Temné pokusy galvanistů: loutkáři mrtvých chtěli přelstít smrt, „oživovali“ nebožtíky elektřinou

Pokusy galvanistů se zemřelými těly a elektřinou byly na počátku devatenáctého století ohromnou módou. Probíhaly před zvědavým publikem z řad odborné i laické veřejnosti. Téma „živočišné elektřiny“ zaujalo i Mary Shelley, o galvanistech četla v tisku, který vedl na téma života a smrti velké a bouřlivé debaty. Pak měla svůj proslavený sen, ve kterém monstrum spatřila. Sedla si, napsala Frankensteina -a příšera oživená šíleným vědcem byla na světě.

Kdo vlastně ti galvanisté byli? Co je to napadlo, pouštět do mrtvol elektrický proud? Blázni, pohánění nějakou bizarní vidinou toho, že se „jim to jednou povede“, nebo skuteční vědci, kteří to vše konali v úmyslu bohulibém? S těly zemřelých dělali neskutečné věci. A budiž řečeno, že neskutečné věci dělala i mrtvá těla.

Podívaná to byla opravdu nezapomenutelná. Nezačalo to ale u mrtvých lidí, začalo to celé u žab. Respektive žabích stehýnek. A bouřky.

Celý galvanismus začal dnes již proslavenými pokusy slovutného italského lékaře a fyzika Galvaniho (1737-1798). „Roztančil“ žabí stehýnka pomocí bouřky a kovu, přičemž po sérii experimentů (i bez bouřky) došel k závěru, že organismus produkuje svou vlastní „živočišnou elektřinu“. Měl svým způsobem pravdu, přímo v těle vzniká opravdu slabé elektrické napětí, ale to se prokázalo až za mnoho let.

Luigi Galvani se o své teorii snažil všechny přesvědčit (za spolupráce cukajících se a stahujících se končetin nebohých obojživelníků) až do své smrti. Více o pokusech s tančícími stehýnky najdete ve zdrojích pod článkem.

V tehdejší době elektřina fascinovala nejen odborníky, ale i laiky. Vše bylo tak nové, tak děsivé, tak porážející přírodu! A kolem Galvaniho odkazu se začali sdružovat různí teoretici, fyzici, experimentátoři, šejdíři, kapacity, obyčejní lidé, lékaři, na koho si jen vzpomeneme. A začala bizarní zábava. Zprvu se zkoušel zavést proud do mrtvých zvířat, či lépe řečeno - do částí mrtvých zvířat. Věda kráčela dál a dál a galvanisté se rozhodli pomocí experimentů dokázat, že elektřina dokáže zesnulého vyrvat z nadvlády smrti. Jednoduše oživit. Vzkřísit mrtvého člověka.

Chtěli otestovat, jak mocná věda může být. A tyto výstupy se děly před nadšeným publikem. Někdy to bylo teatrální přestavení, kdy vědec používal například kouřové clony, zvukové efekty, hotový kouzelnický výstup. Jenže na tom nebylo kouzelného nic. Bylo to znesvěcování mrtvol za přítomnosti jásajícího (zprvu), zvracejícího (uprostřed) a omdlévajícího (na konci) davu.

Toto temné odvětví vědecké historie jako první proslavil Galvaniho synovec. Hodně šílený muž jménem Giovanni Aldini (1762- 1834). Vlastně - on nebyl přímo šílený, byl to velice vzdělaný a pokrokový pán, anatom, profesor experimentální fyziky. Jenže ono to jde často ruku v ruce a vzdělanost nevylučuje jistou formu mentální nevyrovnanosti, kterou Aldini bohužel skutečně prokázal. Jeho éra experimentů elektrostimulací mrtvých začala tím, že se svým „číslem“ uspořádal turné po celé Evropě.

Před zraky obecenstva režíroval teatrální představení - v hlavní roli hlavy, nohy, ruce, celá těla, části těl, mrtvá zvířata. A bylo to šílené. Chlubil se, že v Evropě jednou položil useknuté hlavy dvou zločinců na oddělené stoly, pak je spojil elektrickým obloukem, aby se šklebily do té míry, že děsily diváky. Také přiměl ruku bezhlavého muže, aby sevřela minci a hodila ji přes celou místnost.

Jenže neměl těla - chválil proto Británii, kde mohl použít popravené lidi, v ostatních zemích Evropy se jakákoliv krádež či manipulace s mrtvolou považovala za zhanobení a byla přísně trestána. Ale i to se dalo obejít, pokud ho pozvala nějaká z vysoce prestižních univerzit. Tyto ústavy měly své cesty, jak přijít k mrtvolám - prostitutky, sebevrazi, lidé bez domova - tato těla vesměs vždy putovala k rukám anatomů při demonstraci pitev.

Právě na univerzitě College of Surgeons se odehrál asi nejděsivější experiment, který šokoval naprosto všechny diváky. No - budiž řečeno, že ke konci jich tam moc nezbylo, lidé byli vynášeni ven pozvracení a omdlelí, statní muži i křehké ženy, vše padalo na jednu hromadu. Aldini totiž provedl pokus s názvem galvanizace George Fostera.

Sociální úzkost z hranice mezi životem a smrtí byla v té době v Evropě běžná, vyjadřovala se v románech a básních, také kolovala v temných příbězích o lidech, kteří byli omylem prohlášeni za mrtvé a pohřbeni zaživa. Experimenty na vrazích na College of Surgeons měly za cíl s jistotou určit fakt smrti. Studenti se snažili pochopit, jestli absence zjevné životní síly (jakékoliv), je známkou toho, že člověk zcela zemřel, nebo je jeho životní síla pouze „pozastavena“.

Téma v té době bylo opravdu velice řešené, omílané pořád dokola, pouštělo se do debat o mravních principech, o momentu SKUTEČNÉ smrti člověka - kdy opravdu nastane, jak se to pozná? A mediky také velice zajímalo, zda je v moci lékařů či vědců vrátit život mrtvým. Katedra se rozhodla uspořádat galvanický pokus, který měl dokázat (či vyvrátit), jestli tělo po smrti „něco cítí“. Psal se 18. leden 1803, kdy se do připravené posluchárny v Newgate sešla společnost studentů, zvědavců, mediků. Objektem celého obskurního experimentu byl Geoge Foster.

Vrah, který utopil svou manželku spolu s novorozeným dítětem, skončil na šibenici. Aldini žádal, aby dostal tělo co možná „nejčerstvější“, tvrdil totiž, že nedávno zemřelí si stále uchovávají nejvíce své „životní síly“. Po Fosterově popravě oběšením nechal přivolaný lékař tělo viset při teplotě dva stupně nad nulou po dobu jedné hodiny. Koroner celou tuto hodinu tělo různě posuzoval a zkoumal, aby pak konstatoval, že Foster je „zcela nepopiratelně, nadobro, jednoznačně a bez všech sporů zcela mrtev.“ Až tak.

Početné obecenstvo s napětím čekalo na svého vrchního „kouzelníka“, který za naprostého ticha nechal přivézt na káře ono nepopiratelně mrtvé tělo. Aldini si počínal jako sebevědomý iluzionista, doslova celý experiment režíroval. Stáhl z káry špinavou plachtu, odhalil mrtvé tělo a několikrát do něj praštil železnou tyčí. „Vidíte, je mrtvý. Nereaguje. Tělo nevykazuje žádnou životní sílu, nebrání se. A nyní pohleďte, co umí síla, kterou jsme spoutali, síla, která dovede navracet mrtvé k životu!“ vyvolával jako jarmarečník.

Pak mu omyl uši slanou vodou, zasadil do nich malé hubky napuštěné roztokem a chopil se generátoru. Použil oblouky na různé části mrtvoly, aby přiměl George Fostera k pohybu. Vodiče dal i na ucho a konečník. A do nehybného těla pustil proud. Výpověď jednoho ze svědků, který neutekl, je zaznamenána v protokolu:

Dobrých sedm hodin trvalo „týrání“ mrtvého Fostera. Publikum bylo vynášeno, dokonce se musela použít i ona umrlčí kára, neboť jistý otylý gentleman omdlel a nikdo ho neunesl, tak ho vyvezli. Vše bylo pozvracené, lidé prchali, zatímco mrtvola viselce jim hrozila a skřípala zuby. Zbytek obecenstva začal Aldiniho hecovat, aby ho oživil zcela. Prostě propadli celému tomu představení tak, že tomu uvěřili. Že to půjde, že se stane zázrak, že bude Foster Lazarem a Aldini Ježíšem. Ten však ve své „skromnosti“ vše ukončil s tím, že si nebude hrát na Boha. Jak milé…

Pokus vyvolal neuvěřitelný poprask. Seriózní deníky dokonce na titulních stránkách vedly polemiku, jestli byl skutečně objeven „princip, kterým lze mrtvé vrátit do života“. Angličtí zákonodárci mimořádně zasedali, protože zákon na toto nepomyslel. Jak je to možné, co by se stalo, kdyby popravený zločinec ožil, na to zákon nepamatuje!!! Ctihodní pánové v parlamentu byli úplně bez sebe - „nikdo nemůže být za stejný zločin odsouzen a popraven dvakrát!?“ hádali se učení páni a právníci bouřlivě. Něco neuvěřitelného, že?

Aldini ve svých pokusech pokračoval dál, opět si vyjel na turné s mrtvolami, ale jeho pokusy skončily doslova „průserem“. A kupodivu se netýkal mrtvého člověka, ale mrtvého vola. Při jedné „seanci“ demonstroval galvanizaci na zdechlině. Za přítomnosti ctihodných vědců byl do dobytčete pouštěn proud „předkem“, skončil „zadkem“, načež následoval výbuch. Vůl explodoval a celý obsah jeho nadmutého břicha ohodil přítomné ctihodné občany a vědce.

Budiž řečeno, že toto nevydýchal nikdo, Aldiniho doslova vypráskali ven. A dům, ve kterém pokus probíhal, musel být stržen - nikomu by se nikdy nepodařilo zbavit místnost břišního obsahu zdechlého vola. Zápach byl cítit přes půl města. Je to až kupodivu - „pochodující“ mrtvoly lidem vadily méně než prasklý vůl.

Jenže Aldiniho „hokuspokusy“ byly ničím v porovnání s dalším galvanistou. Andrew Ure (1778 - 1857) byl vědec opravdu kontroverzní. Byl bezesporu nesmírně chytrý, vzdělaný a svým způsobem geniální. Fyzik, matematik, chemik, filozof, spisovatel, farmaceut. Skutečně renesanční a vážený člověk. Jenže pak se zbláznil. Začal prohlašovat, že je biblický geolog, že planeta Země je stará jen šest tisíc let, bájil úplné nesmysly, bydlel na hvězdárně a spal nahý na holé zemi, aby: „byl blíže matce planet.“

Honil se spíše za senzacemi než za opravdovou vědeckou prací. A Aldiniho pokusy ho zaujaly natolik, že se rozhodl je prostě dotáhnout. On se cítil na oživení mrtvého.

Pokusy s živočišnou elektřinou v té době samozřejmě probíhaly dál, ale nedosáhly už takové kontroverze, jako u Aldiniho. Ure měl překonat naprosto vše. Dosáhl totiž při „mobilizaci“ zemřelých takové zručnosti, že to vědci glosovali: „Zatímco Aldini byl jen nenáročný vodič, Ure se stal skutečným loutkářem mrtvých,“

Andrew Ure nelenil a začal realizovat sérii bizarních show, na které se prodávaly vstupenky. Morbidní téma galvanismu v té době lidi skutečně fascinovalo, není divu, že měl vyprodáno. A děly se věci. Ono se totiž zdálo, že Ureho skutečným záměrem je opravdové oživení zesnulých. Při pokusech na tělech popravených omdlévali hrůzou i otrlí lidé. Vše vyvrcholilo galvanizací Matthewa Clydesdalea. Tento pětatřicetiletý horník s atletickou postavou (tělo samý sval a šlacha!) byl popraven pro sabotáž v práci.

Ure se rozhodl, že se pomocí stimulace frenického nervu (nerv, kontrolující bránici a umožňující dýchání) může být obnoven život v těle utopeného, oběšeného, udušeného. Clydesdale byl položen na stůl, Ure mu nasadil všechny propriety a začal do těla pouštět elektrošoky. Co se začalo dít, to otřáslo naprosto všemi - dokonce i Urem. Dva statní asistenti museli s tělem zápasit. Clydesdale se zmítal, jeho nohy se začaly rytmicky zvedat a ohýbat.

Když bylo tělo posazeno, Clydesdale vstal a rozkmital se takovým způsobem, že odmrštil jednoho z asistentů, druhého praštil. Mimické svaly se mu stahovaly, šklebil se, otevíral oči. Hrozil pěstmi. Diváci zděšeně křičeli hrůzou. „Bylo to naprosto ohromující. Ještě chvíle chyběla a mohl znovu rubat uhlí!“ komentoval to přítomný novinář.

Vše zlé je ale pro něco dobré. Ure navrhl zlepšovák, který se stal později základem dnešního defibrilátoru, který zachraňuje životy. Do celé věci se nakonec musela vložit církev, protože to už bylo neúnosné. Všude samý galvanista, všude samé mrtvoly, všude samé pozvracené dámy. „Bezbožné vzývání ďábla“ muselo být zastaveno. A bylo načase - na dalšího galvanistu Jamese Jeffraye vtrhl dav rozvášněných lidí. Měli vidle, pochodně, zkrátka taková ta lynčovací klasika. Nešli po něm kvůli galvanizaci, kupodivu.

Jeffray se totiž tak trochu odklonil od zavedené elektřiny a začal do mrtvol pumpovat různé chemické roztoky, což končívalo obvykle dalším „průserem“ - jako v případě onoho nebohého vola. A tento Jeffray byl davem obviněn, že vykopal tělo ze hřbitova. Utekl před nimi polonahý, bosý, což se v tehdejší době rovnalo okamžitému zatčení. Skončil na chvíli i v blázinci, než se mu podařilo přesvědčit lékaře, že je „slovutným odborníkem v oblasti galvanizace.“

Galvanistů bylo samozřejmě více. Experimentů s mrtvými byly plné noviny. O oživování mrtvých se tehdy vizionářsky mluvilo podobně, jako se dnes rýsují a řeší možnosti využití umělé inteligence. Dnes nám celé tyto pokusy mohou připadat jak z říše hodně morbidních pohádek, v tehdejší době to bylo prostě „normální“ - výsledky se skutečně řešily v odborných publikacích, na půdách univerzit, v parlamentu.

Jistě, obskurní věc. Ale někdo to vyzkoušet zřejmě musel. Tak proč ne galvanisté. A hlavně - nebyl by Frankenstein! A defibrilátor!

zpracováno podle:

Galvaniho pokusy zde: Galvani a žabí stehýnka: Italský vědec se oddával neobvyklým pokusům | 100+1 zahraniční zajímavost (stoplusjednicka.cz)

Galvanising George Foster, 1803 (unimelb.edu.au)

Andrew Ure | University of Strathclyde

Luigi Galvani – Wikipedie (wikipedia.org)

Giovanni Aldini – Wikipedie (wikipedia.org)

Andrew Ure – Wikipedie (wikipedia.org)

Loutkáři zemřelých: galvanisté „oživovali“ mrtvé pomocí elektřiny - iDNES.cz