Článek
Na malebném hřbitově v Klenčí pod Čerchovem spí svůj věčný sen mnoho lidí. Mezi nimi je třeba místní rodák Jindřich Šimon Baar, hudební skladatel Jindřich Jindřich nebo spisovatel Jan Vrba. Nalezneme zde i sekci dětských hrobů, která svými omšelými náhrobky vzbuzuje dojetí a soucit. Nebo oprýskané majestátní hrobky prastarých chodských rodů, jejichž potomci žijí dodnes…
Takových prostých starých venkovských hřbitovů nalezneme po celé republice tisíce. A každý z nich má dozajista hrob, ke kterému položí kytičku i náhodný kolemjdoucí, hrob s příběhem, který se vypráví po celé generace. Nejinak je tomu i v Klenčí.
Hrob „postřekovskyjch chlapců“ na hřbitově v Klenčí
Tomuto náhrobku se zde všeobecně chodsky říká postřekovský chlapcí a vypráví smutnou lidskou oběť, která byla na úplném konci války vykoupena krví.
Konec dubna 1945 se na Chodsku nesl ve znamení naděje na definitivní konec války. Zánik hitlerovského Německa se blížil, už 28. dubna 1945 proběhla v Domažlicích dohoda mezi německým vojenským velitelem a českým zastupitelstvem o tom, že Němci Domažlice pustí. Americká armáda se nezadržitelně blížila k pohraničí. Americké oddíly postupovaly přes Klíčov, Mrákov a Tlumačov na Domažlice.
Interiér kaple sv. Jakuba, kam byli na den a noc uloženi zavraždění muži. Exteriér kaple je na úvodním fotu
A další oddíly šly směrem na chodskou metropoli přes Českou Kubici a Havlovice. Byly to jednotky 38. pěšího pluku pod vedením kapitána Freda Hirrese a poručíka Roberta Gilberta. Domažlice byly osvobozeny pátého května 1945.
Zaplať vám to Pánbů, vojáčkové, že už ste tu, plakala stařenka v kroji a spínala ruce. Hladila tvář mladičkého amerického osvoboditele na staletém náměstí, jako by to její vnouček byl…
Postřekov se však dočkal dříve. Poslední dubnové dny byla obec ostřelována granáty, Němci utekli, aby 1. 5. 1945 vjel do Postřekova první americký džíp. Další dvě americká auta přejížděla podminovaný most v lese nad Dobrou vodou směrem od Valtířova, třetí vůz byl rozmetán výbuchem a sedm amerických vojáků, kteří na tom místě mají také svůj pomník, zahynulo.
Vítání amerických vojáků v Postřekově
Američtí vojáci střídavě vystupovali z lesa do Postřekova i Dílů, zajali spoustu německých vojáků, všichni věděli, že se „něco“ velkého blíží. Dívky si připravovaly slavnostní kroje, nálada byla plná radostného očekávání. A Chodové se dočkali. Ve středu 2. května 1945 v 11 hodin dopoledne. Datum, na které žádný pamětník nezapomněl.
Američané přijeli do obce v bojových vozidlech a byli zastaveni shromážděným obyvatelstvem. Muži i ženy v krojích, uplakaní, tiskli osvoboditelům ruce. Květiny vojákům podaly dvě malé holčičky Hančička a Jindřiška, velké slečny uctily americké vojáky symbolicky - chlebem a solí. Pan Jiří Lang, bývalý vězeň koncentračního tábora, podal Američanům slavný chodský symbol - čakanu:
Vítám vás jménem obce Starého Postřekova k nám a děkujeme vám za naše osvobození z drápů německého draka, pod kterým jsme dlouho trpěli. Přinesli jste nám největší dar lidstva – svobodu a mír. Předávám vám malou upomínku na nás, čakanu, starou chodskou zbraň, kterou naši předkové po staletí hájili hranice naší drahé vlasti.
Vjezd Američanů do obce
Vojáci dojatě děkovali, ale promptně se ujali svých úkolů. „Místní národní výbor spolu s Američany rozhodl ustanovit pořádkovou službu, která bude postupně do sudetských vesnic chodit a odebírat jim zbraně,“ vzpomínal pamětník Václav Volfík. Tyto skupiny mužů měly za úkol prohledávat okolní německé vesnice, kterých bylo po okolí mnoho. A samozřejmě se v nich „zakopávali“ zbylí vojáci Wehrmachtu i jednotky SS. Hlídky dostaly zbraně a ještě ten den se rozběhly po okolí, aby vyčistily poslední bašty odporu poražené německé armády.
Čtvrtého května 1945 se vydala splnit svůj úkol i jednotka šesti postřekovských mužů. Josef Řezníček (22), Jiří Kohout (19), Jakub Krutina (38), Václav Gibfried (32), Josef Beroušek (37) a Václav Pacík (31).
Šest mužů položilo život při osvobozování kraje. Výstava k výročí jejich smrti se setkala s hojnou účastí nejen místních
Vydali se do obce Pařezov, kde německým civilům sebrali pár pušek. Jenže bylo jasné, že někde opodál se zákonitě musí skrývat nějací vojáci. Skupina pokračovala až k Otovu, kde se chtěli podívat do místního mlýna. Josef Řezníček a Jiří Kohout se od ostatních oddělili, aby prozkoumali blízkou hájenku a byli zajati německou vojenskou jednotkou.
Podle pamětníků to mohlo být ještě jinak: Řezníček a Kohout byli zraněni, proto byli zajati a zbytek skupiny se je vydal hledat. V lese Červený vrch jihovýchodně od Otova na postřekovské muže zaútočila ukrytá německá armádní jednotka SS. Spustili na ně zběsilou palbu z kulometu a pravděpodobně ještě ležící a raněné muže na místě „dodělali“.
Pomník americkým vojákům, kteří zahynuli při výbuchu auta nad obcí Díly
Osud dvou nejmladších postřekovských chlapců byl také strašný. Němci je přivedli do školy v Otově, kde je nelidsky mučili. Říká se, že dodělávající kobyla nejvíce kope - to se v tomto případně bohužel naplnilo. V šest hodin ráno pátého května byli ztýraní chlapci Josef Řezníček a Jiří Kohout vyvedeni ze školy a v otovské pískovně nemilosrdně popraveni.
Pamětníci vzpomínali, že s tím nikdo nepočítal. Euforie z osvobození byla obrovská, předpokládalo se, že Němci „sklopí uši a utečou“, ne, že se budou bránit i za cenu prolité krve. Někteří dokonce označují smrt těchto mužů za „zbytečnou“. Nikdo ale nemůže soudit něco, u čeho nebyl a co neprožil. To je velice jednoduché a naprosto zbytečné.
Kostel sv. Martina v Klenčí
Zpráva o smrti šesti postřekovských mužů se okamžitě rozkřikla po okolí a vyvolala neskutečný hněv a zármutek. Americká armáda provedla mohutnou akci, po které následoval ústup Němců. Postřekovští si pro „své chlapce“ dojeli bryčkami, táta pro syna, syn pro tátu… U postřekovské kaple se shromáždili snad úplně všichni obyvatelé. Mrtvoly zmasakrovaných mužů byly za naprostého ticha přivezeny do rodné vsi a uloženy v kapli u oltáře.
Stařenky, ženy, matky a babičky se u zavražděných mužů modlily a hlídaly je, „držely stráž“, jak se to tehdy dělávalo.
Pohřeb postřekovských padlých se konal osmého května 1945. Část osvobozené republiky prožívala první dny radosti, štěstí a míru, ale Chodsko se zahalilo do smutku. V Klenčí pod Čerchovem se shromáždil obrovský smuteční dav téměř tří tisíc lidí, aby vzdal úctu šesti hrdinům. Jen z blízkého Draženova přišla více než stovka děvčat a chlapců v krojích. I velká většina truchlících oblékla chodský kroj.
Pietních aktů u hrobu zabitých mužů se zúčastňují i místní v krojích
Od kostela svatého Martina na hřbitov jel vůz, který táhly dva páry koní. Vezl šest rakví, přes které byla natažena státní vlajka. Věnce a kytice, které se už nevešly na vůz, nesli účastníci ve smutečním průvodu. Mezi šesticí mrtvých byli i svobodní, takže se jim dostalo tradiční chodské cti - nechyběli družbové a družičky. Bylo jich 80 párů.
Šest mužů bylo pochováno do společného hrobu na klenečském hřbitově. Smuteční proslov rozplakal naprosto každého: „(…) Loučím se s našimi spoluobčany, kteří padli dne 4. května 1945 na úseku poblíže otovského lesíka hrdinnou smrtí mučedníků za osvobození nového Československa! (…) Hrdinové – mučedníci! Vám všem bude celý národ vděčný, že neohroženě položili jste svoje životy za svatou věc našeho osvobození! Budete zářným příkladem nám i našim budoucím! Víme z Vašeho odkazu, který jste v poslední chvíli svého utrpení nám zanechali, že jste umírali se vzpomínkou na Vaše drahé ženy, děti a rodiče, na Vaše drahé Postřekovsko a na Vaši drahou českou vlast! (…)“
Pomník zavražděných v obci Otov
„Vážení přítomní! My při světlé památce těchto obětí slibme si, že budeme nápomocni radou i skutkem jejich pozůstalým! Ještě naposled chci volat jmény vás, vy drazí naši kamarádi: Pacíku Václave! – Kohoute Jiří! – Řezníčku Josefe! – Beroušku Josefe! – Krutino Jakube! – Gibfriede Václave! Třeba že zármutkem sklíčena jsou naše srdce, stojíme zde všichni hrdě nad vámi a vašimi činy! Společně jste bojovali – a společně dopřej vám Bůh odpočívat mezi svými svůj sladký, věčný sen!“
A na náhrobku je jako smutný epitaf vyveden jeden nápis, který zmínil i smuteční řečník. Krví prosáklý vzkaz, který stačil z posledních sil napsat umírající Jakub Krutina. Tento téměř nečitelný lístek byl nalezen při ohledání mrtvoly za jeho košilí. Stálo tam roztřesenou rukou, bez čárek s chybami, ale přece jen zcela jasně:
Šli jsme pro chlapce! Zaskočili nás zranili a dobili. Chlapce odvedli. S Bohem ženo, synu otče a ostatní! Ať žije Osvobozené Československo a Sovětský Svaz! Kuba
Smutná událost z pohnutých dní konce druhé světové války nezůstává zapomenuta. Každoročně se na hřbitově konají pietní akty, věnce a květiny se kladou také k pomníku u Otova, který byl na počest šestice zavražděných postřekovských chlapců vystavěn.
Každý kraj naší republiky má svou historii. I nejmenší vesnice v pohraničí je plná příběhů o hrdinství, odvaze, cti a oddanosti. Tento je mého kraje. U hrobu postřekovskyjch chlapců jsem se zastavovala už jako malá holčička s mámou a tátou, nyní, když chodím na hrob mámy a táty, zastavím se tam sama.
....................................
Zpracováno podle:
Obec Postřekov - Oficiální stránky obce Postřekov (obecpostrekov.cz), Otov - pomník postřekovských chlapců (Bod zájmu) / chodsko.net / kulturní události, národopis a e-shop, Další smutný příběh z konce války: Smrt postřekovských chlapců | Plzeň (rozhlas.cz), Dejiny obce Postrekova - Diplomova prace, Bc. David Vavrik.pdf (zcu.cz), vyprávění Ing. Josef Sokol, Václav Pavlíček st, Pavel Sokol, Jiří Pittner
