Chaplinovu mrtvolu vykopali z hrobu dva slabomyslní imigranti. Žádali výkupné, tělo pohodili do pole

2. březen roku 1978. Poklidná švýcarská obec Corsier-sur-Vevey v nádherné krajině kantonu Vaud poblíž Ženevského jezera se probouzí do chladného čtvrtečního rána. Lidé pomalu vycházejí na nákupy, farmáři už mají dávno obstaraná zvířata, rozváží se mléko a do práce míří i správce místního hřbitova. U brány pečlivě udržovaného místa posledního odpočinku se zaraženě zastaví. Stojí tam hlouček znepokojených místních lidí.

„Pojďte! Honem!“ volají. „Šla jsem ráno umýt hrob mého manžela a všimla jsem si toho! To je děsivé! To je strašné!“ pláče vesničanka. Co se mohlo stát? přemítá zástupce hřbitovní správy a rychle vejde nezamčenou branou do areálu. A najednou to uvidí. Místo úhledného hrobu veleváženého občana Corsier-sur-Vevey, který zde byl pochován 27. prosince 1977, zeje hluboká díra. Kolem ní je naházená vykopaná zemina. Když se lidé přiblíží a nahlédnou do jámy, zalapají po dechu - rakev je pryč! A spolu s ní i ostatky onoho veleváženého občana, jímž nebyl nikdo jiný než Charlie Chaplin.

Na místo byla okamžitě přivolána policie, která s precizní švýcarskou důkladností prohledala celý areál hřbitova. Našla jen výmluvné stopy po tažení těžké posmrtné schránky a stopy pneumatik. Mrtvola Charlieho Chaplina zmizela. Vypuklo mimořádné pátrání, všechny bezpečnostní složky z okolí chodily v rojnicích dům od domu a hledaly tělo. Naprosto bizarní zmizení nemělo v poklidném kantonu obdoby.

„Vykradač hrobů? Bláznivý fanoušek? Také je zmiňována možnost pomsty. Neonacistická scéna nemůže zapomenout, že Chaplin parodoval Hitlera ve filmu Diktáror. Mohli ho z nenávisti vykopat a zhanobit jeho ostatky. Také je možnost zásahu antisemitů, říkalo se, že Chaplin je Žid, ač to není pravda. Můžeme jen říct, že rakev i s tělem pana Chaplina byla odcizena,“ hovořil pohnutě zástupce policejního oddělení do zpráv regionální televize.

Vypadalo to jako „obyčejná“ krádež ostatků, kdyby o pět dní později nezazvonil v usedlosti Manoir de Ban telefon. Sluchátko zvedla vdova po slavném komikovi Oona O'Neill Chaplin. „Tady je pan Rochat. Máme tělo vašeho manžela!“ ozval se mužský hlas se silným východoevropským přízvukem.

A vypukl bizarní kabaret, který vešel do dějin jako Posmrtný únos Charlieho Chaplina.

Charlie Chaplin, vlastním jménem Sir Charles Spencer Chaplin (16. dubna 1889 – 25. prosince 1977), byl rodák z Londýna a světoznámý umělec, který patřil mezi nejslavnější osobnosti dvacátého století. Jeho obsáhlá tvorba zasáhla celou kulturní scénu - Charlie patřil k nejslavnějším filmovým tvůrcům v dějinách. Byl herec, komik, producent i scénárista; vytvářel komicky (spíše tragikomicky) laděné filmy (Tulák, Diktátor…), své snímky sám režíroval, komponoval hudbu či vytvářel scénu.

Všestranně nadaná osobnost Charlieho Chaplina se stala kulturní ikonou nejen dvacátého století. Jeho typický obličej s knírkem, kostým s hučkou, chůze - vše je dodnes hojně napodobované. Chaplin však nebyl jen veselý mužíček s kolébavým krokem, co vyvádí nesmysly v groteskách. Byl nesmírně talentovaný, inteligentní a sečtělý. A také byl tak trochu „holkař“ - v plném smyslu tohoto slova. Soukromý život Charlieho Chaplina se točil kolem dospívajících slečen; Chaplin měl prý obrovské fluidum a byl sexuálně přitažlivý.

Jeho osudem se staly tzv. Lolitky, mladé ženy a dívky. Nikdy nešel „pod zákon“, nicméně jeho vztahy byly tučným soustem tehdejších drbů. „Mou postelí prošly dva tisíce žen,“ chlubil se dokonce sám Chaplin na konci svého života. Neměl poměr jen s „mláďátky“, to je pravda, ale jeho fascinaci křehoučkými a naivními dívenkami okomentovala dokonce i komikova dcera Geraldine: „Otec opravdu miloval mladé dívky, jejich čistotu, krásu a nevinnost, byl to věčný romantik.“

Možná za vše mohla osoba jeho matky. Duševně nemocná Hannah Chaplin byla krutě stíhaná žena, kterou upustil manžel, který se pak upil k smrti. Zpěvačka Hannah na tom byla fyzicky i psychicky tak špatně, že musela dát Charlieho a jeho bratra Sydneyho do chudobince. Chlapci měli hlad, matka nebyla schopná jim zajistit jídlo a péči. Charles matku upřímně miloval. Bylo to úplně naopak: místo, aby se matka starala o dítě, dítě se staralo o ni. Malý Charles za ni dokonce zpíval, myl ji, krmil, když byla vysílená po epizodě své duševní choroby. A to nebyla nemoc ledajaká - Hannah trpěla paralytickou demencí. Ještě před narozením Charlese se totiž nakazila syfilidou.

Když se proslavil, přestěhoval si starou maminku do Hollywoodu, kde nemocné ženě zajistil veškerou péči a komfort. „Charlieho vkus na ženy byl tedy možná podmíněn celoživotním hledáním krásné, něžné a mladičké dívky, kterou může ochraňovat.“ uvádí 100+1. Dlužno dodat, že Chaplin šel své pověsti „holčičkaře“ dost naproti - už jen svými sňatky. První manželkou se stala šestnáctiletá Mildred Harris. Rozvod proběhl za dva roky a byl mírně řečeno bouřlivý. Obvinění létala na všechny strany, on ji osočil, že je lesba, ona jeho, že je sexuální predátor.

Druhou ženou geniálního herce a filmaře byla opět šestnáctiletá (a v době svatby těhotná) Lita Grey. Při příšerném rozvodu vyplavalo na povrch nevábné bahno v podobě čtyřicetistránkové brožury, kde si každý mohl přečíst, jaký zvrhlík a sexuální maniak Charlie Chaplin je. Byly tam sepsány všechny myslitelné sexuální deviace, na jaké si jen vzpomenete! Opravdu silné kafe, lidé tomu ani nemohli uvěřit. Jak se u nás říká: Takovej hubenej, nanicovatej… A tohle! „Podle tohoto vztahu napsal Nabokov Lolitu,“ konstatoval lakonicky Chaplinův životopisec.

Další manželka, herečka Paulette Godard, byla zletilá a rozešli se kupodivu v dobrém. Poté do Chaplinova už beztak turbulentního milostného života přišel uragán v podobě Joan Barry. Vášnivá a nespoutaná krasavice byla nevypočitatelná a sexuálně zcela neukojitelná. A také, jak jinak, duševně nemocná. Chaplin úplně ztratil hlavu, protože si s ní mohl dělat úplně vše! Jenže Joan ho začala hystericky stíhat, dělat mu scény, byla mu nevěrná, otěhotněla a nevěděla s kým…

Pronásledován touto nymfou hledal umělec nějaké zklidnění. A našel ho v osobě Oony O'Neill (1925-1991).Tato mladičká kráska se za Charlieho Chaplina provdala v roce 1943. Bylo jí 18 let, zatímco Chaplinovi bylo 54 let. Rozdíl v věku mezi nimi byl tedy 36 let. Každý tomuto sňatku po předchozích zkušenostech prorokoval maximálně pár týdnů, ale ejhle - pevný svazek vydržel neuvěřitelných 34 let. A přinesl osm dětí! Mimo těchto osmi potomků měl Charlie ještě tři další: dva syny s Litou, Mildredin chlapeček bohužel zemřel krátce po narození.

Oona manžela velice milovala: „On díky mně mládne a naopak já jsem díky němu dospělá. Opravdu nikdy nepřemýšlím o jeho věku, jen narozeniny jsou pro mě pokaždé šok. To ale neznamená, že necítím, jak se na nás lidé dívají s rozpaky.“ tvrdila v rozhovoru. Rozrůstající se rodina přesídlila v roce 1953 do Švýcarska, kde si Chaplin zakoupil v Corsier-sur-Vevey dům s obrovskou zahradou. Jeho zdraví se postupem doby zhoršovalo.

„Byl to hypochondr. Celý život se úzkostlivě pozoroval, bál se, že dopadne jako matka. To mu však nebránilo v nevázaném sexuálním životě před svatbou s Oonou.“ komentuje životopisec. „Netrpěl žádnou závažnou chorobou, ale drobnými neduhy, měl slabé srdce,“ dodává. Charlie Chaplin v polovině sedmdesátých let utrpěl sérii mozkových mrtvic. Při každé další „pepce“ ztrácel více a více svého dosud houževnatého elánu. Měl spoustu plánů na další filmy a projekty, ale už to nešlo.

Nemohl pořádně mluvit, hybnost končetin měl po mrtvicích omezenou. V roce 1975 byl Chaplin královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu - byl však příliš sláb a nemohl pokleknout, takže celý obřad absolvoval vsedě na invalidním vozíku. V říjnu roku 1977 se Chaplinovo zdraví zhoršilo natolik, že byl zcela odkázán na péči blízkých. Bděla u něj Oona i děti, ale bylo jasné, že osmaosmdesátiletá legenda světové kinematografie pomalu přechází na druhý břeh. Brzy ráno 25. prosince 1977 Charlie Chaplin zemřel po masivní mozkové mrtvici, kterou utrpěl v noci ve spánku, ze kterého už neprobudil.

Měl to krásný, tak se tomu u nás říká. Detaily pohřbu si Chaplin naplánoval již dlouho dopředu: „Nechci nic pompézního. Prostý anglikánský obřad, účast pár lidí, mých nejbližších,“ trval na neokázalém obřadu. Tak se také stalo. Vdova Oona, rázem bohatší o sto milionů amerických dolarů, házela 27. prosince 1977 na rakev svého manžela hrst hlíny, byla přítomna i zakopání a zarovnání rovu. Kdyby tak věděla, že rakev s ostatky svého muže nevidí naposledy!

Co asi musela prožívat, když jí policie oznámila tu vskutku děsivou věc: že se její manžel, její mrtvý a pohřbený manžel, jaksi ztratil? Tuto až surreální scenérii popisoval syn Eugene pro magazín The Independent: „Ve dveřích stáli policisté. Tvářili se opravdu vážně. Zavolal jsem matku. Podívejte, my máme takovou zprávu, řekli. A odmlčeli se. Matka volala, ať se vymáčknou. Rakev je pryč. Prostě je pryč. Co to povídáte? rozesmála se matka, pak ale zvážněla. Bylo to něco neskutečného. Zejména ve Švýcarsku - kde je všude takový klid!“ vrtěl hlavou Eugene.

Sotva se zpráva o krádeži ostatků rozletěla do světa, na stránkách předních švýcarských deníků blikaly palcové titulky: KDE JE CHARLIE? Nikdo nic nevěděl, nikdo neměl ani ponětí, jak se mohlo někomu něco takového vůbec povést. Masivní dubová truhla, která vážila bratru 135 kilogramů, byla jednoduše fuč. Když v rezidenci zazvonil telefon, Oona se studeným obkladem na hlavě myslela, že zase volají novináři. Nechtěla to ani zvednout. Nakonec jí to nedalo. A ozval se onen pan Rochat. „To je směšné,“ vrtěla hlavou Oona, když muž do sluchátka huhlal: „Máme tělo vašeho manžela!“

„Chceme 600 000 dolarů za jeho vrácení!“ vypálil pan Rochat největší pecku (často se uvádí tato částka v librách či menší částka, cca 400 000 dolarů, pozn. aut.). Oona prvnímu telefonátu nevěřila a práskla sluchátkem. Vzápětí aparát zazvonil znovu. Byl to opět pan Rochat, naštvaný, že mu nevěří. „Charlie by vám řekl, že jste směšný. Jak se opovažujete?“ byla právem rozzlobená Oona. Nicméně když těchto hovorů od pana Rochata proběhlo více, kontaktovala policii a svého právníka.

Nic se neutají, neutajilo se ani to, že byly ostatky Chaplina uneseny. Lidé se smáli i plakali, protože něco takového snad ještě nikdo nezažil. „Matka tvrdila, že by měl otec skvělý námět na film. Že by se smíchy potrhal. Střídavě chodila po domě a plakala, pak se smála… Do telefonu na ně ječela, že manžel je v nebi a v jejím srdci. Že už je jí to všechno jedno. Navíc už byli zoufalí. Začali říkat, že ublíží nám, dětem. My jsme nevěděli, jak se s tou situací popasovat!“ říkal Eugene.

Je to pravda! Na únos mrtvoly vás asi skutečně nikdo nedokáže připravit! Oona nakonec na radu právníka předstírala, že souhlasí s požadavkem na výkupné, a rodinný právník si s únosci vyměnil řadu telefonních hovorů.

To už probíhalo ve spolupráci s policií. „Musíte s nimi mluvit. Smlouvejte, zkuste to snížit,“ radili strážci zákona, protože odposlouchávali Oonin telefon a byli schopni vystopovat, odkud hovory přicházely. Únosci na snížení částky přistoupili. Musely to být naprosto bizarní a tragikomické rozhovory! Jako v nějakém filmu! Začali však volat i jiní lidé - hnusní a podlí vyděrači, kteří neměli s únosem nic společného a chtěli jen vyrýžovat peníze na zoufalé vdově. Tyto falešné telefonáty se podařilo eliminovat žádostí o fotku Chaplinovy rakve.

Falešní „Rochatové“ se odmlčeli, pravý pan Rochat po lamentování a nadávkách v cizím jazyce nakonec souhlasil a z Laussane přišla obálka se snímkem rakve posazené vedle vykopané díry uprostřed nějakého pole. „To snad není možné,“ prohlížela si Oona fotografii. „Co to může být za lidi?“ Tato otázka měla být brzy zodpovězena. Vykradači hrobů použili v oblasti Lausanne pokaždé jinou telefonní budku, což přimělo vyšetřovatele sledovat asi 200 telefonních budek - ve dne i v noci.

Dne 16. května, přesně 76 dní poté, co bylo tělo ukradeno, se policii konečně podařilo oba muže zatknout, přičemž jednoho z nich chytili dokonce přímo v telefonní budce! A nestačili se divit. Čekali ledacos. Zločineckou organizaci, zlověstnou skupinku vyděračů, vykutáleného inteligentního samotáře… Nic nemohlo být vzdálenější pravé identitě „únosců“ mrtvého těla věhlasného Charlieho Chaplina. V poutech skončili dva imigranti.

Mozek celého zlověstného podniku byl čtyřiadvacetiletý Polák Roman Wardas, Svaly měl pro změnu osmatřicetiletý Bulhar Gantscho Ganev. Dvojice lupičů byla mírně řečeno chudá duchem a epochální myšlenka na krádež ostatků za účelem výkupného napadla Wardase, když se díval na televizi, kde o podobném případu informovali. Dostal vnuknutí, které ho tak uchvátilo, že běžel za svým kamarádem, taktéž nezaměstnaným automechanikem.

Bulhar Ganev těžkopádně souhlasil, i když neměl ani ponětí, o čem to jeho bystřejší kolega vlastně mluví. „Chtěli jsme založit vlastní autoservis. Mít hodně klientů,“ popisoval Wardas překvapeným policistům, „Tak mě to napadlo. Že ho vyhrabeme. Ona musí mít peníze, byl přece slavnej, ne? Byl?“ ptal se. Vykutálení imigranti horko těžko popisovali, jak vlastně Charlieho vykopali. Vplížili se na hřbitov oblečení v černém s pochodněmi v rukou. Muskulaturou obdařený Ganev vzal lopatu a kopal a kopal, dokud nenarazil na rakev. „Táhli jsme to, zpropadná práce těžká to byla!“ uváděl Polák Roman.

Rakev naložili na vypůjčený náklaďáček a najednou zjistili, že stojí před onou nerudovskou otázkou: „Kam s ní? To jsme nevěděli. Tak jsme tu truhlu odvezli do pole.“ Na dotaz už úplně usoužených policistů kde je to pole? nebyli v první chvíli schopni odpovědět. Mozek i Svaly dlouho přemýšlely. Dlouho. „Vždyť jste tu rakev fotili!“ křičel na ně náčelník. Zlovolné vykradače hrobů vozili v policejním autě kolem dokola jako medvědy. Nakonec oba automechanici shodně ukázali na kukuřičné pole u nedaleké vesnice Noville. „Ale kde to je přesně, to nevíme…“

Policie byla nucena použít detektory kovů a Chaplinovy ostatky našla díky kovovým držadlům na rakvi. Rakev byla potřetí vykopána - jednou z hrobu, podruhé únosci kvůli focení, potřetí nyní. Zdála se být nepoškozená, ovšem jisté známky otevření přece jen nesla. Wargas porušení posmrtné schránky Charlieho Chaplina víceméně potvrdil i u soudu: „Nepociťoval jsem to jako hnusné, když jsem otevíral rakev. Jen jsem se chtěl podívat. Původně jsem rakev chtěl schovat hlouběji do té samé díry kde byl pohřben, ale pršelo a země byla příliš těžká,“ popsal Wardas vskutku neuvěřitelné myšlenkové pochody obou únosců.

Soudce se s dvojicí nepáral: Wargas dostal čtyři a půl roku těžkých prací, Ganev byl natolik hloupý, že vzbuzoval spíše lítost a dočkal se osmnáctiměsíční podmínky. Tělo Charlieho Chaplina bylo vráceno rodině. Když Oona rakev přebírala, pořád vrtěla hlavou: „Tohle je jako zlý sen!“ Aby se nic podobného nemohlo opakovat, podnikla rodina slavného komika důkladná opatření - Charlie Chaplin byl pochován znovu na hřbitově v Corsier-sur-Vevey a rakev byla zalita tlustou vrstvou betonu. Na hrob navíc nechala Oona položit betonový sokl ve tvaru kostky. V roce 1991 Oona zemřela na rakovinu sliniviky a byla pochována vedle manžela.

Francouzský režisér Xavier Beauvois tento vskutku netradiční příběh převyprávěl ve svém filmu Cena slávy (La rançon de la gloire) z roku 2014. Chaplinův syn Eugene v rozhovoru ještě vzpomněl na dopis od manželky jednoho z lupičů, který Ooně přišel po jejich soudu: „Nevím, kterého z nich ta paní byla. Psala matce, prosila ji za odpuštění za hrůzný čin jejího muže. Matka jí odepsala: Podívejte se, milá paní, nemám proti vám nic. Berte to tak, že je vše odpuštěno. Matka necítila zášť, když se dozvěděla, jak na tom ti dva jsou - myslím vzhledem k jejich intelektu,“ doplnil Eugene.

Manželé Chaplinovi odpočívají v Corsier-sur-Vevey dodnes. Jejich hrobka je doslovnou opevněnou pevností - tak snad se podobný obskurní kabaret nebude nikdy opakovat a budou mít už navždy klid!

Dobové snímky z pohřbu a nalezení vykopané rakve najdeme například zde.

Zpracováno podle:

BBC, Švýcarské Národní muzeum, Aktuálně.cz, Independent.co.uk, Deník.cz, FarOut Magazine, History Today, iPRIMA.cz, 100+1, Charlie Chaplin