Maličká Ellen šla spát, probudila se po 9 letech. Budil ji i princ z Walesu, matka jí vyrazila zuby

29. březen 1876. V malé vesničce Turville v hrabství Buckinghamshire ve Velké Británii se rozednívá. V okně prostého kamenného domu na kraji hlavní cesty se objeví mihotavé světélko svíčky. Ann Frewen vstává, běží k lůžku své dcery - jako ostatně každé ráno. Ann si uvědomí, že je to právě dnes na den přesně pět let, co její Ellen usnula. Od té doby spí. Nevysvětlitelný úkaz láká návštěvníky z celého okolí.

Jezdí za ní lékaři i z cizích zemí, tuhle tu byl nějaký Francouz a rozčiloval se, že nechtěla, aby do Ellen pouštěl elektrický proud. „Galvanista,“ prskla znechuceně Ann, připravila si umyvadlo s teplou vodou, hubku a mýdlo, vstoupila do pokoje - a nic. Žádný zázrak se nekonal. Ellen nyní bylo šestnáct let. Ležela ve stejné pozici, na levém boku, s nataženýma nohama a rukou pod tváří - takto usnula před pěti lety. Od té doby dceru každé ráno obrátí a kontroluje její kůži, ale kupodivu - Ellen na sobě nemá žádnou proleženinu!

„To jsem se starala o tatínka. Ten ležel dva týdny a záda měl jednu velkou otevřenou ránu. Kéž by nám to někdo vysvětlil. Kéž by už byl tomu konec!“ mumlá Ann a omývá dceřinu hladkou pokožku. „Podle mého ohledání její dolní končetiny nedávno nabyly vzhledu mrtvoly, ačkoli její tvář má na sobě stále přirozený ruměnec,“ psal nedávno v Timesech úředník ministerské vlády, který tu byl jako součást komise vyšetřující spící dívku.

„Prý podvod. Jak bychom asi mohli udělat takový podvod? O co by nám asi šlo? Stěží máme co do úst!“ brumlá si nešťastná matka. Spící Ellen tiše dýchá, srdce jí tluče, oči za zavřenými víčky má nehybné. Ann mechanicky dokončí denní úkony, když se ozve bouchání na dveře. „Už se sem zase někdo dobývá!“ naštve se rázná žena, rozpráskne dokořán vchod - a zkamení! Na prahu totiž stojí Jeho královská Výsost Albert Eduard, princ z Walesu, budoucí král Eduard VII.!

Ann spolkne nadávku, ukloní se, srdce jí tluče jako splašené… „To je návštěva, Vaše královská Výsosti…“ Pobočník prince její úklony zadrží gestem a oznámí: „Princ se rozhodl, že vám pomůže, dobrá ženo. Naučil se metodu královského dotyku. Je to jednoduché.“

„Jsem přesvědčen, že ji vzbudím!“ vejde dovnitř Albert Eduard, který na cestách propadl tzv. živočišnému magnetismu - a nyní se žene k Ellenině ložnici. O Spící krasavici či Skutečné Šípkové Růžence slyšel stejně jako každý Angličan té doby. Příběh Ellen Sadler je nadmíru podivuhodný. Už jen tím, jak podrobně je zdokumentovaný.

Co se vlastně stalo Spící dívce? Jaký byl její život?

Podobenka Ellen, když jí bylo asi deset let:

Od škodolibých Britů dostala vesnice Turville, kde se Ellen Sadler 15. května 1859 narodila, přezdívku Ospalá díra. Inu, díra to je, maličká vesnička čítá pár roztroušených samot - a ospalou dívku tam měli také. Ellen Sadler vešla i do anglického folkloru: „Jestli okamžitě nepůjdeš spát, tak se pak už neprobudíš. Dopadneš jako Ellen z Turville! A mě by zajímalo, kdo se o tebe bude starat!“ vyhrožují dodnes venkovské matky svým nezvedeným dětem.

Ellen měla dětství jak z nějakého rodinného dramatu. I když se psalo devatenácté století s viktoriánskou érou, novými vynálezy a nezastavitelným pokrokem, v Turville panoval snad ještě středověk. Hlavně co se týče chudobných poměrů a rození dětí. Matka budoucí Spící krásky Ann Alice Parker (1825 -1880) to měla ale opravdu zoufalé: když si brala Williama Sadlera, měla s ním už pět dětí.

Obstárlý novomanžel byl otcem dalších čtyř potomků od předchozí manželky, která spáchala sebevraždu. Ann i po svatbě rodila a rodila: ke pěti předešlým přidala další čtyři potomky - to už bylo hodně hladových krků! Ellen byla nejmladší. Žili ve stodole u bohatého sedláka a lovili po okolí zvířata. Z šílených poměrů se rodina zvedla až po smrti Williama Sadlera.

Ann byla velice rázná, měla ženské přednosti, půvabnou tvář - a záhy se vdala podruhé. Thomas Frewen byl starý mládenec, vlastnil v Turville dům - a manželku i s hejnem dětí (nedalo se jich ani dopočítat) si nastěhoval k sobě. Konečně měli teplo, vodu, jídlo, práci. Jenže Thomas měl své mouchy. Často pil, pytlačil, nebyl zvyklý na děti, šly mu na nervy. Zvlášť dvě nejmladší nevlastní dcery. Jednou z nich byla Ellen.

Ta ho rozčilovala neskutečným způsobem. Říkal jí Mátoho, nemohl snést, že je děvčátko chytré, často zadumané a přemýšlivé. „Hybaj makat, nebo na tebe vezmu bič! No nechrápej tady!“ lomcoval s dívenkou, která často jen hleděla z okna a myšlenky jí letěly na všechny strany. Thomas Frewen nemohl nevlastní dceru ani vidět. Vyhazoval jí z domu, musela tvrdě dřít od útlého věku - a matka Ann se jí nemohla ani zastat - věděla, že by se manželův hněv svezl i na ostatní děti.

„Byla prý tiché, klidné a přemýšlivé dítě. Měla zasněné, apatické chování a hluboký melancholický, odtažitý výraz. Seděla celé hodiny, přemýšlela a očividně nevnímala vše, co se kolem ní dělo,“ popisuje obsáhlý článek o Spící krásce na webu Bucks Free. Ellen toužila po vzdělání, ale to otčím zcela odmítl: „To tak! Stačí jí nedělní škola!“ Nesmlouvavý Thomas nakonec Ellen vyhnal do služby.

Stalo se tak po sérii jeho opileckých scén, kdy si holčička dovolila říct, že propil peníze na mléko. A že maminka už dva dny nejedla. Ann Frewen sice dceři rychle dala ruku před ústa, ale bylo pozdě. „Zlé návyky? Co jsi to řekla?“ odepínal opilý Thomas řemen. Ann rychle dceru odvedla do bohaté rodiny v nedalekém Marlow, která hledala děvče na lehčí práce v domě. Psal se rok 1870, Ellen bylo jedenáct let, když nastoupila do služby. Jenže…

Zaměstnavatel přijel k Frewenovým s tím, že ta holka je divná. Neustále někde stojí, sedí - nebo ji najdou ležet v polomrákotách někde v domě. „To si nemůžeme dovolit, aby nám tam služka chrápala! No, vezměte si ji!“ pokynul k žebřiňáku, kde v seně ležela Ellen. Bylo jí evidentně velice špatně, měla úplně bílou tvář a modré rty, krvácela z nosu, sténala. To zarazilo i dosud laxního Thomase. Otčím zavolal lékaře Henryho Haymana, který zjistil, že Ellen upadá do kómatu. Odvezl ji do nemocnice v Readingu v Berkshire.

V době, kdy lékařská věda nebyla pokročilá, nemohli doktoři přesně určit její nemoc. Diagnóza zněla „otok žláz a absces hlavy“ - pod tím si lze představit opravdu vše možné. Ellen strávila ve špitále dlouhých osmnáct týdnů. Střídavě spala, když se vzbudila, byla malátná, měla nateklé uzliny. Vzadu na temeni měla velkou bouli - usnula vestoje, spadla na zem a uhodila se do hlavy. Právě tento pád si mnozí odborníci spojují s tím, co následovalo: s devět let trvajícím spánkem.

Mohl být poškozen mozek takovým způsobem, že se jednoduše „vypnul“, zatímco tělo dívky zůstalo spát? Jenže to by neusínala už dříve! Nebo to byl souběh obojího? Jisté je, Ellen propustili jako „nevyléčitelnou“ domů. Ann později vypovídala, že se dcera při jízdě do Turville kymácela ze strany na stranu, pokládala jí hlavu na rameno a sténala. V domě začala opět usínat. „To není možné, co to s ní je?“ prohlížel si nevlastní dceru Thomas. Byla úplně mimo, oči se jí obracely v sloup.

28. března 1871 vybídla Ann dceru, aby se spolu modlily. Když Ellen sepjala ruce, klekla si - a neudržela ani tento postoj. Zhroutila se na podlahu. Přivolaný doktor Hayman nalezl dle své výpovědi: „Dítě přimknuté k matčině noze, schoulené do fetální polohy, v bezvědomí.“ Ellen odnesli na postel, kde se probrala a komunikovala. Lehce povečeřela, měla chléb, mléko a kus uzeného masa.

„To je dobré, maminko!“ řekla Ellen, obrátila se na bok a usnula. Ráno 29. března ji už ale Ann nemohla probudit. Ellen prospala dalších devět let. Dr. Hayman chodil ke Spící krásce zprvu skoro každý den. „Na levém boku, s rukou pod hlavou, natažené nohy. Chodil jsem tam neohlášen i v noční hodiny - nikdy jsem ji (Ellen) nezastihl v jiné poloze!“ komentoval ohromený odborník. O tom, že v Turville spí dívka, která se nedá probudit, se okamžitě rozkřiklo po celém okolí i v celé Británii.

Chudý domeček byl najednou v obležení lidí. Všichni chtěli Ellen vidět, vzbudit, zatřást s ní - nebo „načapat“ matku při podvodu. „To známe! Taková blbost. To se ty dvě inspirovaly tou holkou ve Walesu (případ tzv. Postící se dívky Sarah Jacob, která údajně nepřijímala žádnou potravu), jen to dotáhly dál - prý spánek!“ rozčilovali se lidé. Lékaři naproti tomu chtěli dívku vyšetřit, zkoušeli vše možné, aby docílili jejího probuzení. U spící Ellen se střílelo do vzduchu, práskalo se jí nad hlavou činely…

A ona nic. „Oddychovala, ve tváři měla ruměnec a tvář tak líbeznou, že nebylo možné tvrdit, že jde o sochu!“ zmiňovaly Timesy. I to se totiž říkalo! Že si matka Ann chová v posteli sádrový odlitek dcery, aby mohl otec Thomas, což byl velice známý vykuk a příživník, rýžovat peníze od dárců, kterým se nebohé Ellen zželelo! Dospělo to tak daleko, že návštěvníci měli v rukávech a v šatech skryté jehly a nože. A po jejich návštěvě mívala Ellen zabodané jehly do tváří a nohou, řezné rány na dlaních…

Ann se z toho všeho div nepomátla. Začala se rouhat, přestala věřit v Boha… U spící dcery trávila každou volnou chvilku. Krmila ji mlékem a portským, také cukrovou vodou a kojeneckými „cumly“ - jenže Ellen nepolykala, alespoň to tak nevypadalo - když jí to nalila do pusy, vše vyteklo ven. Přišel na řadu trychtýř. U tohoto děsivého krmení asistoval dr. Hayaman - dívce násilím rozevřel pusu, nacpali jí trychtýř do krku a lili tam tekutinu.

Na druhý den měla Ellen ústa zavřená tak pevně, že nešla otevřít. „Jak je tohle možné?“ vrtěli všichni hlavou - pevné sevření čelistí bylo jedinou známkou jakéhosi vnitřního zásahu Ellenina mozku do těla - nikdy se nic podobného neopakovalo. No jo, ale jak ji krmit? Ann si zoufala. „Nechte jí umřít! Nekrmte ji!“ radili vyčerpané ženě. „Dítě, prober se!“ lomcovala s ní. Až přišla na nápad. Vzala kladívko, železnou kramli - a ťuk! Vyrazila dceři přední zuby. Takto vzniklou mezerou lila Ellen do úst tekutiny a kaše za pomoci tenké hubice na konvici.

A Ellen se při tomto zoufalém, barbarském a bolestivém zákroku ani nepohnula! V domečku se dveře netrhly, Ann musela lidi vyhazovat, Thomas naopak udělal z celého prapodivného spánku nevlastní dcery kabaret - vybíral dokonce vstupné! Ellen už spala pět let, když přišla komise z anglické vlády. „Někdo nám udal, že se zde odehrává podvod. Je zde jeden z osobních lékařů Veličenstva královny Viktorie!“ odstrčili Ann od dceřiny postele a strávili se spící dívkou celý den.

A nic nezjistili. O Ellen Sadler se dokonce strhla velká půtka na půdě britského parlamentu, protože předložená zpráva se rovnala zázraku - a to nemohli konzervativní lidé skousnout. „To je pitomost! Je to podvod! Ten otec vybírá peníze a ještě se tím chlubí! No ano, ale vy jste tam nebyl! Ona spí! Zkoušeli jsme všechno. Je živá, zornice reagují, ale nebudí se! Mačkali jsme ji, bodali… A navíc to tělo roste, vyspívá, dívce narostla ňadra a pubické ochlupení!“ hádali se tam mezi sebou.

To byla pravda. Ellen začala i menstruovat, každý měsíc vynášela Ann zkrvavené hadříky a obvazy. Toho už se chytili i novináři. Reportéři oblehli dům a v Timesech vyšel článek od přítomného redaktora, který konstatoval: „Nemám žádné lékařské znalosti a nejsem kvalifikovaný k tomu, abych vyjádřil názor nad rámec toho, co je ospravedlněno pečlivým pozorováním běžného druhu. Šel jsem do Turville připraven najít podvodníka. Vrátil jsem se - zmatený!“

Pak přišel výše zmíněný princ z Walesu. Propadl tehdy populární metodě živočišného magnetismu (mesmerismu). Věřil, že lze dosáhnout uzdravení obnovením toku proudů energie v těle hypnózou a doteky rukou… Protože to často praktikovali vysoce postavení lidé, této metodě se říkalo také Královský dotek. Ať se však princ Ellen dotýkal jak chtěl, neprobudil ji. Zlé jazyky se pak Albertu Eduardovi vysmívaly. „Měl ji políbit. Jako v té pohádce. No, ale to by si ji musel vzít. Bigamista by byl. To by mu matka dala!“ smáli se poddaní. A Ellen spala dál.

Lékařů přibývalo. Všechny začal zajímat mechanismus spícího těla, které prostě fungovalo! Ellen Sadler rostla, neměla proleženiny, tekutiny dostávala několikrát denně (Ann k ní vstávala dvakrát za noc plus pět krmení přes den), ve víně a mléce byl přidaný cukr, maltóza (slad) a maranta (škrob). Občas dostala brandy, syrové našlehané vejce… „Zavodněná byla asi dost. Jen nikdo nechápal - a nechápe dodnes, jak to, že se její svaly nesmrštily, což vidíme u komatózních pacientů,“ zmiňuje web Buck Free.

Ann při výpovědi před další komisí odpřisáhla, že dcera za celou dobu (tehdy asi sedm let spánku) neměla Ellen stolici. „To ostatní (moč) vyhrklo jednou za tři dny. Pak už jsem to vypozorovala a dala pod ní čisté nasákavé textilie. Hodně toho bylo.“ popisovala. Je to bezesporu divné, to uznejme. Zavání to podvodem. Jenže jak by donutili dospívající dívku předstírat tak dlouho spánek? To by se ani jednou nevzbouřila, neřekla: „Hele, už toho mám dost!?“

Pak vyšla hojně citovaná obsáhlá reportáž - opět v londýnských Timesech. „Uviděli jsme v menší posteli dívku, která ležela na levém boku a měla ruku položenou na polštáři pod hlavou. V této pozici byla prý zvyklá spát, než byla takto postižena. Její měkké tmavě hnědé vlasy byly uzavřeny ve staré síti a vypadaly velmi zplstnatělé, což její matka vysvětlila tím, že je nechtěla česat ze strachu, že by ji rušila,“ popisuje reportér.

A dodává: „Tvář měla bledou, oči zapadlé, zdálky vypadala jako smrt sama, zblízka ale ne. Měla ruměnec, oddychovala, rudé rty, dlouhé brvy. Stiskl jsem její nos, ozval se hvízdavý dech z úst. Nepáchl, naopak. Zvláštní bylo, že její dýchání bylo pravidelné a přirozené a kůže stále jemná. Její tělo bylo teplé, pružné, ale vyhublé. Tep byl trochu zrychlený. Chodidla dívčina byla ledově studená.“

Vyčerpaná matka Ann šla 29. května 1880 na louku pro trávu. Najednou se chytila za srdce, padla jako podťatá a ve věku 55 let zemřela. „Edém srdce,“ konstatoval vyšetřující okresní koroner. „A co teď bude s tou holkou?“ neslo se celým hrabstvím. Oddaná matka byla pochována, Ellen stále spala. „A teď se uvidí! Uvidíte, že se okamžitě vzbudí. Tak se odhalí podvod!“ šeptali si lidé. Přijela komise, která vyšetřovala Thomase Frewena, protože ten zcela odmítal mít s péči o Ellen cokoliv společného.

„Já se o ni starat nebudu! Ještě to tak, sahat na… to. Nikdy!“ vrčel u soudu. Thomase podrobili křížovému výslechu, ve kterém pod přísahou uváděl, že nikdy neviděl Ellen jinak než v její spící poloze. „A to jsem ji viděl často, štvalo mě to. Chodil jsem za ženou, abych s ní spal. Ona nechtěla, když tam byla Ellen. Tak jsem ji zatáhl do stodoly!“ chechtal se posměšně. Sourozenci vypovídali, že často spali v pokoji s Ellen a také přísahali, že se ani jednou nepohnula.

Péči o stále spící Ellen převzaly sestry Lizzie a Gracie. Ellen často navštěvoval reverend Studholme, který si usmyslel, že její probuzení „vymodlí“ - chudá farnost potřebovala zázrak jako sůl. Ten se však zatím nekonal. Ellen Sadler spala a spala. První změny si všiml všudypřítomný Dr. Hayman (říkalo se, že je do Ellen zamilovaný). Tiskl Ellen ruku, když tu náhle mu stisk opětovala. Pak asi třikrát otevřela oči. Před Vánoci roku 1880, 7 měsíců po smrti své matky, se Ellen Sadler probudila z devět let dlouhého spánku.

Hayman u „své“ pacientky zrovna nebyl, což ho tak mrzelo, že si div nezoufal. Ellen Sadler bylo 21 let, dospělá žena seděla na posteli a zmateně se rozhlížela kolem. Své sestry nepoznala, musely se jí představit. „Devět let jsi spala!“ „Já se na to ale nepamatuji!“ zněla její první slova. Pak volala maminku. Když jí řekli, že zemřela, propukla v šílený pláč. Dr. Hayman přivolal odborníky, kteří shledali, že Ellen je fyzicky zdravá, jen má mírně zakrnělou ruku, kterou si podepírala tvář.

Musela být ostříhána dohola, protože z vlasů měla jen plsť, špatně viděla na levé oko a dostatek stravy způsobil úporné průjmy. Pomalu začala chodit, sourozenci ji vozili na saních do kostela, kde se stala naprostým zjevením. Pobožní farníci se modlili přímo k ní! Opět přišly davy, reportéři psali článek za článkem, až Thomas střílel po zvědavcích z okna - když se totiž Ellen probudila, nikdo už mu nedal ani penny! Ta navíc měla svou hlavu. „Jste zlý, otče! Což já za to mohu? Netrapte mne!“ prosila ho, když jí nadával do „uchrápanejch darmožroutů“ před mnoha svědky.

Thomas nakonec zemřel v chudobinci - trpěl nějakou hroznou pohlavní nemocí. Sourozenci se rozprchli, protože Thomas s Ann spolu neměli ani jedno dítě, nepatřil domek vlastně nikomu. To už byla Ellen Sadler vdaná. Byla to žena, měla své touhy, našla si hodného muže, který si jí vážil. Vedla zcela normální život. Mark Blackall byl o několik let mladší než ona, podnikavý a šikovný dělník zabezpečil rodinu, která se stále rozrůstala: Spící kráska Ellen porodila pět dětí.

Mark zemřel v roce 1936 v Cavershamu, Ellen se přestěhovala za dcerou do Swindonu a zemřela roku 1946. Reálnou Šípkovou Růženku, kterou chtěl vzbudit i samotný princ, pochovali na hřbitově Henley Road v Cavershamu. Od svého probuzení nikdy nezastonala. A příčinou její smrti byla nehoda! Uklouzla na schodech a zabila se pádem. Neskutečný příběh Spící krásky (fotka Ellen v dospělosti je zde) se v Anglii probírá dodnes - a to i na půdách lékařských univerzit.

Klíčová otázka - co se jí vlastně stalo? - zůstává předmětem spekulací. Lékařská profese byla na konci 19. století stále v plenkách, což znamená, že i základní nemoci byly málo pochopeny. Poruchy spánku nikdo nediagnostikoval, začalo se o nich mluvit až o desetiletí později. Několik teorií o tom, proč Spící dívka z Turville usnula na devět let, existuje:

Nejpravděpodobnější moderní vysvětlení je kombinace hysterie (konverzní poruchy) a možné katalepsie, která byla spuštěna fyzickým zraněním a psychickým stresem. Kóma v pravém slova smyslu to nebylo, protože pacienti v kómatu potřebují intenzivní lékařskou péči a nelze je krmit kaší pomocí konvičky po dobu 9 let.

Případ Ellen Sadler zůstává i po více než století záhadou a neexistuje žádná definitivní diagnóza, která by její devět let trvající spánek vysvětlila.

Zpracováno podle: Bucks Free Press (1), (2), (3), Medium.com, Spící dívka z Turville, Sleeping Girl, MyTour.vn