Článek
Brno
Večer se sklání nad řekou
Svratkou i Svitavou
jak starý zvon,
který už dávno odbyl
všechny spory světa
a přesto v kameni dál
zůstává jeho hlas.
Nad Špilberkem táhnou mraky,
těžké jako vzpomínky otců,
a pod nimi město dýchá
svým tichým, neokázalým dechem.
Neoslňuje jako Kamila z billboardů
Je spíše světlem v okně,
které člověk spatří v dešti,
když se vrací domů.
Tramvaj č. 3 zazvoní do soumraku
a její zvuk se rozběhne ulicemi
jako zpráva, že den ještě neskončil,
že ještě zbývá chvíle milosti.
Petrov se zvedá pyšně k nebi
s trpělivostí těch,
kteří vědí, že každá výška
začíná v prachu.
A město pod ním mlčí.
Ne z pýchy.
Spíše jako člověk v kostele,
jenž našel slova,
která není třeba vyslovit.
Brno,
město cihel, kopců a větrů,
město obyčejných zázraků,
kde i noc má někdy podobu modlitby
a ráno přichází pomalu,
jako odpuštění.
Za Matěje Hollana to přestali být krotký
ted mají po štatlu, dupat jejich těžký botky?
