Článek
Znáte takovou tu klasickou ženskou pozici u sporáku? Jídlo je dovařené, vesměs je to polévka, nebo omáčka. A žena se nad hotovým výtvorem sklání v typickém postoji, kdy je předkloněná, v jedné ruce má obrácenou poklici, v druhé naběračku nebo lžíci a ochutnává svůj hotový výtvor. V tu chvíli je paní zcela soustředěná na výsledný produkt svého usilovného snažení, hlavně na jeho chuť. Nevidí, neslyší, je zády ke všem, někdy ještě pokrčí nohu, jak je její pozornost zcela upřena na uvařené jídlo.
Nedávno jsem se přesně v této „naběračkové póze“ ocitla sama. Svíčkovou jsem dělala. „Noo, trošku ještě přisolit a nějak se mi zdrcla, krucinál! Srrrrk!“ dopadlo pár nahnědlých voňavých kapiček na povrch obrácené poklice, kterou jsem měla pod bradou, abych nepokecala sporák. A v tu ránu přišla vzpomínka, kdy jsem okamžitě viděla v barvách celou tu historii, všechny zúčastněné, všechny jejich výrazy, nuance, tón hlasů. Strnula jsem v sexy (cha!) póze sporákové ochutnavačky a začala se smát.
Bože můj, to byl tehdy takový průser! Chudák táta. A chudák máma. A chudák babička! Na své zesnulé rodiče vzpomínám často a s láskou. Zemřeli mladí, náhle a tragicky. A tyto vzpomínky vždy vyskočí a zahřejí. Jako ta rozpálená svíčková, která potřebuje přisolit. Ale k věci.
Jednou jsem slyšela, jak říká jeden pán (ženatý) druhému (zasnoubenému): „Hm. Jestli chceš vědět, jak bude vypadat tvoje stará po dvaceti letech, dobře si prohlídni její matku…,“ odtušil jaksi znechuceně ženáč a mávl rukou. Asi byl plný skvělých zkušeností s pomalou transformací své manželky do své tchyně, což muselo být skutečně velkolepé. Jenže přesně tohle se stalo mému tátovi. Byť úplně jinak. Moje maminka byla něžná, citlivá, hodná a dobrosrdečná duše, měla povahu víly, která se chce jen všem zavděčit a rozdávat lásku. Moje babička byla kurážná, neoblomná, přísná, zásadová, tvrdá, „sekernice“ a vše muselo být podle ní. A také měla velice zvláštní náturu.
Pamatovala si naprosto všechno, co jí kdo kdy řekl, aby to pak vytahovala ve chvílích, kdy to bylo nejnevhodnější. Povahově ty dvě, matka s dcerou, neměly společného vůbec nic. „Naštěstí,“ funěl vždy táta, protože babička mu nikdy neodpustila, že si dovolil mámu vzít za ženu, že si dovolil jí udělat dítě (nebyla jsem to, čemu se říká „malér“, brali se z velké lásky), že si dovolil nás odstěhovat z babiččiny péče do Prahy, kde získal práci s bytem. Jezdili jsme pak za babičkou na dovolené, což je v tomto případě protimluv, dovoleno tam nebylo nic, a na víkendy. A jak jsem zmiňovala onoho pána s manželkou, co vypadá jako tchýně, totéž se v určitém věku stalo i mámě a babičce.
V jeden čas, po dobu asi dvou tří let, si byly fyzicky neuvěřitelně podobné. Měly stejné postavy, myslím tím úplně stejné, velká prsa, hezký zadek. Obličeje téměř totožné. A vlasy? Ani nemluvím. V devadesátých letech obě nosily stejný účes - trvalou z drobných kudrlinek, takovou tu helmu, kterou jim vytvářela místní kadeřnice, za kterou máma jezdila až z Prahy. V uších měly obě zlaté kruhy (památeční). A když máma přijela, hned se převlékla do svého typického oděvu pro pobyt u babičky - zástěry a legín. A co měla babička? Zástěru a legíny. Pod kolena, takže jim z nich čouhala holá lýtka a útlé kotníky.
Ty kotníky jsem jim vždy záviděla, protože já měla postavu po druhé babičce. „Malý prsa, velkej zadek, nohy jak sloupy, to jsi po mně, budeš dobře rodit!“ sdělila mi rázně tátova máma, když jsem asi ve třinácti letech bulela, že jsem tlustá a chtěla, aby mi babička řekla, že nejsem. Dodnes na to vzpomínám! Strašný! Dobře rodit! Krásná útěcha! Ale zpět k těm našim ženským. Táta se na oněch dovolených u babi musel chovat slušně, mravně, pokud možno nemluvit, nechodit na pivo (to bylo zapovězené, předpokládám, že i nějaké zaklínadlo babi provedla!), a hlavně musel makat. Maminka ho vždy nějak ještě v Praze uprosila, aby to prostě přežil. A on ji měl tak rád, že to prostě přežil.
Nadával až v Praze, dodnes pamatuji ty příjezdy před panelák, zaparkoval, nechal nás tam, běžel do bytu, kde se ozvalo „ssssssss“ a pivo teklo do půllitru buď ze zelené, nebo hnědé lahve, pamětníci vědí. Táta měl radši pivo z hnědé, prej bylo lepší! A pak ty příjezdy začaly být poměrně drsné. Začalo to nenápadně, já byla malá, takže jsem to vesměs moc nechápala. Ale hádali se už v autě v okamžiku, kdy jsme spořádaně mávali babičce na rozloučenou. „Co jsi to zase vyvedl,“ štkala maminka, „To sis nemohl dát pozor, vždyť… To je tak strašně trapný!“ „Já za to nemůžu!“ řval otec. „Tak si dej na záda ceduli s nápisem Jana, ty vole!“ frkal táta a nervózně kouřil a točil volantem. „Co se stalo?“ vynořila jsem se zvědavě ze zadního sedadla naší Škody Rapid. „Nic!“ usadili mě oba jednohlasně.
Tak nic! Jak chcete, rodičové! Pak se intenzita těchto hádek začala zvyšovat. „To mi neříkej, že jsi tak blbej, abys nepoznal vlastní ženu!“ brečela máma kupříkladu. Jako kdyby mluvila čínsky, přemítala jsem svým napolo dětským rozumem. „Ty to nevidíš, ty to fakt nevidíš? Já kolikrát ani nevím, na kterou z vás mluvím!“ štěkal táta. „Nevidím! A přece jsme domluvený. Když to… tedy…“ ohlédla se na mě máma. „Když to tamto, tak večer v kůlně!“ „Jo! Copak jsem puberťák? Budu za tebou lízt oknem do sklepa jako tehdy?“ mluvil táta v prapodivných šifrách. „To je mi jedno, prostě to nedělej!“ „NO, TAK JSEM SE SPLETL!“ zaječel táta. No jo. A pochopila jsem.
Někdy člověk dospěje v jednom určitém okamžiku, není to postupný proces. A tohle se stalo i mně v tom autě. Rázem mi bylo vše jasné. Táta si pletl mámu s babičkou. Ale ono nebylo divu, byly si opravdu podobné jak dvojčata! Začala jsem se na to soustředit a byla to fakt legrace, ovšem pro zúčastněné to taková legrace nebyla. Spíš průšvih rozměrů apokalyptických, protože babička byla vztahovačná až běda. Začalo to nenápadně. Táta třeba mluvil na mámu v koupelně, kde si myla ruce. „Hele, kdy ta bába půjde do toho kostela, aby byl chvíli klid?“ otázal se nevinně a spiklenecky tiše. „Já ti dám bábu!!! Ty hulváte jeden nevychovanej!!!“ začala řvát máma, která ale mámou najednou nebyla. Otočila se a před zraky užaslého otce se proměnila ve tchyni.
Babička samozřejmě žalovala mámě, byl z toho „škandááál“ a táta se musel za tu bábu omluvit. Nepoučil se, protože si myslel, že to byla náhoda, jasně, hrozný tohle, musí mít i stejný hadry, stejný postavy, stejný hlavy… Šel jednou kolem mámy, která vytírala schody. A co udělá chlap, když jeho žena vytírá schody a má tu zadnici vystrčenou až do oblak? „Plááááác!“ uštědřil mámě mohutný laškovný „přesp*delovník“. Máma se otočila a místo takového toho zazubení: „Helééé, nech si toooo!“ se mu zjevil obličej zrůzněný vztekem. „Ty… ty… ty…“ lapala po dechu plácnutá babička. To bylo znásilnění! „Ježišmarjá!“ zařval táta, šokovaně si UPLIVL a ještě dodal: „Fujtajbl!“ No. A bylo to!
„Von to dělá naschvál, určitě!“ ječela babička. „Co já, já se vám omlouvám, v životě bych na vás nešáhl ani hráběma!“ snažil se táta o nápravu, ale místo nápravy to celé „popravil“. Babička se hluboce, ale hluboce urazila v celé své podstatě uraženého ženství. „Mlč už, prosím tě, buď už zticha,“ držela si hlavu v dlaních maminka a táta se šel vyřvat do kotelny. To dělával, když už mu to tam přerostlo přes hlavu. Otevřel kotel a zařval do něj, až řvalo topení. Později jsem zjistila, že měl ve štosu mezi štípánky na podpal ukrytou flašku rumu. Není divu.
„Hele, nepřestaneme sem radši jezdit?“ navrhl mámě a tento nápad ho tak uchvátil, že si mnul ruce. „Jako řešení by to bylo, ale do kdy?“ přemítala i máma. „Až třeba ztloustnu, nebo…“ „Až vona um… ééééh,“ zavčasu se zarazil táta. Ehm! Tak pak mlčel a snažil se babičce vyhýbat, čímž se vyhýbal i mámě. Celé dny proseděl na zahradě pod jabloní a vrtěl hlavou. Asi přemítal, jak se mohlo stát, že jsou najednou dvě. Ale nemohl mlčet pořád. Máma prošla kolem a táta jí řekl: „Hele, prosím tě, zapomněl jsem ti to vyřídit. Hanka vzkazuje, že má pro tebe ten demižón, pětilitrový sudový vínko z Moravy od Karla, to si dáš do trumpety!“ Máma se zastavila, stála jako solný sloup, aby se obrátila a před zděšeným tátou stála vzteklá babička: „Chceš snad říct, že Jana chlastáááá???“ ječela.
Alkohol byl totiž pro ni nástroj ďábla, ona se nikdy v životě neopila, pro babi byl alkoholik každý, kdo si jen namazal kolena Francovkou! To byl další malér. „Já tady nebudu. Já jedu do Prahy!“ div žalostně nebrečel táta, který už ale vůbec nevěděl, co má dělat! Muselo to být strašné! Máma dostala od babičky hrozně vynadáno a vyfasovala přednášku o alkoholismu. Chodila pak taky řvát do kotle. „Uhuhuuuu,“ brečela do kapesníku, „Já si připadám jako taková ta, co se vždy válí na konečné tramvaje v Šárce u stánku, jak žebrá na vodku,“ popisovala v té době moc neviděnou bezdomovkyni, která se tam skutečně neustále vyskytovala a máma jí z dobroty srdce vždy nějakou tu pětikorunu dala.
„Co je na tom, že si dám někdy večer dvě deci vína,“ objímala mě a smrkala mi do vlasů. „Já vím, mami, klid,“ smála jsem se. „Nesměj se…“ smála se taky. Co jí zbylo. Prostě počkat, až jedna z nich ztloustne. Nebo jak to naznačoval táta. A pak došlo k velkému třesku, na který vzpomínali oba až do smrti. Už s veselostí, ale tehdy to byl průšvih přímo strašidelný! Dodnes to vidím! Už jsem byla puberťačka, lítala jsem venku s partou, večer jsem se vrátila z prvního tajného rande a z první tajné cigarety, když mě zarazila hustá atmosféra v chodbě babiččina baráku. To byl sliz! To byla lepkavá stěna, utkaná z nějakého apokalyptického maléru! „Ať to nejsem já, ať někdo nežaloval, že mě viděl kouřit!“ modlila jsem se v duchu a vešla do kuchyně.
Ale kdepak. Obžalovaným byl můj otec. Soudu předsedala babička, zúčastněná svědkyně, moje máma, plakala zhrouceně na stoličce a tribunál byl posílen o soudkyni z lidu - tetu, babiččinu kamarádku, které cukaly koutky, ale snažila se tvářit velice, ale velice vážně. Táta měl hlavu v dlaních a vypadalo to, že ho zamračená soudkyně (chybělo jí fakt jen kladívko a talár!) bez milosti odsoudí k trestu doživotních galejí na jejím baráku. Pak při soudu samotném při výpovědích svědků a Jeana Valjeana se začal skládat celý obraz onoho děsuplného a obdoby nemajícího případu, v němž hrál hlavní roli onen zmiňovaný „sporákový“ postoj ženy, která ochutnává omáčku.
Babička šla na mši. Táta velice, ale velice důkladně pozoroval její odchod. Ověřil si to asi padesátkrát. Zmizela její hodobožová kabelička, její šátek, její apartní kabátek, boty, dokonce i hašlerky, které cucala, aby nekašlala při slovu Božím. Dokonce špehoval z půdy, zda a kdy vyjde z baráku. Vyšla. V šátku, s kabelkou, nabrala směr kaple a zcela, ale zcela evidentně byla pryč. Do táty jako když střelí. Letěl dolů, kde se z kuchyně nesla líbezná vůně svíčkové. Plížil se jako zloděj, přískoky se schovával v tmavých koutech, paranoidně si div nevzal kuklu a poslouchal všechny zvuky v baráku.
Nic, jen cinkání v kuchyni. Zamnul si ruce, plížením plazením vpřed vnikl do srdce domácnosti, kterým kuchyň bezesporu je, když tu náhle uviděl svou milovanou ženu, se kterou se bál už týden promluvit, v onom sexy postoji. Srkala omáčku, držela poklici, nohu pokrčenou a vystrčenou do prostoru, zcela soustředěná na ochutnávání. Natěšený otec nelenil, zezadu svou životní lásku obemkl, přitiskl se, a začalo takové to muchlování a šeptání různých sladkých slovíček.
Jenže záhy došeptal. Z těla, které objímal a různě láskyplně mačkal, se ozvalo zavrčení. Asi to považoval také za projev vášně, i pokračoval dále. Až se objekt jeho touhy otočil a vrazil mu obrovskou facku. A druhou. A třetí. A následoval jekot. „Pomóóóc, lidííí, pomóóóc!!!“ řvala babička s naběračkou v ruce. A táta? Když si uvědomil, k jakému omylu došlo, došlo i jemu, že zde nadobro a trvale končí. Že je z něj mrtvý muž. Že už si tam ani neškrtne, bude pravděpodobně proklet a místo nosu mu naroste sloní chobot. Do kaple šla máma, jistě. Jen něco vyřídit oné tetě, která pak přišla s ní na „místo činu“.
Babi si svou svíčkovou chtěla dochutit sama. A měla ji totálně a nadobro znechucenou. A teď to vysvětlujte, že jo? To nejde! To už nikdy nikdo zpátky nevezme! „Mně bylo tak strašně, já se málem… Vždyť jsem ji fakt ošmatlával…“ vrtěl hlavou zfackovaný táta. Já se začala smát, to nešlo. Bylo mi všech líto, ale tento fatální omyl všech omylů prostě nikdo nevymyslí, to se musí stát! Soud se radil velice dlouho, aby nad zdrceným obžalovaným vynesl následující rozsudek: „Vinen ve všech bodech obžaloby včetně zmermomocnění své dobrosrdečné tchyně, kterou smyslně napadl u sporáku při vaření svíčkové. Obžalovaný se hájí pouze jediným argumentem - pořád dokola mele o tom, že si ji spletl se svou ženou. Soud tento nesmysl nebere v potaz a trestá obžalovaného za úkladnou…“
No, abych vás nenapínala, byla to epochální a neskutečná ostuda, o které babička mluvila až do své smrti. A vždy to vytáhla právě v momentě, kdy byli všichni v pohodě a veselí. Ona to tak uměla: „Vy se smějete? Jen počkejte!“ - a začala vytahovat sto let starou historii o tom, jak ji Pavel přimáčkl ke sporáku a chytil ji za prsa. Příšernéééé!!!
Teď jsou spolu všichni tři někde tam nahoře. Jen tiše doufám, že tam svíčkovou nemusí vařit a nebydlí v jednom baráku. Protože to by se můj táta musel nutně posmrtně zbláznit!
Přeji hezký den a pozor na záměny doslova fatální!
