Bezruký Frantík a jeho neuvěřitelný život: nohama psal, jedl i řídil auto. Byl otcem tří dětí

Možná si někdo bude myslet, že bezruký Frantík je nějaký mýtus, taková ta lidová legenda, kterou mohutně (a nevědomky) zdůraznil František Filipovský. Přece každý zná pana Valeriána z „Básníků“. A ten vyprávěl Štěpánovi a Mirečkovi v hospodě: „Chlapci, víte, kdo to byl bezrukej Frantík? Já ho znal, chudáka… Ten člověk nohama psal i maloval! A teď si představte, že Frantík si i sám stříhal nehty na nohou!“ A otázka, jestli to byla manikúra nebo pedikúra, na tu už mu nikdo neodpověděl. Takto však zůstala postava bezrukého člověka v obecném povědomí.

František Filip, jak znělo jméno onoho muže, však skutečně existoval, nebyl jen mýtem nebo takovou tou hospodskou postavičkou. A také nebyl chudák. Inteligentní a nadaný chlapec vyrostl v talentovaného a soběstačného spisovatele a podnikatele, který nepřestával udivovat davy lidí svými dovednostmi. Nohama skutečně psal i maloval. A nejen to, nohama se naučil dělat všechno. Jíst, pít, šít, plést košíky, řídit. Auto na „nožní“ ovládání mu daroval samotný Henry Ford. A také se dostal až do Ameriky, kde překvapenému prezidentu Hardingovi podal místo ruky nohu.

Jedličkův ústav se i přičiněním Františka Filipa stal proslavenou institucí. Vrozená empatie k utrpení druhých umožnila bezrukému Frantíkovi doslova vracet do života zmrzačené vojáky. Dokonce se oženil a stal se otcem. Jeho handicap mu nikterak nepřekážel, ba naopak. Činorodý muž si dokonce založil vlastní podnik. Bohužel, jak to tak bývalo, sebrali mu ho komunisté. Ale nezatrpkl. Když zemřel, všechny noviny otiskly jeho nekrolog, tak slavný ve své době byl. Právě uplynulo 120 let od jeho narození.

Dramatický život člověka, který by neměl být zapomenutý už pro svou neuvěřitelnou statečnost, houževnatost a chuť do života - bezruký Frantík František Filip.

Drsné prostředí Orlických hor se stalo domovem dělníka na pile Štěpána Filipa a jeho manželky Marie. V podhorské vsi Jamné nad Orlicí měli malou chaloupku, kde Marie postupně porodila sedm dětí. Život byl nelehký, dřevěná chalupa nestačila stále se rozrůstající rodině, výdělek na pile byl nevalný, matka se starala o domácnost a o děti. V chudobě a na okraji společnosti živořili, ale jak později vzpomínal sám František, všichni se měli velice rádi, rodiče na děti nezvýšili hlas a snažili se, aby děti vyrůstaly v lásce a laskavosti.

20. února 1904 rodila Marie své šesté dítě. Porodní bába to brala jako „dobrý kšeft“, Marie prý vždy rodila rychle a vše šlo jako po másle. Bylo tomu i v případě novorozeného chlapečka Františka. I když otec Štěpán tak trochu nadával, že rodině přibude další hladový krk, o ženu se bál, chodil nervózně venku a křik nového světoobčánka ho uklidnil. Vše bude v pořádku, jedeme dál. Tak to v té době chodilo. Chudí lidé měli vždy nejvíc dětí a měli se nejraději, jak se říká. Jenže…

Sousedky, které Marii pomáhaly po porodu, jí sice chlapce nosili, ale vždy pevně zavinutého v povijanu, ze kterého mu koukala jen hlava. Krásný chlapeček to byl, měl se k světu, krásně pil. Proto se matce zdály být divné pohledy žen. Některé plakaly, jiné měly v očích hrůzu. To už Marii rozzuřilo, tak stroze přikázala, ať chlapce okamžitě rozbalí. A při pohledu na synka zalapala po dechu a bezděky se v šoku chytila za ústa. Krásný a urostlý novorozenec neměl ruce.

Spisovatel Richard Sobotka ve své knize Bezruký Frantík, životní příběh Františka Filipa, popisuje chvíle, které se měly udát po tomto zjištění takto:

Poměrně hodně drsná věc. Nicméně tohle Marie odmítla. Rázná žena věděla, že mrzáček bude mít velice zlý život. A dětská úmrtnost v té době byla vysoká, matka si myslela, že třeba zemře sám. Sdělila ženám, že když uživila pět dětí, uživí i šestého a nekompromisně podobné návrhy odmítla.

František vyrůstal, později se Filipovým narodila ještě zcela zdravá dcera Lidmila. A jak si všichni mysleli, že bude neduživý, že bez rukou neobstojí, začal hoch všechny překvapovat. Jeho handicap mu prostě nevadil. Jen když byl na něj upozorněný, tak si vlastně „uvědomil“, že nemá ruce. Odmalička nesnášel takové ty dojemné pohledy a zvolání jako: „chudáčku mrzáčku!“ Dovedl lidem pěkně odseknout. Vzpomínal, že stokrát spadl, stokrát si natloukl nos, ale stokrát vstal a zkusil to znovu. A získával čím dál větší jistotu.

Bezruký chlapec se nebál posměváčků, kteří ho samozřejmě zprvu pronásledovali. Ostatním brzy došlo, že František se jim vyrovná, ba co víc - předčí. Měl opravdu velkou inteligenci, byl bystrý a rovnal se ostatním klukům ve všech možných vylomeninách. Jen - prostě všechno dělal nohama. Naučil se kreslit, pouštěl draka, hrát čáru, cvrnkat kuličky - na chodidlech měl obrovské mozoly od všech možných činností, které zkoušel dělat - a ono to šlo.

V roce 1910 se Františku Filipovi přihodilo první z mnoha osudových setkání, která doslova utvářela jeho budoucí život. Nastoupil do školy ve své rodné vesnici. Učitel František Citta uvedl bezrukého chlapce do třídy a měl k žáčkům řeč, že se všichni budou mít navzájem rádi, učit se, vycházet spolu. A Františka si vzal do parády. Citlivě, a přesto důrazně kluka připravoval na život. V té době mrzáci končili jako žebráci, někdy i hůř. A vesnický učitel v handicapovaném chlapci neomylně rozpoznal, že takhle skončit nemusí. Že má na víc.

František byl nesmírně pilný žák, učil se na výbornou a doma trénoval nohy. Pořád dokola trénoval, dokud se tu konkrétní věc nenaučil. Právě jeho velká houževnatost se měla stát poznávacím znamením Františka Filipa - nikdy si nic neslevil a nebral svoje postižení jako hrůzu a děs, ale jako výzvu.

Citta nechal pro žáčka vyrobit speciální lavici, která se dochovala a je vystavena v budově Obecního úřadu v Jamném. Ve spolupráci s lékařem a školní radou ji sám vymyslel. František v ní mohl psát nohama. A brzy psal krasopisně. Psal i křídou na tabuli. Jak nesmírně obtížné to pro malého kluka bez horních končetin muselo být, o tom zdravý člověk nemůže vědět vůbec nic. Proto je tak neuvěřitelné, co dokázal.

Rodiče tížila velká starost - co dál s Františkem. Na obživu „rukama“ to nebylo, abychom řekli s trochou ironie. Vyrůstající chlapec sice dělal všechno nohama, byl soběstačný, ale přece jen - jak obstojí, jak se uživí? Zemitý otec dokonce navrhoval, aby dali Františka do nějakého varieté či cirkusu. Byla by to možnost, v té době ještě existovala „obludária“ a různá panoptika, kde by lidé jistě zaplatili za pohled na malého kluka, který nohama přišívá knoflík. To však zcela odmítla Marie.

Ta zase uvažovala o nějakém ústavu. Obzvláště kláštery byly takovou tou „konečnou stanicí“ pro všemožné mrzáčky a znetvořené děti, které rodiče prostě jen tak pohodili. A to ještě měly tyto děti velké štěstí, stávalo se, že byly skutečně ihned po porodu zbaveny života. Je to smutné, ale tak to prostě chodilo. František Filip později v rozhovoru uvedl, že měl velké štěstí na rodinu, do které se narodil, a na okolí, které ho formovalo:

Bezruký Frantík byl zatím bezstarostný, všichni ho měli rádi, se všemi vycházel. S nějakou budoucností si nelámal hlavu. Toulal se s vrstevníky a jezdil s formany na různé zastávky a nádraží. Tam jen tak pro legraci ukazoval své kousky s nohama. Cestující a užaslí diváci mu házeli drobné mince. A opět přišlo jedno z osudových setkání. Na nádraží v Jablonném nad Orlicí pozoroval Františka jeden z cestujících. S otevřenou pusou na něj zíral doktor Jan Dvořák. Tento slovutný lékař byl místopředsedou instituce s velice důstojně znějícím názvem: Spolek pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze.

Doktor Dvořák se dal s chlapcem do řeči. Vyptal se ho na jméno, na rodiče, na to, co ještě umí, nechal si předvést jeho kousky s nohama. A za dva týdny se v Jamném nestačili divit - místnímu starostovi přišel dopis z Prahy. Všichni se seběhli a četli důležitě vypadající lejstro, ve kterém bylo rozhodnutí o přijetí do nově vzniklého Jedličkova ústavu v Praze.

Devítiletý František o ničem nevěděl, nic netušil, ale rodiče začali přemýšlet. Bezplatný pobyt, jistota zázemí, střecha nad hlavou, jídlo, slib, že se vyučí řemeslu - to by bylo asi to pravé. Po domluvě s Cittou a sousedy se rozhodli a 3. prosince 1913 odjel malý bezruký Frantík v doprovodu matky a starosty do Prahy za svým osudem.

František měl velké štěstí na své jmenovce. Pan učitel Citta byl František, nyní ho v ústavu přivítal důležitě vypadající pán jménem František Bakule. Byl to ředitel Jedličkova ústavu. Bakule představil Františka dalším dvanácti kamarádům, různě zmrzačeným či handicapovaným dětem. Bezruký Frantík si všechny okamžitě získal svým gestem, kdy vyzul botu a podal učiteli nohu. Maminka se rozplakala, dala mu požehnání a nechala Františka v Praze.

Bakule byl experimentátor, což se mnohým nelíbilo. Tradiční způsob „výchovy“ mrzáčků zahodil, aby šel úplně jinou cestou. Věnoval se jim skutečně nad rámec všeho. Osobitý kantor si je všechny okamžitě získal tím, že se k dětem choval jako k naprosto normálním bytostem. Chovanci měli velice přísný režim a učili se neustále nové věci. Bakule jim nikdy nic neslevil, byl akurátní, ale laskavý. Pod jeho dohledem se děti učily řemeslům. Košíkářství, malba na látky, šperkařství, vyšívání, vše se hodilo. K ústavu patřilo i malé hospodářství, kde se děti učily chovat drobná zvířata.

Do Jedličkova ústavu chodily davy zvědavců. Šikovné zmrzačené děti nepřestávaly udivovat bohaté Pražany, zvláště dámy z dobročinných spolků. Všichni chtěli vidět na vlastní oči, čemu je Bakule učí. Také štědrých darů nebylo málo. František posílal domů do Jamného například zimní ošacení pro všechny své sourozence. Po vypuknutí první světové války se vedení ústavu rozhodlo, že budova a celé zázemí bude poskytnuta zraněným vojákům. Tak se také stalo. Malé děti měly vracet zmrzačené vojáky zpátky do života.

František vzpomínal, jak se divných chlapů strašně bál. Všichni byli úplně bez života, nemluvili, trpěli. Děti a znetvoření vojáci - dlouho trvalo, než si to „sedlo“. Ale stalo se. Vojáci se při pohledu na děti začali zbavovat ostychu i zatrpklosti. A děti se staly nástrojem k přizpůsobení se novému životu bez ruky, bez nohy, bez prstů. Traumatizovaní muži ožívali.

V roce 1917 založil Bakule prosperující Dětské výrobní družstvo. Výtěžek z prodeje hraček a předmětů, vyrobených dětmi, nechal jim. A František Filip se stal jeho předsedou, natolik byl chytrý a inteligentní. Bakule mu bez obav svěřil náročné funkce a mohl se na bezrukého chlapce spolehnout. Rozhádal se však s Jedličkou a od ústavu se „utrhl“. Založil si vlastní ústav a všechny děti svého milovaného kantora následovaly. Nový ústav se usídlil na Smíchově.

František rostl a bavil mladší děti. Vyráběl loutky, hrál divadlo. Bakule také založil jakýsi sbor, který byl složený z mrzáčků, říkalo se jim Bakulova družina nebo Zpěváčci. Netradiční soubor objížděl celou zemi a děti prodávaly i své výrobky užaslým divákům a posluchačům. Bezruký Frantík si v šestnácti letech splnil sen - naučil se řídit auto. Jeho jízdy po Praze se staly ohromnou atrakcí, za vozem vždy běžel dav lidu, František řídil nohama a usmíval se.

V roce 1923 jel spolu s Bakulovými zpěváčky na dvouměsíční turné po USA. Na tuto cestu chovanci a Frantík dostali od prezidenta Masaryka půl milionu korun. Sbor vystoupil ve dvaceti amerických městech a lidé naprosto šíleli. Vyvrcholením všechno bylo pozvání do Bílého domu. Americký prezident Warren G. Harding prý zachoval ledový klid, když si František vyzul botu a podal mu chodidlo. Harding prý bez hlesu nohu stiskl, stejně tak i indiánský náčelník Red Fox, který tam byl pozvaný také.

Když František řekl, že nejvíce obdivuje automobily, bylo mu zprostředkováno setkání se samotným Fordem. Henry Ford mu stiskl nohu, nechal si povyprávět a věnoval mu auto. Ford s úpravou na ovládání nohama byl dovezen do Prahy a v něm František Filip jezdil vlastně neustále.

Už byl dospělý muž, když se mu vystupování s Bakulem přestalo líbit. Chtěl se osamostatnit. Nohama zvládal všechno, dokonce ho lanařilo i varieté. Bakule mu řekl, že je to jeho rozhodnutí. Nikterak ho nedržel, nebránil mu, jen mu řekl, ať do varieté nebo cirkusu nechodí. Že je ho na to škoda. „Abys předváděl své zmrzačené tělo a dostával za to peníze, to není to, čemu jsem tě celý život učil!“ řekl mu Bakule a František to uznal. Osamostatnil se a založil si firmu. Podnikavý a činorodý bezruký muž se prostě neztratil.

Vystudoval obchodní školu a otevřel si v Praze na Smíchově obchod s uměleckými předměty. Jenže přišla krize a zvědaví lidé chodili spíše okukovat majitele, který počítal bankovky nohama, než kupovat zboží. Zakrátko neměl František co počítat. Vrhl se tedy do přednášení - objížděl školy a předváděl své „umění znožnosti“, jak tomu říkal - nohama překvapeným dětem kreslil do slabikářů a naprosto úhledným a krasopisným písmem psal nohama na tabule venkovských škol. Tohle vše sloužilo k osvětě - aby se mrzáci dostali do povědomí lidí jako osoby normální, jen s tělesným handicapem, který, jak bylo vidět na jeho příkladu, nemusí vlastně vůbec nic znamenat.

Sám je autorem několika knih, jsou k mání dosud v různých bazarech. Popisuje v nich své zkušenosti s bezrukostí a svůj život obecně. Podnikavý František přesídlil z Prahy do Brna, kde založil inzertní kancelář, písárnu a rozmnožovnu listin. Brno ho milovalo - jezdil po něm ve své fordce a lidé na něj čekali, aby mu zamávali, nebo si s ním plácli - rukou o nohu. Také se zamiloval. V 38 letech se oženil se svou obdivovatelkou, která četla jeho knihy a usoudila, že je to úžasný člověk. Tak ho vyhledala a bylo to. Za rok se manželům narodila dcera Hana.

Únor 1948 znamenal pro Františka Filipa začátek konce. Nový režim mu jeho živnost (vlastně živnosti, i své přednášky měl jako podnikání) zatrhl, podnik znárodnil a František zůstal bez ničeho, odkázán jen na pár korun od státu. Jelikož byl mrzák, měl nárok na drobný důchod. Navíc se rozvedl, manželství nevydrželo. Ale bezruký Frantík nezatrpkl. Byl pohledný, výmluvný, charismatický a brzy se ženil podruhé - jeho druhá žena Marie porodila dvě děti, Jiřího a Zdenu.

Byl vždy pečlivě upravený, v Brně se stal osobou skutečně proslavenou. Bezruký fešák kráčel po ulicích, občas se podrbal nohou za uchem, jen tak mimoděk, jak byl zvyklý, a tyto „nožní“ činnosti prostě nepřestávaly udivovat a bavit. Lidé ho zvali jen tak na sklenku, náhodní kolemjdoucí ho zastavovali. František Filip se vždy usmíval a vždy se s každým dal do řeči. Jeden muž, který s ním strávil den, řekl později, že absolutně zapomněl, vytěsnil, že jeho doprovod nemá ruce. Prostě to nebylo důležité. Takové měl bezruký Frantík charisma.

9. února 1957, v pouhých třiapadesáti letech, František Filip náhle zemřel. Byla to pro okolí hrozná rána, nebyl nijak nemocný. O příčině smrti bezrukého Frantíka se hojně spekulovalo, tisk uvedl, že skon zřejmě uspíšila každodenní obrovská námaha, která vysilovala jeho organismus. Lidé si totiž neuvědomovali, že všechny úkony, které se dělají běžně, musel František dělat nohama.

To musela být obrovská zátěž, ale nikdo si to vlastně nijak nepřipustil, protože František Filip všechny věci dělal sice nohama, ale s nesmírnou lehkostí. Alespoň to tak působilo. Byl pohřben v Brně za účasti obrovského davu jeho obdivovatelů. Nekrolog Františka Filipa dokonce otiskly všechny noviny v Brně a okolí.

František Filip byl legendární postavou tehdejší doby. Dovedl své zmrzačení povýšit na umění a rozšířit povědomí o tělesně postižených lidech. Ne nadarmo se o něm mluvilo jako o hrdinovi, který měl v životě štěstí na lidi, které potkal. A také na rodinu.

Je dobré si hrdiny starých příběhů připomínat. Jsou totiž skutečně obdivuhodní. Tak jako bezruký Frantík - František Filip (1904 - 1957)

zpracováno podle:

Bezruký Frantík - Richard Sobotka | Databáze knih (databazeknih.cz)

POHNUTÉ OSUDY: František Filip podal nohu prezidentovi USA | Lidé | Lidovky.cz

František Filip (spisovatel) – Wikipedie (wikipedia.org)

Bezruký Frantík z Orlických hor si potřásl nohou s americkým prezidentem | Paměť národa (pametnaroda.cz)

Bezruký Frantík - Blog iDNES.cz

Knihy | Databáze knih (databazeknih.cz)