětské nebo německé, to nevím. Mina měla reagovat na pohyb, vybuchnout. Výbuch vyvolává tlakovou a seismickou vlnu, rozptyl střepin je likvidační až do okruhu 500 metrů,“ říká vojenský historik. Jak byly ale zbraně poničené, nenastal výbuch hned v okamžiku, kdy dva nálezci vzali miny do rukou a pohazovali s nimi. Kdyby se tak stalo, obětí by bylo méně, ač je to hrozné konstatování. Jedna z min mohutně explodovala až v okamžiku, kdy se kolem nalezených zbraní seběhl hlouček dvanácti školáků, kteří se zvědavě dívali na prorezlé miny.

„Snad do ní kopl, já už to nevím. Byla to příšerná rána, to si neumíte představit. Ohluchl jsem a něco mi stékalo po obličeji, byla to krev. Dostal jsem střepinou, ale stál jsem trochu mimo skupinu,“ vzpomínal přeživší starý pán na své štěstí v neštěstí. V dosud poklidné Praci se ozval ohlušující výbuch, který nadzvedl nábytek i nádobí snad ve všech blízkých domech. Lidé vyběhli ze svých příbytků, nevěděli, co se to stalo. „Ta rána byla ohromná. Viděla jsem z okna, jak se všichni ženou k faře. Tak jsem letěla také, po schodech dolů jsem málem upadla,“ vyprávěla pamětnice, které i po mnoha letech při vzpomínce tekly slzy.

Občanům se zjevil výjev jako z apokalypsy. Dvanáct kloučků leželo různě poházených a roztrhaných kolem dokola. Všude tekla krev, někteří se hýbali a naříkali. „Já jsem slyšela, jak naříká, pak to utichlo. Nevím, kdo to byl…“ zní výpověď přítomného děvčete. Někdo duchapřítomně zavolal lékaře a na místo tragédie se sjely vojenské sanitky. Když přiběhl doktor, který měl ještě zkušenost z fronty druhé světové války, před krvavým výjevem se zarazil jako socha. Dva devítiletí chlapci byli mrtví na místě, utrpěli zranění, která se neslučovala se životem.

„Doktor měl zrcátko a přikládal to klukům k nosu, jestli se zarosí. Když zůstalo čisté, odběhl k dalšímu. Byla tam maminka, která mu říkala: Co to děláte? Kam jdete? Vzbuďte mi ho! A doktor jí shodil ruce ze sebe a volal: Já musím utíkat tam, kde jsou živí!“ zazněla v dokumentu ČT strašná vzpomínka staré paní. Zhroucení rodiče dvou mrtvých zůstali ležet vedle tělíček svých synů, ostatní kluky odvezly vojenské sanitky do nemocnice. U pěti z nich to bylo marné… chlapci zemřeli postupně do tří dnů. Pět dalších bylo těžce zraněno, ale dostali se z toho. Bilance výbuchu byla otřesná i dle šokovaných lékařů: „Tohle snad nemá v poválečném období s ničím srovnání,“ říkali doktoři.

Výbuch miny zabil dva devítileté, tři desetileté a dva dvanáctileté kluky. „Jedna vteřina tak změnila život skoro polovině vesnice,“ povzdechl si pan Buchta, který výbuch přežil - a s ním čtyři další kluci. Pohřeb chlapců byl nesmírně pohnutou událostí. Pamětníci vzpomínali, jak bylo 4. února 1951 všech sedm rakví vystaveno v sále hospody Na rožku (dnes je tam obchod s potravinami). Matky už ani neměly sílu truchlit, jen seděly vedle rakve „svého“ chlapce, a dívaly se do prázdna.

Bylo naprosté ticho, shromážděný dav čítal snad tisíc hlav a lidé přijeli z blízkého i vzdáleného okolí. Pohřební průvod byl tak dlouhý, že když byla rakev s tělem prvního chlapce přinesena do kostela, z hospody teprve vynášeli poslední, sedmou dětskou oběť. V kostele se konal církevní obřad a ač měli chlapci pohřeb společný, pochováni byli každý ve svém hrobě. Na vykopání sedmi hrobů naráz byli najati hrobníci z okolních vesnic, muselo to být skutečně něco hrozného.

Po pohřbu se začali zoufalí lidé ptát: „Jak se to mohlo stát? Kdo to zavinil? Co dělaly miny u farské zahrady?“ Brzy se nalezla odpověď, jenže se o tom vůbec nemluvilo. Ani v novinách nebyla o tragédii ani řádka. „Byly tam jen články o Sovětském svazu a co se všechno vyrobilo a vystavělo. A jak jim jdou od ruky politické procesy,“ mávl rukou pan Vymazal, který tragédii přežil. Viník se záhy našel. V dokumentu Osudové okamžiky je zmíněn místní občan, který měl doma spoustu munice ještě z roku 1945. 

Ležela mu někde na půdě. A tento muž, v té době ještě soukromý zemědělec, se rozhodl, že se zbraní musí urychleně zbavit, protože jeho rodina čekala kontrolu z úřadu kvůli odvodům potravin. Nenapadlo ho nic „lepšího“ než to všechno z půdy snést a část v noci zakopat do pole. Ale už to nestihl, svítalo, takže druhou půlku arzenálu poházel v okolí farské zahrady. Byl za to potrestán na tři a půl roku odnětí svobody a celá rodina se musela z Prace odstěhovat.

Sedm malých chlapců se stalo obětí lidské nedbalosti. A klukoviny, to uznejme. Ale nálezy munice byly (a jsou) velice časté, zvláště tam, kudy prošla fronta nebo utíkající poražená německá armáda, která střelivo a zbraně odhazovala kam se dalo. Nešetrná manipulace s nevybuchlou municí je ilustrována třeba ve filmu Obecná škola, kdy party kluků vyrábí rakety nebo se někde na louce najde pancéřová pěst… Tak to tehdy chodilo.

Tragédie v obci Prace je netypická tím, že ji má na svědomí místní nedbalý občan. Na osudném místě byl mrtvým chlapcům vystavěn pomník s jejich jmény a nápisem z úvodní citace. K pietní vzpomínce 50. výročí tragické události byl zhotoven památný kámen z pískovce z oblasti prateckého regionu, na kterém je replika smrtící miny ve skutečné velikosti, křížek a tabulka s nápisem.

Nálezy nebezpečné munice se v Praci a okolí dějí dosud. Bezbřehá a osudová tragédie sedmi malých kluků je varováním pro neopatrné „hledače pokladů“, kteří chodí s detektory a tyto nebezpečné věci sbírají. „Mám soudnost. Když něco takového najdu, zavolám pyrotechnika…“ konstatuje jeden z nich anonymně. A nebo taky ne. Nevybuchlé miny a granáty (mnohdy opravdu nejsou deaktivované) se čile prodávají v různých bazarech a e-shopech.

Je namístě otázka, jestli se něco podobného nemůže opakovat. Dětská zvědavost nezná mezí a území naší republiky ještě ani zdaleka není „vyčištěno“ ani osmdesát let po válce.

Zpracováno podle: Osudové okamžiky Prace 1951, Brněnský deník, Spolek pro vojenská a pietní místa: Prace, Obec Prace, Wikipedia, Lovec pokladů