Legendární únos J. P. Gettyho: lakomý miliardář odmítl za vnuka zaplatit výkupné, poštou přišlo ucho

Když 5. února 2011 zemřel v Londýně čtyřiapadesátiletý vnuk naftařského génia a svého času nejbohatšího Američana, informovala o tom všechna světová média. A v nadpisech o smrti Johna Paula Gettyho III. se nejčastěji objevovalo slovo „vysvobození“. Slepý, němý a ochrnutý invalida si na světě prožil skutečné peklo. A znovu přišla na přetřes ona neblahá událost z roku 1973, která znamenala začátek jeho konce. Nejen jeho.

Celé veřejné mínění se tehdy obrátilo proti chamtivé rodině. Při jeho únosu se totiž děly šílené věci nejen samotnému Johnovi, ale „boje“ lakomých příbuzných o každý cent udělaly z celé události takový dost hnusný a tragický kabaret. Za mladíka totiž jeho dědeček několikrát odmítl zaplatit. A nebyla to jen taková póza hrdinného nestora rodu, který by tím projevil statečnost. Kdepak. Čistá chamtivost.

Až když mu vnuka začali únosci posílat „po kouskách“, rozhodl se smlouvat a snižovat výkupné. Zatímco John Paul prožíval hotová muka, děda snižoval. A snižoval a snižoval. A víte, co udělal pak, když tedy cenu za život svého vnuka srazil co nejníže? To budete koukat.

Příběh o chamtivosti, zradě a lakotě, příběh světoznámého únosu Johna Paula Gettyho III.

Hlavní postava celé nešťastné události je John Paul Getty III. Narodil se v Minneapolis 4. listopadu 1956 jako nejstarší ze čtyř dětí Johna Paula Gettyho Jr. a Gail Harris. Jeho dědeček byl světoznámý magnát, který zdědil společnost Getty Oil. Tu Jean Paul Getty senior zvelebil a mohl se v penězích koupat jako strýček Skrblík. Vlastně je to přiléhavá přezdívka pro tohoto dědu.

Přísný a zásadový muž, jak se rád prezentoval, byl spíše případ pro psychiatra. Ostatně celá rodina by si možná nějaký pobyt v léčebně zasloužila. Bez výjimky.

Johna Paula měl děda rád. Když byl malý, říkal o něm: „Chytrý, zrzavý rošťáček, ten nejveselejší a nejmilejší!“ Kdyby zrzavý rošťáček věděl, co na něj děda chystá, určitě by s ním netrávil volné chvíle, kdy ho senior poučoval o tom, že prachy jsou hybnou silou světa, chlapče, bez prachů neobstojíš, jak znělo jeho heslo. Mimo jiných hesel. Například Gettyho motto, které vévodilo jeho kanceláři a všem budovám Getty Oil - Vstávej časně - Pilně pracuj - Najdi ropu.

Děda Getty měl celkem 14 vnoučat (aby ne, byl pětkrát ženatý), ale Johnovi plánoval ohromnou budoucnost v rodinném impériu. Malý John Paul vyrůstal v Římě, kde jeho juniorský otec vedl pobočku podniku. Pak získal nevlastní matku, do které se Junior zbláznil, rozvedl se a rozevlátou feťačku pojal za svou druhou manželku.

Talitha se po pár letech předávkovala, zemřela, otec utekl do Londýna a mladý John zůstal v Římě sám. A začal „blbnout“. Dalo by se říct, že svému únosu šel úspěšně naproti. Italský styl života, onen la dolce vita, pohltil i vlasatého mladíka z nesmírně bohaté rodiny. Postrádal otce, začal brát drogy, pít, nechtěl se vložit do práce v rodinném podniku, raději spal po kamarádech, vymetal bary, kde ho znali už jako patnáctiletého.

Postupně Johna vyrazili ze sedmi středních škol, bohatý rebel tedy pumpoval tatínka, který měl výčitky svědomí, takže si kupoval drahá auta a motorky. Ty buď rozdával nebo rozbíjel. Také pózoval nahý, pořádal opulentní večírky plné chlastu, až se to doneslo dědečkovi, který mu velice správě zavřel kohoutek.

John Paul Getty III. zůstal v Římě bez prostředků, onen dědův milovaný rošťáček se živil jak mohl. Opět nafotil nahé fotky nebo prodával obrazy. Šikula. Našel si přítelkyni, Němku Martine Giselle a rozjížděl s ní nevídané tahy. Vyváděl skutečně hrozné věci. A v červenci 1973 šestnáctiletý mladík najednou zmizel.

Johna Paula si vyhlédli členové zločinecké organizace ‘Ndrangheta. To byla taková „pobočka“ mafie, jak se rádi prezentovali, ale spíše šlo o gang zlodějů, kteří vládli v Kalábrii. Nicméně miliardářský synek jim padl do oka. Když ho pár zločinců vidělo řádit v baru ještě před oním „zavřením kohoutku“, stačilo se zeptat, kdo to je a odkud má tolik peněz. A bylo rozhodnuto - uneseme ho, jeho bohatý papá a ještě více, nejvíce bohatý děd jistě okamžitě zaplatí. To bude snadné! Gettyho „drapli“ ve 3 ráno, 10. července 1973, když se opilý potuloval s Martine na římském náměstí Piazza Farnese.

Martine později uvedla, že si John Paul Getty III. po zastavení peněz od rodiny pohrával s myšlenkou na zinscenování falešného únosu. John totiž vůbec nebyl hloupý, naopak. To jeho vyvádění byla prostě revolta. Jenže když ho muži porazili na zem, zavázali mu oči, spoutali ho, hodili do dodávky a odvezli pryč, Martine věděla, že je to skutečné - John Paul by nebyl schopen nic takového zorganizovat, protože v té době neměl žádné známé nebo kamarády, kteří by to „pro něj“ udělali. Schovávala se v nějakém podloubí, aby pak (čert ví proč) utekla a vylezla až za pár dní, aniž by cokoliv řekla. Prý se bála.

Dva dny po jeho zmizení zazvonil matce Gail telefon. Anonymní mužský hlas jí oznámil, že mají jejího syna a požádal (prý docela slušně) o vyplacení částky 17 milionů dolarů (nynějších cca 100 mil. dolarů). Gail se rozesmála, řekla: „Johne Paule, tohle ti nevyjde!“ - a zavěsila. Jasně. Jak bylo již zmíněno, rebel šel svému únosu skutečně naproti. A v první chvíli si všichni mysleli, že si to miliardářský floutek všechno naplánoval. Ten byl mezitím odvezen do jeskyně v Kalábrii, kde ho přivázali k nějakému kůlu. Oči měl pořád zavázané, ale chovali se k němu velice dobře. Alespoň na samém začátku. John Paul věděl, že když mu nechávají zavázané oči, aby je neviděl, je naděje na propuštění. A mafiáni z ‘Ndranghety skutečně chlapce nechtěli zabít, chtěli jen peníze.

John Paul byl v jeskyni v nějaké „místnosti“, dali mu dokonce rádio, povídal si s nimi, jeden mu přinesl i kanárka v kleci. Dostával jídlo i vodu. Zatím měl unesený mladík docela fešácké podmínky. Zatím. Jenže se nic nedělo. Únosci volali opět matce, ta se opět smála. Donutili tedy Johna, aby napsal vzkaz: „Maminko, od pondělka jsem v rukách únosců. Nedovol, aby mě zabili!“ Dopis poslali poštou, opět volali, a to už Gail zbystřila. Řekla muži do telefonu, že tak obrovskou sumu opravdu nemá. Netrpělivý vyjednavač začal ztrácet nervy a poradil jí, „Aby si teda koukala opatřit prachy u muže nebo tchána, ženská blbá, copak ti to opravdu nedochází?“ No, nedocházelo, protože si opravdu myslela, že to John Paul celé nafingoval.

Vynořila se Martine, která podala výpověď - a to zbystřil i otec. Ať byl John jaký byl, byl to jeho syn, takže nějak postupně začali alespoň rodiče věřit, že je opravdu unesený. Únosci znovu požadovali peníze, otec je ale odmítl s tím, že ani on tolik nemá. „Tak řekni starýmu!“ křičel už poměrně zoufalý člen mafie, kterému začínalo docházet, že to s Gettyovými „jako po másle“ skutečně, ale skutečně nepůjde. A nešlo.

John Paul trpěl u svého kůlu v jeskyni, chování únosců se začalo zhoršovat. Už nebyli přátelští, naopak. U Gettyových zatím všichni přešlapovali na místě, nikdo si netroufal požádat o pomoc dědečka, protože ani Junior tolik peněz samozřejmě neměl. Policie sice vyslechla Martine, ale i muži zákona silně pochybovali o autenticitě celého únosu. Zapsali to jako „pravděpodobné spiknutí“ s tím, že se John Paul za pár dní objeví. Následoval další telefonát a další dopis se zoufalým vzkazem. Ten byl však zpožděn, protože zrovna „na potvoru“ v té době probíhala stávka pošťáků v celé Itálii. To nevymyslíš, jak bychom mohli říct.

Když tedy Gail přečetla další synovo zoufalé žadonění, nakráčela rovnou za dědou Gettym. Ten se rozesmál, rošťáček jeden, ten to tedy vymyslel! Ani cent! Tam pronesl onu památnou větu o čtrnácti vnoučatech. Jenže Gail i Junior si před ním klekli na kolena. Už věděli, že je to pravda, žádný „fingáč“. Jenže děda byl jako skála. Nikdy a nikdy. „Jsou to moje peníze, nedám,“ zněla nejčastější odpověď. Když únosci zjistili, že bohatá rodina prostě odmítá zaplatit, začali se ke svému vězni chovat strašně a vybíjeli si na něm svou frustraci. Zabili mu onoho ptáčka, vzali rádio, postupem času ho začali brutálně týrat.

Byl bitý, pálený cigaretou, po celém těle měl hluboké otevřené rány. Jídlo nedostával vůbec, pít jen občas - a třeba moč. Naštvaní mafiáni používali jeho hlavu jako terč na ruskou ruletu, přičemž si John, který byl samozřejmě strachy bez sebe, nadělal do kalhot, v čemž ho prostě nechali. Týrání bylo čím dál horší. Pak mu zhnisala rána po bití a dostal vysoké horečky. „Co budeme dělat,“ radili se mezi sebou členové gangu, „On nám tady umře, už jsou to ČTYŘI MĚSÍCE a nic… Oni ho fakt nechtějí zpátky!“

Do Johna pumpovali penicilín, aby porazil infekci v těle, zároveň jeho naříkání, které jim „lezlo na nervy“, tlumili kořalkou. Zkrátka kluka nalévali a nalévali, celé dny byl proti své vůli opilý tak, aby odpadl a ztichl. Další telefon, otec na ně řval, že nemá a děda mu peníze nedá, zoufalost byla na obou stranách. A starý Getty byl zcela neoblomný. Nedám a nedám. Moje peníze!

To už vše prosáklo na veřejnost a tehdy osmdesátiletý lakomý stařec se stal terčem obrovské vlny nevole. Když už věděl, že je vnuk unesen „opravdu“, koupil někde v dražbě obrazy za neuvěřitelné peníze. „Na obrazy má, ale aby dostal vnuka z pekla, to ne?“ ptali se známí nevěřícně. A i únosci už byli zoufalí. John Paul totiž na podávaný penicilín reagoval alergií, k zánětu se připojil zápal plic, doslova jim umíral pod rukama. Rozhodli se tudíž k zoufalému kroku. Je to opravdu tragikomické - lidé pak říkali, že jim bylo líto nejen Johna, ale i těch zločinců. Tohle skutečně nemohli tušit.

V listopadu 1973 přišla do redakce římských novin zvláštní obálka. Když ji zřízenec roztrhl a spatřil obsah, začal řvát a zalarmoval celé osazenstvo redakce. Ti posléze přivolali policii. V obálce bylo v igelitu zabalené lidské ucho, pramen kudrnatých vlasů a vzkaz: „Toto je Johnovo první ucho. Pokud rodina stále věří, že se jedná o vtip, který si John Paul vymyslel, přijde do deseti dnů druhé ucho. Pokud nedostaneme ALESPOŇ NĚJAKÉ peníze, budeme vám ho posílat domů po kouskách. On dorazí, ale nařezaný na malé kousky. Je nemocný.“

Starý Getty měl tedy doma ucho svého rošťáčka. A poprvé, POPRVÉ tak trochu naznačil, že by tedy možná byl ochoten vyjednávat. K tomu ho vedlo ono slovo z dopisu. Ne, že je John Paul nemocný. Kdepak! Jedná se o to slovo NĚJAKÉ. Nějaké peníze. Starý lakomec zavětřil, že by byla ochota cenu za vnukův život snížit. Tak se do věci vložil.

A teď nastalo tvrdé smlouvání. Neoblomný stařec si s únosci několikrát „pohovořil“, čímž je myšleno pouze dohadování o penězích. ANI JEDNOU se nezeptal na zdravotní stav vnuka. Nikdy. Můžeme se ptát, co dělala policie, to mohu prozradit - nic. Italská byla vesměs tak trochu spolčená s mafií (někdy nebyl rozdíl mezi mafiánem a policistou) a americká policie neměla jednak pravomoc a jednak jí starý Getty jakékoliv vměšování do únosu jednoznačně ZAKÁZAL. A vyjednával. To trvalo snad tři týdny. Gail lezla po kolenou před starým pánem, aby „už konečně to celé ukončil, nebo přijde další část Johna Paula!“, ale Getty Senior byl jako dravec, který zavětří kořist.

Po mnoha a mnoha a mnoha hádkách s únosci (zatímco zdravotní stav Johna Paula byl už tristní, celé jeho tělo bylo zachváceno infekcí, měl už zhnisané další rány, dal se do něj hmyz, blouznil v horečkách, umíral), se dědečkovi podařilo stlačit cenu co nejníže. Bral to prostě jako obchodní jednání. A prý si mnul ruce, když se s nimi konečně, konečně dohodl. Z původní astronomické sumy se mu podařilo dosáhnout rekordu - tři miliony dolarů. Hlavou kroutícím únoscům skutečně nezbývalo než souhlasit, protože nechtěli, aby jim tam nebohý chlapec zemřel a měli na triku ještě vraždu. Dohodnuto. A teď čtěte dobře, co dědeček vymyslel.

Starý Getty zaplatil 2,4 milionu. Proč zrovna tolik? Protože to byla nejvyšší částka, kterou si ještě mohl odečíst z daní. Zbytek měl dodat Johnův otec. Jenže Junior neměl nic. Tak mu dědeček „velkoryse“ zbylou částku ZAPŮJČIL. A pozor - se synem se stařec po týdnech (!) vyjednávání (no, vyjednávání, spíše bezzudného řvaní, vzteku a zoufalství) dohodl na PODMÍNKÁCH PŮJČKY - děda si vyjednal čtyřprocentní úrok a splátkový kalendář. Síla, co?

Nějakou cestou (neví se dodnes jak a kdo peníze předal) bylo nakonec výkupné zaplaceno. Ztýraný a polomrtvý John Paul byl vyhozen nahý z auta na čerpací stanici Lauria v provincii Potenza, kde ho pohodili do sněhové závěje a ujeli. Byl v zoufalém fyzickém stavu. Těžce nemocný, podvyživený, neuvěřitelně špinavý (špína se mu „zažrala“ do všech ran od bití a pálení, takže se vše zanítilo), dehydrovaný, měl problémy s očima, z pětiměsíční tmy za páskou byl světloplachý, neviděl. V místě, kde měl ucho, zela otevřená rána. Už se s ním pak „nepárali“. Když ho dávali v nemocnici dohromady, několikrát musel být resuscitován. Když se vyhrabal z nejhoršího, nastoupily šrámy na duši.

Psychiku měl zcela zdevastovanou, byl těžce závislý na alkoholu, alergie na penicilín mu způsobila změny na mozku. Halucinoval, řval, šílel, ječel, dostával koňské dávky uklidňovacích prášků, koktejly různých antipsychotik, velice silných. Zcela se mu změnila osobnost, přesto zmobilizoval všechny síly, protože se konal proces. Nakonec je totiž chytili. Bylo zadrženo devět únosců, včetně „kápa“ 'Ndranghety. Ale jak to tak chodilo (a chodí), mafie spolčená se soudem dosáhla toho, že vybrala dva obětní beránky, kteří byli odsouzeni. Peníze se nikdy nenašly. Když se John Paul Getty III. alespoň trochu vzpamatoval, maminka Gail ho pobídla, aby ještě z nemocnice zavolal dědečkovi a poděkoval mu. Zdevastovaný John matku poslechl.

Byl mu dán aparát k lůžku, vytočil číslo, dovolal se do kanceláře, sekretářka, která celou rodinu znala, začala plakat, zdravit ho, vyptávat se. „Můžu mluvit s dědou,“ chraptěl chlapec. „No to víš že ano, okamžitě ho zavolám, pane Getty, to je John Paul, John Paul vám volá!“ doslova křičela nadšená žena, která plakala dojetím. Jenže. Paul zaslechl, jak hodný dědeček říká: „Zavěste, ženská. OKAMŽITĚ TO POLOŽTE!“ A cvak. Pak volala Gail, protože si myslela, že dědeček prostě nechce slyšet slova díků. Rozumíte. Že nechce nějaké volání slávy, takový je to skromný člověk. Ani náhodou.

Důrazně snaše nakázal, ať mu nevolají. Nikdy. Nechce s Johnem mluvit. Protože ho „zklamal a připravil o peníze“. Hm. John Paul už s Gettyovými nechtěl nikdy nic mít, což je zcela pochopitelné. Chtěl žít, vzpamatovat se, oženit se - a to vše pokud možno bez toho, aniž by je ještě někdy viděl. Ono se mu to v zásadě splnilo. Příbuzné si člověk nevybírá, ale lze kontakt přerušit. Jenže na Johna Paula Gettyho III. čekalo ještě něco hrůznějšího než celý únos. A opět přišly ke slovu rodinné peníze. A opět lakomec. Ale tentokrát to bylo horší. Daleko, daleko horší.

V roce 1977 podstoupil John Paul plastiku, při které mu bylo obnoveno uříznuté ucho. Navázal přerušený vztah s Martine, která s Johnem otěhotněla. Životem utýraný mladý muž však propadl závislosti, byl těžký alkoholik. Všichni se však shodovali na tom, že za tento alkoholismus může ona „nalejvárna“ v jeskyni, kdy byl skutečně neustále opíjeli únosci. Z toho se prostě nedostal. Martine žádala svatbu. Tak v rámci rodinné tradice požádal dědečka o svolení. Ten mu řekl pouze: „Jestli to uděláš, tak tě vydědím.“ John Paul to udělal a byl nekompromisně vyřazen z rodinné závěti.

Novomanželé Gettyovi se přestěhovali do L.A., kde se začalo psát poslední dějství tragédie života zrzavého rošťáčka. Trpěl následky únosu. Byl nesmírně paranoidní, celá jeho psychika se otočila. Za každým rohem viděl únosce, všichni „po něm šli“, celý byt opevnil jako nedobytný hrad. Začal slyšet hlasy, nedbal o sebe. Nespal třeba týden, halucinoval. V roce 1975 se narodil syn Balthazar, to bylo Johnu Paulovi pouhých devatenáct let. Po narození potomka se John uklidnil. Tedy alespoň v něčem. Nechal drog, ponechal si „pouze“ láhev silné whisky denně. V roce 1976 zemřel „hodný dědeček“, což John Paul nekomentoval, jen sezval všechny svoje přátele a uspořádal obrovský mejdan v maskách, které představovaly různě namaškařeného, rozstříleného a zkrvaveného Gettyho seniora.

Pak nastal rok 1981. John Paul si bral na spaní velké dávky valia. Šel spát a ráno se neprobudil. Manželka zjistila, že dýchá, má puls, jenže upadl do kómatu. Selhal mu celý organismus, který už to prostě „nedal“. Jeho mozek byl dlouho bez kyslíku, probral se po šesti týdnech. Ochrnutý od krku dolů, slepý, němý. S okolím se dorozumíval pouze skřeky, „vřeštící Getty“ se mu začalo říkat. Nonstop péče o takto postiženého člověka stála spoustu peněz. Finance Gettyových zdědil Johnův otec, který se stal svým otcem. Začal se chovat do puntíku stejně jako Getty senior. Lakomec, který mě nejraději hotovost, si pořídil do rezidence obrovský trezor, ve kterém trávil veškeré volné chvíle. A víte, co tam dělal? Rozházel bankovky a válel se v nich. Úplně mu přeskočilo.

To, že má syna invalidu, vůbec neřešil. Jen trávil veselé chvilky se svými bankovkami. Něco jako „můj milááášššeek…“, však rozumíte. Johna Paula opustila žena, která nevydržela péči o nemohoucího. Starala se tedy Gail. A když požádala svého bývalého, aby zdravotnice a pečovatelky plus lékařské náklady za svého syna platil on, nový miliardář odsekl (před mnoha svědky): „To není můj syn. Tenhle člověk si za vše může sám, tudíž mu nedám ani cent. Nikdy.“ A nedal. Nakonec se celá nechutná záležitost dostala až před soud, který otci nařídil, aby platil. Což dělal, ale prý při tom rozbíjel věci, tak byl vzteklý.

John Paul žil (no, v jeho případě spíše přežíval) dalších třicet let. Třicet zoufalých let, kdy slepý a pohybu neschopný muž připomínal spíše nějakou hororovou postavu. Nakonec už ani nevřeštěl, ztratil hlas. Kdysi talentovaný chlapec, který byl rebel, ale nemusel skončit takhle strašně, zemřel v roce 2011. Padesát čtyři let trval jeho život. Celý svět mu ležel u nohou a takhle to dopadlo.

Ošetřovatelka, která o něj pečovala až do trýznivé smrti, posléze řekla, že svým způsobem komunikace jí John Paul neustále naznačoval, že kdyby tehdy z té jeskyně vylezl dříve, než ho začali týrat, „znovuzrodil by se“. Přemýšlel o tom, modlil se tam, byl na cestě k obrácení své osobnosti, jak to v podobných případech bývá. Jenže kdyby jsou chyby, jak se u nás říká. Za vše může poděkovat dědečkovi a tatínkovi, jejichž lakota byla jak od Molièra.

A také sám sobě.

Zpracováno podle:

John Paul Getty III - Wikipedia, J. Paul Getty - Wikipedia, John Paul Getty III - Wikiwand, Únos miliardářova vnuka: Lakomého dědečka obměkčilo až uříznuté ucho - OnlyMen, Nejznámější únosy v historii: Natascha Kampuschová i Carlina Whiteová - iDNES.cz, Neoblomný miliardář J. P. Getty se odmítl poddat únoscům vlastního vnuka. Neobměkčilo jej ani chlapcovo uříznuté ucho – Muži v Česku (muzivcesku.cz)