Článek
Můj táta a jeho tchyně. Už jsem zde na toto téma napsala více textů, ale čím více o tom přemýšlím, mám pocit, že by to vydalo na samostatný román! Co román! Obsáhlý tlustopis, který by se mohl zařadit do učebnic psychiatrie jako samostatná kapitola! Ne, vážně. Babička byla rázná chodská ženská, která byla schopná vyhodit z domu i slavného fotbalistu. Která byla schopná s námi třeba rok nemluvit. Která tátovi nikdy neodpustila, že si mámu vzal a přestěhoval ji i se mnou do Prahy.
Víkendy a dovolené se nesly ve znamení šeptavého ticha i hlasitého jekotu: nikdo si nebyl jistý životem! Berte to s nadsázkou. Já všechny zúčastněné milovala - a jak to tak bývá - když babička umřela, brečel i táta. Chyběla mu! Neměl se s kým hádat!
Ale vzpomínky zůstaly. A vždy se nějaká vynoří, protože ti dva si navzájem vyváděli psí kusy přes tři desetiletí, takže se to zákonitě nakupilo a je pořád odkud brát. Jen mě to musí napadnout. A to se stalo, když jsem letmo zahlédla reprízu Kameňáku. Byla tam zrovna scéna, kdy ubohý Laufer veze v autě tu svou příšernou tchyni. Teď se tu směji: táta měl vlastně možná svým způsobem štěstí, protože babička byla velice půvabná žena až do vysokého věku, štramanda krev a mlíko, jak se u nás říká.
No a tato filmová madam tam huláká na policajta: „Stovkou jel! Stovkou! Já to na vlastní voči viděla tady na tom přístroji! A dejte mu dejchnout. Jezdí ímrvére vožralej! Většího vola než je můj zeťák nenajdete!“ Laufer si brumlá, že si udělá kyj a zabije ji… A blesk, vynořila se vzpomínka na výlety za hranice všedních dní, kterým táta říkal Highway to Hell, zatímco ho máma prosila, ať je propánaboha zticha! Vše se dělo v době, kdy po dědově předčasné smrti (bylo mu jen 48 let, šílený!) zůstalo v babiččině garáži osiřelé auto.
Škoda 120 L cihlově červené barvy ztratila pána, truchlila a stála smutně v garáži čumákem dopředu. My jsme tehdy auto už měli, jenže babička naší Škodu Rapid, láskyplně nazývanou Píďa, považovala za vynález mírně řečeno nemravný a odmítala do sporťáku byť jen nahlédnout, natož usednout! „Tuto neni auto!“ pronesla ráznou chodštinou. „To ste totiž koupili schválně, abyste mi nemušeli vozit!“ usoudila.
Když natěšený táta přijel s Píďou k babi poprvé, chtěl se samozřejmě šedým trojdveřákem pochlubit. Aby ne, čekal na něj v pořadníku dobré tři roky! „Na to šlápneš a vono to jede!“ popisoval nadšeně svému tátovi, s dědou dělal spanilé jízdy po vsi, projížděl fáro po polňačkách a zkoušel, kolik z něj vymáčkne. Babička mezitím pérovala mámu: „Copa tleto je auto pro rodinu? Leze se do toho jako za kulomet! Do tutoho JÁ nidýž nesednu! Marneči slavenyj!“ provolávala.
Nikdy jsem nepřišla na to, co Marneči slavenyj znamená, ale babi toto zaklínadlo aplikovala na všechny možné situace, které byly v její neprospěch - což byly vlastně všechny, ehm. Asi se to dá volně přeložit jako zatracená práce!
Když po dědově skonu polevilo to nejhorší období, začala si babička zaparkované červené auto nenápadně prohlížet. Kroužila kolem garáže, myla okénka… „Hele! Ta něco chystá! Buď ho chce prodat, nebo chce jet na vejlet!“ pozoroval táta svou tchyni z okna a zuřivě kouřil, „Pořád nadává na Píďu, že do něj nesedne, ale hele! Já ti říkám, něco bude!“ vykládal mámě, která nechtěla o červené stodvacítce ani slyšet - příliš jí připomínala milovaného tátu.
No a také si velice dobře pamatovala, jaké čóro móro nastalo, když nám toto vozidlo babička jednou jedinkrát zapůjčila na dovolenou do NDR. Babi se totiž tak strašně urazila, že jsme ji do Prerowa nevzali také (pravděpodobně bychom ji museli přivázat na střechu vestoje), že zahájila její (a tátův) oblíbený Rok velkého mlčení.
Ale babiččiny manévry kolem auta byly čím dál naléhavější. Byla to velká výletnice - máma s hrůzou vzpomínala na rodinné výjezdy po českých památkách, kdy děda řídil, babička také řídila - pusou - a dopadalo to děsivě! Děda se po pár kilometrech začal ošívat a prohraboval si pěšinku hustých vlasů, což bylo zlé, velice zlé znamení. A když už měl své reptající a radící manželky plné zuby, jednoduše někde zastavil a šel se vydýchat. Nebo jí ujel.
To se stalo jen jednou, vracela se vlakem z Kašperku a děda si pak užíval zaslouženého Roku velkého mlčení! No jo, babi byla prostě svéráz. To by se muselo zažít! Dědu jsem si moc nepamatovala, ale táta o něm mluvil s úctou a pokorou jako o „zlatým člověku“, takže bylo jasné, že tyto ujížděcí manévry byly prostě jen výrazem totálního zoufalství! A totálně zoufalý už měl být brzy i táta. Babička došla k definitivnímu rozhodnutí, že budeme jezdit na výlety: „Stojí nám tu auto, řidič je tále…“ změřila si tátu, který zrovna plnil jeden z jejich nesmyslných rozkazů: musel třeba přenést kamení z jedné strany zahrady na druhou.
Takové blbosti si babi vymýšlela. Ale abych nebyla nespravedlivá: táta si také velice často vymýšlel totální koniny, aby svou tchyni pěkně potrápil! A mezi nimi lítala máma jako nudle v bandě! No jo. „Ty, Pavle,“ začala pak jednoho dne babička nad poměry mírně, protože už byla celá natěšená na nějaký výlet, kterým by se mohla chlubit bábám v kostele a nechtěla si to u vzteklého zeťáka rozlít hned napoprvé! „Tle máš džbán a di do hospody pro točený. A dej si jedno vod cesty!“ dolejzala.
To už tátovi bylo vše jasné. Alkohol babička nenáviděla víc než Julius Fučík - a dovolit mu, aby šel na pivo bez keců, to byla její největší úlitba! Tatínek se schlíple chopil vzorně vymytého džbánku a v předtuše budoucích bujarých radovánek se loudal do místní hospůdky. Babička mezitím doma hučela do mámy: „Už mi to tu doma svrbí. Dyť děda byl dycky tak rád, dyž nás někam vyvez, pamatuješ?“ pozorovala svou dceru, která slzy zadržovaného smíchu sváděla na dojemnou vzpomínku na dědu, že jo!
„Ale mami, vždyť jezdívá autobus, s nima jezdíš pořád,“ zmínila maminka takové ty venkovské akce v režii vejboru - objednal se autobus, vesnice nalezla dovnitř a jelo se na Hlubokou. Nebo do Prahy nakupovat, přesně jako v Chalupářích (Zatkli Tondu Čiháka!). „Smijou se mi. Máme dvě auta (babička do svých myšlenkových pochodů zahrnula i nebohého Píďu) a muším furt poslouchat: a copa že tě nevyvezou? A copa že ti neudělají výlet?“ mlaskala babi znechuceně.
Jojo, její osobnost nepřipustila ani náznak posměchu! Babi neměla žádný smysl pro ironii. Co kdo řekl, to brala naprosto vážně - a tím vznikala řada pitomých situací, které musel neustále někdo řešit a vysvětlovat. A pitomá situace, hotová prekérka, měla brzy nastat i pro mého ubohého tatíka: „Zyjtra tera jedem na Šumavu! Chci vidět tuty jezera. Vobě! Černý i Čertovo! I ty další jak tam sou… “ zavelela jeho tchyně zvesela. Táta zasténal a dal si hlavu do dlaní. Velitelka vozu jeho momentální duševní indispozici přešla mlčením, začala si chystat věci (šátek, kabelku, hašlerky…), zatímco táta se vytratil do kotelny, kde měl ve štosu schovanou flašku rumu.
Já s nimi druhý den nejela, ani máma. Ta úspěšně simulovala střevní chřipku, zatímco pro mě si přijel druhý děda. Byla jsem vnučkou ve střídavé péči - babička si s druhou babičkou a dědou také nemohla přijít na jméno, takže si svou tehdy jedinou vnučku přehazovali jako horkou bramboru! Děda se díval, jak se tchyně jeho syna důstojně souká na sedadlo spolujezdce čekající šádiny, zatímco táta v nažehlené košili kontroloval, jestli má cigára. „Kam ji vezeš?“ ptal se dědeček a spiklenecky do něj šťouchl. „K jezeru!“ bafl temně táta, což si mohl kdokoliv vyložit jakkoliv a děda se zlomil smíchy v pase.
Sledovali jsme, jak táta startuje, túruje, tváří se jako bubák (to je slabé slovo), zatímco babička s novou trvalou vzpřímeně seděla a pozorovala, kdo jde kolem a eslipa to každyj vidí, jak mi vezou! Viděl ji místní opilec a dva toulaví čoklové, ale co už! Když za autem zůstal jen oblak smrdutého kouře a zvířený prach, ze vchodu vykoukla máma: „Už jsou pryč?“ ptala se svého tchána. Ten se smál a pozoroval snachu, jak si dělá pohodlí - místo na záchod si sedla na lavičku, nastavila tvář slunci a využila snad jediné chvíle klidu, kterou tam kdy měla!
„Jsem jen zvědavej, jestli se vrátí domů oba. Nebo jenom jeden. Nebo nikdo…“ vrtěl hlavou děda. A perfektně si to načasoval - když mě vracel zpět do péče babičky a mých rodičů, jeho vůz zatáčel k domku přesně v tu chvíli, kdy se ti dva výletníci vraceli. Opravdu dva! Jenže v trošku jiném stavu, než odjížděli. Jaksi - mokřejším. „Tak na to si počkám!“ vylezl dědeček z auta a pozoroval, jak zablácená škodovka prudce brzdí, ven vybíhá neméně zablácený táta a třesoucíma se rukama loví promočený balíček s rozlámaným zbytkem mokrých cigaret!
Babička se také drala ven a její vizáž nás mírně řečeno zděsila: byla úplně promočená, na apartním hodobožovém sáčku měla zelenohnědé fleky, trvalá nebyla trvalou, ale vodovou, na zplihlých kudrlinkách jí seděl nějaký žabinec… „Tys ji do toho jezera opravdu hodil?“ šeptal děda. Fakt to tak vypadalo! „Ale houbelec!“ odsekl zrudlý navlhlý rodič. „Kochat se chtěla! Baba… A jak blbě vidí, tak v těch svejch láptích lezla furt blíž a blíž ke břehu!“ ukázal táta na babiččiny páskové střevíčky a vrtěl hlavou, jak tomu pořád ještě nemohl uvěřit:
„A co myslíš? Podjely jí kopyta a ráchala se tam jako Jóžin z bážin,“ vysvětloval vztekle. Svou litanii prokládal hodně sprostou variací na Marneči slavenyj! „Tak jsi pro ni skočil? Hrdino! A co to auto, to jsi jel bažinou?“ lámal se děda smíchy v pase. „Dej mi pokoj taky už! Tak jsem trochu zabloudil, no! Všichni už mi dejte svátek!“ řval táta. „Auto zaprasený, baba zaprasená, já zaprasenej! Je tohle normální? Ňáký lidi šli vokolo, čuměli na mě jako na tyrana, co ji topí, ne loví ven! Podívej, jak vypadám! No jen se na to podívej! Samej žabinec! Ještě jsme měli dostat pokutu! Už nikdy a nikam!“ sekal rezolutně táta.
Jeho epochální proslov poněkud narušila zelená, páchnoucí a slizká řasa, která mu při zběsilém vrtění hlavou vypadla z límce, připleskla se mu na pusu - a tatínek neudržel. Žaludek mu udělal přemet, zapotácel se, opřel se o zasviněné auto a začal zvracet. „GRR JGLGLGJ!“ vydával zvuky jako kdyby vymítal ďábla. Mokré cigarety mu vypadly z kapsičky košile, mezi všechen ten „elent“ spadl jeho milovaný zapalovač ve tvaru papouška, kolem prosvištěli běžící mladí fotbalisté: „Dóóbrýý déééén!“ zdravili ho rozchechtaní kluci. „JGRG GRRRGL!“ prováděl dál táta exorcismus. To byla strašná ostuda!
Babička ani nepípla. Neřekla ani slovo, což bylo u ní tak netypické, že jsme si chvíli mysleli, jestli si nelokla té čertovské vody! Kdepak. Styděla se. Moc dobře věděla, že tenhle svůj průšvih nemá na koho svést! A že ji Pavel rozhodně, ale rozhodně už nikdy nikam nepoveze!
Ono nikdy nikam trvalo asi rok. Pak přišla babička za tátou a začala: „Ty, Pavle?“ „Nikdy a nikam!“ vytřeštil oči cholerický táta. „Ale počkyj, nu. Tuto je jinačí!“ „Jak jinačí. Je vám blbě? Potřebujete odvézt do nemocnice, že jo?“ zasvítily tátovi oči záškodnicky, až ho máma musela malinko třepnout. Babička chvíli přemýšlela, jestli se má urazit, ale touha po skutečně nevšedním výletu byla silnější: „Víš, já dlouho chci vidět Svatou Horu. A íčko je tám slavná mše. Příští neděli v polodne…“ vyhodila na stůl karty a čekala. Zavládlo naprosté ticho.
Na Svatou Horu na mši, šrotovalo tátovi v hlavě. „V kroji. Víš? Jela by i Hanča. A jen na votočku…“ vysvětlovala babička. „To by bla sláva, tuto bych chtíla vidět, než umřu. A já umřu! Brzo!“ fňukla a přes kapesníček zvědavě zašvidrala na nalomeného zeťáka. „No jo,“ foukla máma nahoře v jejich venkovském separé, když se šli s tátou poradit. „Jako já ji chápu. Svatá Hora, o tom mele, co jsem na světě a rozum beru. Teď bylo v televizi, že tam bude nějaká velká mše, asi k oslavě svobody. Má tam být nějakej kardinál…,“ stála maminka před zrcadlem a nenápadně se v něm dívala na odraz zhrouceného manžela.
Táta seděl na válendě, měl hlavu v dlaních a přemýšlel, jestli se má v noci vyplížit na nádraží, chytit první ranní courák, dokodrcat se do Prahy a už se nikdy nevrátit, nebo odjet s plnou parádou - vyskočit z okna, naskočit do Pídi a prudkým odpichem udělat pápá lálá! „A co budu dělat JÁ někde na Svatý Hoře? JÁ?“ vzlykal. „No, půjdeš třeba do hospody, budeš na ně čekat,“ „Do hospody. Ani pivo si nemůžu dát! Co si tam dám? Pečený jezulátko na česneku a antibeďarovej lektvar pátera Ferdy?“ kvílel otec. Měl přehled!
Máma se začala smát. „Tam je soška. Soška panenky Marie. Tak si dáš panenku. S rejží. A jako moučník hostii se šlehačkou,“ řehtala se rouhavě maminka. Táta miloval, když se smála, což na víkendových pobytech nebylo časté, takže povolil. V Praze se ponořil do autoatlasu (jooo, navigace nebo strýček gůgl - tehdy věci zcela neznámé!) a tlustou fixou vyznačil trasu jízdy po Highway to Hell šupem na Svatou Horu! „A jakou tu bábu - éééh - paní povezeme?!“ ptal se v sobotu babičky, která si chystala všechny propriety babského chodského kroje - kandůš, fěrtoch, rozplášenku, šátek…
To měl táta moc rád. Pořád viděl mámu, jak křepčí na Masopustu v rukávcích a tato vzpomínka mu trošku zahladila představu cesty na slavné poutní místo! „Hanču,“ vybírala babi parádní šátek, „Tu máš rád, ne?“ kývla. Jojo, tuhle paní měl otec docela v oblibě. Svérázná tvrdohlavá bývalá učitelka se s ničím nepárala - a to ani s mojí babičkou! Tak možná proto si ji táta oblíbil!
V neděli časně ráno se ovšem tvářil jako ten pes co jitrničku sežral docela maličkou… „Kdyby něco, zavolej!“ kladla mu na srdce máma, „No, ačkoliv… Ten je schopnej si splést telefonní budku se zpovědnicí. Nebo zpovědnici s veřejným záchodem,“ přemítala a já se rozesmála nahlas. Hanča i Manka (babi byla Marie, říkalo se jí Manka) se nasáčkovaly v krojích do červené škodovky. Táta ještě dokuřoval snad deset cigaret naráz, protože Hanča měla astma a nesmělo se v autě kouřit! „To jsem měl vědět!“ řval táta a opět přišla ke slovu variace na Marneči slavenyj! V oblaku dýmu nasedl, zapráskl dveře, až si šádinka bolestně povzdechla - a odjeli.
„Já se picnu!“ chodila máma po baráku jako Perchta z Rožmberka, „To nemůže dobře dopadnout!“ lamentovala. Když se dle jejího propočtu měli poutníci vracet, vyhlížela ze všech oken jako ježibaba z Mrazíka - přičemž za pár minut už i tak vypadala! Tvářila se totiž fakt zoufale. „Nejedou. Já ti říkám, Peťo, on je zabil! Nebo ony jeho. Nebo je tam nechal, šlápl na to a utekl do Německa. A víš co? Já bych se mu vůbec nedivila!“ dramatizovala máma. Při všem tom lamentu jsme si vůbec nevšimly, že stodvacítka přijela před barák. Osádka vozu byla v plném počtu, suchá - a vysmátá!
„Oni se smějou!“ vytřeštila oči máma. „To se tam stal nějakej zázrak?“ No asi jo, jinak se to nedalo vysvětlit! „Marneči slavenyj, to to blo pěkný!“ vykládala rozzářená babička. Táta si odběhl popovídat se štosem, načínal studené pivko a pohvizdoval si. „Můžeš mi říct, co se tam dělo?“ kulila oči maminka. „Tati? To tam dostala poslední pomazání, že jsi tak veselej?“ řekla jsem jako správná předpubertální koza. „Nebuď drzá!“ smál se taky. A vyprávěl. Zprvu to prý byla skutečně cesta to Hell!
„Mi je horko!“ bědovala Manka. „Mi je zima!“ bědovala Hanča. „Já mam žížeň!“ bědovala Manka. „Já mam hlad,“ bědovala Hanča. „Já chci domů!“ bědoval táta. Když se oběma dámám chtělo čurat, musel zastavit, což bytostně nesnášel. A dokonce třikrát! „Než si podržely ty fěrtochy a kandůše, tak byla hodina v…“ slzel táta. „Když jsme tam dojeli, tak nebylo kde zaparkovat. Takovýho národa jsem neviděl ani na Spartakiádě. A všechno to táhlo na mši.“ popisoval táta. „Kdekdo měl kroj, to bylo hezký,“ připustil. „Jenže toho davu se báby bály. Chytily se mě a prej: my ale mušíme dopředu! My nebudeme stát vzádu! Tuto je íčko tuze špatný!“ napodobil mistrně babiččin tón. Ještě chybělo Marneči slavenyj!
„No, prostě bez šance. Obě jsou hluchý a slepý, málem mi tam brečely,“ říkal. Máma to pořád nemohla pochopit: „A co se teda stalo? Tohle přece není normální, sám říkáš, že se na tu mši nedostaly…“ „Ále dostaly! Já ti řikam, ta mně bude teď tak podlejzat!“ uchechtl se ďábelsky. No, aby ne! Jako pověstný duch ve stroji se tam najednou objevil jeho kamarád z vojny. „Pavle?“ zaťukal mu na rameno subtilní obrýlený mužík, „Jsi to ty?“ „Já ho nemohl poznat, ale pak mi to docvaklo, Krejza! Vojín Krejza, co byl samej průšvih. Četl Bibli - a to tehdy na vojně nešlo, no,“ mávl rukou.
Nicméně vojín Krejza už nebyl vojínem, byl nějakým kunsthistorikem a v areálu Svaté Hory pracoval. A díky tátovi měl tehdy vojnu trochu lehčí, jak jsem pochopila z různých narážek. „Ale tebe bych tu nečekal? Ty? Na Svaté Hoře?“ divil se profesor, jak mu říkali i na vojně. „Já čuměl jako jojo. Takový setkání. A báby zvědavý. Jak ten to uměl!“ smál se táta. Krejza okamžitě zahltil dvě obstarožní Chodky lichotkami a ze starý známosti Manku i Hanču protáhl skoro až před oltář, takže mši svatou viděly, slyšely a mohly se radostí pominout.
Táta se stal hrdinou dne, cestou zpátky ani jednou nečuraly a babička nějaký čas (asi týden) mluvila doslova z cesty: „Ten můj zeťák je přeci jenom hodnyj chlap!“ vykládala v kostele, když líčila slavnou mši a jejich záškodnické proklouznutí faráři skoro pod sutanu! „Prosím tě, Manko, dyť si řikala, že to je vrah! Eště před tejdenkem!“ vrtěla hlavou její kamarádka. „Vrah“ si užíval svůj týden slávy, aby se pak vše ztratilo v propadlišti dějin.
Následovaly další Roky velkého mlčení, další třenice, další pitomosti v zahradě, ale babi na Svatou Horu nikdy nezapomněla. Třeba chodí na mši i tam nahoře! A snad ji tam táta nemusí vozit! Myslím, že spíš děda. Vozí na vejlety babi i mámu a těší se, až si dá se svým zeťákem a druhým dědečkem pivo!
Tak pozor na sáhodlouhé (já vím a omlouvám se!) vzpomínky, které vás občas dojmou až k slzám! Marneči slavenyj, to to blo pěkný! Pro mě určitě, tak snad i pro vás! Hezký den!
