Lidického faráře varovali, aby se do obce nevracel. Josef Štemberka byl popraven s ostatními muži

Uplynulo již 82 let od lidické tragédie, která však zůstává stále živou. V dnešní pohnuté době je připomínka této bezprecedentní události vlastně ještě naléhavější. O vyhlazení Lidic a samotných aktérech celé strašné události bylo napsáno mnoho knih a životopisů, natočena spousta dokumentů i filmů. Lidice nelze pojmout jen jako zničení jedné vesnice, je třeba vzpomenout na naprosto zbytečně vyhaslé životy obyvatel, mužů, žen i dětí, přidat si ke jménu fotografii, vztahy, předešlý život. Je těžké vybrat jednoho konkrétního člověka pro vzpomínku na jeho osud.

Celým děsivým a varujícím příběhem Lidic se však jako ona pomyslná červená nit proplétá osoba místního faráře. Josef Štemberka neuposlechl varování, že se k něčemu schyluje, a rozhodl se zůstat se svými farníky až do trýznivé smrti z rukou popravčí čety SS. Starý kněz vyšel na dvůr Horákova statku v bílém obleku, který měl na sobě poprvé a původně si ho zakoupil na pobyt do lázní. Někteří esesáci na třiasedmdesátiletého kněze, který důstojně stál a čekal na smrt, odmítli střílet.

Celou dobu dodával ve sklepě lidickým mužům sílu a víru, modlil se s nimi, dokonce prosil katy o slitování - ne pro sebe, ale pro ně. Pro táty od rodin, mladé kluky, dědečky, bratry… A víte, že vlastně už v Lidicích vůbec bydlet neměl, jen díky své dobrosrdečnosti o pár dní se stěhováním počkal? Bohužel, právě o těch pár dní, kdy se kolo osudu roztočilo a nebylo již návratu. Někdy si život s jednotlivci skutečně ošklivě zahraje…

Kdo byl Josef Štemberka a jaký byl jeho život?

Syn chudého tkalce Josef se narodil v městečku Pecka (č.p. 187) 2. února v nám již nesmírně vzdáleném roce 1869, ještě za Rakouska-Uherska. V rodině se sedmi dětmi byla o vše nouze, navíc maminka budoucího kněze těžce onemocněla. Roznemohla se tak, že zůstala celých dlouhých sedm let upoutaná na lůžko. Domácnost vedly dcery, které se už odmalička musely otáčet, muži chodili za výdělkem kamkoliv. Josef Štemberka byl od dětství velice nadaný a inteligentní. Skromné poměry, ve kterých vyrůstal, mu naopak svědčily - zvídavý a bystrý kluk udivoval vědomostmi už v obecné škole.

Když mu bylo jedenáct let, trpící maminka zemřela. Tatínek se po smrti své ženy snažil, jak mohl, ale s nějakým vzděláním se vůbec nepočítalo. Josefův bratr Jindřich také toužil po akademické dráze, ale v tak chudých poměrech nebylo na nic takového ani pomyšlení. Nakonec se za oba kluky přimluvil jejich učitel. Josef putoval na gymnázium do Jičína, kde bydlel u jezuitů na koleji. Vzpomínal, že během studií neměl mnohdy co jíst, byl odkázán na milodary, doučoval slabší žáky, dával „kondice“, dřel a dřel. Mnohdy padal vyčerpáním, ale přesto se dostal do semináře, který ukončil roku 1894. Téhož roku byl vysvěcen na kněze.

Bratr Jindřich také dosáhl svého - stal se advokátem, což tehdy bylo skutečné terno a chudý tatínek tomu ani nemohl uvěřit. Josef a Jindřich k sobě měli ze všech sourozenců nejblíže, často se navštěvovali, půjčovali si knihy, navzájem se vzdělávali. A nezapomínali ani na své sestry. Tři totiž zůstaly neprovdané, v tehdejší době musela mít nevěsta věno, což u chudého tkalce nebylo možné. Anežka, Leopoldina a Aloisie tudíž zůstaly „na ocet“. Bohužel, doba byla taková. Staré panny neměly na růžích ustláno, těmi každý pohrdal. Navíc se musely živit podřadnou prací. Oba bratři tudíž sestrám pomáhali, jak mohli.

Zatímco Jindřich zakotvil v Rychnově nad Kněžnou, Josef působiště jako začínající kněz často střídal, až v roce 1909 nastoupil do středočeských Lidic. Do kostela sv. Martina, kde Josef Štemberka působil dlouhých 33 let, docházeli věřící nejen z Lidic, ale i z Makotřas, Hřebče a Bělok. Během let získal Josef Štemberka nejen „funkci“ kněze, ale byl i arcibiskupský notář a konsistorní arcibiskupský rada.

Přes tři desetiletí Josef Štemberka bydlel a pracoval v Lidicích. Za tu dobu poznal všechny obyvatele, oddával je, křtil jejich děti, dával poslední pomazání umírajícím. Věděl o všech slabostech svých „oveček“, měl velkou důvěru všech. Obracely se na něj matky v tísni, domlouval hrubým manželům, pomáhal svedeným a opuštěným dívkám. Od prvních dnů, kdy se jako čtyřicetiletý ujal duchovní služby v Lidicích, působil v obci jako vůdčí osobnost - jeho nadřízení na něj vzpomínali jako na humanistu, jehož pojetí víry bylo civilní, nikoliv dogmatické.

Josef Štemberka kladl důraz na lidskost a úctu k důstojnosti člověka. Měl ve své farnosti opravdu obrovský vliv. Byl také „hubatý“, nebál se za první republiky během onoho „tažení proti víře“ ozvat, aby se zachovaly modlitby ve školách. Zachraňoval kříže, obrazy, zvony. Jako první člověk v Lidicích měl automobil, řídil. Pokrokově se Josef projevoval ve všech směrech, založil v zahradě včelstva, pěstoval ovoce a zeleninu, nebál se učit děti o všech možných vědeckých disciplínách, které někteří bigotní kněží odmítali.

V bouřlivé předválečné době se farář se projevil jako velký vlastenec. Po vypuknutí druhé světové války se u něj scházeli sousedé a poslouchali zakázaný rozhlas, což se rovnalo rozsudku smrti. Okamžitě organizoval sbírky šatstva pro děti a potřebné. Sám například nakoupil za své peníze obrovské množství dětských bot, protože správně odhadl, že za války bude obutí velký nedostatek, zvláště dětského.

Během války také často jezdil za Jindřichem a do Pecky, kde ve starém domě po rodičích bydlely ony tři neprovdané sestry. Tam se jednoho dne sourozenci dohodli, že starý dům přestaví na vilku, kde budou bydlet všichni společně. Toto rozhodnutí padlo v pravý čas, ale kolo osudu se roztočilo v okamžiku atentátu na Heydricha. A shodou okolností se stavba vilky v Pecce chýlila ke konci. Josef Štemberka se chystal na stěhování, které mělo vypuknout v květnu onoho osudného roku 1942. Kdyby se odstěhoval, Lidice by přežil.

Říká se, že vyhověl žádosti svého nástupce, který nebyl na převzetí služby v Lidicích ještě připravený, a termín tudíž odsunul o pár dní. Na druhou stranu jeho životopisec pan František Kolouch informaci o jeho nástupci nenalezl. Takže je možné, že se to prostě „začalo říkat“, jak to v takových případech bývá, i když stěhovat se každopádně měl.

O událostech oné osudné noci z devátého na desátého června 1942 bylo napsáno mnoho. Jaké byly poslední dny a hodiny života faráře Josefa Štemberky? Pohnuté. Gestapo napochodovalo na lidickou faru poprvé už 4. června. Tajná policie zatkla příslušníky rodin Stříbrných a Horáků a provedla i prohlídku na faře. „Já toho černýho zastřelím,“ měl křičet dle poválečného protokolu jeden úředník kladenského gestapa. Josef čelil verbálním útokům, fara byla zběsile prohledána, ale duchovní zachoval stoický klid, takže se všichni nějak uklidnili a odjeli.

V úterý 9. června ráno odjel Josef Štemberka složit povinnou zkoušku z němčiny (všichni veřejní zaměstnanci, mezi které patřil, museli mít dle tehdejšího nařízení „glejt“ z němčiny) do Kladna na správní úřad (Oberladrat). Po složení zkoušky navštívil arciděkana Josefa Kloučka. Na této návštěvě se mu dle mnoha zdrojů mělo dostat varování, že „se něco chystá“. Josef Štemberka dle svědků na výzvu, aby se do Lidic nevracel, odpověděl: „Vím, že se tam něco děje, ale já se ke svým vrátit musím,“

A to také dodržel. Jakmile vjel do obce, ta byla uzavřena. Už nebylo návratu. Pro nikoho.

Úkol „postarat se“ o faru a její obyvatele připadl SS-obersturmführerovi Maxi Rostockovi, šéfovi kladenského sicherheitsdienstu (SD). Farská hospodyně Antonie Škrdlová, která válku přežila v koncentračních táborech a mohla pak vypovídat, běžela otevřít. Bylo kolem jedenácté v noci. Dovnitř vpadli Němci a vytáhli Josefa Štemberku z postele. Rostock si se svým komandem nechal otevřít kostel, kde začalo bezostyšné rabování. Mezitím kněz poslechl příkazu, aby se oblékl a šel okamžitě s nimi.

Tehdy si na sebe Josef vzal onen bílý oblek, který měl přichystaný na cestu do lázní. Podle tohoto obleku ho totiž identifikovala Antonie. Jde o ty strašné fotografie mrtvých lidických mužů na dvoře Horákova statku, s matracemi v pozadí…

Mezitím se rabovalo i na faře. Vojáci vzali dvě monstrance, dva kalichy a kostelní zlato a naložili je spolu s lidickými matrikami do služebních automobilů. Páter se chtěl vrátit zpátky na faru, ale Rostock ho osobně odvedl do Horákova statku. Během této cesty se farář Rostocka na něco ptal, byl však fyzicky napaden, Max starého muže srazil na zem a kopal do něj. Mimochodem, Rostocka lidická žena Růžena Petráková v roce 1951 identifikovala jako jednoho z těch, kteří 12. června 1942 večer odebírali v kladenské reálce matkám jejich děti.

Poslední hodiny svého života strávil Josef Štemberka s ostatními muži z Lidic ve sklepě Horákova statku. Všichni se tam však nevešli, popravovaných mužů bylo hodně, takže část z nich zavřeli nacisté do stodoly a do chlévů. Ti se snažili utéct, jak svědčí poválečné protokoly - jejich mrtvoly nesly známky jisté vzpoury - zlámané prsty na rukou, rozbité obličeje, vypíchané oči.

Farář Štemberka měl dle historiků (zde se ale opět prameny rozcházejí) dostat nabídku k odchodu. Jako jediný muž prý mohl odejít. Odmítl. A začal prosit o milost. „Ne pro sebe, jsem starý a zemřu. Ale pro ty mladé, to přece nemyslíte vážně,“ měl naléhavě starý kněz prosit Němce. Marně.

Asi v sedm hodin ráno 10. června 1942 začaly popravy. Strážní stavěli oběti před popravčí četu po deseti, na každého muže stříleli podle rozkazu tři vojáci, dva mířili na prsa a jeden na hlavu. Na dvoře Horákova statku zemřelo 173 mužů. Lidický farář Josef Štemberka vyšel ven mezi posledními. Kráčel na smrt s hlavou vztyčenou, klidný, ve svém bílém obleku. „Někteří členové popravčí čety odmítli pátera Štemberku zastřelit. Střílet na stařičkého 73letého kněze na ně bylo příliš, nepomáhala ani kořalka, a proto museli být vyměněni“, komentoval životopisec František Kolouch.

Když Němci srovnávali Lidice se zemí (jak všichni ví, bylo v tom až něco nadpozemského, nesmělo zůstat nic, bylo přeloženo i koryto potoka, zničen hřbitov…), Max Rostock nevědomky podal svědectví o posledních chvílích mužů ve sklepení Horákova statku. Smál se s ostatními muži před hořícím kostelem a řekl: „(…) hej, ale farář to dobře zařídil. Díky těm svým modlitbám, pořád jim žehnal a tiskl ruce… On přivedl lidi k tomu, že šli na popravu jako ovce. Jako úplné ovce!“ smáli se všichni spolu s ním.

Josef Štemberka prodléval s lidickými muži ve sklepení, s odvahou je tam zaopatřoval, některé z nich před léty křtil a mnohé dříve oddával. Uklidnil muže, dal jim rozhřešení, mluvil s nimi. Doslova je na popravu připravil. Je to neskutečné, šílené, jen ta představa vhání slzy do očí. Nikdo si neumí ani představit, co tam museli zažívat. Poslední chvilky, kamarádi a příbuzní, kteří už „šli“, třeskot výstřelů, pády těl.

Co však postihl i zrůdný Max Rostock, to viděli i členové popravčí čety a jejich velitelé - muži vycházeli ze sklepení na dvůr statku smíření. Šli hrdě, rovně, s hlavou vztyčenou. A dívali se jim do očí.

V současné době je v jednání blahořečení pátera Josefa Štemberky. Jeho odkaz a jeho odvaha se s každým rokem připomínají. Snad ještě naléhavěji než v prvních poválečných letech. A nejen jeho. Celá tragédie Lidic, ona nepostihnutelná a zrůdná událost našich dějin, zůstala a zůstane v kolektivní paměti lidí napořád. Osudy nevinných mužů, žen a dětí, kteří se stali pouhými kolečky v soukolí pomsty.

A jen dodatek - ona příslovečná ironie osudu se naplnila v osobě Maxe Rostocka. Ten se ocitl za mřížemi až v roce 1949, vyfasoval rozsudek smrti, ale… Ve vězení jej naverbovala StB, roku 1953 dostal od prezidenta Zápotockého milost a v únoru 1960 se vrátil do Německa. Dožil se v klidu vysokého věku.

Dějiny si občas dělají z lidí srandu.

Zpracováno podle:

První polovina února: Josef Štemberka, nar. 2. 2. 1869 - Památník Lidice (lidice-memorial.cz), Josef Štemberka – Wikipedie (wikipedia.org), Lidický farář byl varován, přesto zůstal a zemřel - Novinky, Lidický farář a jeho vrah - Blog iDNES.cz, Lidický kněz zůstal s lidmi do konce. Arcibiskupství ho chce blahořečit - iDNES.cz

.