Článek
Nápad na kompletní přestavbu našeho bytu se zrodil ve zlověstné, temné a pomstychtivé mysli naší staré otřískané kuchyně, která se jednoho krásného dne rozhodla, že nás všechny zabije. Začalo to nenápadně - urvaná dvířka mi spadla na hlavu, poličku neudržely takové ty čuflíky, co se zastrkávají do děr - já nevím, jak se to jmenuje! Ale vystřelovalo to ven, jako kdyby tu řádil poltergeist! To jsem si ostatně chvíli myslela. Dokud mi v ruce nezůstalo madlo od dolní skříňky, poté mi spadl na nohu hrnec, na hlavu pro změnu talíře…
„Já se tam bojím chodit!“ stála jsem v chodbě a trpěla kofeinovým absťákem. „Kam jako?“ nechápal rozespalý manžel. „Do kuchyně. Zase mi něco sletí na hlavu. Nebo na nohu. Podívej!“ ukázala jsem mu bouli na hlavě, „To vyskočil, fakt vyskočil, z poličky půllitr a majzl mě do hlavy. Konvice se vypíná a zapíná, nejdu tam!“ „Je to už starý, no,“ mávl rukou muž bez návrhu jakéhokoliv řešení. Tak jo! Já tam tedy jdu!
Opatrně jsem si napouštěla vodu do konvice, opřela se o dřez a celé roky vlhkosti, vody a bůhjávímčeho udělaly své: vše se to se mnou s mohutným praskotem propadlo, otočilo mě to, takže jsem zcela neesteticky dřepěla téměř nahým zadkem v umyvadle a kryla si hlavu, protože padal i hořejšek - celá kuchyň se v jedné vteřině sesypala jak domeček z karet. A dost! zavelela jsem, když mi tu dcera v bílém plášti a s dětskou injekcí v ruce oblepovala hlavu náplastmi s princeznou a jednorožcem.
Byl zavolán muž nejpovolanější, nejšikovnější truhlář z celého širokého okolí, takto můj bratranec. Přišel, smál se, zaměřil, smál se, posvačil, smál se… „Co se řehtáš?“ vyjela jsem na něj. „Máš něco na čele,“ vrtěl hlavou. Sám je otcem dvou malých holek, takže mou náplast uprostřed čela, kolem které byly fixem namalované čáry (zřejmě operační řezy) naprosto chápal. Ale kostky byly vrženy, měla jsem v hlavě kuchyň novou, přednesla jsem mu svůj návrh (radit já umím!) - a pak se dlouho nic nedělo, až jednou přijel i s mojí černošedou ultramoderní kráskou. A začal makat.
Já s řemeslníky moc do styku nepřišla, takže jsem jen čuměla. Bratranec pracuje sám, rychle, čistě a precizně. Byla radost se na to dívat, až ke mně najednou přišel a řekl, ať se na něj nedívám! Že ho to ruší! Jo, to chápu. Moje upřené pohledy provázel zamilovaný výraz, div mi sliny nekapaly! No jo, byl tu najednou chlap, který pracoval! „Ještě, že jsme příbuzný,“ rozesmála jsem se a zjistila, že se na něj nesmí ani mluvit. Vytrhovalo ho to ze soustředění.
Pic pic tlouk tlouk vrt vrt… makal jako pověstný šroub, když jsem ale promluvila (vesměs se jednalo o pitomé dotazy typu: „A tadyto bude tady a tadyto nebude koukat?“), vytrhl se z pic pic tlouk tlouk vrt vrt, zastavil se a ztratil nit. Tedy hoblinu! Tak jo. Mlčeli jsme tu spolu, jen při obědě jsme semleli živé mrtvé, aby za pár dní moje vytuněná kuchyně stála! Lidi, to bylo něco! A je pořád! Nic z ní nepadá, nic nevystřeluje, nemluví na mě: „Umlátím tě papiňákem, uškrtím šňůrou do toustovače, vykuchám ostřím od mixéru, podřežu skleničkou, srazím ti vaz dvířky!“
Když jsem se řádně vynakochala, nastala další pohroma. Jelikož je byt už ofiko náš, hypotéka je na smetišti dějin, rozhodli se i sousedé z bytového domu, že se musí NĚCO udělat s oknama, protahujou a je tu zima a netěsní a je horko… Tak jsme se usnesli, že necháme vyměnit okna. Při představě toho bordelu jsem myšlenku stran výměny osmi oken vytěsnila z hlavy. Naprosto a úplně. Takže při otevření mailu s konkrétním datem i časem Akce okna dostala moje mysl facku.
„Ježišmarjá!“ Obočí mi vystřelilo nahoru nejen při spatření mírně řečeno ohromující cifry, ale hlavně nad neúprosně se blížícím datem! „Výměna u vás v bytě potrvá tři dny, od - do… Odkliďte předměty (všechny) z dosahu oken,“ slabikovala jsem pokyny. Předměty. Fajn. Můj zrak padl na předmět, který jsme tehdy v nějakém záchvatu koupili a musel k nám být vytažen oknem na kladce, jelikož neprošel dveřmi: gauč. Co gauč. To nebyl gauč! To bylo dvoupostelové monstrum. Nechápu, na co jsme tehdy mysleli. Že u nás bude bydlet ještě jedna rodina? To by totiž v pohodě mohla! Co jedna. Dvě, tři, čtyři, padesát rodin!
Gauč měl dvě obří postele, které byly spojeny sedem - ten se dal také rozložit. Sednout a opřít se nedalo, návštěvy buď usedly a skácely se na prostorné lože, nebo usedly a zůstaly opřené sedínkou na krajíčku monumentálního gauče jako fakír na jehlách. „Nojo,“ odtušil manžel, když jsem trvala na odšoupnutí „předmětu“ od okna. „A jak ho mám asi odšoupnout! Leda by přilít Superman a nadzvedl ho…“ prohlížel si vskutku ohromující ukázku bytové architektury. „Vždyť to musí mít nějaké spoje, přece nepřijel v celku! To bych si pamatovala! A hlavně by ho sem nedostali ani oknem!“ „No… Spoje asi měl… Nějak jsem to lepil…“ „Lepil!?“
No, nebudu vás unavovat. Po sérii pokusů o rozmontování „pohovky“ vzteklý manžel oddělil jednu z postelí hrubou silou a několika ostrými předměty, z nichž jeden vydával kvílivé zvuky (jistě pochopíte!). Rázem se dalo volnou postelí pohybovat, přirazili jsme ji k její opuštěné sousedce, sed byl převrácen vzhůru nohama - a měli jsme tu trojletiště!!! „Ty bláho!“ zíral na tu spoušť manžel. Aby ne!
Bytem volně poletovala cupanina z vytržené výstelky, bytem volně poletovala dcera, které se nový pelíšek velice líbil, bytem také poletoval manžel, který při manipulaci s obřím tělesem rozerval podlahu. Jím usazenou! „Bůůů!“ div nebrečel nahlas. „To je v…,“ Ano, přesně tam to bylo! „Hele, necháme to, až bude po oknech. Tohle nemá cenu teď řešit,“ utěšila jsem ho, protože vypadal, že to s ním brzy šlehne. „Tak jo,“ odfoukl si, ulehl na letiště, čímž se mi ztratil ze zorného pole doslova za obzor, tak obrovské to bylo, zatímco já vyhlížela Okeňáky.
Tak jim říkala dcera, protože jejich dodávka tu stála už týden, mávali jsme si, potkávali se na chodbě a já záviděla šťastnějším sousedům, kteří už TO měli za sebou a vesele (a provokativně!) si stahovali rolety i za bílého dne, aby to každej viděl! Jo, rolety, můj sen! Venkovní tlusté rolety! V přízemí naprostá nutnost, protože jsme fakt tak nízko, že si běžně z okna tváří v tvář povídám s lidmi, co chodí okolo. „Vidět někomu až do kuchyně“ není v našem případě pouhé úsloví, ale holý fakt. Bohužel. A kdyby jen do kuchyně!
Pak nastala Akce O. Ráno přišli Okeňáci k nám, už jsme se znali ze vzájemných pozdravů na chodbě a různých mnou pokládaných a veskrze debilních otázek. To já umím! Ptát se na úplné nesmysly! Jeden byl svalnatý, vysoký a hezký, druhý byl subtilný, malý a hezký. A byli tak mladí! Já si jako stará páka nepřipadám, nicméně jí jsem. A teď tohle. V bytě, v osobním soukromém prostoru, v mém teritoriu, se najednou proháněli dva úplně cizí kluci. A všimla jsem si zvláštní věci - jak rychle se mezi námi vyvinula jistá familiárnost.
Asi to není u každého, nesmí to být žádný morous - což ti dva rozhodně nebyli. Za pár hodin jsme si na sebe zvykli natolik, že jsem jim tu a tam tykla! Dcera se do nich zamilovala, makali opravdu rychle, pauzy si dávali jen někdy - a já tu diblíkovala. Já byla nadšená! A oni se na sebe významně usmívali. „Spartakiádo krajská jedna, no jo, jen se dívej,“ říkali si určitě! Kecali jsme, hned první den si vysoký udělal pohodlí, což spočívalo v sundání propoceného trička (ehm!), což jsem kvitovala s povděkem! Zrovna byla vedra - lidi tehdy nadávali, že v létě bude určitě padesát ve stínu (když jsem dnes ráno zapnula topení, nahlas jsem se rozesmála), takže brzy odložil tričko i druhý z Okeňáků.
A tak tu prostě pobíhali dva mrštní mladí krásní polonazí kluci. Já se jim do ničeho nechtěla plést, nicméně už mi to vůbec nepřišlo divné. Ani to, že jsem tu z koupelny proběhla jen v ručníku. Ani to, že jsem šla do krámu a nechala tu s nimi dceru. Ani to, že jsme si spolu povídali o docela soukromých věcech jako letití kamarádi. Ani to, že mi jeden zapínal na krku šaty, což je velice intimní úkon! Ani to, že mi malý ukazoval novou kérku. Ani to, že jsem jednoduše zapomněla, že nepatří sem! Že to jsou cizí lidi! Když manžel přišel z práce, nestačil se divit.
Oba naháči seděli na balkoně a pokuřovali, okna v půlce bytu byla precizně usazena, já ve velice provizorním oděvu pokuřovala s nimi (cigaretu!), řehtali jsme se na celé kolo a jedli z jedné krabice studenou pizzu. „Hůů Hůůů Hůůů!“ chichotala jsem se nepřirozeným afektovaným smíchem a povídali si o holkách. Manžel se najedl a ztratil se v obývacím letišti, načež třetí den, kdy už jsme si téměř tykali a klidně bych je nechala, aby mi z lednice jedli šunku, řekli hotovo - a odjeli.
Já měla zlomené srdce! Mávala jsem jim se slzou v oku. Když přijeli za týden namontovat žaluzie, málem jsem jim skočila kolem krku! Achjo! Kluci, mně se fakt stejská! Kdybych takhle třeba záškodnicky vzala kámen, a to nové čisté okno vysklila… Nebo strhla roletu, přijeli byste? No nic! Ale okny to samozřejmě neskončilo. Byla tu ona zhmotnělá kalamita, kterou by nikdo příčetný nenazval obývacím pokojem. „No…,“ zírali jsme svorně na tu spoušť. „Tak holt bude novej obývák. Akorát nevím, kdo to zaplatí,“ smál se posmutněle manžel. Ale tohle nešlo! To nebyl příbytek civilizovaných lidí!
Já měla ještě plnou hlavu Okeňáků, takže jsem bezmyšlenkovitě brouzdala po netu a hledala gauče, které nepřipomínají dějiště swingers párty, až mě jeden doslova praštil do očí. „Podívej! To je von! Jeden kus na skladě! Tak honem, musíme něco dělat!“ drmolila jsem. „No ale tohle sám neodvezu. Nevím jak! Musel bych mít kamion!“ říkal manžel - a měl pravdu! Navíc jsem roztržitě na férovku ten gauč objednala a dodací lhůta se nezadržitelně blížila! Kam bychom ho dali? Ven před barák všem volně k dispozici? Nebo na chodbu, aby měli hulící puboši kde vysedávat? Tak blbá jsem byla!
A muselo se fofrem něco dělat. Vycizelovat a sladit položení podlahy, vymalování a příjezd gauče. Takové blbosti, co? Jenže ona nám hořela koudel za zadkem! Mojí vinou! Jak jinak! „Já najdu vyklízecí firmu. Přece něco takového musí existovat i tady. Pamatuješ v Praze, tam to bylo hned,“ zamáčkla jsem slzu při vzpomínce na vyklízení bytu po mých drahých zesnulých rodičích, což jsem dala celkově na starost jedné firmě - ku prospěchu všech. Zkuste ale najít na Chodsku vyklízecí firmu, jejíž nejbližší volný termín nespadá do roku 2198! Prodat písek Arabům by bylo snazší!
Nakonec jsem našla vyklízeče až někde u Rokycan. „Já se picnu. No ale tohle fakt nikdo neodveze, leda bys to rozřezal tou motorovkou přímo tady…“ odfoukla jsem si vlasy z čela, zavolala jim, domluvila termín, zavolala podlaháře, domluvila termín, vybrala podlahu a čekala. Po Okeňácích zbyla už jen matná vzpomínka ve formě snů charakteru mírně řečeno zběsilého, i mávla jsem rukou, nahaté řemeslníky odsunula do koutku mysli s označením: „Soukromé, vyvolat jen v případě náhlé potřeby!“, odvedla dceru do školky, doma se převlékla do minišatiček střihu mírně řečeno nedbalého a rychle sklízela poslední zbytky bordelu v budoucím novém obývacím pokoji.
„Crrrrrrr!“ rozlehl se bytem zvonek pro hluché, který by probudil i mrtvolu. „Konečně! Zmizí to monstrum! A zítra bílení!“ letělo mi hlavou, rozpráskla jsem dveře a spodní čelist mi poklesla, zatímco oči hrozily vypadnutím z důlků. Musela jsem vypadat jako postavička z animé. Z nějakého peprného japonského animé! Na prahu totiž stáli Vyklízeči. Dva vysocí svalnatí muži s blond vlasy a modrýma očima vypadali jako bratři - a byli tak nesmírně pohlední, že mi zkrátka a dobře spadla brada, no!
Jeden byl rovnou bez trička, druhý měl jen tílko. Vysvalovaní kluci se na mě překvapeně dívali, protože jsem musela vypadat skutečně jako stará nadržená koza! „Brý den, my jdeme vyklízet,“ zkusil to opatrně ten polonahý. „Bl Br Do Dál,“ koktala jsem jako Kokoška z Kokořína. To snad není možný! To jsou pouhé halucinace! Okeňáci mají vyšší level? No to tedy mají! Kluci naběhli do bytu a já se zapomněla stydět za rozkuchanou „pohovku“. Jen jsem tam stála a civěla. Pokládám se za slušně vychovanou, ve společnosti se pohybovat umím, ovšem nyní jsem musela připomínat Frankensteinovu nevěstu s posledním stádiem Alzheimera!
A zase začala ona nevšední familiárnost - sotva jsem se vynadívala, nenuceně jsme začali vtipkovat, povídat si, vařila jsem kafe a maniakálně pozorovala souhru těch dvou vyrýsovaných upocenců. „Bum. Skříp! Říz!“ Citoslovce vyjadřují průběh demolice monstrgauče, nikoli to, co možná mnohým bleskne hlavou! „To je vedro… nemáte prosím starý ručník, já bych si šel ošplouchnout obličej!“ zeptal se jeden hlubokým sexy hlasem a projel si rukou zvlhlé vlasy.
Já snad zavolám kamarádku, aby se přišla podívat! napadlo mě. Asi by se nestačili divit, kdybychom si s ní sedly na židle a dívaly se na ně jako v kině! Vyklízení trvalo Vyklízečům skoro půl dne. Když bylo hotovo, byli z nás nejlepší kamarádi. Odjeli s tučným dýškem a já se málem hanbou propadla! To jsem tomu zase dala! Sny se změnily na něco, co nemohu ani popsat, manžel mne musel budit… No jo, tak se to pěkně sešlo. Pěkní kluci opět narušili můj osobní prostor. Nedá se nic dělat, chichotala jsem se tady.
Pak tu pobíhal další polonahý muž, ale ten mě do rozpaků nepřivedl - manžel vymaloval v tom neskutečném vedru zašmouraný pokoj a čekalo se na Podlaháře. Jo! Když zazvonil, předem jsem se obrnila. Přece to zase nebude nějaký árijský polobůh s nedostatečným oblečením! Ehm. Byl. Jako opravdu. A asi úplně nejvíc nejlepší, jak by řekl Forrest Gump. Mimochodem, sama jsem si připadala jako Forrest Gump, když jsem sledovala, jak tu mohutný chlap klečí na všech čtyřech a narovnává podlahu. Bez trička!
„Teď už zbývá jen hasič a policajt, co mi tu udělají striptýz. Pak půjdu na nějakou ambulantní léčbu. Trpím bludy a přeludy!“ smála jsem se. Kdo by to byl řekl, že jsou naši čeští řemeslníci tak hezcí a mladí! Podlahář položil podlahu, upřeně se mi zadíval do očí, až jsem se na tu podlahu málem položila - a řekl si o „statisíce“, které jsem mu bez keců dala. Zřejmě Podlahář - hypnotizér! Raději jsem ani nešla spát, protože mi bylo jasné, že sny už nebudou jen s hvězdičkou, ale s Mléčnou dráhou!
A nastal Den Gé. Přivezení gauče měl na starosti sám nábytkový obchod. „Tohle už bude určitě dobrý,“ říkala jsem si v duchu, když očekávaný kamion přijížděl před barák. Bylo by to dobrý, kdyby k nám gauč nepřišmejkali dva polonazí mladí čiperní kluci! Já už se tu smála nahlas jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. Zavřela jsem se do špajzu a jen načuhovala jako divizna ven a sledovala tu souhru svalů… Jako chápete to? To mi snad někdo tam nahoře dělal schválně!
Nebo spíše dole! Maně jsem si totiž vzpomněla na poustevníka Školastykuse a jeho mámení pekelná - mimochodem, Hrátky s čertem jsou pohádkou pěkně sprostou, samý sex a prsa! Ale vše mělo svůj konec. Stěhovač se mi také velice důkladně podíval do očí, až jsem byla rozhodnutá, že půjdu shánět škapulíře jako nebohá Viktorka, když ji uhranul Černý myslivec; řekl si o „statisíce“ (já říkám, že je to nějaká tajná škola typu Bradavice, kde se tohle řemeslníci učí!), vyplázla jsem částku za gauč, tučné dýško a tradá! Obývák je krásný. Opravdu. A ti polonazí dělníci byli takovou třešinkou na dortu!
Pár dní byl klid, když tu náhle plynový kotel, který již dlouho hlásal výstražně blikající FH! FH! FH!, udělal ještě jednou FH!, škytl, prskl - a umřel. „To snad není možný!“ spílala jsem tu komusi, kdo mi posílá do cesty gauče, Okeňáky, Vyklízeče, Stěhováky, Podlaháře a prasklé žárovky, „Jako co se rozbije příště? Přiletí meteorit a rozseká nám postel? Budeme renovovat ještě ložnici (budeme!), aby tu zase pobíhala smečka sexuálhandgranátů?“ držela jsem se za hlavu.
Ale bez teplé vody být nemůžeme, i volala jsem opět na všechny strany a byla mi záhy přislíbena návštěva servisáka s tím, že se asi vydělala základová deska, paninko, já tam někoho pošlu, paninko, připravte si takovou desítku, dvanáctku, paninko! Panince už bylo všechno jedno. „To se upíšu k smrti, abych to všechno zaplatila!“ sdělila jsem manželovi, který tu loudil nějaké jídlo. „No jo, a vařila jsi?“ Hm! Že bych si spravila chuť nějakým fešným polonahým Kotelníkem? Tak určitě!
Stvoření, které přišlo, bylo sice mužského pohlaví, bylo relativně mladé, ale na rozdíl od mých předešlých polonahých známostí bylo velice, ale velice naštvané. Tomu pánovi se muselo stát toho rána něco úděsného, protože jsem ještě neviděla člověka s tak špatnou náladou. I výraz měl samonasírací! „Du na kotel,“ zahučel, jeho obrovská brašna mi narazila do boku, smýklo to mnou na skříň - antré měl skutečně ohromující! „No, tak tady to končí! Ten se rozhodně svlíkat nebude,“ usoudila jsem v duchu.
Přesto jsem zkusila navázat na předchozí řemeslně soukromé vztahy a nabídla Kotelníkovi kafe. „Buďte tak laskavá a nechte mě pracovat!“ vyštěkl. No ty bláho! „Ale já jen chtěla být slušná!“ „To je sice hezký, ale překážíte mi tu!“ zaječel stroze. To si snad dělá srandu, já mu překážím ve svým vlastním bytě, co si to dovoluje, ten… Manžel viděl, jak fialovím a jsem vzteky bez sebe, odtáhl mne pryč a zamrkal: „Docela změna, co? Teď tu nelítají svalovci, co ti píšou fixou telefonní čísla na futro! (Ehm!) Ten se ti tu svlíkat nebude!“ chechtal se manžel a pohladil mě po vlasech jako když hladíte smutného pejska.
Ale bude! Kotelník za stálého sakrování, proklínání, brblání, vzývání vládce pekel (Ozzy!!!) a nadávání vyměnil základovou desku. Pak se chtěl přesvědčit, jestli teče teplá, humpolácky zvedl páku kohoutku a stříííík! Byl rázem úplně prochcanej durch, jak se u nás říká. Serval ze sebe mokré firemní triko: „Já jsem fix už zlitej!“ řval. A já si všimla, že má velice zvláštní tetování. Velice! Od pupíku dolů se mu táhla vytetovaná šipka mířící zcela neomylně do jeho rozkroku, přičemž šipku lemovala křivolaká písmena: To Paradise! Tak jasně. Do ráje! S ním! To určitě!
Vyprskla jsem smíchy, to prostě nešlo zastavit! Já se úplně zlomila v pase! Zneuctěný Kotelník posbíral vercajk a vylétl z bytu jako špunt ze šampáňa. A jelikož je na řadě ložnice, bude to velice zajímavé: postel je tak obrovská, že přijedou Vyklízeči, Podlahář také, předpokládám, že i Stěhovák se objeví…
Tak pozor na čiperné mladé řemeslníky, co obluzují dámy ve středním věku! To je cesta do ráje!
A pokud to někomu z vás přijde dlouhé, omlouvám se. Jinak psát neumím! Hezký den!
