Článek
Předem bych chtěla říct, že se nikomu nechci vysmívat či něco shazovat. Věříte v existenci záhrobního světa? V mimozemšťany? Ve zjevení, duchy, zázraky? Razím tezi, že každému, co jeho jest a okolí do toho vůbec nic není. Sama mám máslo na hlavě, můj život se točí kolem hledání záhad a všemožných prapodivných úkazů, o kterých bych mohla něco sesmolit. Navíc vím, že není radno si s něčím takovým jen tak zahrávat. Kdo ví, ten mě pochopí, kdo neví, ten se útrpně pousměje: „Zase jeden blázen!“ No jo, ale kdyby byli všichni lidé stejní, společnost by se za pár hodin úplně zhroutila!
Já osobně jsem otevřená všemu, ale nesmí to být „moc“. Třeba taková plochozemě. To jsem tuhle narazila na diskusi fanatických zastánců toho, že země je placatá a nestačila valit oči. To vám byly argumenty! A vidíte, možná se najde někdo, kdo je o existenci placky přesvědčen! Sto lidí, sto chutí, sto názorů. Nikomu nic neberu. Moje máma také nikomu nic nebrala. Myslela si své, ač ji záhady přitahovaly, ale spíše to byly tajemné události. Něco, co se nedá vysvětlit. Milovala hřbitovy (to mám po ní) - vždy jsme šly spolu na náš vesnický hřbitůvek a prohlížely si hrobky (to mám opět po ní), zatímco táta seděl před bránou v autě, zuřivě kouřil a gestikuloval, ať už propánaboha jdeme!
Otec byl zarytý ateista, věřil jen ve zdravý rozum, byl to policajt, ale jeho dovolávání se pánaboha bylo časté - hlavně, když uchvácenou a zasněnou mámu odněkud tahal. Většinou ze hřbitova, z opuštěného kláštera, ze starého kostela, z domu, kde mělo strašit, od knihy. Aby už propánaboha šla domů a mohl si dát pivo! Táta byl realista, až na jedno malé intermezzo, když ho jeho opilý kolega z práce přesvědčil o existenci mimozemských civilizací, jak by řekl pan Brodský ve Světácích. Tato otcova přechodná psychóza skončila strašnou ostudou.
Tehdy se totiž příslušníků bezpečnostních složek, kteří u nás doma zasahovali u doutnajícího hrnce se seškvařenou svíčkovou ptal, z jaké jsou planety. Máma zase jednou propadla podlahou starého kostela, protože chtěla vidět ostatky našeho místního strašidla - Lomikara. Musel ji ven tahat farář. Máma ale přece jen byla „něčím“ obdařena. O tom velice nerada mluvila. Měla totiž sny. Nechci říct prorocké, to by bylo silné slovo, ale měla je. Zdálo se jí, že její brácha spadl z lešení a zlomil si ruku. „Já jsem spadl z lešení a zlomil si ruku,“ hlaholil strejda, když jsme přijeli k babičce na víkend.
Zdálo se jí, že děda má černé brýle a nevidí. „Já jsem napůl slepej,“ sundal si dědeček černé brýle, aby nám ukázal uvízlou šponu ze svařování, načež ho vezli na oční pohotovost (dopadlo to dobře, viděl!). Zdálo se jí, že babička leží na ledu a křičí bolestí. „Já jsem upadla na ledu a zlomila si krček,“ hlásila babička do telefonu z nemocnice. Pokud měla nějaký takový sen, tak už mlčela a čekala, jestli se splní nebo ne. Často ano.
Pak to znenadání přešlo. „Už se mi zdají samý kraviny, je to dobrý!“ hlásila rozzářeně po jedné takové můře erotického charakteru, kdy táta nevěděl, jestli ji má probudit či nechat, ať si holka užije, smál se ráno rozpačitě. Ehm. Inu, je to lidské!
A lidské bylo i to, že máma velice trpěla svým vykořeněním do Prahy. Vesnická holka krev a mlíko, pravá chodská palice, která chodila do věhlasného Postřekovského souboru a Masopust vydržela táhnout v kroji všech pět dní v kuse a přežít, byla najednou ve velkoměstě. Bez kamarádek, bez oněch Drnd, jak se tady říká. Ve svém rodišti měla kamarádek požehnaně. Tyhle holky měl rád i táta, líbily se mu. Prý jsme my Chodky hezké, hahaha! Zvláště v kroji!
V Praze máma postupem doby navázala dlouholetá trvalá přátelství se sousedkami z baráku, to byly „tety“, jak jsem jim říkala, a ještě dnes jsem s některými v kontaktu (Hanka, Milena, druhá Hanka, Míša, Maruška!). Maminka byla společenská, duchaplná, vtipná, sečtělá a výmluvná. Lidi doslova přitahovala, měla velké kouzlo osobnosti. Tedy - když chtěla! A když nastoupila v Praze do své první práce (bylo to tehdy velké terno - Koospol!), začala si domů „tahat“ kolegyně. To pokračovalo i na poště, kde seděla za přepážkou až do konce svého krátkého života.
Táta tyto kamarádšofty neschvaloval. Říkal všem jejím kolegyňkám slepice, ale nemyslel to nijak špatně. Ty okolnosti, za kterých je potkal, byly totiž mnohdy naprosto tristní. To byly strašné trapasy! „Prosimtě, jestli ještě jednou přitáhneš domů tudletu Ivetu, tak se stěhuju!“ burácel jednoho pošmourného rána, když budil tmavovlasou, zmalovanou a ubrečenou ženštinu, která spala na matraci v předsíni našeho pidibytu. Den před tím se totiž Iveta s někým rozešla, máma ji chtěla utěšovat, Iveta vyžahla flašku tvrdého a nemohla chodit.
Táta ji musel k nám domů odnést jako prkno, a ještě mu nablinkala do kapsy a do kapuce. „Bu bu du spáááát U SO-KO-LŮ!“ slabikovala ožralá Iveta do telefonu své staré babičce, u které bydlela. Stará paní zřejmě nevěřila svým uším. A nevěřil ani táta, když máma zhroucené tmavovlásce nafukovala matračku (mojí!). „Dyť jsem celej poblitej, to si snad děláš srandu!“ čistil si zuřivě džísku z Tuzexu, zatímco Iveta polkla, mlaskla, žbluňkla a… „No, tak budeme muset vytapetovat!“ složil táta hlavu do dlaní, jelikož chodbička byla pěkně „nahozena“ novým, nevábným a velice netradičním nátěrem! Kdo ví, kde je Ivetě konec!
S tapetováním úzce souvisí další mámina kolegyně, Katka. Já to nechápu, tam snad pracovaly samé alkoholičky, protože tahle Katka nechodila, ale „povlávala“ - a to i v běžném denním provozu! Když máma oznámila, že přijde na návštěvu další kolegyně a připravovala jídlo a pitinky, jak by řekl pan Pivec v Lásce jako trám, táta se sebral a hodlal odjet na ryby. Na Záplavy, ani nevím, kde to je. Naštvaně nosil pruty, nemohl se v maličkém bytě vytočit, házel vezírkem, hledal zakutálená olůvka a ze sklepa si bral skládací stoličku.
„U toho JÁ nebudu.“ „Vždyť jsi říkal, že pojedeš do centra podívat se na ty tapety! Vždyť je to celý voloupaný!“ bědovala máma a ukazovala na neestetické pruhy odraných původních tapet. Ten vzor tehdy musel vybírat někdo s velkým smyslem pro humor - byly na něm muchomůrky zelené, nekecám.
„Já už se na ty hnusný houby nebudu dívat!“ „Šel bych, kdyby nepřišla ta slepice. Máš smůlu. Katka! Já ji znám. Prsa to nemá (táta měl rád velká prsa u žen, v dnešní době by pravděpodobně seděl ve vězení jako vyvrhel, který nectí zásady nečumět a neskládat lichotky!), ožralý to je už ráno, táhne z toho jak ze sudu, prosím tě, co si s ní budeš povídat? Ty? Jsi samej Dumas a Hugo, vona horko těžko přelouská Čtyřlístek!“ hulákal. Já byla malá, nerozuměla jsem tomu, ale smála jsem se. Tyhle rodičovské půtky nebyly vážné, to jsem věděla.
„Tatínek jede na ryby? Já chci taky!“ „Ne! Já sám! Chci si svoje ryby chytat sám! Já sám!“ řval cholerický otec jako četník Cruchot ve výslužbě, když si chtěl umejt auta. „Bůůůů…“ brečela jsem a máma mu nadávala: „Beztak chytíš houbeles. Jako vždycky! Leda vlka. Nebo tě zase okradou!“ Bum! třískly vchodové dveře. „Ať si jde. Přijde teta Katka, bude legrace,“ konejšila mě máma. To byla! Přivrávorala už řádně zpitá, v ruce si nesla vlastní flašku „činžána“ a máma se nenechala přemlouvat. Ty dvě to rozjely jako zamlada, Kelišová! Při blábolivém huhlání došla řeč i na tapety:
„A VON si vodjede a nechá mi tu tůdleten hnus, se podivej, íčko samý houby tle. Copa tuto je byt? Copa tuto je pěknyj byt?“ sklouzla máma do chodského nářečí. „Já mám nápad!“ zvolala Katka. Její skutečně epochální vnuknutí spočívalo v tom, že vzala tlusté centrofixy a zlanařila mámu, aby tapety počmárala. „Nějaký nápisy, to ho k tomu donutí!“ chichotala se. Tak tam ty dvě malovaly a psaly po stěnách, zatímco já jsem usnula. Ráno bylo strašné. Máma brečela, když tu spoušť viděla.
„Ani zrno nazmar!“ táhlo se přes půl stěny obýváku, obrovská vytlačená písmena doslova blikala. „Já chci nový auto! Když ne na benzín, tak šlapací!“ zněl další nápis. „Pavle, nebuď línej! Studený odchov - zdravé tele!“ hlásaly stěny. Táta přijel, rozhlédl se a předvedl naprosto shodnou reakci jako měl již zmíněný Ludovic Cruchot v Četník se žení, když mu Josepha a Nicole vytapetovaly pokoj. „AAAA! AAAA! AAAA! AAAA!“ zařval čtyřikrát s vytřeštěnýma očima, načež se otočil a utekl. To byl průšvih! Teď už vytapetovat musel, takže účel to splnilo!
Vrchol všeho byla ale návštěva Karly. Této osoby se silnými brýlemi a přísným výrazem se bál i táta. Vypadala jako strohá paní učitelka, nenápadná šedá myška, která měla neustále ve tváři výraz, jako kdyby čichala k něčemu nahnilému. „No, tak já jedu. Centrofixy jsem schoval, vopovaž se!!!“ hrozil mámě pod nosem ukazováčkem oprutovaný táta s kýblem smradlavého těsta v ruce. Rozhlédl se po novotou vonících tapetách, které musel nalepovat snad na padesátkrát, protože tlusté fixy protlačily původní tapety skrz naskrz, takže se obludná písmena vpila i do panelu.
Byl právem naštvaný, máma to věděla, takže se rozhodla, že vše proběhne v poklidu. Karla ani zdaleka nevypadala jako nějaký zpiťar, naopak! Hodila by se na předsedkyni asketické ligy či přísedící u interrupční komise! Jo! To byste koukali! Nejhorší jsou tyhle šedé myšky. Ty se umí rozjet neskutečným způsobem! Klamou tělem! Po pár deckách vína se Karla úplně změnila. Jako kdyby někdo vzal tu původní paní a posadil místo ní zcela jinou - rozevlátou, rozcuchanou a neustále se řehtající kozu, která ztrácela veškeré zábrany. Máma se na ni dívala s vyvalenýma očima, protože takto svou distingovanou kolegyni ještě neviděla.
„A pusť tam něco! A bude striptýýýz!“ hulákala. „Pozvi nějakýho chlapa! Jeee, nebydlí tady u vás Šubrt?“ rozvášnila se maniakálně. Jo, pan Šubrt, to byl idol všech ženských ze sídliště! Pilot dopravního letadla vypadal jako Španěl, pěstoval si apartní knírek, chodil v nažehlené uniformě (když si ho teď vybavím, nedivím se, já a uniformy!), měřil dva metry, koketoval s kulturistikou - a byl rozvedený! „Jo, ale určitě někde lítá,“ snažila se máma svou nadrženou kolegyni zastavit, protože ta už nejistě vstávala a vycházela z bytu, aby na pilota zazvonila. Naštěstí už nevládla končetinami, takže narazila do futer a chichotala se, že ji tam něco drží.
„Škoda, mohl něco zažít!“ krákorala Karla. To bezpochyby! O moc přišel! Minimálně o spiritistickou seanci, kterou se podnapilá lovkyně duchů (a pilotů) rozhodla uspořádat. Napadlo ji to na asi záchodě. „Jádu čůrat!“ zahlásila a z WC se asi po hodině vrátila jen v kalhotkách. „Ježišmarjá, Karličko, obleč se!“ „A ne! A ne! Já tady budu neska spát!“ hádala se a jedno oko jí ujíždělo střídavě doleva a doprava. A najednou PIC, něco zapraštělo a v bytě se rozhostila naprostá tma. To dělával jeden soused.
Když se z nějakého bytu ozýval pro něj nesnesitelný hlahol, vplížil se do chodbičky k hodinám a vyhodil partaji jistič. „Na záchodě byla taky tma,“ řehtala se Karla, „Máš svíčky?“ vyřvávala. Máma už lovila baterku a šla na chodbu, když ji polonahá Karla stáhla zpět a důvěrně jí prskala do ucha: „Bu dememe vyvolá vlat. Duchy.“ zatvářila se tajuplně, přičemž vypadala jako uprchlík z blázince. „Hele, to ne. Já se tohohle bojím. To se nedělá, s tím si člověk nemá hrát!“ chtěla se jí máma zbavit a podávala opilé nymfě kalhoty z krepsilonu s všitým klínem, jelikož Karlička byla mírně řečeno plnoštíhlá a vše na ní prasklo.
„Nenenenene!“ šermovala prstíčkem. „Já vim, jak na to. Já to umim. Svíšku, sklenišššku, tuššku (milááášššku páneššššku!) a papyyyr ňákej,“ mlela. Já to pozorovala z kuchyně, protože ještě ani zdaleka nebyla hluboká noc, kdepak! Ještě ani nebyl večerníček! No, mělo se mi dostat vlastního osobního domácího večerníčku v podobě spiritistické seance, za kterou by se nemuseli stydět ani manželé Warrenovi! Karla si důkladně prohlížela tlusté vysoké svíce, které máma zákonitě musela přinést z nějakého sabatu, protože sama nevěděla, kde je vzala.
„Hihihi,“ chichotala se mámina kolegyně svíčce, která jí evokovala něco úplně, ale úplně jiného, co zase vyvolalo další představu pilota Šubrta, rozumíte! Máma už mávla rukou. „Já si řekla, že ji nechám bejt. A pak zavolám jejímu muži (což byl univerzitní profesor, prosím pěkně!), aby si pro ni přijel! To bylo strašný!“ vykládala potom vysmátě. Karlička si přihnula rovnou z flašky, roztřesenýma rukama vytvořila z našeho konferenčního stolku improvizovaný (velice improvizovaný!) oltář , kolem kterého v kalhotkách poskakovala a tleskala. „To je vono! Vyvolámě ééé ňákýho fešáka, honem, gdo uš umřel?“ vznesla do pléna velice zvláštní otázku. „No…“ krčila rameny máma.
„Uš vim. Korrrrrrbelář,“ zavrčela Karla. „To byl chlap! Ten zadek!“ mlaskla. Panebože, dala máma hlavu do dlaní. Korbelář, jo. Chlap to skutečně byl, také byl prokazatelně mrtev a odpočíval v pokoji. Určitě by putoval ze záhrobí na sídliště Ruzyně-Dědina, aby se vyjevil ožralé svlečené pošťačce Karle! Ta na svůj momentální stav vůbec nedbala. Nový nápad ji uchvátil. Asi si fakt představovala, že přijde Otomar a bude candrbál! Naštěstí už měla tak naváto, že stačí malinko, a zhroutí se, usoudila v duchu máma.
„Na, napij se ještě…“ začala záškodnicky pobízet k dalšímu pití. „No jasně!“ popadla zvrhlá spiritistka lahev a glogloglo… Její pohyby se ještě více rozmazaly, neudržela se na nohách, nicméně pořád trvala na přítomnosti chlapského Otomara. Já se jí nedivím! Byl to chlap! Ten hlas! Asi by se obě podělaly hrůzou, kdyby se ten jeho burácivý baryton rozlehl panelákovým dva plus káká!
„Du… Duchu!“ zahájila Karla seanci za účelem přítomnosti slavného prvorepublikového herce na orgiích v paneláku. „Voslovit. Éé. O-TO-MA-RE!“ zaječela. „Sili… Si li…“ brumlala. „JSI-LI-DOBRÝ, TAK POĎ SEM!“ deklamovala po slabikách. Co si asi sousedi museli myslet! Že už u Sokolů všem přeskočilo! „Karlo, prosím tě, obleč se, já zavolám Standovi, aby si pro tebe přišel…“ domlouvala jí máma. Ale kdepak.
Rozparáděná krotitelka duchů měla ještě něco na srdci: „JSI-LI-BLBÝ, TAK TAM BUĎ!“ vyjekla rezolutně, mávla pacičkou ve vzduchu, načež obrátila oči v sloup a šmejkla sebou nosem napřed jak široká, tak dlouhá na koberec v obýváku. Bum! „Hm.“ prohlédla si totálně tuhou kolegyni maminka. „Otomar už asi nepřijde. Ale abys ty nešla za ním,“ obávala se, přetočila bezvládné tělo do stabilizované polohy a zvedla telefon. Zavolala pana profesora, aby si pro zlitou manželku přijel.
Konec epochální seance byl tragický. Univerzitní profesor nadával jako špaček, k transportu bezvládné Karly se navíc nachomýtl i Šubrt, který se vracel z nadoblačných dálav a smál se na celé kolo. No jo, c'est la vie, tak to končívá! Když o tom teď zpětně přemýšlím, došlo mi, že jsou teď všichni někde tam nahoře - i s Otomarem. Tak snad se na ty dvě „slepice“ pan Korbelář moc nezlobil!
Zaklínadlo: Jsilidobrýtakpoďsem, jsiliblbýtaktambuď se v naší rodině vžilo a používali jsme to všichni na různé situace. A ještě hlaholivě zvolané O-TO-MA-RE!, což burácivě halekal hlavně táta. Máma mu totiž podvečerní matiné líčila v tak pestrých barvách (byla úžasná vypravěčka), že náš „rybář“ (vrátil se bez jediné šupinky, s klíštětem, píchl kolo, neměl hever, nikdo nezastavil, zatracená práce blbá…) litoval, že nezůstal doma. „Tohle bych chtěl vidět!“ řehtal se.
Tak pozor na opilé kolegyně, duchy slavných herců a krásné piloty! Hezký den!
