Článek
O sousedech mých rodičů jsem se zde už několikrát zmínila. Jak se s nimi seznámili, jak si pomáhali, jak se nesnášeli… Malé pražské sídliště tehdy tvořilo jakýsi mikrokosmos všemožných i nemožných existencí. Všichni jsme se tam znali. Hned vedle je věznice, letiště a vojenské gymnázium, takže většinu obyvatel osmi paneláků a závist budících řadovek (tam bydleli VIP!) tvořili bachaři, policajti a vojáci. A jejich rodiny. Já si na dětství nemůžu stěžovat, ač jsem rodilá Chodka a do svého milovaného kraje jsem se jaksi oklikou zpátky přivdala.
Řešení - přes týden v Praze, víkendy a prázdniny u babiček na Chodsku - mi plně vyhovovalo, protože u prarodičů byla (a je) krásná příroda, v hlavním městě byli pro změnu kamarádi a škola… Mně to možná vyhovovalo, to je pravda, ale našim zas tak moc ne, protože v oblasti tajuplného a čarokrásného Českého lesa se vyskytovala neméně tajuplná a čarokrásná tátova tchyně! Takže naše cesty Škodou Rapid do Baarova kraje se změnily ve veselé příhody rozměrů antické tragédie! No jo.
O babičce jsem už zde psala, psala jsem i o našich pražských sousedech - o zpěváku Nekonečném, který svými „výtrysky rrrrrozkoše“ terorizoval mého staromilského otce; o máminých ožralých kolegyních z práce či o romském panu Kotlárovi, který donutil tátu tančit čardáš. Ale zcela a naprosto jsem zapomněla na Divou Báru. Asi si kvůli ní můj mozek vymyslel nějaký obranný mechanismus:
„Ona si chce na tu bábu vzpomenout! Né! Zasedněte a okamžitě jí přemažte paměť!“ volali zoufale pomyslní pidimužíci, co obsluhují můj mozek. Zasedli ke svým velínům a mlácením tyčí do unavených závitů mého chorého orgánu, ve kterém by zcela správně mělo sídlit myšlení, zasunuli šedivou obrýlenou a hřmotnou Barboru do nějaké Nicoty! Do Obráceného světa! No jo, Demogorgon! To je přesně ona. Spíš Mozkožrout. Nebo Arnold J. Rimmer. Nebo lidi požírající Hannibal Lecter. Nebo Vrba Mlátička. Nebo Herr Flick!
Když si představíte tyto postavy poskládané do jedné osobnosti, vyjde nám naše sousedka Barbora. Toto stvoření kupodivu neobývalo prokletý byt „nadnáma“, kde přímo nad námi bydleli samí blbci, cvoci a pošahanci, kteří přiváděli k šílenství mého tátu (vytopení - 6 x , dupání a řev - neustále, policejní návštěvy -7 x, poblité okno - 2 x, poblitá máma, která kouřila z okna a schytala to přímo na hlavu - 1 ×, prosba o zapůjčení čehokoliv včetně peněz - pořád!), ale byt naproti nám na chodbičce třetího patra panelákového domu.
Vysoká kostnatá bytost s dlouhými šedivými vlasy se nastěhovala s uštěkaným psíkem a v rámci navázání družby s novými sousedy se přišla představit. A na to jsme nebyli zvyklí. Nebyli jsme tehdy pár let po revoluci ani zvyklí na tzv. Lesany (bez urážky), kterých je nyní všude víc než dost, takže jejich vizáž a nekonformní chování stěží někoho pohorší. Ne tak moje rodiče. Ti nebyli nafoukaní, chovali se slušně (někdy tedy), mravně (ehm) a snažili se na nic si nehrát - to byla hlavní deviza mojí výchovy.
„Jsi kdo jsi. Nikdy si nehraj na někoho jinýho, akorát se ti pak budou všichni smát!“ hřímal na mě jednou táta v záchvatu výchovného školení, které jsem musela absolvovat, znuděně u toho zívala a upravovala si natupírované číro. Pravděpodobně právě tento punkový účes byl hlavním důvodem tátova kázání - předtím při uzření nevšední vizáže své jediné dcery upadl nejdříve na zem, pak do křesla - a nakonec do mdlob. Musel mu být podán rum rovnou z lahve do úst, čehož se s obětavostí až vehementní chopila maminka, aby si pak také cvakla!
Ale měl pravdu, tatínek! Není nic směšnějšího než člověk, který se přetvařuje a povyšuje… Ve finále si utrhne takovou ostudu, že by možná bylo lepší říct lidem: „Lidičky, já se vám vomlouvám, ale já jsem úplně blbej. Čirej blbec. Ale i tak bych se s váma chtěl bavit, šlo by?“ A šlo by! Ne si hrát na ředitele zeměkoule a s úžasem sledovat, jak se vám všichni smějou do ksichtu, jak se tak říká! Ale zprvu jsme se Barunce nesmáli, ač její lesanské rozevláté chování nám dalo malou nápovědu: „Tak bacha. S touhle ženskou jde k čertu i naše nenafoukané, slušné a mravné chování!“
Vrozený takt mámě nedovolil, aby zalapala po dechu a řekla: „Ježiši, ty vypadáš jako čarodějnice z Mrazíka!“ - a tátovi, aby vytřeštil oči, pokřižoval se a zamumlal: „Čeho žádáš, du-du-du-duchu zlý a hnusný? Do záhrobí rač se navrátit, sic vykropím tě vodou svěcenou, satanáši šedivá!“ Já jsem byla puberťačka, takže jsem se při spatření ženštiny na prahu našeho bytu začala nepříčetně smát.
Bytost se představila jako Takže Barbora: „Takže. Já jsem Barbora. Tě péro, chceš antiprdle?“ zachrastila mi před očima krabičkou malých bílých bonbónku - antiperle, pamatujete? „Neee…“ řehtala jsem se, zatímco naši zírali na Takže Barboru jako spadlí z višně. Nová sousedka každou větu začínala slovem Takže. Byla vysoká, kostnatá, ale zároveň mohutná.
Měla silné bílozelené brýle, bílozelený obličej, bílozenou volnou halenu, bílozelené volné kalhoty, bílozelené kristusky, bílozelené bosé nohy (fuj) s bílozelenými nehty; na bílozelených rtech mezi bílozelenými zuby jí seděl křivý úsměv, bílozelenýma očima přejížděla moje rodiče, kteří s úžasem zírali na bílozeného psíčka:
„Takže. To je Cagliostro. Alessando Cagliostro,“ představila malou čivavu (nebo co to bylo). „Takže. Haf!“ štěknul Alessandro, který se své paničce neuvěřitelně podobal. „Takže. Já pracuji na univerzitě. Takže moji studenti mi říkají Báro. Takže ahoj!“ prohrábla si dlouhé šedivé vlasy a napřáhla k tátovi bílozelenou ruku. Do vlasů si hrabala neustále - a když se na někoho dlouho díváte, tak ho nevědomky začnete napodobovat.
Táta si hrábl do vlasů a podal jí dlaň: „Takže. Já jsem Pavel, tohle je Jana,“ odfoukl a pořád si novou sousedku šokovaně prohlížel. Jak byla stará? Já nevím. Byla celá taková „rozpitá“, že se věk dal těžko odhadovat. Asi 50? Máma si hrábla do vlasů a pokynula hlavou: „Takže. Ahoj!“ „Chachacha!“ smála jsem se v předklonu jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. Otec si prohrábl vlasy, Bára také, máma také, až to vypadalo, že mají všichni dohromady vši!
Bára si chytila bílozelený škapulíř, který jí visel mezi prsy (no, prsy - víte, čemu se říká „lajdáky“, že jo?) a stiskla podivný talisman: „Takže. To je proti zlým duchům. Taková vodička od jedné paní, co chodí K NÁM na univerzitu. Takže. Já se jen zeptám - jste normální?“ rozesmála se kňučivě a povytáhla pysk jako kůň, který se natahuje po mrkvi. Máma jen čučela. Měla hubu dokořán jako Kelišová v Itálii a nezmohla se na slovo.
V tátovi už ale bublal smích. To jsem poznala zcela bezpečně - měl svůj typický výraz „zadržování“ - takto vypadal hlavně u babičky, kde se nesmělo smát ani mluvit - takže vždy v sobě vše dusil. Vztek, řev, frustraci… Nyní to byl smích. Sedělo mu to v žaludku, bylo jasně vidět, že za chvíli vyprskne Barboře přímo do rozzářeného obličeje obsah své ústní dutiny! Navíc když pořád mlela: „Takže. Já jsem z Karlových Varů, ale víte, tak mě to táhlo do Prahy, až jsem táhla. Hahahaha! Takže nyní působím na univerzitě. Na humanitární. Na humanitní. Humanitním oboru!“ vycenila zuby a usoudila, že jsme její přežblept nezaregistrovali.
Ale zaregistrovali! Ono „hraní si na někoho“ bylo v případě sousedky Báry skutečně na pováženou, protože celý rok, ve kterém nás oblažovala svou přítomností v sousedním bytě, tvrdila, že jest profesorkou na univerzitě (nikdy neřekla jaké - jako kdyby šlo o státní tajemství). Až tátův vytlemený kamarád, který si s Barčou také užil svoje - chtěla ho vyléčit z alkoholismu pomocí nějakých vykuřovadel - ji potkal někde na periferii v zapadlém železářství, jak prodává v bílozeleném plášti šroubky a matičky!
No jo. Pak někomu věřte, že jo? Není nad to udělat ze sebe pořádného blbce! Naše „kunsthistorička“ vyprávěla dál: „Takže,“ hrábla si do vlasů, načež ji táta bezděky napodobil, „Budu tady s vámi bydlet. Doufám, že spolu budeme vycházet. Že budete kapacitně stačit mé emoční inteligenci. Takže. Není nic horšího. Nic horšího. Než nízký intelekt u lidí. Takže. Trávit čas s podřadnými lidmi je pod mou úroveň.“ odkopala se Bára hned v první hodině svého pobytu v panelákovém dva plus káká, který byl totožný s naším bytem, jen zrcadlově obrácený.
Táta už nemohl zadusit smích. Nemohl. Hýkal jako osel, tváře se mu nafukovaly, rudl… „Takže,“ prohrábla si máma šokovaně vlasy, „To jsem ráda, že jsem tě poznala. Snad ti kapacitně stačím. Kdybys chtěla, mohu ti zapůjčiti spisy francouzských klasiků. Nazdar!“ zasalutovala můře na prahu moje maminka, popadal otce za flígr a zabouchla Báře dveře před nosem. To bylo strašný!
Pokud jste měli ve své blízkosti osobu, která je strašně hloupá - a přitom ze sebe dělá nesmírně chytrou, dovedete si představit, jak je to vyčerpávající! Bílozelená Bára se stala během pár dní postrachem celého sídliště. Pasovala se do role nadřazené bytosti, která oplývá největší inteligencí na světě. Která ví o všem. Která plně pochopila vesmír. Která mluví s astrálními bytostmi. Která umí čarovat. Která vidí auru i karmu. Která komunikuje s anděly. Která má deset doktorátů, ale nikomu to z vrozené skromnosti (ehm!) nesděluje!
To byl fičák, to si neumíte představit. Padaly z ní takové blbosti, že lidé jen nevěřícně kroutili hlavou. Každému na potkání udílela nevyžádané rady ze všech oblastí lidského života. „Takže. Vidím, že tvé libido pokleslo. Vidím ten soumrak tvé potence. Cítíš ty vlny? Tu negativní energii? Odkdy trvá tvoje neschopnost dosáhnout vyvrcholení?“ zastavila strejdu Karla, který se vracel podmračeně z nákupu, chtěl se doma svléct do trenek, prásknout sebou na proleželý gauč, pustit si televizi a otevřít pivo!
„Cože?“ upřel Karel zakalený zrak na podivuhodnou lesní pannu, která pokračovala: „Takže. Měla bych pro tebe, panáčku, řešení. Mám vodičku na zvýšení libida. Sex bude nadpozemský! Vyvrcholení bude božské!“ štěbetala. „Já ti dám vyvrcholení! Ty krávo šedivá!“ zařval rozpumpovaný „panáček“. Když pak přiběhl k nám (můj táta sloužil pro všechny tyto strejdy jako vrba, měli ho moc rádi) a otec do něj lil první pomoc v podobě domácí slivovice, Karel tomu všemu pořád nemohl uvěřit:
„Chápeš to? Jaký libido? Už tě na ulici zastavila cizí blbá ženská a vykládala ti, že nedosáhneš vyvrcholení?“ vrtěl hlavou. „Jak to uhodla, co?“ uchichtla se záškodnicky máma z kuchyně. Karel radši mávl rukou a rozčiloval se: „Bára ty vole. Bára. Divá Bára. Blbá Bára!“ notovali si s otcem. „Naše Bára, ve dne šije, v noci párá!“ přidala jsem se. Nesnášela jsem ji úplně stejně - dovolila si mi domlouvat kvůli punkovému ohozu. Prý nejsem dost líbezná, tudíž mě nikdo nebude chtít, zůstanu sama, umřu sama a mou mrtvolu ohlodají kočky!
Vidíte - a to jsem měla to krásné jméno Barborka tak ráda! Dokonce jsem uvažovala, že jím pojmenuji svou zatím imaginární dceru! „Líbezná! Divnobára blbá šedivá!“ mumlala jsem si. Ono to bylo skutečně na pováženou, protože dělala i rozbroje mezi rodinami. Tátovi nakecala, že viděla mámu s nějakým chlapem: „Takže,“ hrábla si do vlasů, „Nechtíc ti říkám to,“ mluvila rádoby učeně a smutně pomrkávala:
„Jdouc ze samoobsluhy, kde koupila jsem pár lanýžů a křepelích vejcí, křepelčích tedy, éééh,“ lovila v éteru nejdražší potraviny světa, které se samozřejmě vyskytovaly i v sídlištní večerce, „Takže. I zahlédla jsem tu náhle tvou choť. S osvobozeným úsměvem zavěšena byla.“ „Co?“ vytřeštil oči táta s podobně přiblblým výrazem, jako tehdy Karel, když ho zastavila stran erektivní dysfunkce! Hráb Hráb Hráb do vlasů. Mlasknutí. Povzdech. A nadechla se k dalšímu práskání:
„Takže. Držela se ráměte cizího muže!“ „Ráměte,“ pokývl otec, „No jo. Zlatíčko šedivý, víš. To je můj táta. Přijel na návštěvu. Takže. PAKUJ SE VOCAĎ!“ zařval táta. To bylo šílený! Už to fakt nešlo. Potrhlá Bára se oprávněně stala strašákem komunity malého pražského sídliště a vysloužila si tolik hanlivých přezdívek a opisů ženského pohlavního ústrojí, že by se při jejich zapisování začervenal i Robert Rosenberg!
Pak ji jednou máma našla zhroucenou na rohožce před jejím bytem. Maminka byla dobrosrdečná, empatická a inteligentní, nikdy by nenechala zhrouceného potřebného na rohožce před jeho bytem, nicméně… Po sérii všech těch keců a průšvihů a blbostí a nebetyčných volovin, co nám tahleta Divá Bára namluvila a nasekala a nadělala, ji hodlala překročit jako něco nevábného - a jít domů. „Bůůů!“ bulela Divnobára a vytáhla ze šosů bílozelený kapesník.
Utřela si bílozelenou nudli, bílozelené slzy a upřela na nejistě přešlapující mámu vyčítavý pohled. Bílozelený. Čekala. A maminka nevydržela - co když se jí něco stalo? „Já myslela, že ji někdo znásilnil. Ačkoliv…“ vyprávěla nám rozklepaně poté, co se odehrál nesmírný skandál, který mohl skončit i vězením nebo nemocnicí! „Já si i říkala, že se třeba změnila. Takže. Budeme kamarádky, to jsem si říkala. A chvíli jo!“ lámala do sebe už taky bílozelená máma jednoho panáka za druhým.
Ostuda intergalaktických rozměrů začala tím, že máma Báru zvedla z rohožky, omyla jí v jejím bytě obličej a posadila ji do křesla. „Má tam všude nějaký léčivý bylinky a vykuřovadla. Spí na zemi na matraci, všude to smrdí, válejí se tam flašky od vodky.“ vrtěla hlavou máma, když přišla od své nové přítelkyně. Bára jí poděkovala, ale nesvěřila se. „Takže. Je to tak strašné, že ti to ani nemohu říct,“ řekla Divá Bára a nenápadně posunula nohou osamocenou flašku, která se žalostně válela na zemi uprostřed pokoje.
„Kutulululůůůů… Třísk! Chlemt chlemt chlemt…“ ozvaly se zvuky rozbitého skla a hltavě tekoucího alkoholu. „Aha. A řekneš mi to někdy? Přece takovej šok a pláč, to není samo sebou?“ byla máma zvědavá. Ostatně jako každá osoba ženského pohlaví! „Takže. Nevím. Musím o tom rozjímat. A poradit se s astrálem,“ „No jo, tak se poraď s astrálem. Tak ahoj!“ vyfičela máma ze smrdutého bytečku, aby nám pak doma vyprávěla, jak útulný má „paní profesorka“ pelíšek.
„Mně jí je líto. Je to chudák. Nikoho nemá, plácá ty svoje nesmysly, chlastá!“ „Líto!“ zařval táta, „Na lítost už dojelo takovejch lidí! Dej si bacha! Zlatý tvoje ožralý kolegyně! Proti tomuhle nablblýmu astrálnímu Takže!“ bafl otec. „Crrrr!“ zazvonil zvonek. „No vidíš to! A máš ji tady! Šaška počmáranýho! To jsem zvědavej, co ti poví!“ vyšiloval otec a šel otevřít. A vážně, na prahu stála Bára! Divá jako vždy, rozcuchaná, ale odhodlaná. „Takže. Rozhodla jsem se, že vám vyjevím své tajemství. Pojďte se mnou. Je to tam zas! Už zase mluví!“ pobídla rodiče.
Ti usoudili, že má sousedka buď delirium nebo schizofrenii. „S kým mluví?“ šeptl tatínek, když je vedla na WC. „Se záchodovejma trpaslíkama. Ne, záchodovýma andělíčkama.“ zubil se. Bára však byla smrtelně vážná - a já podotýkám, že k tomu měla důvod! Tři dospělí se natěsnali do miniaturní papundeklové záchodové místnůstky, já vykukovala za rohem - a naši přemýšleli, co se bude dít. Zhasla, dala si prst na ústa, rozevřela malá dvířka nad mísou, která vedla do stoupaček a uzávěru vody - a zmlkla.
„Poslouchejte!“ šeptla. Máma a táta nevěděli, jestli sní či bdí. Z poklidu televizního večera a proválené soboty se ocitli na záchodě nenáviděné sousedky a poslouchali hlasy z vyšších sfér! „Na tohle já nemám nervy. Jdu!“ rozčílil se táta. A nechal nás tam. „Takže. Neměl odcházet. Bude málo svědků!“ hlesla Divá Bára divě a prohrábla si vlasy. „Svědků? Na co?“ zeptala jsem se. „Takže. Na policii, sociálku, nevím na koho ještě. Odhalila jsem totiž, že můj soused v bytě nad mou hlavou zneužívá své dítě. A to pohlavně!“ vystrčila do tmy ukazovák výstražně.
„Co to meleš?“ vykřikla máma. „Švarc? Adélku? A dost. Já mám jen jedny nervy!“ rozkřičela se máma. Co to ta baba plácá za nesmysly! Švarc byl docela známý sportovec, vzpěrač; sympaťák s mohutnou hrudí a malým knírkem hrdě vodil pětiletou Adélku do školky a doma na něj čekala těhotná manželka Viola! „Takže! Nevěř si, nevěř. Jen poslouchej!“ snažila se mámu zadržet nositelka deseti červených diplomů, když v tom se to ozvalo. A ruku na srdce - co byste dělali vy, kdybyste ze sousedního bytu, v němž bydlí muž s malou dcerkou, slyšeli toto:
„Áááách. Hééék. To je vono! Hééék. Adélko! Ještě tam! Udělej tatínkovi dobře! Uáááá! Ano! Tam. A ještě zpátky! Adélko!“ No? Asi byste okamžitě lanařili všechny muže zákona v okolí! „Ježišikriste!“ vyjekla máma. „To si děláš…“ „Takže! A to je už druhý den vždy v těchto večerních hodinách! Trusní je, že VONA je doma!“ narážela na těhotnou Violu. „Trusní. Je to tristní, to máš pravdu. To přece není možný!“ udělalo se mámě špatně. Fakt se jí zvedl kufr. Ono není divu. Opravdu to vypadalo… Maminka úplně zezelenala. Co teď?
Divá Bára si však chtěla vylepšit reputaci. Nyní všem ukáže! Všem posměváčkům vytře zrak! Odhalí prznitele v přímém přenosu. Klanět se jí budou! Házet před ní na chodník okvětní plátky růží! To je málo! Paví zobáčky! Strnadí srdce! Nohy jí budou líbat! Sídlišti bude vévodit její zlatá socha v nadživotní velikosti! Zástupy mužů budou klečet a prosit, aby ji mohli mít! Jen jednou jedinkrát se s tou bohyní pomilovat - a pak zemřít!
„Rozumíš, už jsi někdy slyšel něčí myšlenky? Tak přesně tohle jsem slyšela!“ řehtala se zrudlá máma po třetím panáku. V naší kuchyni seděl pan Švarc, Adélka si hrála s mýma starýma bárbínkama, Viola nahoře uklízela zdemolovaný byt a vzpěrač opile mumlal: „Takle. Pavle. Takle majinko chybělo,“ ukazoval mezi prsty asi centimetr a švidral na svou ruku, jako kdyby ji nikdy neviděl, „Abych tu Takže rozsekal na kousky. Na takovýdle…“ vzal si na pomoc druhou tlapu a obdivně na ni civěl, „Krrrk… Kousky.“
„No jo. No. Ale hele. Se nemůžeš divit. Chachacha!“ plácal se táta do kolen a svého nového kamaráda div nehladil po koleni! A zase vzpomínali na celé to čoro moro, které nastalo, když Bára usoudila, že bude konat. Sama! Bez policie! Pěkně si toho zvrhlíka podá! A konala. V závěsu s mou matkou, která věřila a nevěřila, ale musela být taky u všeho, vyběhla o patro výš a pěstí zabouchala na dveře vzpěračova bytu. „Takže!“ hrábla si do vlasů, „Okamžitě otevři! Ty úchyláku. Tedy. Úchylný… pane! Prase! Tedy: éééh, zvíře! Kvičící zvíře!“ ječela. Bum Bum Bum. Prásk Prásk Prásk!
„Co se děje?“ vystrčila hlavu Viola a utírala si ruce do zástěry, kterou měla přehozenou přes vzduté bříško: „Takže!“ zahromovala vítězoslavně bohyně lesů, vod, strání a pomsty: „Všechno víme! A vy to kryjete! Vy. Vy jedna…“ nemohla posbírat myšlenky. „Co se stalo? Hoří snad?“ nechápala Viola. Plác! odstrčila Divá Bára drobnou ženušku jedním máchnutím své tlapy, naběhla do bytu, rozpráskla dveře od obýváku a zařvala: „Mám tě! Przniteli, zvrhlíku!“ zaječela. A vzápětí se zarazila. Zatuhla! Při spatření děsivé scenérie, tak šílené a šokující, se jí tělo proměnilo v kámen!
Pan Švarc ležel na zemi na břiše. Byl polonahý, měl doširoka roztažené ruce a hekal blahem. A… Malá Adélka mu v rámci oblíbené masáže CHODILA PO ZÁDECH, která si někde při tréninku namohl. No! Známe to. Vzpěrač byl rozbolavělý, tak mu dcerka běhala po kostře a dupala malýma patičkama do svalstva! Maně jsem si vzpomněla, že i mě takto „zneužíval“ táta, když jsem byla malá! Pěkně to pod mýma nohama křupalo! A táta taky hekal!
Švarc ale dohekal. Okamžitě mu to celé došlo. Následoval cirkus, který si dovede jedinec obdařený obrazotvorností velice dobře představit! Z bytu letěla hlavou napřed Divá Bára, za ní židle, za ní máma, za mámou váza, za vázou sklenice, za sklenicí kytka, za kytkou kakofonie nadávek… Byla to variace na pohádku o řepě! Už tam chyběl jen dědek s bábou a myška!
Nakonec všichni skončili u nás doma. Táta naléval a bědoval, že si pro ty flašky bude muset začít jezdit přímo do palírny: „Eště pár takovejdle průšvihů a budu vozit cisternu!“ hulákal, zatímco vzpěrač dumal: „Jak to ta baba ví? To je v paneláku fakt všechno slyšet?“ „Je!“ pokývl otec, „To jááá kdybych ti měl vyprávět, co jsem tady už zažil. Proti tomu je nějaký šedivý pometlo sunar. Sunar!“ blekotal. Máma se mezitím odebrala navštívit Báru, která si lízala rány.
Ona vlastně za nic nemohla. Jen to všechno popadla za blbý konec! Přesně tohle si máma říkala. Byt byl pootevřený, i vešla dovnitř - a zastihla sousedku, jak sedí v křesle a zírá do zdi. „Hele, to se vše vysvětlí. Vždyť si to nemyslela zle. Švarc se ti chce omluvit. Pojď k nám,“ říkala jí maminka. „Trhni si nohou, náno jedna navoněná!“ odsekla jí Divá Bára. A pak se přímo před máminýma očima odmaskovala. Naprosto a totálně se odkopala.
Z univerzitní profesorky a kandidátky věd, která hovoří s universem a čte Vergilia v originále (byla skladníkem ve šroubárně, fakt byla!), se stala hrubá, zlá a ordinérní ženská, hloupá a záštiplná bába, kterou vždy byla. Pod tím vším zasmrádlým pozlátkem byla jen a pouze závistivá stará panna. Bára spustila takovou lavinu sprostých, velesprostých i nejvíc velesprostých slov, na jaká si jen vzpomenete - a některá, o kterých jste v životě neslyšeli. Máma si z toho vybrala ten základ. A došlo jí, o co Barunce celou dobu šlo. Jak strašně hnusná byla!
Ze vztekem zrůzněné ženštiny totiž vypadlo: „Eště jednou sem chtěla bejt ta, co rozhoduje! Takle bych toho hajzlíka měla v hrsti! A ten harant zatracená mi to takle zkazí! Ta jedna malá…! A von? Nafoukanej! Věřim, že to stejně dělá. Adélko sééém, Adélko tááám! No! Tak by ji jednou mohl tatíček zasvětit. A já bych ho chytla. Sakra práce! Se na to můžu… A di už někam. Co čumíš? Plazit byste se měli, vy zatracený… Takovejch už sem udala! Život jim zničila! Já byla někdo! A teď? Padej!“
A dost. Máma se cynicky pousmála a opustila perníkovou chaloupku, kde žila skutečná čarodějnice. Kdepak pohádky! Ta baba si PŘÁLA, ABY TO BYLA PRAVDA! Až za hodně dlouhou dobu jsme se dozvěděli, že tato paní před revolucí vedla nějaký dětský domov, kde jaksi… Raději nic. Bylo to tehdy i v novinách a dostala pár let natvrdo za týrání svěřených osob. Tak už jsme věděli, kde začala mluvit s astrálem a naučila se vařit lektvar na pánské problémy s potencí. V nápravně výchovném zařízení! No jo.
Ponaučení? Nemám. Jen jsem chtěla popsat, co všechno se může stát. A jací lidé mohou být, když jim sundáme masku, kterou si dobrovolně nasadili. A koukám, že je to zase dlouhý jak Lovosice, čímž se omlouvám! Já to fakt jinak neumím! A omlouvám se i všem Barunkám - nádherné jméno za svou nositelku nemůže!
Tak pozor na masáže zad, Divé Báry a nedostatek pohotovostních flašek! Pěkný večer!
