Zákřovský masakr z roku 1945: 19 moravských mužů brutálně umučili a spálili kozáci s gestapem

Lidice, Ležáky, Ploština, Český Malín, Javoříčko, Prlov… už jen při vyslovení jmen těchto nešťastných obcí přejede člověku mráz po zádech. Zvěrstva, kterých se nacisté dopustili na našich lidech, zůstávají v kolektivní paměti Čechů a Moravanů navždy. Název jedné obce, jejíž občané byli krutou rukou vyvražděni také, ale mezi výše zmíněnými chybí. Zákřov.

Zákřov je malá vesnice, část obce Tršice v okrese Olomouc. Na první pohled malebná víska v krásném kraji skrývá poněkud nespravedlivě pozapomenutou tragédii, která v naší novodobé historii mezi podobnými válečnými „incidenty“ vyčnívá svou nesmírnou brutalitou. Zoufalá smrt devatenácti mužů byla aktem čiré nenávisti a vyvrcholení celé masové vraždy se stalo 20. dubna 1945: „Jako kdyby to chtěli dát Hitlerovi k narozeninám,“ glosuje spolek Paměť národa. 

Zatímco jinde na Moravě již některé obce slavily osvobození, zběsilí Němci, kterým obrazně řečeno „teklo do bot“, propadli naprostému šílenství. V případě Zákřovského masakru to však nebyli jen Němci. Gestapo se spojilo s kozáky; někdy se nesprávně uvádí, že to byli Vlasovci, vysvětlení proto přidal vojenský historik Vojtěch Šír:

„Německé orgány koncem války na Moravě často využívaly útvary rusky mluvících dobrovolníků - obecně se těmto lidem nepřesně říkalo Vlasovci, jimiž zařazením nebyli. Prováděli brutální trestní akce a provokace; snažili se získat pomoc od venkovského obyvatelstva, které pak čekaly německé represálie. Tragédii občanů Zákřova mají na svědomí kozáci - konkrétně 574. kozácký prapor - Kosakenbataillon 574 - pod krycím jménem Feuermittel.“

Na jaře roku 1945 působil v okolí Tršic, Zákřova a přilehlých obcí partyzánský oddíl Juraj. Velitel bezpečnostní policie v Praze byl 15. dubna 1945 informován gestapem, že kvůli působení skupiny Juraj byl do přerovského služebního obvodu umístěn kozácký prapor 574 v počtu tří rot. Kozáci se usídlili ve Velkém Újezdě a dle autentického rozkazu měli za úkol: „Potírání band, očištění Oderských vrchů od band, zajištění přísunové silnice Olomouc - Hranice na Moravě. Spojení a spolupráce s pobočkou gestapa a oddílem ke zvláštnímu použití zajištěno!“

Velitel kozáků kapitán Panin se dohodl na spolupráci se šéfem přerovského gestapa SS-Obersturmführerem Karlem Streitem. Na jeho rozkaz k nim byli vysláni dva „zkušení“ gestapáci: Ernst Geppert a Josef Hykade. Gestapo se dále s kozáky dohodlo, že ono vyčištění od band bude probíhat provokační metodou - Geppert a Hykade s kozákem jménem Čornyj obcházeli okolí, klepali na dveře vesnických samot a žádali o pomoc.

„Jsem sovětský parašutista, to jsou kamarádi partyzáni, pomozte nám, schovejte nás nebo nám dejte kontakty na další naše kluky, my si poradíme!“ apelovali provokatéři na nic netušící Moravany. Dobří lidé měli samozřejmě pochopení, i když u mnoha z našich převážily obavy, našel se jeden, který se „kluků“ ujal. Ještě stačilo udání místního konfidenta a o osudu mužských obyvatel Zákřova bylo rozhodnuto. 18. dubna byl hotový plán velké trestné výpravy pod záminkou údajné střelby partyzánů na kozáky a německé vojáky.

„Zákřov je středisko partyzánského odboje a místní obyvatelstvo to plně podporuje“ - tak znělo „vysvětlení“ celé vražedné akce, která se rozjela obklíčením celé vesnice. Vrazi měli předem připravený seznam lidí, kteří budou zatčeni. 18. dubna 1945 večer byla obec obklíčena hordou kozáků a gestapáků, kteří začali bezhlavě střílet na stavení v severní části vesnice. A měli důkladný arzenál - nechybělo množství granátů, kulometů, pušek, pancéřových pěstí. Rolník František Švarc za pomoci svých sousedů uhasil svůj dům, který zběsilé komando zapálilo jako první.

Sotva byly plameny zlikvidovány, dům hořel znovu - spolupráce obyvatel Zákřova vojáky rozběsnila úplně, opět dům zapálili, do ohně naházeli ruční granáty a stříleli do lidí, kteří chtěli alespoň vyvést dobytek. Začalo masové zatýkání, zákřovští muži byli postupně odvlékáni pryč, rozjelo se rabování, drancování a loupeže. Když chtěli lidé svůj majetek bránit, byli zbiti a zatčeni.

Tohle bezuzdné řádění loupeživé hordy skončilo až nad ránem, kdy byla část vesnice zcela vydrancována a mužští obyvatelé shromážděni na jednom místě. Ti, co měli nad 50 let věku, byli bez výslechu propuštěni, zbylé muže hnali kozáci jako dobytek do Velkého Újezda, kde je naházeli do malé místnosti v bývalém radničním chlévě. Vypuklo to.

Děsivé výslechy, bití, týrání, mučení, pálení; detaily je lepší si nepředstavovat. Bohužel. Naprosto nevinní muži byli po dvoudenním „výslechu“ polomrtví. Čtyři z nich byli propuštěni, zuřivé vražedné komando zbylých devatenáct mužů nahnalo do náklaďáku. Zubožení vězni nemohli chodit, měli rozmlácené obličeje, otevřené zlomeniny. Konečná stanice vozu byla v lese u samoty Kyjanice. V podvečerních hodinách 20. dubna 1945 spoutaní a zmučení muži ze Zákřova stanuli před malou dřevěnou boudou, která sloužila dřevařům a lesníkům jako sklad.

Krutí kati ale jako kdyby toho všeho neměli dost. To nejhorší mělo teprve přijít. A je neuvěřitelné, jak si chtěli „pojistit“ masovou vraždu i na nebesích, řečeno obrazně. Ze Slavkova byl totiž k dřevěné boudě přivezen německý farář p. Schuster. Němečtí členové komanda smrti vyzvali kněze, aby boudu vykropil svěcenou vodou pro budoucí hrob. Co si o tomhle myslet? Raději nic. A nic neudělal ani farář. Když totiž viděl ztýrané zákřovské muže, kteří leželi před svým budoucím hrobem, zkrvaveni, místo obličejů měli jen krvavou kaši, s přelámanýma nohama a rukama - páter nevydržel tento pohled, odmítl výkrop provést a omdlel.

Gestapáci a kozáci už na nic nečekali. Naházeli utýrané muže do boudy, nalili do ní dehet, obložili ji dřevem, polili těla benzínem a zapálili. Mučedníci z malé moravské vesnice byli podle Romana Cílka, který o Zákřovském masakru napsal knihu, upáleni zaživa. Podle jiné verze byli zavraždění muži před zapálením „milosrdně“ střeleni ranou do týlu. Když začal z lesa vycházet hustý dým, ženy ze Zákřova se shromáždily všechny u sebe a dívaly se.

Nikdo jim nic neřekl, ale bylo to zřejmě jasné. Muži, tátové, synové - jsou mrtví. Podle vzpomínek pamětnice Zdeňky Calábkové se kozáci po masakru do vesnice vrátili a vydrancovali tu část, kterou předtím vyrabovat nestihli. Ženy se bály o život, ale přece jen se ptaly na své muže. Mohutný smích hrůzných vrahů jim byl odpovědí.

„Kozáci i Němci věděli, že válka končí. Zběsilost jejich postupu se zcela vymkla řádu logiky a taktiky,“ řekl Roman Cílek v rozhovoru pro iDNES. Místo celého masakru bylo až do konce války hlídáno. Zoufalé ženy chodily do lesa hledat své muže a syny, ale ozbrojené hlídky po nich střílely. Co se stalo, to se všichni dozvěděli téměř okamžitě po konci války.

12. května 1945, hned po osvobození, se rozjelo pátrání. Zákřovští mučedníci byli nalezeni. Srdceryvný řev šokovaných lidí při nálezu ohořelých těl byl slyšet po celém okolí. Ženy i muži omdlévali hrůzou - není divu. Kozlovští Němci, kteří mrtvé muže tehdy zakopávali, určili místo provizorního hrobu vedle ohořelé chatrče, vykopali je a po exhumaci následovalo zkoumání ostatků. Zde se také setkávají obě verze - střela i uhoření zaživa.

„Nedalo se to s jistotou prokázat. Jisté ale bylo, že někteří dle konstatování lékařů uhořeli zaživa, se stoprocentní jistotou. O kulkách se zpráva nezmiňuje. Většina zavražděných skutečně uhořela zaživa, další byli buď mrtví po krutém mučení nebo po popravě. Je to nejisté. Co je ale jisté - to mučení muselo být aktem naprostého šílenství. Ani jedna z nalezených stehenních kostí nebyla celá. Všichni tedy měli přeražené nohy. Síla, kterou je třeba vyvinout k přeražení takto silné kosti je obrovská, svědčí to tedy o barbarském a likvidačním mučení, které provedli kozáci. Lebky zákřovských mučedníků byly zdevastované, ti muži by neměli sebemenší šanci přežít, i kdyby se je podařilo zachránit.“ konstatuje zasvěcený rodák z Tršic v diskusi webu Paměť národa.

Črtnáctého května 1945 byly zbytky mrtvých uloženy do jediné rakve a za obrovské účasti lidí z širokého okolí byla tato schránka pohřbena na tršickém hřbitově. „Mezi oběťmi byl osmnáctiletý židovský chlapec Otto Wolf. Ten se s rodinou po tři roky ukrýval za pomoci místních v okolí před deportací. O životě v úkrytech si psal deník a je označován za českou Annu Frankovou. Při mučení neprozradil, že se v Zákřově skrývají i jeho rodiče a sestra,“ zaznělo ještě další pokračování této bezbřehé tragédie v dokumentu ČT24.

Vražedné řádění Němců a kozáků připomíná od roku 1949 památník s názvem Zákřovský Žalov. Monument vyjadřuje naprosté zoufalství žen, které přišly o devatenáct blízkých chlapců a mužů. Podstavec památníku má rozměry boudy. V základech je malá krypta s dubovou rakvičkou, v níž jsou uloženy pozůstatky a popel hrdinů a zbytky ohořelých trámů boudy. V měděném pouzdru je pamětní listina a dobové spisy. V pozadí památníku je vysázeno 19 stromů. Lípy tvoří půlkruh a každá z nich je vzpomínkou na jednoho z upálených mučedníků.

Co dodat na závěr? Nic. Vzpomínka na masovou vraždu nevinných lidí, od které brzy uplyne osmdesát let, si žádný závěr nezaslouží. A jak skončili vrazi? To asi nikdo neví. Ale něco přece - Geppert byl po válce odsouzen mimořádným lidovým soudem v Olomouci k trestu smrti a 31. března 1947 popraven. Hykade (rodák z Olomouce) byl popraven 28. března 1953. Kozáci zmizeli v propadlišti dějin.

Můžeme doufat, že si je osud našel.

Zdeňka Calábková (1937), ZÁKŘOVSKÁ TRAGEDIE V ROCE 1945 | LovecPokladu.cz, Strašný konec mučedníků ze Zákřova přišel jen pár dní před vytouženým mírem | Olomoucký REJ, Zákřovský masakr ze sklonku války vyšel najevo až po osvobození - Magazín Paměti národa, Zákřov • Obec Tršice, Zákřov 1945 | Fronta.cz, Pozapomenutý Zákřov: nepochopitelný masakr na konci války - iDNES.cz, Od zákřovské tragédie uplynulo 75 let. Před koncem války tam přišlo o život 19 mužů | Olomouc, Pomník Zákřovský Žalov – Wikipedie, ▶ V Zákřově si připomněli válečný masakr. Ruští kozáci tam zavraždili 19 mužů — ČT24 — Česká televize