Pomník u Kařízku vypráví příběh vraždy mladého četníka. Pomáhal chromému muži, ten mu podřízl hrdlo

Na hřbitově sv. Štěpána v Mýtě u Rokycan nalezneme hrob, který byl městem Mýto v roce 2009 kompletně opraven. Odhalení zrenovovaného místa posledního odpočinku proběhlo za hojné účasti obyvatel, zastupitelů a policistů. V hrobě spočívá četník Jan Čížek, který tragicky zahynul při výkonu služby. Občané i policisté se na hřbitově znovu sešli i v roce 2012, poklonili se jeho památce a květiny donesli také k pomníčku, který stojí v místech zvaných Studená kuchyně. Tam nalezl Čížek zákeřnou smrt z rukou dosud neznámého vraha.

Byl zabit před dávnou dobou, už 29. ledna 1870, přesto se na vraždu čestného muže nezapomíná. Jaký příběh vypráví hrob i pomníček? Ty příběhy jsou dva. Obě verze vraždy teprve pětadvacetiletého Jana mají dodnes své zastánce i odpůrce a obě jsou nad poměry děsivé. Podaří se někdy zjistit, která z nich je pravdivá?

Jan Křtitel Čížek byl vyučený pekař. Narodil se v roce 1845 do nesmírně chudých poměrů, jeho matka ho navíc měla za svobodna, což se v té době rovnalo naprostému zatracení. Chudá žena však synka chránila před zlobou lidí a nutila ho, aby chodil do školy a něčeho v životě dosáhl. Pekařství bylo a je počestné řemeslo, Jan Čížek se stal oblíbeným mladým tovaryšem, dařilo se mu a maminka byla spokojená.

Jenže Honzíka to táhlo jinam. Nechtěl být nadosmrti zavřený v pekárně, chtěl něčeho dosáhnout, být prospěšný. Jeho zvláštní povahu zmiňují i nadřízení - Čížek byl skutečně hodný a čestný člověk, který byl k pomoci lidem snad předurčen. Zkusil se tedy dát k četnictvu. Obdivoval jejich práci a k zemskému četnictvu byl přijat. Jan Čížek byl nesmírně hrdý. Věřící mladík se rozhodl, že bude brát svou práci jako poslání a nakázal si, že nikdy nenechá žádného potřebného bez pomoci.

Jan Čížek byl přeložen na Rokycansko a zařadili ho do četnické stanice ve Strašicích. Službu konal velice svědomitě a poctivě. Problémy měl hlavně s pytláky, kterých bylo po okolí mnoho, tlupy prapodivných existencí a tuláků zabíjely zvířata bez rozmyslu, aby si pak v lese potají připravovaly pečínku. Na pytláky si dával pozor nejen nadlesní a myslivci, ale pronásledovalo je i četnictvo - v té době šlo vesměs o kriminální živly, o lidi, kteří po propuštění z vězení neměli kam jít a co jíst, čímž byli velice nebezpeční. Pytláci se často s myslivci prali na nože, obyvatelé měli strach chodit do lesů, aby je někdo nepřepadl. Jan Čížek proti nim vystupoval se vší možnou razancí.

V onen neblahý den, kdy byl brutálně ukončen jeho život, musel tehdy pětadvacetiletý mladík svědčit u okresního soudu ve Zbirohu právě proti jedné nedávno dopadené bandě pytláků. 29. ledna 1870 ho čekala velice dlouhá cesta, aby stihl být v devět ráno u soudu. Ve služební knížce měl ten den vypsanou trasu Strašice, Cheznovice, Olešná, Kařez, Pětidomí, Zbiroh. Dobrých osmnáct kilometrů v mraze a sněhu, na to už člověk musí mít opravdu dobrou fyzickou kondici.

Desátník Jan Čížek se nebál, rád chodil v přírodě, navíc jako četník nemohl jít rychle, strážci zákona měli jako jednu z povinností volnou chůzi, aby si všímali všeho, co se v okolí děje. Mladý četník vstal časně a vyrazil už v půl páté do mrazivého rána. Vypočítal si, že půjde asi čtyři hodiny, plus mínus rezerva, ale hlavně aby byl u soudu včas. Na zpáteční cestě musel ještě zastihnout starostu Olešné, aby mu předal úřední dopis od rokycanského soudu.

Jan minul tiché Cheznovice, procházel liduprázdnou přírodou a při příchodu do Olešné uviděl místního starostu pana Maška. Muž stál na prahu stavení a vyhlížel do tmavého rána. „Nemůžu spát. Pojďte se ohřát!“ zvolal, když poznal oblíbeného četníka. Čížek usoudil, že je to dobrý nápad, navíc by Maškovi rovnou předal onu obsílku. Pan starosta ho pozval do světnice, dal mu kávu a horkou řepnou polévku. Pak Čížek předal lejstro a nedbal na starostovo zdržování, aby ještě poseděl. „Musím k soudu,“ usmál se, poděkoval a vyrazil směrem ke Kařezu.

Starosta Mašek byl posledním člověkem, který četníka viděl živého. Mimo jeho vraha. Na základě dlouhodobého zkoumání místa činu, výslechů svědka a pitevního protokolu z ohledání těla se zjistilo, jak se s největší pravděpodobností celá brutální tragédie odehrála. Jan Čížek šel zrovna kolem Kařízku. Ocitl se v místě, které se nazývá Studená kuchyně. Zvláštní pojmenování oblasti vzniklo přímo do císaře Josefa II. Ten při svých cestách po Čechách dal zastavit právě zde, protože měl hlad. Ale spěchal, zakázal tedy kuchaři rozdělat oheň a poručil si „něco studeného“. Je to úsek cesty z Dolního Kařízku do Kařeza nacházející se proti Bechyňskému rybníku.

Procházející Čížek zahlédl v příkopu schoulenou lidskou postavu. Mráz byl třeskutý, četník se k tělu sklonil, aby zjistil, zda je člověk zmrzlý, když se náhle ležící muž pohnul. Byl to tulák drobounké postavy, zřejmě stižený nějakou nemocí těla. Měl zchromlé nohy, pohyboval se pouze v kleku za pomoci hole (některé prameny uvádějí, že byl zcela bez nohou či bez jedné končetiny). „Co tady děláte v tomto nečase?“ oslovil vandráka. Mužíček četníka začal prosit, aby mu pomohl. „Jen do Kařeza, pane četník, jen do Kařeza, jsem promrzlý na kost, tam se ohřeji v pastoušce…“

Dobrosrdečný Jan Čížek dospěl k fatálnímu rozhodnutí, které ale plně korespondovalo s jeho lidumilnou povahou. Nebožák by tu jistě zmrzl, usoudil. A jak dojde do Kařeza? Vždyť když ho bude podpírat, velice se opozdí! Nakonec dostal nápad. Naložil si tuláka na hřbet. Jako by nesl dítě na zádech. Šlo to, podivný človíček byl lehký a vděčný. Neustále mu děkoval. Po asi sto metrech chůze se však něco stalo. V ruce žebráka se ve svitu vycházejícího slunce zablyštělo ostří břitvy.

Jedním tahem prořízl Janu Čížkovi hrdlo od ucha k uchu. Ten ani nehlesl a zhroutil se do čerstvého sněhu. Krev unikala z chladnoucího těla mladého četníka, jemuž se stala osudem jeho dobrá vůle a dobré srdce. Tulák se zle zasmál, vzal větev a odbelhal se (odplazil se) z místa neskutečně odporné a kruté vraždy pryč.

Příběh bezesporu hnusný. Jen ta představa zákeřného beznohého skřeta, který někomu zezadu prořízne krk břitvou… Jenže když bylo tělo Jana Čížka nalezeno, shledali jeho zděšení kolegové v uniformě, že to prostě takto být muselo. Velký a silný četník si jen tak nenechá nepřítele za zády, natož, aby ho někdo podřízl jako beránka. Nikde totiž nebyly nejmenší stopy po nějaké obraně, zápasu nebo boji. A že by Čížek rozhodně bojoval o život, na tom se shodli úplně všichni. Sebevražda také nepřicházela v úvahu, chyběla zbraň a pro hluboce věřícího muže to byl smrtelný hřích.

Tělo našel kolemjdoucí až před polednem. Všiml si krvavého sněhu, myslel, že opět řádí pytláci a šel po stopě. Místo zvěřiny místní muž nalezl tělo oblíbeného četníka s téměř oddělenou hlavou. Po zalarmování nejbližších obyvatel bylo posláno pro četnictvo do Zbirohu.

„Na místo se dostavila tříčlenná jízdní hlídka tvořená desátníkem a dvěma četníky. Již při zběžné prohlídce mrtvoly desátník zjistil, že krk byl proříznut až k obratlům. To znamená, že smrt nastala téměř okamžitě. Desátník vyslal své podřízené k pátrání po pachateli činu v širokém okolí. Jelikož četníka Čížka osobně znal, nechal jízdním poslem vyrozumět strašickou četnickou stanici a nadřízeného strážmistra v Příbrami.“ píše Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D ve své knize Za císaře pána.

Četníci si všimli prapodivné stopy, která se táhla ve sněhu. Opravdu to vypadalo, že se tudy snad někdo plazil. Podařilo se jim u Pětidomí zadržet tuláka (o tom, jestli byl nebo nebyl chromý se prameny nezmiňují), který měl na rozervaném oděvu stopy krve. Muž byl okamžitě zatčen a vypovídal, že viděl ve sněhu krev, vydal se po ní, podobně jako nálezce těla si myslel, že jde o upytlačený kus zvěře. Když nalezl zavražděného Čížka, údajně zkoušel, jestli žije.

Tím si měl umazat kabát od krve. Pak zděšeně utekl pryč, aby: „Nikdo nemohl říct, že jsem to udělal já, slavný soude!“ jak přísahal před vyšetřujícím soudcem. Tento tulák byl osvobozen. Nikdo totiž nebyl v tu chvíli schopen vysvětlit, JAK by drobný pobuda silného a ozbrojeného Čížka přelstil a podřezal ho jako kůzle. Zezadu.

Svému kamarádovi a kolegovi vypravili pohřeb četníci. Za vojenských poct byl Čížek pochován 1. února 1870. Hrob byl zhotoven na náklady Pražského četnického velitelství a nese nápis Jan Čížek, četník zemského četnického velitelství č. 2 zavražděn při výkonu svého povolání. Na památku věnováno důstojníky a četníky zemského četnického velitelství č. 2. spolu s patřičnými daty. Pomník s křížkem a jménem zavražděného byl také instalován na místě, kde tak hnusným způsobem vyhasl život mladého muže.

Vražda dodnes nebyla objasněna. Ale na smrtelné posteli měl kdysi zatčený a propuštěný tulák svěřit knězi, že právě on Jana Čížka zabil. Popsal i onen bezuzdný způsob (ze zad), vražednou zbraň a motiv. Mělo se jednat o mstu všemu četnictvu, protože oni mohli za jeho zmrzačení. Kdysi pytlačil, střelili po něm a těžké zranění nohy už nešlo napravit, muž zůstal nadosmrti chromý. Když si ho tehdy dobromyslný Jan naložil na záda, mělo to prý „prasknout“ a „šlo to ven“.

Zápis na četnické stanici v Mýtě však mluví zcela jinak. Jan Čížek se měl u Studené kuchyně setkat se skupinou pytláků, než se však stačil „rozkoukat“, přemohli ho. Smrtelnou ránu na hrdle měla způsobit Čížkova vlastní šavle, kterou mu zločinci vzali a mávali s ní před ním. Prý uklouzl a shodou nešťastných okolností na nastavenou šavli nalehl. Jenže podle fanoušků oné první verze byl tento zápis doplněn dodatečně, protože byl na místní četníky po brutální vraždě oblíbeného kolegy vyvíjen nesmírný tlak „shora“ na okamžité vyšetření celého případu. Tak tam napsali tuhle verzi.

Jak tvrdí web Výletník: „Zdá se, že prvá varianta má příznivců více, je tak zvláštní, neobvyklá, je tu střet soucitu a ohleduplnosti se sveřepou pomstychtivostí ústící do tragédie skoro antické. To druhé vyprávění je jednoduché a prosté, završené hrubým násilím spáchaným přesilou.“

Jak to bylo doopravdy, to už se zřejmě nikdo nedozví. Možná to rozřeší osobnost čtenáře. Můžeme se dohadovat, můžeme to odmávnout jako povídačky nebo pitomost. A někdo si může postesknout, že opravdu platí ono pořekadlo o dobrém skutku, který byl po zásluze potrestán.

Pomníček Jana Čížka však stojí v lese dál jako výmluvné memento dávné vraždy, která se skutečně stala.

Zpracováno podle: Policisté a zástupci Mýta uctili památku četníka, o jehož smrti se dodnes příliš neví - QAP.cz, Legenda o dávné vraždě četníka – tip na výlet | Vyletnik.cz, Za císaře pána - autor Michal Dlouhý, Kriminalistický sborník, Diplomová práce Mgr. Jan Šťastný, Město Mýto - Oficiální stránky Města Mýto