Článek
Často se mě čtenáři ptají, jestli by se rodiče nezlobili, že o nich píši. Nemyslím si to. Máma si zapisovala všechno a její deníky jsou pro mě cennou inspirací i zdrojem vzpomínek. A ty tedy někdy opravdu stály za to! Já už si to vše nevybavím, ale když se začtu do jejích téměř nečitelných poznámek (čitelnost a nečitelnost maminčina rukopisu se přímo odvíjela od velikosti jejího momentálního vzteku), najednou si to vše plně vybavím. Protože máma i z heslovitých zvolání typu Průšvih! Povidla! Kurníkšopa! Pažitka! Docent Sýkora je největší debil na světě! (jak ráda bych se na tento konkrétní zápisek mámy zeptala!) Jako u blbejch na dvorečku! Petruška má angínu! Už nebudu pít! Šlapací auto Hanka Tuzex! uměla udělat sáhodlouhý popis konkrétní pohromy, která naší malou rodinu (opět) potkala.
Takže při přečtení vytlačeného (byla zřejmě tak vzteklá, že propiska „čína“ protlačila tři další papíry) OPERACE! PUNČOCHÁČE ČERNÝ! jsem si vzpomněla na ono jaro roku nevím, kdy se máma oblékla do černého a šla na gyndu. K lékařům chodila běžně v černém, abychom s ní neměli do rakve práci, ale bylo divné, že v černém zůstala i po návratu z ordinace. Plakala doma natažená přes postel: „Hůůůůů…“ smrkala a šustila papíry od lékaře. Táta ji chlácholivě hladil po rameni, ale hůůůů nepřestávalo, navíc mu ruku nešetrně shodila: „Nech mě bejt! Já jdu najít ty punčocháče. Černý! Ty jim pak dej,“ dávala už pokyny pro pohřební zřízence.
Já jsem pochopila až po čase, že jí prostě jen něco našli (cystu) a musela na gynekologickou operaci (tehdy to i se srůstáním trvalo asi týden), ale chodila jsem ještě do školky, byla jsem malá šestiletá holka. Jenže ona byla příšerný absurdní dramatik, všude viděla samé mrtvoly a hroby (po kom to asi mám!). Táta smrkající hromádku neštěstí utěšil, sehnal pro ni služební auto, které maminku odvezlo až k Apolináři a tátův kolega měl zcela jasně nakázáno: „Nenech ji utéct!“ Protože nám zakázala jet s ní. Copak mně, to se předpokládalo, ale i tátovi.
„V žádným případně na mojí POSLEDNÍ cestu nepojedeš taky! Já se s nikým loučit nebudu! Já tam totiž nepůjdu!“ zašklebila se maniakálně máma, která byla samozřejmě v černém a měla sbalené černé šik zavazadlo. „Veze tě Rudolf,“ smál se táta. Rudolf byl jeho kolega a byl to, čemu se říká gorila. Máma se zachmuřila. Její pracně budovaný plán na útěk z nemocničního zařízení se zredukoval na pouhý pokus o přeskok zdi nebo seskok oknem (stejně se bála výšek). „Hm. Tak to mám smůlu. Tak já jedu. Umřu strachy! Tedaaa… Já umřu tak jako tak, ale strachy umřu… dřív..“ blekotala maminka v rubáši a tiskla mě k sobě, jako kdyby jela zaopatřovat do cholerovýho baráku, a ne na týden k Apolináři na běžný zákrok.
Já už ji nyní plně chápu, a to nejsem ani zdaleka takový plašan, jako byla ona! Taky mám malé dítě a neumím si to představit! Ještě tátovi dala pár instrukcí: „Vařeno máte, máš to popsaný. Komínky s oblečením - v pokojíku je na každej den jeden komínek, zástěra a punčocháče (ty příšerný hnědý vlněný, pamatujete?). Večer vykoupat, vyčistit zuby. Žádný prasečí dny, známe! Hlavu jí nemej, ať zase nepřijede sociálka (jemná narážka na mou tehdejší fóbii z mytí vlasů, kdy jsem řvala tak, že sousedka zavolala policii s tím, že je ve třetím patře u Sokolů týrané dítě). Domluvený to volno máš. Nezapomeň pro ni jít do školky! (i to se stalo). A jestli zavolá VONA, tak výmluvy máš tady sepsaný,“ ukázala mu na sáhodlouhý seznam.
„Vona“ byla babička. Její máma. Ta se totiž nesměla dozvědět, že jde na operaci. Ne, že by se o dceru bála, to vůbec (ženská muší trpět a přežíje všecko! hlásala babi chodsky), ale hrozilo velice reálné nebezpečí, že babička PŘIJEDE a bude se chtít o mě starat. A to se nesmělo stát. Pokud by totiž babička a její zeť pobývali sami delší dobu na ploše čtyřiceti metrů čtverečních, hrozila tragédie antických rozměrů. Oni by se pobili. Babička by letěla oknem. Nebo by ho napadla. Nebo by se strhla krvavá řežba.
Neboť táta se svou tchyní nevycházel, což je jen velice, ale velice slabé slovo pro oboustranné antipatie. Babička měla komplikovanou povahu a nikdy tátovi (ani mámě) neodpustila, že se dovolili vzít se, udělat si dítě a odstěhovat se z její mateřské (a dusící) náruče do Prahy „do svého“. Nikdy. Když jsme byli u ní na vesnici, nebylo to tak zlé, protože byla možnost úniku - lesy, příroda, zahrada, hospoda, vše se více „rozprostřelo“. Ale táta a babička v bytě dva plus káká - to zavánělo šíleným průšvihem. To si nikdo neumí představit. Takže máma svou operaci tajila a tajila. Až tak.
Když kopající a kvílející mámu odtáhl Ruda v kravatě do vozu a odjeli, osaměli jsme. Táta byl rozklepaný, bál se o ni, miloval ji, ale nemohl začít před svou malou dcerkou tlouct hlavou do zdi a hryzat se s očima plnýma slz do hřbetu ruky, že jo! Byl to chlap! „Já se o svoje dítě postarám!“ burácel hrdě ještě večer předtím s lahváčem v ruce, div se nebil v prsa. Tak teď to měl! „A tati, co budeme dělat? A tatííí, já mám hlad. A tatíííí, já mám žížu. A kam jela máma a kdy se vrátí?“ došla i mojí dětské hlavičce mezera, která se zhmotnila místo dosud vždy přítomné voňavé a rozčilující se maminky. "A… a…a… “ začala jsem panikařit.
„A dost!“ rozhodl táta, protože na jeho nervovou soustavu bylo toho kvílení právě tak akorát. „A jdem!“ zavelel, vybral mi nějaké oblečení z pečlivě narovnaných komínků, které se okamžitě zřítily, a vyrazili jsme do teplého voňavého jarního odpoledne. Byla jsem jak Dášenka - měla jsem bačkůrky, palčáky, čepici s bambulí, mikinu naruby, ale to nevadilo! Poskakovala jsem vedle táty, který neomylně mířil Ke špalkům, jak se říkalo sídlištní hospodě. Tam jsem chodila ráda. Smrděly tam záchody a kouř, dostala jsem tam vždy nejlepší točenou limču na světě. Táta si dal pivo, domů jsme se přimotali večer v náladě typu: „My to zvládneme!“ a nastaly naše „prasečí dny“. Já si to pamatuji jako dnes.
Táta volal do nemocnice, kde ho sestra ujistila, že vše proběhlo dobře, paní žije a může za ní ve středu nebo v neděli přijít, takže zcela povolilo napětí. Zavrhl i mámino jídlo - přece uměl vařit, ne? Jistě, svá čtyři jídla, která vypiloval k dokonalosti - frabra (francouzské brambory), rizoto, šunkafleky a pečené maso. Vše z jednoho pekáče. Ráno mě odvedl do školky, nezapomněl přijít, nezapomněl ani skočit „na limču“ a doma jsme si užívali. Byl tam bordel, který se nedá popsat. Jako kdyby naším malým bytem projela celá tanková divize. Vůbec nám to nevadilo. „Vona“ volala zatím jen jednou a vše proběhlo dobře.
Já měla přísný zákaz braní telefonu, protože bych se tutově prořekla. Všichni dospělí totiž ještě měli v paměti zafixován šílený telefonát mého dědečka z Moskvy, kde přednášel na univerzitě, a byl už půl roku z domu. Babička před ním vše tajila, aby se tam nezbláznil, ale jednou si to děda načasoval, když byl doma pouze tátův nejmladší bratříček. „Tatínku!“ cvrlikal radostně malý Petříček a poslušně svému tátovi hlásil, že se vůbec nic neděje, „akorát umřela babička, Martin (druhý syn) zdrhnul z vejšky a dělá v komunále, Pavel se musí ženit, akorát nevím proč musí, a jak se máš ty tati a kdy se vrátíš???“ poslouchal Petřík už jen dědovo moskevské chroptění na druhém konci „drátu“.
Takže když zazvonil telefon, táta vylétl, vztyčil ukazovák, já se spiklenecky chichotala. Babička volala z pošty, neměla ještě pevnou linku, takže se jako první ozvala spojovatelka. „Vejmluvníček!“ zařval, já mu podala mámin seznam a jelikož se s ním babička odmítala bavit i po telefonu, jejich rozhovor probíhal vždy stejně. I tentokrát:
Babička: „Jano?“
Táta: (ironicky) „Dobrý den, maminko!“
Babička: „Nech si ten tón! Je tám?“
Táta: (ještě víc ironicky) „Také vás srdečně zdravím!“
Babička: vrčení, zatímco táta listoval seznamem výmluv.
Babička: „Jano?“
Táta: „To jsem já, maminko, Pavel! Pavel! Jmenuju se Pavel! Jana je u (listování) u… u holiče.“
Babička: (zádumčivě) „Prošpa si nechává dělát hlavu? To někam dete?“
Táta: „I Peťa se má dobře. Díky za zavolání, těším se na příště!“ Bum.
A bylo to! Ve středu mě nechal u tety a jel za mámou, vrátil se a hvízdal si: „Bude to dobrý, super, já si dám pivo!“ Dobrá nálada v našem prasečinci pokračovala. „No jo…“ drbal se na hlavě, když jsem hledala ponožky. Růžový. „Tak si budeme hrát na bosý indiány.“ „Joooo!“ zajásala jsem, protože Vinnetou byl můj idol. „To je takovej speciální kmen, víš,“ otvíral si táta pivo, „A ti nepotřebujou boty ani ponožky. A nemusí se mejt. Jen válečný barvy mají. Ukaž,“ vzal velkoryse nějaké vodovky, co se smutně rozpouštěly na mém pracovním stolečku a zmaloval mě od hlavy k patě. Byla jsem špinavá bosá indiánka.
„Vlasy nemám,“ uvědomila jsem si. Navlékl mi na hlavu jeho tričko naruby, abych měla na zádech černou „deku“, z izolepy vyrobil čelenku a mašlovačka suplovala pero. Sám sebe nahastrošil podobně a rozhodl se, že si dá dýmku míru a omamný nápoj, protože je Klekí Petra, bílý otec. „A já jsem taky Petra,“ řehtala jsem se, zatímco táta popíjel rum a zapálil si sváteční smradlavý doutník. Byl prostě tak rád, že máma bude v pořádku, že dělal blbosti. Já běhala bosa bytem, jedla jsem jako vlk rukou maso z pekáče a byla jsem tak strašně šťastná, když v tom se ozval zvonek.
Naléhavý zvonek, který vytrhl mého tátu z dýmky míru i omamného nápoje. „Já už jsem to věděl,“ přiznal později mámě, „Některý věci jednoduše vytušíš…“ vrtěl hlavou. Běžela jsem otevřít a na prahu stála babička. „Babičko! Já jsem indiánka!“ vrhla jsem se jí do náruče. Babi mžourala, protože v bytě byl tak hustý dým z tátovy dýmky míru, že nebylo vidět na krok. Prolétla bytem jako tornádo, rozpráskla okna a pak spráskla ruce: „Ježiši ukřižovanyj, Panynko Marijá!“ bědovala. Vnučka vypadala jako něco, co straší v noci v bažinách a láká pocestné k tanci smrti, zeť se válel s rumem a doutníkem uprostřed smetiště…
Nebudu vás nudit detaily, ale byl to takový průšvih, že na babi šly regulérní mdloby. Táta s válečnou barvou v obličeji, v trenkách a s pérem v izolepě kolem hlavy nevěděl, jestli má skočit z okna nebo se raději zastřelit. Babička začala okamžitě úřadovat, vydrhla mě, naházela všechno do pračky, uklidila pekáče a u toho nadávala jako špaček. „Eště že mi to ta Maruna řekla. Eště že sem přijela! Fůůj! Hnůj tle a tle teký! A ty!“ píchla do táty, „Ty se styď! Vožralyj!“ Babi nesnášela alkohol, a to i v kapkách na kašel. „Dyby nebla na tý voperaci, tak ji vofackuju,“ brblala. Na nesmělou tátovu otázku, JAK se to proboha svatýho dozvěděla, měla pohotovou odpověď: „To bys chtěl vedít, co?“
Nakonec to z ní vylezlo. Když šla do kaple, zastavila ji jiná bába, která se zeptala na zdravotní stav Jany. „Copa se jí stálo?“ zastavila se babička. „Ty nic nevíš?“ vytřeštila oči její kamarádka. Bylo to velice prosté - její dcera byla žákyňka, bydlela na intru s jinou žákyňkou, která si odbývala praxi u Apolináře. Jen se zmínila, že je tam jedna paní z Chodska, protože ženské kecají, že jo… A bylo to. Nitky se spojily a došlo k průšvihu kolosálních rozměrů. Táta byl tak zoufalý, že ji ani nevyhodil. Ani neinzultoval. „Tahle země je prostě malá p…“ mávl rukou rezignovaně a trochu mu z toho všeho přeskočilo.
Žádal v kantýně třicet deka tchyně a pět rohlíků. Na plátky. Chtěl si dát pečenou sekanou, protože mu babi zcela striktně odmítla vařit „Tchyně?“ vytřeštila oči paní v bufáči. „Sekaný tchyně.“ potvrdil. „Nemáme, jen kuře, pečený…“ „Tak tu pečenou tchyni. A vykostit,“ syčel jako uprchlík z blázince. „Chudinko moje malá!“ mačkala mě babi pořád. A vyjevila přání jet za mámou na návštěvu a všechno jí říct. To jí táta zakázal a jel v neděli na návštěvy sám. Pak už se tomu oba smáli, ale je fakt fascinující, jak si páry rozumí i beze slov. Máma totiž čekala v chodbě, táta přicházel a jí to okamžitě, ale okamžitě secvaklo v hlavě. „I to CVAK se ozvalo,“ smála se později. Táta k ní došel a to stačilo.
„Ty jsi oholenej a máš tu košili na pouť. Ona přijela, že jo,“ sesunula se máma na nemocniční židli. „Ježišikriste. Bylo to zlý?“ „Už obrací skleničky,“ kývl smutně táta. To bylo jejich - když babička přijela na oficiální návštěvu, vždy po mytí nádobí obracela skleničky dnem nahoru. „Íčko je to správně!“ Máma pak po jejím odjezdu zase obracela skleničky hrdlem vzhůru. Taková blbost a jak to dovede otrávit život! Celkově si otravovali život všichni navzájem a vlastně zbytečně. Uražená babička zahájila po akci operace rok velkého mlčení, což nám paradoxně vyhovovalo.
Byla uražená nejen kvůli stavu, v jakém nás našla, ale že jí máma ten zákrok zatajila. Maminka to už nemohla vydržet a tehdy poprvé se své matce postavila. Vynadala jí. Že řeší pitomosti, že se Pavel stará jak může, a že by ji mělo spíš zajímat, PROČ jí to neřekla. Babi zmlkla. A pak udělala epochální gesto. Když jsme tam přijeli na dovolenou a táta jako vždy zalezl nahoru do svého separé, aniž by ji pozdravil, najednou zaťukala na dveře. „Pavle… Já po tom vobědě dostala žížeň, vet. Tle je džbán, prosím,“ bylo vidět, jak se vnitřně úplně kroutí, „Dojdeš mi do putyky pro točený, vet. A na, dej si vod cesty. Dvě.“ podávala mu zmuchlanou upocenou bankovku.
Jak strašně moc se musela kousnout, aby přinesla onu smírčí obětinu v podobě džbánu, to si nikdo neumí představit. Asi si to nikdy neuměla představit ani ona sama. Táta ji chvíli nechal dusit ve vlastní šťávě, ale přece jen - byl to hodný člověk a pochopil, co ji to stojí sebezapření. „Chtěl jsem, ještě chvíli, jenže jsem měl obavu, že exploduje… A musel bych to akorát vymalovat,“ smál se, když líčil svůj přelomový úspěch na poli zeťovském. Přinesl jí pivo, dal si od cesty tři, a na to neřekla ani slovo. Pak navázali opatrné příměří.
Teď jsou všichni spolu nahoře a já jen marně přemýšlím, jestli jsou tam skleničky dnem dolů nebo nahoru. A fakt bych si ráda přišla zahrát na bosý indiány. Život je krátkej, tak si ho nesmíme takhle ničit. I když jsou na světě povahy buldočí, na příkladě mé babičky je vidět, že se dají zlomit. A když tak o nich pořád píšu, ráda bych je představila: Tady jsou, Jana a Pavel Sokolovi. A na té fotce jsem i já, tam dole pod šaty! Tak pěkný den a indiánům a babičkám zvlášť!
A buďte na sebe hodní. Přijde totiž den, kdy už nepůjde někomu říct: „Mám tě rád.“
