Článek
Jeden z nejtajemnějších a nejzáhadnějších příběhů české historie se odehrál na přelomu 19. a 20. století na Královéhradecku v obci Suchý Důl nedaleko města Police nad Metují. Mariánské zjevení se místní mladé dívce údajně zjevilo třiadvacetkrát. Poutníků bylo tolik, že je v lese muselo hlídat četnictvo a jednou se strhla dokonce obrovská bitka mezi četníky a poutníky, při které bylo zatčeno 70 lidí.
Pověsti o zázračném vyléčení poutníků nedaly lidem spát. Na místo jich jezdilo čím dál víc, dokonce musely být posíleny vlakové spoje. Samotná vizionářka Kristina Ringlová byla označena za českou Bernadettu, podle slavné aktérky mariánského zjevení v Lurdech. Církev se však k Suchdolské Panně Marii stavěla velice skepticky a zázrak neuznala. Prý se až nápadně podobal mariánskému zjevení v Lurdech, ke kterému došlo v roce 1858.
Hlavní devizou „zjevení“ mělo být podle představitelů církve zbohatnutí dosud chudé vesničky kvůli přílivu obrovského množství poutníků. A v roce 1902 byla Kristina Ringlová zatčena a obviněna z vraždy své kamarádky Anežky Špačkové. Jak začalo a skončilo mariánské „šílenství“ v malé vesničce na Náchodsku? A zavraždila opravdu „Svatá Kristinka“ Anežku?
Náves Suchého Dolu se statky „Šolcovny“
Kristina Ringlová - vizionářka, nebo podvodnice pošpiněná krví?
Hlavní protagonistka celé záhadné události se narodila 6. června 1878 v Suchém Dole v tehdejším Rakousko-Uhersku. Pocházela z velmi chudé rodiny, otec František zemřel, když jí byly čtyři roky a matka Anna se snažila uživit dceru a syna Františka různým podělkováním, tkaním na stavu, pomocnou prací na poli a opatrováním dobytka u bohatých sedláků. Své děti brávala sebou, takže zanedbávaly školu.
Na svých cestách za výdělkem chodili Ringlovi často cestou Šolcovým lesem (také znám jako Ticháčkův les - Šolcův podle jména statku Šolcovna, kde sídlil rod Ticháčků). Na této cestě se nachází kaple Panny Marie Lurdské, kterou dal postavit právě Václav Ticháček. Matka jí často vyprávěla o zázraku v Lurdech, takže lze předpokládat, že Kristina znala celý příběh o mariánském zjevení a osobě Bernadetty Soubirous.
kaple Panny Marie Lurdské v Suchém Dole
Děsivá postava v lese třikrát pozdravila
10. srpna 1892 odpoledne se tehdy čtrnáctiletá Kristina vypravila na houby. Prý jich moc nerostlo, nasbírala alespoň lišky. V Ticháčkově lese se vydala po pěšině, která byla olemována hustým mlázím. Příjemný den na setkání s přízrakem… Místní řídící učitel Jan Stahl později do školní kroniky popsal celé Kristinino vidění a zvlášť se soustředil na popis „přízraku“ samotného. Čtení je to děsivé, jak z duchařských filmů:
(…) Vstoupila do lesa, hledala a hledala, (…) Mlázím tím vedla pěšina (…) a právě blíže této pěšiny vyskytla se znenadání Kristině Ringlové vysoká hubená postava v černém, až na zem splývajícím rouše, které těsně k tělu přiléhalo. Hlavu měla zahalenou červeným šátkem, takže ani vlasů viděti nebylo. Líce vpadlé, bledé, oči skelné, kterými ani nepohnula - hotová mrtvola (…) Ustrnutím a vyděšením zmámené děvče se dalo na útěk. (…)
Zjevení se prý k Ringlové přiblížilo na tři kroky a dvakrát za sebou hlasitě proneslo: Pozdrav Pán Bůh! Pozdrav Pán Bůh! Kristina si všimla, že tajemná postava nemá chodidla a vznáší se nad zemí. Zahodila houby, otočila se a vyděšeně utíkala pryč. A neotočila se, ani když přízrak pozdravil potřetí: Pozdrav Pán Bůh! Ringlová doma bez dechu vše vyprávěla matce a všem sousedům, kteří se okamžitě seběhli. Matka na to reagovala tak, že jí do lesa chodit zakázala a přičítala to dívčině bujné fantazii.
Šafránová stráň u Suchého Dolu - kousek odsud mělo dojít k setkání s přízrakem
Druhé zjevení se dle slov Kristiny Ringlové tvářilo i vypadalo přívětivěji. Vydala se do lesa, ač to měla od matky zakázané, protože ji prý záhadná paní volala ve snech. Opět, podle jejích slov, se setkala s postavou na stejném místě a tentokrát se již nebála. Co viděla, řekla opět panu řídícímu Stahlovi, který do kroniky napsal:
Krásná, vznešená Paní, silné vysoké postavy, plného obličeje, něžné bílé pleti, růžových lící, blankytných očí, malinkých úst a korálových rtů. Husté kaštanové vlasy vlní se jí po zádech. Celé vzezření jeví božskou dobrotu a libý úsměv hlásí vznešenost zjevu. Postava zahalena byla v dlouhý šedý plášť tak, že žádného údu viděti nebylo, tím méně chůze, jaké zříti bylo, ač zjev dříve asi na 6 kroků vzdálený od děvčete, přiblížil se až na 3 kroky k němu.
Toto zjevení prý Kristině doslova řeklo: „Neboj se děvčátko. Věříš v Boha? Bála ses, jak jsem se ti ukázala? Neboj se, děvčátko, já jsem slovo boží. Dříve to byl posel. To místo ať lidé za postrach nemají a na tom místě se modlejí. Děvčátko, pamětliva buď těch slov, to jsou slova od Boha. Matka se bála, nic zlého jsem ti neudělala. Potřetí ti povím více.“ Poté postava zmizela.
Kristina podle svých slov běžela domů, kde si vše zapsala a řekla učiteli. A pak sdělila, že všechny informace, které má dostat od záhadné paní, nesmí nikomu prozradit. 30. srpna měla Kristina vidění třetí, kdy údajná Panna Maria měla bílý plášť a chtěla, aby na daném místě byla chválena zpěvem. Paralela s Lurdy začíná vypadat jako zcela jasnou, ovšem v té době vypuklo doslova davové šílenství. Samozřejmě, že se takováto věc rozkřikla a do Police nad Metují a dále do Suchého Dolu začala proudit procesí poutníků.
Socha Korunování Panny Marie v Suchém Dole
Lesní svatyně a léčivá hlína
Na stromech v lese se záhy začaly objevovat svaté obrázky, růžence a lidové výtvory zbožných prostých lidí. 30. srpna se Kristina vydala opět do lesa a spolu s ní již několik stovek zvědavých poutníků z celého širokého okolí. Během pár měsíců se zjevení Kristině konečně odhalilo jako Panna Marie a nakázala jí, aby na místě a v okolí byla postavena křížová cesta a socha Panny Marie.
Prostá žena jménem Anna Klimšová nasbírala hlínu v okolí místa údajného zjevování a vytvořila z hlíny mast pro svou těžce nemocnou dceru Anežku. Ta se po aplikaci této masti uzdravila, a to samozřejmě přitahovalo další a další poutníky. Sbírali hlínu a také začali považovat vodu z místní studánky za léčivou. Na začátku roku 1893 již k Suchému Dolu mířilo denně až deset tisíc lidí.
Takovéto množství lidí do chudého kraje samozřejmě přineslo také peníze - lidé nelenili a začali poskytovat ubytování a stravu, posíleny byly vlakové spoje, pivovar v Poličce nad Metují vytočil nejvíce sudů za celou dobu svého trvání a podnikaví venkovští lidé podél cesty ke studánce postavili jarmareční boudy. Zároveň s tím začala stavba křížové cesty, mostu nad studánkou a dalších soch Panny Marie.
Začátek křížové cesty
My ji chceme také vidět
Oficiálním úřadům začalo vadit nekontrolovatelné srocování lidu. Katolická církev byla zase skeptická k celému „zázraku“, ač počty zázračně vyléčených lidí stoupaly. Církev hlavně pochybovala o tom, zda si Ringlová svá zjevení nevymýšlí. Nikdo jiný totiž onu Pannu Marii neviděl.
Kristina Ringlová absolvovala několik výslechů před komitétem, což byla komise vážených občanů a lékařů, která nechala posoudit dívčin zdravotní stav. Nakonec dospěla k závěru, že Ringlová netrpí halucinacemi, duševně i fyzicky vypadá v pořádku a v otázkách víry ať rozhodne církevní autorita. 23. ledna 1893 se proto na místo lesní svatyně vydalo procesí poutníků v čele s Ringlovou a toto procesí doprovodilo i několik vysokých církevních hodnostářů.
(…) Všichni sledovali Ringlovou,jak se tam modlí, oči upřeny k místu zjevení. Však nebylo více slyšet ani vidět. Jen děvče odpovídalo někomu na dotazy. Musela přísahat, že vše je tajemství a nikomu nic neprozradí. Děvče se chvělo, třáslo, plakalo a mělo oči v sloup v jakémsi vytržení. Toto bylo desáté v pořadí,
Jedno ze zastavení křížové cesty v lese u Suchého Dolu
Královehradecký biskup Brynych a jeho pastýřské listy
V březnu 1893 se úřadu biskupa ujímá Eduard Brynych, který na zázračné zjevení prostě nevěřil. Spatřoval v něm podvod a měl za to, že vše probíhá z účelů zcela zištných - pro peníze. Odmítl posvětit sochy, studánku i křížovou cestu a předvolal Ringlovou před církevní komisi k výslechu. Těch absolvovala asi osm a vždy tvrdila to samé - promlouvá k ní Panna Marie.
Předešlé zjevení z ledna totiž prý o sobě dalo vědět ostatním - všichni přítomní viděli proud jasného světla, ale vedly se polemiky, zda jde jen o paprsky slunce, nebo zda šlo o optický klam. Slunce se totiž mohlo odrážet od vyhloubené jámy, ze které si poutníci odnášeli hlínu. Brynych vydal pastýřský list, ve kterém nabádal věřící, aby do lesa nechodili. O rok později, 10. července 1894, vydal další prohlášení:
(…)Dnes vám, nejmilejší hlásím, že jsem ty domnělé zjevy v Suchodole vyšetřiti dal, a že se po pilném, svědomitém a namáhavém vyšetření shledalo, že ta domnělá suchodolská zjevení ani od Pána Boha, ani od Rodičky Boží nepochází. (…) Zjevy suchdolské měly dle vyšetření pomoci k tomu, aby se v Polici a Suchdole scházelo lidí mnoho a peněz mnoho přineseno bylo ku zajištění obchodu a živností. Zajisté mi rozumíte. Matka Ringlové vyznala, že jí ta celá ošemetná věc vynesla za rok minulý 400 zl.
V létě tak biskup Brynych poutě do Ticháčkova lesa zcela nekompromisně zakázal.
Královehradecký biskup Eduard Brynych
Regulérní bitka poutníků s četnictvem
Navzdory přísnému zákazu nejen od církve, ale i od místních císařsko - královských úřadů poutníci chodili do lesa dál. Kristina Ringlová měla další a další vidění Panny Marie, které ji prý nabádalo k tomu, aby se nenechala odradit. V celém kraji zavládla velice napjatá atmosféra, která na Nový rok roku 1895 vyvrcholila dosud nevídaným střetem mezi Ringlovou, která spolu s téměř pěti tisíci poutníky stála proti 28 četníkům, kterým velel sám okresní hejtman.
Ringlová nerespektovala několik opakovaných výzev četníků, aby procesí zastavila. Naopak, šla dále a všichni zpívali mariánské písně. Tím ovšem nerespektovala úřední výzvu a četníci měli důvod odvést ji násilím. Při pokusu o zadržení se začala s četníky prát. Jednoho praštila do břicha, druhého hodila do sněhu, než byla přemožena a odvezena na hejtmanství do cely.
Lidé viděli, jak Kristinu odvádějí a vypukla doslova krvavá bitka. Sněhové koule, klacky, hole, kameny, vše, co lidé měli po ruce a co našli na zemi v lese, naházeli na četníky. Proti přesile statných mužů, kteří šli v procesí a neváhali použít pěsti i kapesní nože, nemělo četnictvo šanci a musely být zavolány posily. Zatčeno bylo přes 70 lidí a sama Ringlová dostala měsíc tvrdého žaláře.
Socha Panny Marie nad studánkou s údajně zázračnou vodou. Na vytvoření sochy dohlížel slavný sochař Myslbek
Já jsem Anežka Špačková a budu tvoje kamarádka
Po propuštění z žaláře Kristina Ringlová oznámila, že se jí zjevení už neobjevilo. Sice ještě ohlásila poslední, třiadvacáté, ale pak s voděním procesí do lesa přestala. Jak to celé bylo s Pannou Marií, to už se nedozvíme. Ringlová však až do své smrti trvala na tom, že vše byla pravda a že se zjevení polekalo zloby a nenávisti lidí, kteří se kvůli ní mezi sebou poprali.
Do té doby spadá první setkání s údajnou obětí, kterou měla Ringlová zavraždit. V té době asi desetiletá Anežka Špačková z Olomouce pobývala u své tety Františky Štulířové. Ta svou malou neteř brávala na procesí do Suchého Dolu. Když bylo Anežce sedmnáct let, zamilovala se do staršího malířského pomocníka Aloise Šindelky. Přísný otec Augustin Špaček tuto bídnou partii neschvaloval, hádka stíhala hádku a Anežka nakonec utekla k tetě. A tam se setkala podruhé s nyní již čtyřiadvacetiletou Ringlovou.
Jakoby se začala naplňovat předpověď ze čtvrtého zjevení, kdy tajemná Paní pravila Kristině: „Dítě, do své smrti se modli a trp. Vytrpíš si na světě a potom přijdeš ku bráně mé.“ Obě ženy se sblížily a Kristina Anežku přesvědčila, aby spolu utekly do Vídně.
Lesní (Ticháčkova) kaple - v roce 2010 ji zapálil žhář, nyní je obnovena
Dvě stejné fotografie bez zpáteční adresy - Anežka se mi ztratila v Brně. Vlastně ne, až ve Vídni!
Z Vídně se 8. ledna 1902 vrátila Kristina sama. Prý Anežku ztratila už v Brně na trhu, kde se měly ženy zastavit po cestě. Prý ji hledala, ale ujel by vlak, tak jela do Vídně sama. Jenže mezitím teta dostala z Vídně od Anežky dopis s fotografií z ateliéru Barf ve Vídni, kde dívky stojí vedle sebe. Dopis byl datován 7. listopadu 1901 a Anežka v něm sdělovala, že v pořádku do Vídně dorazily, vyfotily se a mají namířeno do Mariazzelu, slavného poutního místa.
To zarazilo všechny. Ringlová začala tvrdit, že se spletla a ztratila Anežku až ve Vídni. Otec Anežky dostal v únoru další matoucí dopis. Byla v něm ta samá fotografie a dcera mu v dopise sdělovala, že vstupuje do kláštera, aby zapomněla na Šindelku. Uvědomil si, že to není písmo jeho dcery a podpis je zfalšovaný. Rozčílil se a podal na Ringlovou i Štulířovou trestní oznámení. Policie ve Vídni začala po Anežce intenzivně pátrat.
Kristina Ringlová (zleva) a Anežka Špačková na oné matoucí fotografii z Vídně
Zastřelena zblízka do hlavy
Bylo zcela zřejmé, že Kristina věděla, co se Anežce stalo a byla hlavní podezřelou z jejího zmizení. Neustále měnila své výpovědi a vyšlo najevo, že to byla skutečně ona, kdo poslal dopis s falešným podpisem. První dopis s fotografií poslala zcela jistě Anežka tetě sama, ale o tom Ringlová nevěděla. Druhým, falešným dopisem, vlastně sama sebe usvědčila, že ví víc, než říká. Chybělo jen tělo, aby mohla být Anežka úředně prohlášena za mrtvou. A hlavně chyběl motiv.
V létě roku 1902 se v lese nedaleko cesty do mariánského poutního místa Mariazell našlo tělo neznámé dívky. Byla zastřelena zblízka pistolí s krátkou hlavní. Tělo nebohé bylo ve vysokém stupni rozkladu. Na základě ohledání a věcí, které se u těla našly, vyšetřovatelé poměrně rychle zjistili, že se jedná o téměř rok pohřešovanou Anežku Špačkovou. Ringlová byla v říjnu 1902 obviněna z její vraždy a v červenci 1903 pak byla odsouzena k trestu smrti oběšením.
„Dítě, do své smrti se modli a trp. Vytrpíš si své a potom přijdeš ku bráně mé…“
Teorie o sebevraždě, nebo se někomu odsouzení Ringlové náramně hodilo?
Důkazy proti Kristině Ringlové byly však nepřímé a nikdy se nenašla vražedná zbraň. Kristina po odsouzení znovu změnila výpověď. Prý Anežku nezabila, ale byla svědkem její smrti. Dívka se z nešťastné lásky k malířskému pomocníkovi měla v lese zastřelit sama. Revolver si předtím dle výpovědi Ringlové pořídila Anežka ve Vídni. Když prý viděla, že se chystá zabít, bála se zakročit, aby nebyla podezřelá a poté utekla.
Podle některých teorií se rakousko-uherským úřadům náramně hodilo odsouzení Kristiny Ringlové k smrti. Definitivně se tím mohly zpochybnit údajná zjevení Panny Marie. Teorie tvrdí, že to mohla vykonstruovat samotná církev, ale toto tvrzení se nikdy nepotvrdilo. Díky agilnímu advokátovi se podařilo rozsudek smrti zvrátit a změnit na 15 let těžkého žaláře. V roce 1916 byla Kristina Ringlová na základě císařské milosti propuštěna.
„Svatá Kristinka“ zemřela 27. října 1955 ve věku 79 let. K vraždě Anežky se nikdy nepřiznala a až do své smrti tvrdila, že všechna zjevení Panny Marie byla skutečná.
Hrob Kristiny Ringlové
S další teorií přišel v 70. letech německy psaný dopis z Rakouska, který přinesla pošta do Suchého Dolu na tehdejší Národní výbor. V něm píše anonymní kněz, že se mu na smrtelné posteli vyznal jeden hříšník z vraždy Anežky Špačkové. Ale vzhledem ke zpovědnímu tajemství onen údajný kněz nemohl říci jméno. Dopis se následně ztratil a není jisté, zda vůbec existoval.
Dramatické události ze závěru 19. století připomínají dosud dochované stavby v lese nad Suchým Dolem. Ticháčkův les je však dnes místem zcela poklidným a napůl zapomenutým. Tam, kde kdysi zástupy dychtivých poutníků očekávaly v náboženském vytržení alespoň malou naději na spatření Panny Marie, stojí dnes pouze klidný les a dvě kaple, o které lidé pořád pečují.
Ticháčkova kaple lehla v roce 2010 zásluhou žháře popelem, ale nyní je obnovena. Mlčenlivá zastavení křížové cesty jsou svědky dávných událostí.
Deska na hrobě Kristiny Ringlové
Kristina Ringlová a její „zjevení“ zůstalo již pozapomenuto - ne ale v paměti místních. „Svatá Kristinka“ je i nadále postavou, která vešla do kolektivní paměti i místních pověstí. A záhadná vražda, která poskvrnila její dosud čistý štít, vyřešena nebyla a není. Zabila Anežku opravdu ona, nebo to byla sebevražda?
Nebo to byl někdo úplně jiný a směr pátrání se měl namířit do míst daleko vyšších? To již nikdo neví. Ale divoké události kolem zjevení Panny Marie jsou připomínány dodnes.
prameny:
Časopis Enigma
