Článek
V úterý 5. dubna 1932 do svých škol ve Frýdku-Místku nepřišli čtyři žáčci. Josef Košický (†9), Václav Fuciman (†11), Alois Moškoř (tehdy osmiletý) a Karel Jež (†7). Karlík navštěvoval německou obecnou školu, ostatní chodili do Obecné školy chlapecké ve Frýdku-Místku. Den předtím se totiž stala čtveřice malých kluků obětí nesmírné tragédie, která zasáhla celé město. Všichni čtyři byli velcí kamarádi, bydleli v jednom domě v Mariánské ulici číslo 731. Devastující výbuch granátu přežil jen Alois Moškoř.
Ve třídním katalogu Obecné školy chlapecké ve Frýdku je tlustou čarou přeškrtnuto jméno Josef Košický. V poznámce je připsáno zlověstné sdělení - BYL ROZTRHÁN RUČNÍM GRANÁTEM
Pan Moškoř se v roce 2007 vrátil do míst svého dětství a navštívil i pomníček svých tří mrtvých kamarádů. Tehdy čtyřiaosmdesátiletý starý pán, který žil s manželkou v Ostravě, poskytl pohnutým hlasem rozhovor do regionálního deníku. Střípek po střípku se tak skládal příběh nezměrné tragédie tří dětí; tří rodin, které v jednom okamžiku přišly o nadějné syny. Co se stalo 4. dubna 1932 na poli u židovského templu nad bývalou frýdeckou Orlovnou?
Tzv. Židovský templ ve Frýdku na dobové fotografii
Celá tato příšerná událost připomíná jiný neblahý incident, který se odehrál u Slatiňan v roce 1946. Nevybuchlá munice, kterou za sebou odhazovala ustupující německá armáda, byla tehdy doslova všude. Lidé mnohdy odpálili vše, co našli, někdy z toho vyvázli bez úhony, jindy však došlo k fatálním zraněním. Děti byly zvědavé, chyběl jim pud sebezáchovy, munici rozbíjely nebo s ní jinak nebezpečně manipulovaly.
Toto neopatrné zacházení docela výstižně popisuje například film Obecná škola, kdy kluci sesypávají střelný prach a vyrobí z něj raketu; v závěru filmu přijde mladý Čejka o tři prsty: „Bouchlo mi to přímo v ruce…“ U Slatiňan tehdy zahynuli čtyři chlapci. Ale tamní tragédie se odehrála bezprostředně po druhé světové válce. Ve Frýdku-Místku zahynuly tři děti v mezidobí světových válek - v roce 1932.
Různé italské ruční granáty -muzeum Tre Sassi v Passo di Valparola (Belluno)
Jak se to mohlo stát? Kde mohli chlapci najít italský ofenzivní granát z první světové války? Pokud si celé neštěstí zrekonstruujeme, vyjde nám zoufalý příběh o obyčejné dětské zvídavosti a klukovině, který měl ten nejstrašnější konec. Poblíž začátku dnešní ulice Na Aleji se tehdy rozkládalo smetiště. Děti z celého okolí tam chodily, protože za vyhrabání nějaké starého hrnce, který se „oprášil“, dostávaly pár haléřů od různých vetešníků. Dalo se tam najít úplně všechno. Zvědaví kluci se denně vydávali na „lov“ - a čtvrtého dubna 1932 si tam vyšlápla čtveřice nerozlučných kamarádů.
Syn železničáře Vašek Fuciman si nesl nožík, aby z popela a hlíny mohl lépe vydlabával různé nálezy, dělnický synek Pepíček Košický byl zamračený - jeho tatínek byl tehdy bez práce a celé dny jen láteřil na „tu zatracenou bídu“, protože ho v každém zaměstnání odmítali. Karlík Jež kamarády nechápal - jeho rodiče byli totiž němí. U nich doma se nemluvilo, nekřičelo…
Jeden z chlapců měl němé rodiče. Prý byli tak šťastni, že je „normální“ a dobře se učí…
K trojici se přidal Lojzík Moškoř. Jeho rodiče měli v blízkosti popeliště zavedený hostinec Na Špici. „Hrál jsem si se svým psem Punťou, když vidím kamaráda Fucimana, jak se začal na smetišti přehrabávat. A něco našel. Vypadalo to jako plechovka od Sidolu (čistící prostředek). Vzal nožík a začal se v tom rýpat, chtěl předmět otevřít,“ říkal Alois Moškoř.
Účinek výbuchu granátu byl hrozný. Na místě samém nezbylo z této zbraně ničeho. Srdcervoucí byly okamžiky, když rodičové usmrcených dětí z těl poznávali své děti. Frýdecká policie a četnictvo tento případ vyšetřuje. O tom, jak se dostal granát na smetisko, kolují v městě všelijaké pověsti.
A dodal se skloněnou hlavou: „Pak něco blesklo a na víc se už nepamatuju…“ Ve třináct hodin a padesát minut otřásl Frýdkem-Místkem obrovský výbuch, který byl dle dobového tisku slyšet po celém městě. V blízkosti epicentra lidem v domácnostech nadskočilo nádobí i nábytek, praskala okna. Nebohý Vašek si myslel, že nožíkem rýpe do plechovky Sidolu, ve skutečnosti držel v ruce útočný italský granát z první světové války, který tvarem odpovídal obalu tehdy populárního a známého čistícího prostředku. Dílo zkázy bylo dokonáno, granát mu explodoval v ruce a na místě ho usmrtil. Karel Jež utrpěl devastující zranění, kterým taktéž okamžitě podlehl.
Frýdecké náměstí na dobové pohlednici
Na místo se okamžitě seběhli lidé. „Ani nemohli poznat, o koho se jedná, tak byli roztrhaní,“ zní z dobového tisku. Dav občanů začal řvát hrůzou, když si náhle lidé všimli, že se opodál něco hýbe. Byl to Josef Košický. Těžce zraněný chlapec byl okamžitě transportován do nemocnice, ale marně - jednoduše nemohl tak fatální úraz přežít. Lojzík Moškoř stál v době výbuchu asi tři metry od Fucimana, navíc se otočil zády. Byl zasažen mnoha střepinami, jeho život visel na vlásku, jak ostatně sám vzpomínal:
„Mé zranění bylo opravdu vážné. Byl jsem v bezvědomí, v těle plno střepin. Lékaři sváděli téměř beznadějný boj o můj život. Dokonce jsem se pak dočetl, že jsem zemřel. Mám ty noviny dodnes schované. Moje sestra dala slib, že pokud přežiji, stane se řeholnicí - a tak se také stalo. Granát byl pravděpodobně pozůstatkem munice z 1. světové války. Snad ho tam někdo nevědomky odložil, ale prošetřovala se i verze, že pohození granátu bylo dílem anarchistů…“ kýval hlavou přeživší starý pán.
Pohřeb dětí byl bohužel narušen buřičem, který řval anarchistická a komunistická hesla. Ilustrační foto
O původu granátu se říkalo všelicos. „Jeden komunista a buřič dokonce narušil pohřeb,“ vrtěl hlavou. Následovaly totiž srdceryvné scény a vyšetřování, které sahalo až ke stávkám v Karlově huti.
Zjištěno bylo, že se jednalo o italský útočný granát „ofensivná petarda“, který byl na toto smetisko odhozen snad z obavy před domovní prohlídkou, která byla prováděna po komunistických nepokojích u různých podezřelých osob.
Ludvík Pyško, pán, který se nejvíce zasadil o to, aby se na tragédii nikdy nezapomnělo, uváděl k původu granátu nejznámější verzi, která se ale tehdy tajila a četnictvu se ji nepodařilo vyšetřit. To až později: „V tom dvaatřicátém roce, v prvních letech krušné hospodářské krize, byla v Karlově huti, předchůdkyni Válcoven plechu, stávka. Mladí revolucionáři vykřikovali v hospodě, že továrníkům ukážou. A na popud toho začaly v bytech dělníků četnické prohlídky. Pokud by něco našli, hrozilo viníkovi dva až osm roků. Jeden ze stávkujících si uvědomil, že děda má na půdě granát z první světové války. Ani ho po konci války nezakopal, granát byl jako nový. Možná nějak tak se dostal granát na smetiště,“ popisuje Ludvík Pyško v rozhovoru pro Frýdecko-Místecký deník (zkráceno).
Nový pomníček tragicky zemřelých chlapců má „na svědomí“ Ludvík Pyško
Několik dní po nesmírné tragédii byl údajně zatčen jeden z dělníků, který měl onen granát vyhodit. Pohřeb mrtvých chlapců se konal o čtyři dny později a byl naprosto zoufalou demonstrací nejen žalu rodičů a příbuzných, ale i nálady jisté beznaděje, která v roce 1932 ve městě (a nejen tam) vládla. „Pohřeb nešťastných obětí lidské neopatrnosti konal se dopoledne za veliké účasti obecenstva všech vrstev. V průvodu šly školní děti, všechny složky dělnické tělocvičné jednoty a družičky. Ulice, kudy se průvod ubíral, byly plny lidí, z nichž mnozí hlasitě plakali. “ čteme srdceryvný popis loučení s tragicky zemřelými malými školáky.
Noviny dále zmiňují slova kněze, který se u hrobu dojatě modlil. Zástupci různých spolků a organizací vyzývali rodiče, aby své děti neponechávali volně „běhat“ venku, ale aby byl jejich volný čas organizovaný, například v tělovýchovné jednotě, kde „se jim nemůže nic stát.“
Památník osvobození, Frýdek-Místek
Ale může, můžeme dodat. Všude se může něco stát a každý rodič ví, že děti nelze uhlídat nonstop, jak se tak říká. Bohužel. Zaražení spolužáci chlapců, které roztrhal granát, stáli kolem vykopaných hrobů a měli vytřeštěné oči. Sami mnohokrát na popelišti byli, sbírali vše možné, mlátili do toho kameny nebo klackem. Asi si uvědomovali, jaké štěstí možná měli. Jeden ze spolužáků přednesl dojemnou řeč, ve které se loučil s kamarády - to už všichni plakali nahlas. Zhroucení rodiče omdlévali, když žáci páté třídy zazpívali speciálně zkomponovanou smuteční píseň.
Jenže i do posledního rozloučení byla zamotána politika. Narušení obřadu bylo opravdu hnusné: „V tom se ozval jistý komunista, který bohapustou řečí vynadal všem buržoustům do lotrů a vrahů a vyhrožoval všem kapitalistům pomstou granátů. Nejtklivější okamžiky v životě lidském, jaké jsou při spouštění rakví do hrobů tak zneužiti dovedl jeden člověk se zvířecí povahou. Lidé u hrobu hlasitě proti tomu reptali,“ napsaly Frýdecko-Místecké noviny.
Za pohození granátu byl zatčen dělník z Lískovce, ale jestli byl potrestán, to se zatím neví (Válcovny plechu)
Hoši jsou pochováni na frýdeckém hřbitově. Místní Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) nechala na místě výbuchu granátu (je tam dnes parkoviště) postavit pomník s podobenkami chlapců. Jenže pak DTJ zanikla a o památník se nikdo nestaral. Stal se terčem vandalů, zvětral, a podle pana Pyška to byla „hotová ostuda“. Tak se tento starý pán rozhodl, že založí sbírku k vystavění pomníku nového. Horlivý obyvatel Frýdku-Místku nechtěl nechat starou historii v zapomnění - a během pandemie se mu potřebnou částku vybrat podařilo.
Nový pomníček stojí v ulici Na Aleji mezi domy. „Udělal jsem to hlavně pro pro děti. Aby věděly, co se tady událo. Aby pro ně byl pomníček třeba i varováním,“ uvedl v rozhovoru své důvody. Poblíž se nachází základní škola a žáci často chodí kolem.
Centrální hřbitov
Nešťastné nehody s municí se stávaly. Ale hlavně po druhé světové válce. Krutý příběh z Frýdku-Místku je výjimečný právě v tom, že granát, který chlapce zabil, byl italský z první světové války. Na vině je jistě lidská nedbalost a dětská zvědavost. Jsou tragédie, kterým se nedá zabránit - a které zůstaly pozapomenuty. Ta z Frýdku-Místku patří mezi ně.
Děkuji redaktorce Českého rozhlasu Ostrava paní Romaně Pszczolkové Kubicové za pomoc a spolupráci na vzniku textu
