Článek
AKCE SVÍČKOVÁ. Tak se ona neblahá událost, za kterou se rodiče nesmírně styděli, nazývala. Zprvu se u nás o ní mluvilo pouze šeptem a syčením, protože táta byl strašně naštvaný. A uražený, jakého ze sebe udělal totálního blbce, takže s mámou fakt asi půl roku nepromluvil. Zároveň se v něm ale třískal obrovský strach a posvátná hrůza, když si představil, co se mohlo stát. „Jak tohle mohlo skončit! Vždyť jsme tu už nemuseli bejt!“ vrtěl hlavou neustále, zatímco máma byla úplně rudá studem, jen popotahovala, a pořád „to“ chtěla vysvětlovat, což otec jednoduše odmávl jako dotěrnou mouchu.
Nakonec se hrany obrousily a AKCE SVÍČKOVÁ vstoupila do kroniky rodinných trapasů, kterým táta říkal transkontinentální vostudy. Pak už to s oblibou vyprávěli na různých sešlostech a uváděli v mohutný smích všechny přítomné. Táta k AKCI SVÍČKOVÁ dodal potřebné nuance hlavních postav (hasič ve stříbrném ohnivzdorném obleku, lékař s brašnou, esenbáci, nadávající sousedka, bachař, moje máma u vyražených dveří, on ve štráfatých trenkách s dírou v rozkroku) a ve finále z toho byla groteska století.
Já vím, že to mohlo skončit hrozně, ale neskončilo. Tak proč si z toho, že jsme mohli být „kvůli kusu žrádla“ všichni mrtví, dělat hlavu! No, nicméně… Však posuďte sami. Bylo to ještě před revolucí. Po dlouhých letech mámina rozčilování (na tom pitomým malým dvojsporáku nic pořádnýho nejde uvařit!) naši usoudili, že je nejvyšší čas se rozšoupnout. Chtěli si pořídit pořádný čtyřplotýnkový elektrický sporák s troubou.
Máma byla od mala zvyklá na plyn, takže jí zpočátku dělalo velké problémy poštelovat si tu míru žáru plynu a elektriky, ale dala to. No a pak už panelákový dvouvařič nestačil. Takže jednoho krásného dne táta s kamarádem přišmejkal Moru! Nechtělo se mu stát ty celotýdenní fronty, něco ušetřil a jednoduše někoho namazal. Sice se s tím nechtěl chlubit, nicméně když mu manželka v záchvatu totální sporákové euforie skočila kolem krku a šeptala, že bude odměna, všechno na sebe napráskal, načež jsem byla vyzvána, abych šla „ven“. No tak jo.
Nevím, co táta dostal (ehm), ale máma dostala Moru. Ta byla! A začalo se vařit, péct, grilovat; sousedi nad námi byli oblažováni přes digestoř všemožnou směsicí vůní, až táta skrz stoupačky řval: „Nezáviď a uvař mu taky!“ - protože s nimi moc nevycházel. Až do AKCE SVÍČKOVÁ.
Vášnivá čtenářka máma tehdy hltala tlustopisy Dumase a Huga - často se stávalo, že maminka byla fyzicky sice přítomna v bytě, leč její duch bloudil v „břichu Paříže“ nebo se převtělila do Mercedes či Milady de Winter. Táta nebyl vášnivý čtenář, ale jeho kolega propadl Součkovi a Dänikenovi, přičemž neustále mlel o „existenci mimozemských civilizací“ jako pan Brodský ve Světácích.
Do mého v nic nevěřícího otce celé hodiny na letišti hučel, že voni tu byli dřív a jak teda mohli postavit ty pyramidy, aha? (jednoduše, měli dlouhý biče!). Táta neodolal a ponořil se do hloubavého studia „mimozemské“ literatury. „Vidíš! Vidíš to?“ ukazovala uchvácená hlava rodiny na odstavec ve Vzpomínkách na budoucnost nebo v Tušení stínů mámě, která se od mrtvého Mondega vrhala zpět do náruče Dantése, takže mu jen odsekla: „Ale jdi s tím někam!“ Já byla malá a tito dva čtenáři, kteří s mými legračními rodiči neměli pranic společného, se mi nelíbili! „Já mám hlad…“ loudila jsem.
„Já taky!“ navrátil se otec od Baalbeckých teras a Mercedes práskla s knížkou a řekla: „Já dostala krásnou svíčkovou, je už dva dny naložená, tak jdu na to!“ Tehdy se totiž maso shánělo nebo „dostávalo“ - takže byl velký svátek, když se zadařilo uchvátit kus hovězího! „Jenže dneska to asi nestihnu,“ uvědomila si maminka, „Dám to vařit, bude zítra, nemusíte mít pořád takový matlavý jídlo,“ sekla rázně jako D´Artagnan kordem. Tak jo. Dali jsme si s tátou točeňák s chlebem, což si pamatuji z toho důvodu, že pak máma celé dlouhé roky bědovala: „Když si pomyslím, že poslední jídlo, co to ubohý dítě MOHLO na tomhle světě mít, byl kus točenýho salámu!!!“
Najedli jsme se a já šla do pokojíku. Máma dala vařit maso do hrnce na plotně. Někdy svíčkovou pekla, papiňák však považovala za nástroj ďábla a pekelný vynález, jelikož jednou u babičky explodoval, poklice se zarazila do stropu a v kuchyni to vypadalo dlouhé roky jako na jatkách - nešlo to vymalovat. Oba čtenáři se vrátili do Francie a do mimozemské lodi. „To je z nějaký starý krávy,“ konstatovala po pár hodinách podlévání a píchání vidličkou do tvrdé flákoty, „Buhví, co mi to ten podvodník řezník prodal,“ vrčela, zatímco táta si vzal apartní spací trenýrky s dírou v rozkroku, ulehl na rozestlaný gauč a chopil se Spiknutí šedé rasy.
O Stříbrňácích a Šedivácích, co lezou v noci lidem do bytu a pochází z jiné galaxie, básnil tátův kolega také (později skončil v protialkoholní léčebně), otec se tedy začetl do mírně řečeno děsivých řádek (prosím, já se nesměji tomu, kdo na ně věří, každému co jeho jest, jen můj táta a mimozemšťané - to k sobě fakt, ale fakt nepasovalo!) a postupně usnul. Následující události vím jen z jejich vyprávění, protože jsem je milosrdně zaspala (nebo jsem se možná mírně přiotrávila). Maminka si totiž nalila víno, lehla si ke svému Valjeanovi a…
Táta byl čímsi vyrván z hlubokého spánku. Trhl sebou, v bytě byla tma, rozespale mžoural očima, když v tu chvíli uzřel nad sebou zástupce šedé rasy. „Ježišmarjá, já už si to poslední pivo neměl dávat,“ říkal si v duchu. Nad ním se totiž tyčil obrovský stříbrný humanoid a ve světle pouličních lamp házel blyštivá prasátka. Táta začal zděšeně ječet: „Uáááááááááá!“ řval, jak když ho na nože berou a snažil se před zhmotnělým zástupcem mimozemské civilizace, který si pro něj přišel na sídliště Ruzyně-Dědina, schovat pod peřinu. To však příslušník vyspělejší rasy vůbec nebral v potaz a začal na vyjeveného otce mluvit.
„Von měl takovej ten strojovej hlas… To bylo strašný! Jak z blbých filmů! Jako Darth Vader!“ popisoval později. Robotický šedivák skřípal naléhavějším tónem a sklonil se blíž. „Di vode mě, zatracená potvoro, PADEJ VODSAĎ!“ ječel táta jako prvorodička. Tu se v jeho zorném úhlu objevil další humanoid, mužík v bílém plášti s brašnou přes rameno. „Já byl úplně mimo! Já si řekl - už je to tady, teď budou dělat ty pokusy! A ještě jsem řval: Já toho Otépku zabiju! Vola debilního vypitýho!“ „Evidentní, to je otrava, blouzní!“ kývl mužík v bílém na stříbrného mimozemšťana, protože zuřivé spílání zapůjčiteli knih Otépkovi bylo mylně vyloženo jako halucinace. Stříbrňák v ohnivzdorném obleku se rozběhl a rozpráskl dokořán okna.
Studený vzduch probral mámu, která si tiskla k hrudi Huga, zatímco táta nevěřícně vyhrkl: „Co tady děláte? Tady bydlim já?!“ V bytě to strašně smrdělo, máma začala ječet, že má vedle dítě, lékař se rozběhl do pokojíku, kde byl vzduch čistý, takže mě prý jen vzbudil, zkontroloval a nechal spát, aby se vrátil k těm dvěma magorům do obýváku. Mezitím se táta postavil v trenkách s dírou v rozkroku a hodlal bránit své teritorium. Chtěl všechny vetřelce z jiné galaxie poslat pryč, sotva ale otevřel ústa, lékař znal protihmat, vytáhl mu z huby jazyk a svítil baterkou do očí.
„Bléééééééééé…“ bečel otec. „V pořádku… To nevypadá na otravu, měli jste štěstí,“ děl lékař. „Jakou votravu?“ „Ježišmarjá, svíčková!“ vylétla máma, která se prodrala přes shromážděné postavičky všech možných mimozemských záchranářů do miniaturního kuchyňského koutku. Tam byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale nebyl tam Brčálník, kdepak. Byl tam hasič, který se jednou nohou zapíral o fungl novou Moru (která už nově nevypadala), oběma rukama držel seškvařené cosi, co bývalo hrncem, a odtrhával to jako suchý zip z plotny - i s ploténkou.
Venku se ozýval řev: „Hoří, u Sokolů hoří!“ „Nehoří pani, nehoří, vraťte se domů a vyvětrejte,“ chlácholil někdo naší uječenou paní sousedku, která digestoří ucítila čmoud, nelenila a zavolala záchranné složky. A tím nám všem zachránila život. Jenže našim v tu chvíli vůbec nic nedocházelo. Byli fakt mimo. „Legitimujte se, člověče, to mám nejradši tohle…“ řval na tátu právem naštvaný esenbák. Nezodpovědní blbci, co dají vařit jídlo a usnou! Prohlédl si nedopitou sklenku mámina vína, udělal takové to „Cccc…“ - a na tátu, který ještě neměl všech pět pohromadě, vybafl: „Tak bude to???“, přičemž si velice nelibě prohlížel jeho rozpárané trenky a rozcuchanou mámu, která brečela.
Protože ta už věděla, že tohle je megaprůšvih a může za něj jen ona. „Hlavně, že ty jsi byla v pořádku, to mi řekl hned. Pak jsem viděla ty vyražený dveře,“ vrtěla hlavou. Hasiči se totiž na dva chrápající čtenáře nemohli dozvonit ani dobouchat, takže natvrdo vyrazili vchodové dveře z pantů. Dosud vůbec nic nechápající táta třeštil oči na vzteklého mrňavého příslušníka VB, který neustále žádal občanský průkaz. „Proberte se člověče, dyť to je strašný!“ Táta už pomalu začínal tušit, že to asi (možná) mimozemšťané nebudou, ale pořád mu vše ještě plně nesecvaklo, čemuž nasvědčoval i jeho následující dotaz: „A z jaký jste planety?“
„A dost!“ zařval orgán, „Občanku!“ Hm, brumlal otec, že by po něm ufon chtěl občanku? Zašátral ve stěně, vytáhl policejní placku, nepřítomně ji vyskakujícímu muži zákona podal a prohlížel si dílo zkázy. A pomalu mu to celé docházelo, doslova slyšel, jak se mu v mozku protáčejí zrezlá kolečka, skřííp, řach, skříííp, vrzz… „JANO!!!“ zařval tak strašným hlasem, že si přeřval hlasivky. A bylo to. Máma bulela a bulela, táta s ní ve svém velice provizorním nočním oděvu třásl a lomcoval. Esenbák vytřeštil oči a zaječel na shromážděné: „Klucíííííí! Ten debil je taky policajt!“
To byla poslední kapka. Není divu. Táta moc dobře věděl, co se mohlo stát. A kdo za to může. Máma též moc dobře věděla, co se mohlo stát. A kdo za to může. Když se oblékl, vyřídil formality, poděkoval s úklonou všem složkám a sousedce, otočil se zuřivě na mámu, která stála v županu opodál a slzela. „On měl ksicht jako pekelník. Jako ten Munchův šílenej obraz!“ líčila. „Sedni si tady a hlídej,“ ukázal jí jako psovi „místo“ u vyražených dveří. Soused dělal v Ruzyni ve věznici a mekotal, že nějaký dveře tam budou, takže abychom nebyli zatím s dírou ve zdi, jeli asi půl kiláku do vězení pro dveře.
„A ty, ty se modli. Jestli budou s kukačkou a mříží, tak tě asi zabiju,“ děl otec temně k mámě, která seděla a hlídala. A brečela. „Sporák, svíčková, pověst, všechno bylo v tahu - a mohla jsem za to já,“ říkala si pořád v duchu. Přinesli dveře (naštěstí obyčejné) a nastalo půl roku velkého ticha. Sporák naštvaný táta vyhodil, nový dostala až za rok, ze sklepa vytáhl dvouplotýnku a sousedce musel koupit obrovský pugét. Stejně nám AKCI SVÍČKOVÁ nikdy neodpustila.
Máma si to taky neodpustila, ale časem se tomu smáli, protože se tátovi stávaly takové naprosto debilní situace jako třeba: „Hele! Ty prej si byl tak ožralej, že ses ptal Šubrta, z jaký je planety?“ povykoval na tátu vesele jeden jeho podřízený. Nebo když Otépku vezli rovnou z práce do odmašťovny, ječel na něj: „Pavle! Dyť si ho přece viděl! Já to nemám z chlastu, fakt ne, za mnou chodí taky!“ Je jasné, že tátova popularita naším skorovyhořením vystřelila do nebes - zvláště mezi alkoholiky a schizofreniky!
Tak si dávejte pozor, až budete vařit svíčkovou! A také na to, co před spaním čtete! Hezký den!
