Sexuální deviant Sváťa Štěpánek byl nejhorším sériovým vrahem první republiky. Skončil na šibenici

Je ráno po Štědrém dnu roku 1911. Domek v Hrobcích u Roudnice nad Labem nese ještě pozůstatky včerejší štědrovečerní večeře. Nádobí je neumyté, všude jsou roztahané hračky, které Dobroslava a Slavomír dostali pod stromeček. Paní Julie Marie Štěpánková si nepořádku nevšímá, i když jinak je hospodyní na slovo vzatou. Bývalá paní učitelka, vzdělaná a inteligentní žena, se kvůli dětem vzdala kariéry a zůstala v domácnosti. Teď se plouží v kuchyni, drží se za břicho a má vytřeštěné oči.

„Tatínku,“ zavolá manžela Antonína, který je zaměstnán v cukrovaru v Židovicích. Inženýr chemie, který svou rodinu dokázal velice dobře zabezpečit, teď vstává a jde za svou ženou. „Já budu rodit,“ vzdychá paní Štěpánková. „Už?“ podiví se Antonín, „Není brzo? Vždyť…“ „Ano, je brzo, prosím, zavolej lékaře, prosím, že to přežije? Že bude to děťátko zdravé? Nedonošenci přece umírají…“ šeptá trpící Julie. „Určitě ano,“ utěšuje ji manžel. „Bude to zdravé, silné a bude nám dělat samou radost, uvidíš…“ řekne povzbudlivě a vyběhne do mrazivého rána pro lékaře.

Kdyby paní Štěpánková věděla, co se z novorozeného synka vyklube, jistě by se tak nestrachovala. Nebo ano? Pro matku je její dítě vždy to nejpřednější, i když se z něj stane sadistický vrah, sexuální tyran a brutální zabiják, jakého snad v tehdejším Československu ještě neviděli, řečeno obrazně. Narodil se syn Svatoslav a paní Julie se rozhodla, že bude nedonošence navždy chránit. To udělala, i když VĚDĚLA.

Jaký je příběh pozapomenutého Sváti Štěpánka, který se může směle rovnat hnusákům jako Pilčík nebo Mrázek?

Svátíček byl malý, hubený a neduživý. Dokonce prodělal zánět mozkových blan. Oproti svým sourozencům (do rodiny přibyla ještě sestra Miroslava) nevynikal v ničem. Byl pomalý, neohrabaný, netečný, líný. A už od útlého dětství všechny okolo znepokojoval svým opravdu prapodivným chováním. Nejoblíbenější místo, kde chlapeček trávil veškerý čas, byl hřbitov. Často jen seděl a s vyvalenou pusou pozoroval hrobníka při kopání hrobů, hrabal se ve starých kostech, vždy ho museli ze hřbitova vyhnat. Zámožná a vážená rodina se přestěhovala do bytu v Židovicích, kde Svatoslav v sedmi letech nastoupil do obecné školy. Tam se začal chovat ještě hůř.

Týral spolužáky, děvčata krutě štípal, líbilo se mu, když je rozplakal. Nebo jim házel do vlasů zapálené sirky. Byl terčem posměchu, pro jeho přihlouplý výraz mu hanlivě nadávali, tak se mstil. V roce 1926 pobodal spolužáka pilníkem, nosil si do školy nůž, vyhrožoval, báli se ho i učitelé. Všichni si oddechli, když Svatoslav Štěpánek obecnou školu konečně opustil. Není divu, už v té době s oblibou mučil a zabíjel malá zvířata, kočky, ptáky, myši. Tento vzorec chování odpovídá snad všem sériovým vrahům z celého světa. Rodiče si zoufali, nevěděli co s ním. Nebyl chytrý, ničím být nechtěl, poflakoval se a ubližoval lidem.

Chránila ho jen matka. Dala ho vyučit zahradníkem v roudnické knížecí zahradě Maxe Lobkowicze, jenže tam ho nemohli ani vidět. Štěpánek byl hrubý k daleko starším kolegům, pořád jim vyhrožoval, před jejich očima zabíjel zvířata. Nezvladatelný mladík navíc kradl - hlavně ženské spodní prádlo. V roce 1924 se rodina přestěhovala do vlastního domu v Roudnici nad Labem (číslo popisné 206 na rohu ulic Havlíčkova a Třebízského), který měl již brzy vejít do dějin jako Dům hrůzy.

V devatenácti letech Svatoslava chytili při krádeži a reálně mu hrozilo vězení. Julie Štěpánková tomu chtěla zabránit, synovi zařídila u svého známého vyšetření na psychiatrii, kde odborník konstatoval, že má snížené ovládací schopnosti, což mu pak u soudu zaručilo svobodu. „Ale vážně vás upozorňuji na to, že Svatoslav má velký, velký problém. Důrazně doporučuji, abyste ho ponechala u mě v léčebně! Vy jste si ničeho nevšimla? Vždyť je to zcela evidentní…“ chtěl pokračovat psychiatr, ale matka ho zarazila a celý nápad s ústavní péči zamítla jako nesmysl. I když věděla, že je skutečně divný, nebezpečný, že ublížil vlastní sestře.

Svatoslav měl totiž všude kolem postele namalovaná ženská prsa, na která trpěl nezdravou fixací. Neustále všem civěl na ňadra, kreslil je, vystřihoval z různých časopisů, kupoval potají erotické fotky. A jednou to zkusil na svou sestru Dobroslavu. Ta se probudila z hlubokého spánku prapodivnou bolestí a začala řvát, protože jí doutnala noční košile na prsou. Bratr jí ňadra polil kyselinou solnou. Bránil se tím, že mu ukápla, když šel kolem s pájkou. Svatoslav tedy zůstal na svobodě, záhy zemřel starý pan Štěpánek, roudnický dům zůstal bez pána a začaly se dít divné věci. Svatoslav se stal časovanou bombou.

Vdova se s dětmi přestěhovala dočasně na Slovensko. Ve městě Modra u Bratislavy Dobroslava studovala na učitelském ústavu. Sváťa Štěpánek ale neměl stání, vrátil se do Čech a nechal se zaměstnat v Holešovicích u zelináře Semeckého. Vracel se na Slovensko, maminka byla šťastná, že ho vidí, až ji přemluvil, aby se v září 1934 vrátili do Roudnice. V té době si nikdo nedal do spojitosti pár záhadných případů vraždy a zmizení, přes které se jako ona pomyslná červená nit táhla osoba Svatoslava Štěpánka. Někteří historici a kriminalisté je připisují právě jemu, ale prokázat se to nepodařilo.

Následující roky se nesly ve znamení zlověstného ticha před bouří. Až nastal rok 1936, kdy se Svatoslav Štěpánek utrhl z řetězu a rozjel neuvěřitelné vražedné běsnění. Jaký impuls ho k tomu vedl, nikdo netuší. Jednoduše dle některé teorie „nazrál jeho čas“, řečeno cynicky. Zakoupil si cvičnou pistoli, flobertku, a rozhodl se, že si vyjede na kole. Při této vyjížďce měl dojít k rozhodnutí zabít každou holku, kterou potká. Paralela s Mrázkem, který také zabíjel „z kola“ je až děsivá. Naštěstí se mu nepovedlo vraždy dokonat. To mělo teprve přijít.

Když se zprávy o přepadení rozkřikly a obě poškozené podaly popis pachatele, shodovaly se v tom, že brutální útočník měl povislý levý koutek úst a jizvy po neštovicích. Začalo pátrání, kdy četníci prověřovali podle věku všechny mladíky z Roudnice. „Ale vždyť já jsem měl chřipku, maminko, pamatujete?“ řekl Julii syn a ta nejistě kývla. „Vlastně ano, ležel, měl chřipku. Horečky měl…“ přitakala synovi. Tuto verzi potvrdili i sousedé, které ale matka rychle oběhla. Takže Štěpánka neměli, protože matka ho chránila, i když chování syna bylo čím dál horší. Mohl tudíž pokračovat. Matka byla na Slovensku, byl doma sám. A tentokrát se mu to podařilo. Bohužel.

S tělem nebohé Třískové prováděl Štěpánek ještě horší věci, o kterých zde nemůže být ani napsáno. Když se začala pohřešovat, byl mezi podezřelými, protože pochůzka mlékařky končila právě u Štěpánkových. Jenže alibi mu poskytla zmatená sousedka, která odpřisáhla, že viděla Třískovou odcházet živou a zdravou. Opět se vyvlékl. Ale už měl být tomu všemu konec. Bohužel za cenu života jeho vlastní sestřenice. Tehdy už všichni rodinní příslušníci něco tušili. Báli se ho. Šeptali si, že je zlý, že určitě má na svědomí hrozné věci. Maminka však byla neoblomná, Sváťa musí dostat oběd. Pověřila tím písemně ze Slovenska svou sestru, paní Šťastnou.

„Vař mu, ať tam není hlady, prosím tě o to.“ Teta souhlasila a nesouhlasila, nicméně sestře vyhověla a jídlo „tomu podivínovi“ nosili různí muži, které paní Šťastná zaměstnávala. Jenže přišla neděle, den odpočinku. Tetě tedy nezbylo nic jiného, než aby poslala s obědem svou dceru. Důrazně ji však varovala, aby nechodila dovnitř. Aby postavila kastrůlky před vchod a utekla. Také VĚDĚLA, je to až neuvěřitelné. Bohužel, dcera neposlechla.

Ale to už zalarmovala teta všechny své příbuzné, vydala se ke Štěpánkovým, kde jí Svatoslav tvrdil, že už je Jiřinka dávno pryč. Jenže paní Šťastná viděla zkrvavenou podlahu, zbytky jídla, dceřinu tašku, a volala o pomoc. Štěpánek utekl z bytu zahradou a pokusil se o sebevraždu oběšením. Marně, první oprátce unikl pohotovým zásahem roudnického poštovního zřízence, který ho srazil na zem a čekal na příchod patroly.

Konečně ho měli. Svatoslav Štěpánek byl převezen do nemocnice, kde ho ještě ten den vyslechli a on se přiznal. Sériový vrah ze sebe sypal všechny podrobnosti, jak to u těch zbabělců bývá. Prý vždy chtěl vidět, jak vypadají čerstvá dívčí prsa, když se odřežou, jestli splasknou. Tak asi tolik k tomu motivu. Jaký motiv měl pro svou úplně první vraždu, to snad nevěděl ani on sám. Roudnický dům totiž skrýval ještě jedno zoufalé tajemství, které si Štěpánek nechával pro sebe. A které vyšlo najevo až při domovní prohlídce onoho Domu hrůzy. Mimo ostatků nebohé mlékařky byl nalezen ještě jeden hrob. Byl maličký a prázdný. Vyšetřovatelé hledali a hledali, až v kompostu nalezli kosterní pozůstatky dítěte.

Bestiální vraždu malého dítěte nebyl schopen Štěpánek nijak vysvětlit. Ani manipulaci s tělem. Výpověď jedné sousedky, která měla v té době malé dítě, byla šokující - její chlapec se od Štěpánkových vrátil sice živ, ale na sobě měl nějaké plesnivé dětské kalhotky. Když se ho matka začala vyptávat, klouček řekl, že se počůral, tak ho Svátík převlékl. Převlékl ho do kalhotek Bedřicha Brožovského, které sundal z jeho tehdy už tři roky staré mrtvolky.

Tyto srdcervoucí detaily šokovaly a pobouřily naprosto celé Československo. Noviny o případu psaly jako šílené, ale jen chvíli. Pohnutá předválečná doba totiž nabízela jiná témata, o kterých lidé chtěli vědět více. Sériový vrah Štěpánek tak zmizel v propadlišti dějin. Jeho matka byla lidskými ústy označena za spoluvinici, protože bezesporu o synově řádění věděla. Ne o všem, ale přece si musela všimnout, že má její potomek ve skříni mrtvolu! Paní Štěpánková zemřela během soudu svého syna. 23. listopadu 1937 potvrdil Nejvyšší soud v Brně rozsudek smrti a žádost o milost byla zamítnuta. V úterý 8. listopadu 1938 byl v půl sedmé ráno na dvoře pankrácké věznice Svatoslav Štěpánek oběšen.

Zapomenutý vrah, tak se mu říká. Jenže na zločiny se nemá zapomínat, protože mají vždy oběti a jejich památku a osud je třeba uchovat v lidské paměti.

Zpracováno podle: ŠTĚPÁNEK Svatoslav | Serial Killer Database Wiki | Fandom, Svatoslav Štěpánek – Wikipedie (wikipedia.org), Svatoslav Štěpánek | Serialkillers.cz, Poprava šíleného vraha Svatoslava Štěpánka: Deviant, který se nebál zavraždit ani svou příbuznou – G.cz

.