Anna Bohuslava Tomanová trpěla stigmaty. Ochrnutou vizionářku z Orlických hor pronásledovala StB

Na úvod jen krátké vysvětlení pojmu stigmata. Označují se tak rány na těle v místech, kde měly být způsobeny Ježíši Kristu během ukřižování. Tyto Kristovy rány, jak se jim také říká, provázejí celé dějiny církve. František z Assisi byl jeden z prvních nositelů zvláštních otevřených ran, které provází krvácení z dlaní (otvory po hřebech), z nohou (chodidla, nárty), z boku (rána od kopí), z čela (trnová koruna).

Jev je samozřejmě zpochybňován a tento článek si neklade za cíl rozebírat tvrzení, jestli to může být pravda, nebo se jedná o trik, sugesci nebo záměrné způsobování ran v náboženském vytržení. Odborníci se vždy pokoušeli tyto objevující se otevřené rány vysvětlit a případně je odhalit jako podvod. Šlo hlavně o argument, že Kristus by nebyl přibit na kříž za dlaně, jak je to na všech vyobrazeních, ale hřeb by byl zaražen do zápěstí. Stejně tak místo do chodidla byly hřeby zaráženy do paty či nártu.

Ať je to jak chce, bolestivá a nikdy nehnisající stigmata provází celé dějiny náboženské kultury. Jsou považovány za zázračnou událost. Otec Pio nebo Therese Neumann by mohli vyprávět, řečeno s nadsázkou.

A stigmatičku nalezneme i v naší zemi. Anna Bohuslava Tomanová však nebyla jen nějaká krvácející mystička. Chodily za ní davy lidí, aby je vyléčila. Také se jí připisují jasnovidecké schopnosti. A to se nelíbilo tehdejšímu režimu. Anička z Pastvin a její strastiplný osud.

Pastviny, malá vesnice poblíž Klášterce nad Orlicí, se stala domovem rolníka Bernarda Tomana a jeho ženy Anny. Víska spadala pod farnost Klášterec nad Orlicí v Orlických horách, obyvatelstvo bylo silně věřící a prosté. Rodina bydlela v domě s číslem popisným 128. Tam 8. listopadu 1907 přivítali na svět prvorozenou dceru Annu. Chudí rolníci měli ještě dva syny - Josefa (* 1910) a Bernarda (* 1917).

Anička se měla čile k světu, nikdo netušil, jakou hroznou věc si na budoucí trpitelku osud nachystal. Do svých čtyř let byla zcela zdravým dítětem. V domě čp. 21, který sousedil s chalupou Tomanových, však náhle vypukl obrovský požár. Anička se chtěla podívat z okna, vylezla na lavici a při spatření plamenů, kouře a mumraje hasících občanů se vylekala, ukročila stranou a spadla. Pád z lavice byl tak nešťastný, že se udeřila zády o roh stolu. Tím pravděpodobně došlo k poškození páteře a míchy, ale nebylo to „okamžité“.

Malou holčičku postupem doby začaly zrazovat dolní končetiny. Zprvu nemohla pořádně došlápnout, trpěla bolestí. Přesto se nevzdávala, za rodiči se třeba doplazila na pole. Prostí lidé to vše považovali jen za její rozmar, děvčátko bylo dokonce potrestáno, že hraje a vymýšlí si. Jenže to bylo čím dál horší, až i Tomanovým bylo jasné, že musí za lékařem. Anna pobývala po ústavech, navštěvovala odborníky, nic platné.

A její bratr Bernard, tehdy tříletý chlapeček, začal velice špatně chodit. Doslova se ploužil, plakal bolestí, rodiče ho museli nosit. Nešťastní lidé si nevěděli rady. Dvě děti ze tří budou mrzáci? Co to na nás pánbůh dopustil, plakala matka. První „zázrak“ Andulky z Pastvin se přiblížil.

Celý neblahý požár zanechal samozřejmě také šrámy v duši tehdy maličké dívky. Od té doby propadala vidinám, měla neustálé melancholické nálady, pořád byla v myšlenkách u kouře a plamenů. Vyrůstající Anně se změnila osobnost. Stala se zadumanou, věřící až nesmírně, byla zvídavá, ale negramotná. Po svém úrazu a následném marném léčení nikdy nechodila do školy. Díky kněžím z Klášterce a okolí se jí dostalo náboženské výchovy. Nikdo ji neučil číst ani psát, náboženské základy získala od faráře - buď Annu navštěvoval v jejím rodném domě, nebo byla vyvážena na vozíku k němu na faru.

Ve víře našla útěchu a zároveň i způsob, jak se vypořádat se svým utrpením. Když se roznemohl Bernard, dostala vnuknutí - zkus vzít jeho nemoc na sebe. Modlila se tedy urputně a vroucně, až se hned druhý den onen zázrak stal - Bernard se zničehonic rozběhl jako každé zdravé dítě a už nikdy si na nohy nestěžoval. Zato Anna tuto podivnou událost odnesla - jako třináctiletá ulehla na lůžko, protože zcela ochrnula. O nemohoucí vizionářku se starala maminka, zatímco Josef převzal hospodářství a Bernard (zřejmě pod vlivem všech těchto událostí kolem Anny a svého uzdravení) začal studovat na kněze.

Až nastal 9. červen 1944 (některé prameny zmiňují 6. červen), kdy měl Bernard primici. Sloužil první mši svatou. A v ten den se u Anny poprvé objevila stigmata. Dana Jedličková, která se Annou Bohuslavou Tomanovou dlouhá léta zabývá, to komentovala citací z dobových pramenů: „Právě ten měl na svátek Božského srdce Páně, dne 6. 6. 1944, povoleno měl (Bernard) sloužit mši u lůžka své sestry Anny, ale protože se toho dne zdržel v Praze, odsloužil za něho mši farář Karel Šrajbr, za asistence místního duchovního správce Stanislava Marka. Během této mše se na těle tehdy šestatřicetileté Anny objevila poprvé stigmata.“

Anna začala krvácet z otevřených ran na rukou, nohou, na hlavě a na hrudníku. Zející rána pod srdcem se otevřela na třináct centimetrů před zraky užaslé rodiny. Na hlavě jí popraskala kůže a drobné krůpěje krve stíralo hadříkem už mnoho lidí, protože se to samozřejmě hned rozkřiklo. Do domku vtrhl dav věřících lidí, aby stigmata viděl na vlastní oči. Tyto rány se opakovaly s pravidelností, která byla udivující a Anna byla v tyto dny bedlivě hlídána, nebyla sama ani na okamžik.

Přesto se vždy první pátek v měsíci otevírala hluboká zející zranění, nejvíce viditelná na Velký pátek. Mimo zmíněných umístění stigmat se několikrát objevily i krvavé pruhy na jejích zádech, které připomínaly stopy po bičování. Sama si je nikterak způsobit nemohla. Spolu se stigmaty se začalo mezi lidmi povídat, že Anna Tomanová je schopná vzít na sebe jakoukoliv nemoc a z chorého člověka ji doslova sejmout. A vypukla vřava.

Ochrnutá žena byla ze stálého přívalu návštěvníků velice vyčerpaná, přesto však nikdy nikoho neodmítla a vše snášela velice trpělivě. Modlila se dlouhé hodiny, celé noci, ne za sebe, ale za druhé. Po roce 1948 se pověst o léčitelce, vizionářce a náboženské mystičce se stigmaty rozšířila i mezi tehdejší potentáty komunistického režimu. Zajímavé je, že Annu velice často vyhledávaly a navštěvovaly právě manželky oněch soudruhů.

Po vzniku StB se Tomanová dostala do jejího hledáčku. Nahrával tomu i fakt, že se o československé stigmatičce doslechli cizinci a dožadovali se návštěvy u nemohoucí Anny. A někdy šlo i o významné osobnosti. StB zakazovala, stíhala, zatýkala, vyhrožovala, ale lidi umlčet nešlo. Anna totiž začala léčit. Vyčerpávalo ji to natolik, že i královehradecký biskup návštěvy u jejího lože zakázal, ale lidem to bylo jedno. Existuje nespočet svědectví o tom, kterak Anna Tomanová sejmula z lidí nemoc, aby vzápětí ty samé neduhy propukly u ní, i když omezeně a krátkodobě.

Matka přivedla dítě se zánětem ucha, Anna jen mávla rukou a řekla, ať jdou domů, že uvidí. Za pár hodin dítě přestalo mít prudké bolesti, zato Anna dva dny trpěla výtokem z ucha. Takových vyléčení bylo pořád víc a víc. Brala na sebe i skutečně těžké nemoci, téměř nevyléčitelné. Lidé posílali děkovné dopisy, dary, květiny. Čím dál unavenější Tomanová měla pořád svá stigmata, pořád uzdravovala, aby navíc začala mít jasnovidecké vidiny. To Annu vyčerpávalo ze všeho nejvíce.

Anna začala skutečně předpovídat budoucnost, ale nechávala si to vše dle dobových pramenů pro sebe. Byla utrápená, neustále se modlila hlavně za národ, který bude těžce zkoušen. Dokonce prý viděla i svou smrt. Měl ji zabít sovětský voják. Toto proroctví se Anně nevyplnilo, naštěstí. Okupační vojska do naší republiky vtrhla až jedenáct let po její smrti.

Zde však musíme zmínit jednu neuvěřitelnou náhodu, která se v souvislosti s Anniným proroctvím vynořila v roce 1983. Druhého ledna 1983 byl v Klášterci nad Orlicí zavražděn manželský pár. Vrahem nebyl nikdo jiný než sovětský okupační voják, který při útěku střílel ze samopalu.

Manželé se jmenovali Tomanovi. A zavražděná žena Anna. Náhoda? Osud? Podivná shoda okolností? Je to přinejmenším zvláštní, to si přiznejme. Podle vzpomínek pana Janečka z Chocně, který celý tento případ uvedl ve známost, byl nakonec zběh odsouzen k trestu smrti.

Anna Bohuslava zemřela 29. 3. 1957 v Dubenci ve věku 49 let. Posledními roky jejího života ji provázel duchovní rádce a přítel, pražský kanovník Antonín Stříž. Stala se díky jeho vedení dominikánskou terciářkou. Pochována je na hřbitově vedle kostela Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Orlicí. Smrtí a pohřbem české stigmatičky to však neskončilo. U jejího hrobu bylo narváno jak někde o pouti, konala se hotová procesí nemocných lidí, kteří se chtěli poklonit její památce. A prý mělo uzdravování pokračovat.

Například v roce 1971 navštívil její hrob muž, který trpěl plicním onemocněním. Téměř nemohl dýchat, lékaři lámali hůl, až zkusil tu poslední šanci - šel poprosit Annu na hřbitov. Sám zcela nevěřící to zkusil. Po opuštění hřbitova s posvátnou bázní shledal, že může dýchat, vrátil se mu hlas, přestal kašlat. Napsal proto dopis na místní faru, kde vše dopodrobna vysvětlil a označil to za zázrak. A takových zázraků se dělo (a děje dodnes) stále dost. Ke hrobu Anny Bohuslavy Tomanové chodí lidé i v dnešní době. Pozdravit, poprosit, pomodlit se.

O všem byla informována církev, která vyslovila souhlas s přezkoumáním dostupných faktů - na ten popud vzniklo Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové, které usiluje o beatifikaci (blahořečení) vizionářky.

Nakladatelství Flétna o Anně vydalo knihu Chudobka z Orlických hor. Její životní příběh zaujal filmaře Jaroslava Šilara, který o ní natočil dokument Chudobka Bílého Krále. Příběh Anny Tomanové můžeme zakončit citací pátera Jakuba Brabence z farnosti Rokytnice v Orlických horách:

zpracováno podle:

Životopis - Římskokatolické farnosti Klášterec nad Orlicí, Kunvald v Čechách, Rokytnice v Orlických horách (rokytnickefarnosti.cz), Příběh stigmatizované Aničky Tomanové zaujal filmaře - Orlický deník (denik.cz), Římskokatolická farnost Klášterec nad Orlicí – oficiální stránky (farnostklasterec.cz), Anna Bohuslava Tomanová – Wikipedie (wikipedia.org), Anna Bohuslava Tomanová (†49): Ochrnutá stigmatička konala zázraky | Ahaonline.cz, Klášterec_Setkání_2019.pdf (farnostrudoltice.cz)