Článek
Zakázat vstup dětem do restaurace není projevem nenávisti k mládí, rodičům ani budoucnosti národa. Je to projev zdravého realismu.
Restaurace totiž není dětský koutek, hlídací služba ani terapeutická místnost pro nevybouřenou energii potomků, jejichž výchova byla odložena „na později“. Restaurace je podnik. A podnik je – světe, div se – soukromý prostor.
Argument, že „děti přece patří do společnosti“, zní hezky, ale kulhá na obě nohy. Do společnosti patří i dospělí. A ti si občas přejí jíst v klidu, slyšet vlastní myšlenky, případně konverzaci, která není přerušována křikem, běháním mezi stoly a pádem příborů.
To není elitářství. To je obyčejná potřeba ticha a elementární kultury.
Problém totiž nejsou děti. Problém jsou rodiče, kteří rezignovali. Kteří si spletli respekt s benevolencí, hranice s traumatem a výchovu s přesvědčením, že svět se musí přizpůsobit jejich dítěti, nikoli naopak.
A restaurace má pak být místem, kde se to celé „nějak zvládne“.
Ne, nezvládne. A ani nemusí.
Pokud někdo investuje čas, peníze a nervy do vlastního podniku, má plné právo říct: tady se jí, mluví tlumeně a sedí u stolu. Kdo to nezvládne – ať už je mu pět, nebo pětatřicet – má spoustu jiných možností.
Ergo kladívko, svět není povinen být univerzálně přívětivý ke každému životnímu stylu.
Paradoxně je zákaz vstupu dětí do některých restaurací projevem férovosti. Vůči hostům. Vůči personálu. A vlastně i vůči těm dětem, které se tak nedostávají do situací, na něž nejsou připravené – a které jim dospělí nedokázali vysvětlit.
Závěrem
Možná bychom se tedy místo rozhořčení měli ptát jinak: není skutečným problémem to, že zakazujeme málo, nikoli moc? A že jsme si zvykli zaměňovat svobodu za bezohlednost?
Restaurace bez dětí není konec civilizace. Je to jen připomínka, že svoboda podnikání i svoboda hosta začíná tam, kde někdo jiný nemusí snášet náš hluk.
A že slušné chování – na rozdíl od dětí – by mělo mít vstup povolen vždy.
Anketa
(autorský názorový článek).
