Článek
Je to fakt legrace, jakým způsobem za mnou chodí vzpomínky na zážitky s rodiči. Někdy stačí pohled do lednice (fakt!), jindy hláška z filmů, prohlížení fotek nebo pouhý závan známé vůně, kterou používala maminka (a táta zuřivě kašlal a rozháněl před sebou neviditelný odéééér). Tentokrát to byla návštěva sklepa.
„Ježišmarjá,“ prohlížela jsem zděšeně bordel v přeplněné sklepní kóji, která je vystlaná pytli obsahu mně neznámého, neboť po smrti rodičů mi byl takto postupně přivážen obsah jejich bytu - a já se za celých sedm let nebyla schopná dokopat k tomu, abych jejich věci protřídila.
No jo. A teď vypadám jak stará bába, co hromadí odpadky a její mrtvolu pak ohlodají kočky! No nic. Proplížila jsem se vyšlapanou cestičkou, zatáhla břicho v zatáčce ke strašidlu (tedy k vánočnímu stromku) a hodlala sáhnout pro knížku, která byla prvotním cílem mé dobrodružné výpravy. Fakt to chtělo čelovku, brýle na noční vidění, cepín a mačky!
„Nebo šerpu. Nějakýho hezkýho šerpu. Jestli teda existujou hezcí šerpové. Vysokej svalnatej šerpa, co by mě odsud vynesl na zádech,“ brumlala jsem si a natahovala se nahoru, kde mezi máminými kuchařkami chovám památku na tátu v podobě Kriminalistických sborníků (já vím, já vím, pak nemám být označována za ujetýho morbidního magora!), abych měla nějaký pěkný námět na příští článek, ehm.
Prásk! sesunula se celá hromada tlustopisů, já se natáhla jak široká tak dlouhá mezi kolíbku po dceři a plyšového klauna v životní velikosti (prokristapána, my tady tuhle potvoru máme pořád? Pak nemám mít zlý sny! To byl dárek od Ježíška, ale dodnes nechápu, co mi tím chtěl Ježíšek sdělit) - a do nosu mě praštila Angličtina pro jazykové školy s napůl vyrvanými listy.
„No to snad ne. Von si ji nechal? Já myslela, že při nějakým čarodějnickým obřadu vykopal mrtvolu oběšence a kořen mandragory - a pak celou slavnou učebnici spálil o půlnoci na šibeničním vrchu!“ rozchechtala jsem se na plné pecky, až si určitě sousedi říkali: „Co tam ta Petra ZASE dělá, ona je asi fakt zralá na Dobřany…“ S maniakálním výrazem jsem uchopila učebnici, zamkla sklep, vydupala schody a nesla to jako svátost do bytu. To byl tehdy tak strašný malér, letělo mi hlavou…
„Co to máš?“ odvrátil se manžel od dokořán otevřené lednice, kde se ládoval nesmyslnou směsicí sýrů, salámů, okurky, tlačenky a pribiňáčka, což zapíjel kefírem. „Učebnici. A co to máš ty? Tobě bude zle!“ mávla jsem rukou jako správná manželka, co celý den skáče kolem plotny (náááhodou, byla svíčková, můžu já za to, že radši vyžírají lednici! Ať si trhnou!). „A co se budeš učit?“ zasmál se. „Já nic. To je tátova stará učebnice angličtiny.“
Manžel si utřel mastnou hubu a nevěřícně vyhrkl: „Pavel se učil anglicky?“ Ta otázka byla položená tak zděšeným tónem, že jsem se začala smát nanovo. On svého tchána upřímně miloval, ale také ho velice dobře znal, proto ten podiv! „Neučil, to je právě to. Musel, ale neučil. Kdybys to tehdy viděl! On byl jako Sovák v Marečku podejte mi pero! V noci tloukl hlavou do skříně a řval na mámu ze spaní Máj fláuvrs áááár bjůtifůůůl! Tvoje fláuvrs sou hnůj! To na něj zase ječela máma, když se jí ho nepodařilo ukolíbat,“ řehtala jsem se.
Když jsme se k učebnici v salátové úpravě (Le lívr? Huj huj huj… Račte si přinésti příslušný list, který se právě probírá! Bližší informace podá seržant Kulík!) sklonili a začali tím listovat, smáli jsme se oba. Jak se táta postupně nervově hroutil, přibývalo i různých malůvek a geometrických obrazců. Vypadalo to jako sešítek Pepíka Hnátka, který si prohlížel Jirka Luňák. Jen v něm nebyly domečky, stromečky a sluníčka, ale jen ty obrazce. A také nápisy.
Celou knihou se tátovým specifickým rukopisem táhlo: jak se na to, co se na to, kdy se na to, co se na to může; dále lingvisticky pestrá (ba přepestrá) označení ženských reprodukčních orgánů a lidských tělesných výměšků. S angličtinou to nemělo pranic společného, zato otec nevědomky stvořil nová česká slova a obohatil naší slovní zásobu!
„Ježišmarjá!“ smáli jsme se nahlas. „To není učebnice, to je rukověť úchylek pudu pohlavního!“ padali jsme tu smíchy a já začala vzpomínat, jak ta šílenost vlastně začala. A jak skončila. Bylo to už pár let po revoluci, když se jednou táta přivlekl z ranní a vypadal, jako kdyby mu parní válec přejel palce na nohou - a ještě to několikrát vzal tam a zpátky. Tvářil se jako zavilý loupežník, měl ksicht prověšený jako smutný baset a schlíple se vyzouval. Máma už byla doma.
Když měli rodiče oba ranní, končili sice každý jinak, ale tátovi pěší cesta z letiště na sídliště trvala déle, takže se akorát sešli. „Koupila jsem ti sekanou, opečeme ji. K tomu ten domácí křen od mámy,“ trylkovala maminka v zástěře a neustále mi dokola opakovala, abych už prokristapána ztlumila ten kravál! „Nazdar,“ bafl temně otec, který zcela evidentně uvažoval o tom, že se sebere a poběží pěšky až na hranice, odkud frnkne třeba na nějaké zapadlé ostrovy, kde se nechá sežrat kanibalem.
Máma si všimla, že manžel je na pokraji nějakého zvláštního nervového zhroucení, odstoupila od prskající pánve, kde smažila voňavou sekanou, utřela si ruce do utěrky a klekla si před něj. Táta seděl na kuchyňské židli, kouřil, před sebou pivo… „Co se ti stalo?“ pohladila ho máma. „Voni mě vyhoděj!“ zaržál jako kůň před Taxisem. „Prosím tě, ty jsi něco provedl?“ „Co bych asi měl provést! Nic! Jenže víš, jak se teď všechno mění…“
To jsme věděli. Táta dělal na letišti u letky ministerstva vnitra. Leteckého mechanika u vrtulníků. Byl tam celá desetiletí, nastoupil hned po vojně, dodělal si maturitu… No jo, jenže to byl hluboký středověk, kdepak porevoluční moderní doba! A vše se tam začalo reorganizovat. Byly zakoupeny nové vrtulníky, pro mašiny se létalo do USA - a jaksi se předpokládalo, že všichni půjdou s dobou a nezamrznou v osmdesátých letech…
To splnili všichni, až na mého otce, že jo! Táta byl to, čemu se říká stará konzerva. Změny bral a chápal, byly zcela logické. V práci si ho vážili dál, jenže… Když před chlapa ve středních letech postavíte všechno vzhůru nohama a ještě to obrátíte naruby, tak je jasné, že má ze všech těch inovací v hlavě guláš!
„Mění se to, já vím. Ale dyť máš ty svoje vrtulníčky tak vymazlený, chodí se za tebou radit, proč by tě vyhodili?“ „PROTOŽE NEUMIM ANGLICKY. A BUDU MUSET CHODIT DO ŠKOLY!“ zavyl tatínek plačtivě, připálil si další cigáro od právě dokouřeného a vyčítavě se na mámu podíval. Ta se zarazila. Takhle málo chybělo, aby vyprskla smíchy. Zato já… Puberťák, no. „Ha ha ha ha!“ ozvalo se z pokojíčku.
„Vidíš? I to dítě se mi směje!“ štkal otec. „Umíš si mě představit, jak chodím s aktovkou do školy? Na angličtinu? Ježišmarjá. A musím tam. Je to podmínka. Já šel za ředitelem. A říkám mu: Helevole, to nepude vole…“ „Počkej. Ty jsi šel za tím nejhlavnějším. A řekl si mu hele vole?“ koulela očima máma.
„No a co! Dyť jsem ho učil, tak přece mu nebudu vykat! Ale musím to prej aspoň zkusit!“ lomil rukama táta. „Jak se tohle mám naučit! Všechno se jinak čte a jinak píše, dyť já umím jen ajn cvaj draj!“ „To je německy,“ vypadlo z mámy. „NO VIDÍŠ TO!“ zaryčel náš pan študent, složil hlavu do dlaní a fakticky se rozbrečel. Bylo toho prostě moc. Navíc ty tlusté manuály k novým Bellům byly všechny v angličtině, nejel přes to vlak, těžko by to pro něj přeložili, že jo? Fakt to byl průšvih!
„A kde to je? Je to místo práce? Nebo večerní kurz?“ snažila se ho máma uklidnit, protože věděla, že to je malér transkontinentálních rozměrů. Angličtinu! On! Ty bláho, to nedá! On, který nesnáší změny! On do tý hlavy prostě nic nedostane! Však to viděla, když se učil na maturitu! To byli čerstvě svoji a málem to skončilo rozvodem! „V Resslovce. A jo, místo práce. Hele. In-ten-ziv-ní jazykový kurs angličtiny pro začátečníky. Čtyři hodiny denně. Pondělí, středa, čtvrtek, mezi tím normální směny. Co si jako kurník šopa myslej!“ rozčílil se, „To je pro mladý!“
„No. Ale v Resslovce, hele, vždyť tam to máš rád, kolem kostela budeš chodit. Ta ta ta táááá… Pic Pic!“ střílela máma v narážce na jeho nejoblíbenější film (Atentát) a jeho hrdiny. Ani sedm parašutistů tátu nenadchlo. „Fstejte se, nic se fám nezstáne! To budu já! Ale to je taky německy!“ křičel.
„Tati. To dáš. Siroty po ní zůstaly si pamatuješ dodnes!“ provokovala jsem. „Vidíš to!“ ukázal vyčítavě na svou jedinou dceru. „Peťo, mlč.“ No jo, já vím. Ale my jsme byli hláškující rodina, milovali jsme filmy, já za to nemohla, že mě napadaly citace, které sedí jako zadek na hrnec!
Po provzdychaném víkendu, kdy táta nespal, nejedl, kouřil, celé noci jen seděl v křesle, čuměl na televizi a v myšlenkách dlel u jazyka Shakespearova, nastal den Dé. Ráno si sbalil svačinu, co mu máma nachystala, cigára, sešit, propisku. „Radši dvě, to si pamatuju ještě ze školy,“ drmolil, „Obyčejnou tužku, gumu. Pravítko asi ne?“ „Na co pravítko?“ „Na okraje!“ „A obal nechceš? Mám jeden - je na něm Sid Vicious, nálepka, hele,“ nabídla jsem mu nezištně.
Otec mě i se Sidem kulantně odeslal do patřičných míst, navlékl si na rameno popruh od aktovky s termoskou a svačinou (těmto pánským zavazadlům říkal všeobecně buzertaška) a vyrazil na autobus. Když šel k Resslovce, byl plný elánu, jak nám pak vyprávěl. Svižně si vyzpěvoval: „Silvr ej, Silvr bí, smrťák roztočil už osudí, ic a long vej tu typeréry, kov na spánku zastudíííí!“
A pokračoval do kroku: „Antropojd, aut disténc, tííín, bijoskooop, prcentejdž, antimony silvr ej silvr bí ozvěny stenganů doráží, Resslovkou kráčím dolů ke Smíchovskýmu nádražííí!“ - a neměl nejmenšího tucha, co to vlastně zpívá! Hlavně, že mohl pokynout ke kostelu, že jo! S mámou jsme pak zvědavě běžely domů. „Tak jak? Co myslíš, šlo ti to?“ usmívala se maminka, v ruce měla pravou svíčkovou a chtěla mu udělat medailonky. „Tati?“ hledaly jsme ho v pidibytě.
Náš polyglot seděl v kuchyni za stolem, před sebou měl vzorně rozložené pomůcky, cvičebnici otevřenou na první lekci, před sebou nějaké tabulky - a drmolil: „Ej. Je Á. Ej. Bí je B, to je dobrý, Bí B. Blb. Blbec! PROČ! ZA CO! C. C jako dí czitróne. Blbost. C je Sí? To je italsky ne? Do čeho jsem to vlezl. Do čeho já se sem to vlezl. Ej Bej Sej. Nééé! Debil! Plesk plesk!“ „Ahoj tatínku,“ vkradla jsem se do kuchyňky, kde rodič seděl s hlavou v dlaních a pleskal se do čela.
Když se na mě podíval, ani se nerozčílil. Měla jsem totiž vlasy efektně natužené a natupírované do bodlinek sytě růžové barvy a v uchu tři sichrhajsky. Já se dodnes nestačím divit, že mne tehdy nezabil! On ten punkový styl je z pohledu otce dospívající dcery opravdu děsivý. Do té doby, než jí přeskočí v hlavě, je to holčička s culíčkama v růžových šatečkách - a najednou začne chodit v kožené bundě s řetězem kolem krku, v rozervaných punčochách, minisukni a martenskách… Teď mu to bylo jedno.
„Abecedu se učíš? To je první, to hlavní,“ byla jsem důležitá. „No.“ sdělil. A brumlání pokračovalo: „D. Dý. Tak to je německy, ne? Dý katze. Eééh. E. E… Jak je to sakra za sebou! A B C D E. Já už neumim ani česky. Mongolsky. To je mongolština prostě! Volové debilní anglický. E je Í?“ ozvalo se z kuchyně tak nevěřícným tónem, až jsme se na sebe s mámou podívaly a skryly úsměv v dlani.
„Hele, to je jednoduchý.“ snažila se maminka, která sice anglicky neuměla, její srdcovka byla francouzština, ale anglickou abecedu plus číslovky a pár vět se naučila.
„To neni jednoduchý. Hele. Podivej se na to! Kerej blbec todleto vymyslel! E je Í.“ „Ale F je Ef!“ ukázala mu vítězoslavně máma do poznámek. „Vopravdu?“ vytřeštil táta oči tak nadějeplně, až jsme se rozesmály. „No jo, Ef! Fakt Ef!“ blýskl se krásnou výslovností a úplně jsem viděla, jak mu šrotuje v hlavě: „Hele, třeba to bude dobrý, když F je Ef, tak i ty vostatní musí bejt občas i srozumitelný!“ No nebylo tomu tak, že jo! Již další písmenko jej vyvedlo z omylu:
„Dží? Gé je Dží? To si snad ze mě dělaj srandu!“ začal zuřivě ťukat propiskou do stolu. Klep klep klep. „A tohle? E.j.č?“ slabikoval s tak tupým pohledem, že si máma musela do pusy narvat kapesník, aby nevyprskla nahlas, čímž by jistě riskovala brutální vraždu. Nožů bylo kolem něj dost!
„H. Rusáci nemají H. Ale tydlecty jo. Mají H a říkají mu Ejč?“ vstal táta a rázoval po obýváku. Sem tam sem tam. „Hele, tak si odpočiň, dej si pivo,“ snažila se máma. „Tohle musím umět do příští hodiny, řeklo to střevo.“ „Jaký střevo?“ „Učitelka ňáká. Mladá. Kudrnatá. Důležitá. Zvědavá. Vošklivá. Brejlatá.“ „Douchová!“ doplnila jsem.
Co vám budu povídat, nastalo pravé peklo. Dny se slily v týdny, táta hubl, nejedl; celé večery se bytečkem neslo jeho mumlání: „Ajem Pavel ééénd ajem Pavel. Jes. Ajem Pavel. Ajem co? Jo vlastně. Pól. Já jsem Pól. Já bych vám řek, co sem! Začíná to na č! Éh. Máj žena. Máj… Kde to krucinálfagotfixlaudon mám… Co to je? Fajf tu mám napsaný… To je ale něco jinýho! Jo, Vajf. Máj Vajf. Éééé… Vajfs. Vajfs nejm. Kurnikšopaprácedebil! Jana!“ zařval.
„Džejn!“ ozvalo se z obýváku. Rozumějte, máma ho velice milovala. Udělala by pro něj všechno na světě. Ale už jí s blábolícím Anglistou docházela trpělivost! Potřebovala ho nějak dostat do reality, zapojila svůj smysl pro humor, který měla velký, srdečný a černý jako asfalt. Věděla, že si táta sám ze sebe umí udělat srandu, což je nyní všeobecně mezi lidmi totálně ztracená schopnost - jsou hrozně vztahovační. To táta nebyl.
Jenže to by se nesměl učit jazyk, který nenávidí, kterému nerozumí, který mu nejde a který proklínal tak, že muselo všem zesnulým anglicky mluvícím v nebi i pekle zvonit v uších. To bylo strašný, co z něj padalo! Byl jako Liška v Pupendu: „Ajem Láďa. Ajem mekánikr. Golde čechiše hende! Very najs ajs. Very najs fejs.“ Tak to byl přesně on!
Tak mámu napadlo zpříjemnit mu učení jeho oblíbenými filmy. Táta si během let nastřádal obrovskou filmotéku. Vzorně popsané VHSky zabíraly skoro celý byt, seznam ležel na stole na čestném místě. Už když ho tvořil, dalo se tušit, že si s angličtinou příliš netyká, o čemž svědčily rukou psané názvy jako Poklad jenký zefíru, Memfifská kráska, Vlak do Jůmí nebo Meš!
Máma mu podle seznamu vybírala kulisu k učení. Záškodnice jedna! Takže když otec s tiky ve tváři mlel: „Aj vos born in… Ajem. Aj…vaj faj daj taj saj laj kaj čaj vůl vůl bůůůů. Nikdy! Nikdy! Jo. To vim, to byl Havran, ten se mi líbil. Nefrmóór!“, ozval se z televize z kazety neméně blábolící Boba z Léta z Kovbojem: „Kóma hepatitis: játra v bezvědomí! Dorka, já jsem asi dovopravdy blbej!“ „Vypni to!“ zaječel studující.
„Ou jes,“ zaševelila máma, vytáhla kazetu, dělala si svoje - a z kuchyně se stále ozývalo drmolivé blekotání: „Dyť sem to sakra už uměl! Tů long. Jo. It is it to tů long. Ic a long vej tu typeréééry!“ vyzpěvoval šáhlý otec zblázněně. Cvak, hůůůů… převíjela mamka kazetu.
A vzápětí se bytem rozlehlo: „Jazyk mezi zuby a řekněte TH! PRRRDDD… Výborně, pane veliteli! Maj tejlor is rič, maj tejlor is not rič. My talor is…“ „Maj fláuvrs ár bjůtiful!“ řehtala jsem se. „JDĚTE VOBĚ DO…! ZATRACENÝ ŽENSKÝ!“ „No jo, táto, dyť se zblázníš. To takhle nejde dál…“ sedla jsem si k němu.
„Petruško,“ zvedl ke mně ztrhaný pohled. Oči měl úplně podlité krví, vypadal fakt jako Edmond Dantes, když vylezl z If! Navíc Petruško mi nikdy v životě neřekl! Zuřivé črtanice a škrábanice na papírech kolem něj evokovaly spíš to, že si skládá trauermarš, ne poznámky k lesn nambr tů! „Ty máš ve škole tu angličtinu?“ (Jindřiško, vy máte ve škole tu ruštinu…) otázal se zlomeně.
„Nemám. Já mám němčinu. Anglicky jakože se učím sama,“ pípla jsem. No, to jsem se učila sama, to jo! Taky to podle toho dopadlo, jak jsem zde již psala. To byla taky naprosto šílená ostuda! „Hlavně podle písniček. A tak.“ „Aha.“ kývl lingvista v nesnázích, složil hlavu na lokty a díval se tupě před sebe. „Tak písničky, třeba ti to pomůže…“ napadlo mě, zatímco z obýváku se ozýval pan Sovák: „Přece nejsem tak blbej! My bijem o mříž, ducha lvi, a MY JI ROZBIJEME! Prásk prásk. Táto, pojď si už lehnout!“
„Hele, Hustoles, ta holka to s tebou myslí dobře. Nějakou anglickou písničku, vidíš… Máš rád ty táborákový, umíš je foneticky, třeba…“ lovila v paměti máma, která zastavila tátovu Nemesis Marečka a přiběhla za námi, „Nebo nějaký ty Petiný kapely. Ty pankáči přece řvou anglicky jak vožralý čerti!“ popsala máma zcela adekvátně moje dokola točené trhače uší. „No mami,“ vyděsila jsem se při představě, jak tátovi překládám všechny ty faking bič a šity a podobné, že jo! Ačkoliv, německé nadávky miloval. Ale na angličtině nemiloval nic.
Byl na tom tak strašně, že měl noční můry, řval ze snů „Maj fláuvrs ár bjůtiful! Ajem! Ajem! Nou! Ou maj gád! Džejn!“ Máma už sháněla číslo na jeho šéfa, protože reálně hrozilo, že to s tátou šlehne. Do jazykovky chodil s takovou nechutí, že úplně zamrzl. Plížil se na autobus loudavou chůzí, třásl se jako drahej pes, bylo úplně vidět, že by se nejradši hodil marod, ale to mu prostě nedovolila ta jeho (občas) pitomá čest.
„Když se do něčeho dám, tak neuteču jako malej kluk,“ říkaval táta často. No jo, ale co mu to bylo platné. Rozumějte, on nebyl blbý. Byl to chytrý člověk. Ale když jste takhle zasekaní a máte k něčemu tak strašný odpor, tak je logické, že to do té hlavy prostě a jednoduše nijak nedostanete. Nijak. Žádný Norimberský trychtýř, nic takového pro mého otce neexistovalo. „Lobotomie… Ajem sik. Tů tů tů sik. Šajze hundešvajn!“ sípal německoanglicky, když měl za sebou lesn nambr trí, při které už nevěděl, jak se jmenuje!
Byl zbědovaný, sešlý, zblblý a zmagořený. S mámou se loučil slovy: „Tak se měj hezky, dědečku!“ - a místo do tramvaje lez na ulici do popelnice (to není z mé hlavy, ale zaboha si nevzpomenu, kdo to napsal a v čem to bylo!). V hodinách si pletl Fenkjů a Fakjů, což si na sebe vztáhlo ono střevo, mladá agilní kantorka, která na něj žalovala! Pak už to vygradovalo tak, že jsme se o něj regulérně bály.
„Hele, já tam zajedu za tím vedením, já je znám. Jeden se nám tu tenkrát ožral a poblil,“ vykládala mi máma nepřítomně, zatímco se oblékala a hodlala jet na ředitelství, kde chtěla apelovat tak dlouho, dokud by svého muže nevystrnadila ze spárů jazyka anglického, taková to byla manželka! Ale jejího zásahu nebylo třeba. Jednou tátu přivezl jeho kolega autem domů. Chodil na ten kurz také, byl asi milion lekcí napřed, takže si spíš chtěl odfrknout při placeném chrápání ve školní lavici.
„Sebral jsem ho u kostela. Nadával tam mezi lidma, tak jsem ho radši přivezl,“ řehtal se strejda. Máma tátovi zvedala víčka očí jako nějaký koroner při ohledání, protože byl fakt mimo, jen se přiblble usmíval. „Není opilej,“ natáhla vzduch, „Co se stalo, prosím tě?“ „Vybouchl. Prostě mu bouchly saze. Poslal tu holku do někam, protože mu řekla: Vážený pane, vy se neučíte, vy na to kašlete, a já na vás napíšu hodnocení!“ napodobil kolega pištivou fistuli nějaké mladé chytré kantorky, která to asi nemyslela zle, ale evidentně jí zcela chyběla empatie.
No a bylo to. Hodnocení? A táta viděl rudě. Sebral se, odešel hrdě středem s tím, že už ho tam nikdy nikdo neuvidí. „Dokonce i pozdravil. Sice auf fídrséhen, ale to nevadí! A pak jsem ho potkal u chrámu,“ líčil tátovo nervové zhroucení strejda pilot. Když se totiž vyloučený student loudal tou svou Resslovkou ke Smíchovskému nádraží, neprozpěvoval si oblíbeného Vyčítala a silvr ej silvr bí, ale zastavil se před kostelem.
„Já jsem chudák, ale vy jste byli větší chudáci,“ oslovil sedm parašutistů, které tušil v kryptě. „Fakt! Vy jste se museli taky učit anglicky! A dokonce NAUČIT!“ nasadil tomu korunu otec. Nyní byli jeho dosavadní hrdinové povýšeni na nejvíc největší hrdiny na světě! Prosím vás, neberte to jako nějakou urážku hrdinství českých parašutistů, ještě to tak (on se stejně někdo najde), ale jako holé konstatování faktu!
„Tak jsem ho radši přivezl. Lidi už se na něj dívali divně, mluvil tam do zdi!“ pochechtával se kolega. „A nahoře to vyřídím. Tohle nejde. Dáme mu do opatrování starý mašiny, ty jeho. Bude dobrej,“ poplácal strejda pilot tátu po plecích, jako kdyby to byl schvácený dostihák se zlomenou nohou (on i tak vypadal), odešel a tatínek se sesunul do křesla. „Pivo? Táto? Pavle?“ mávala mu před očima máma. A tátovi docházelo, že už do té mučírny nemusí! Kdybyste viděli ten jeho blažený výraz!
Vypil lahváče na ex, doslova to zasyčelo, načež prohlásil jen jednu jedinou větu, kterou anglickou kapitolu své existence nadobro uzavřel. S precizní výslovností (on to v tý hlavně prostě někde měl, jen si to on sám nepustil ven!) zadeklamoval: „This beer is the best in my life!“ A krknul si tak, že se otřásly talíře, čímž za touto temnou kapitolou udělal definitivní tečku!
„Ještě sis měl prdnout,“ řehtala se máma. „Jako v tom vtipu. To jsi jim tam měl předvést! Jak jsou dva pánové na WC a čůrají do mušle. A jednomu se chce prdnout. Tak si prdne, jenže to neodhadne. A podělá se. Taková vostuda, říká si chudák zasviněnej pán, je mu tak stydno, že se z toho rozbrečí. A jak vzlyká a tečou mu slzy po tvářích, tak mu z nosu vyletí nudle a připlácne se mu na ret. Pánovi se udělá zle a a poblije se takovým stylem, že nahodí i stěnu nad mušlí. A ten druhej chlap, co čůral vedle něj, tohle všechno pozoruje, načež se ho zeptá: A NEUMÍŠ NĚCO I UŠIMA?“
Tak pozor na angličtinu pro začátečníky, buzertašky, agilní střeva a pivo! Hev a najs ívning evryvan!
A omluvte délku, já jinak psát neumím!
