Článek
Veselé vyprávění paní P. Pavlíčkové, mé oblíbené autorky, mi nepřímo připomnělo jiné povedené vyprávění mého bratrance Zdenka.
Tady ho máte, vážení čtenáři.
Ríša ve skříni
Píše se rok 1978 po příchodu Krista a rok po vzniku Charty 77.
Bylo pondělí ráno a školník-nestraník Jelínek se chystal odemykat hlavní vchod staré školní budovy. Pěkně po staru klíči, tehdy žádné čipové karty a obdobné vychytávky ještě neexistovaly, to dá rozum.
Svítilo slunce, ptáci štěbetali a malé severomoravské město pomalu ožívalo do dalšího pracovního dne. Soudruh školník si pobrukoval oblíbenou dechovku, když ho cestou k hlavním vchodovým dveřím upoutalo podivné bouchání z jedné z tříd. Naklonil hlavu ke dveřím, přiložil ucho a zamračil se. To se mu nezdálo.
Opatrně vkročil do třídy 6.B. Byla prázdná, lavice úhledně srovnané, tabule setřená. Jen v rohu stála velká dřevěná skříň, ze které se ozývalo tlumené: „Haló! Pomóóoc!“ Školník zamrkal, popadl svazek klíčů a otevřel dvířka od skříně.
Ven se vyřítil Ríša. Uhlazený chlapec s kulatými brýlemi, který měl nešťastnou tendenci být vždy poslední vybíraný do družstva na tělocvik. A naopak první, koho spolužáci podezírali z bonzáctví.
Byl pomačkaný, bledý, ale živý. „Konečně!“ vydechl a pohlédl na školníka. „Já tady byl celou dobu!“
Školník Jelínek (připomínáme, pro ty, kdo jeho neexotické příjmení již zapomněli strženi příběhem) si ho změřil zkušeným pohledem muže, který v té škole přežil už desítky ročníků uličníků, darebáků, ředitelů i jiných podivínů. „No nazdar,“ řekl. „A kdo tě tam zavřel?“
Ríša si povzdechl. „Jirka Z., Daniel L. a David M.. V pátek odpoledne. A pak na mě zapomněli. Soudruhu školníčku, pište si ta jména!“ Zavelel malý žalobníček, a soudruhu školníkovi, členu Brigády socialistické práce (BSP) bylo již trochu jasné, proč ho tam zavřeli, ti malí disidenti.
A skutečně – v pátek odpoledne, když zvonilo na konec vyučování, se tři kamarádi rozhodli, že trochu „vytrestají“ svého nejneoblíbenějšího protivníka, syna z vysoce postavené komunistické rodiny. „Schovej se do skříně, Ríšo, jako partyzán“ ponoukali ho. „Schválně , jestli tě někdo najde.“ A když se Ríša nechal přemluvit, zabouchli za ním dvířka a pro jistotu zajistili ještě pravítkem.
Jenže pak přišla ředitelka a začala rozdávat poznámky za neuklizené lavice. Kluci zdrhli a na Ríšu úplně zapomněli. Ten tak strávil víkend v temné skříni, kde se živil posledním balíčkem bonbónů z kapsy a pil vodu neznámo odkud. (Uznávám, zde má historka drobnou logickou trhlinku…) .
V pondělí stáli tři hříšníci se sklopenými hlavami před třídou. „Ríšo, my se ti moc omlouváme,“ zamumlal Jirka. „Fakt jsme na tebe zapomněli.“
David k tomu přidal čokoládu a milý úsměv. „Tady máš, aby ses na nás nezlobil.“
Ríša si vzal čokoládu, zkoumavě se na ni podíval a pak přikývl. „Dobře. Ale příště mě zavřete tam aspoň se Sedmičkou Pionýrů a baterkou, abych měl co číst.“
Celá třída propukla v úlevný smích. Naštěstí se již dávno nepsala padesátá léta, a tak zlobiví (Ríšovi věznitelé) neskončili v komunistických (koncentračních) táborech, pouze pak nedostali v osmé třídě doporučení na vysněné učební obory (řezník, zelinář), ale museli jít za trest na gymnázium, kde se strašně nudili a museli se učit na maturitu.
A tak skončila slavná kauza „Ríšovy skříně“.
Jen soudruh školník Jelínek si až do své první smrti říkal, že toho moulu Richarda tam měl nechat, jelikož po revoluci se z Ríši stal nepěkný neetický devadesátkový podnikatel ve fialovém saku, pletichář s veřejnými zakázkami, partnerky a politické strany střídající mafián, zastupitel města a lichvář, ale to je již námět zase na jiný příběh, milé čtenářky a čtenáři.
