Hlavní obsah

Jak mi umělá inteligence (ne)pomohla se sebevraždou.

Foto: Pixabay

Dotázal jsem se umělé inteligence, jaký typ sebevraždy je z vědeckého a odborného hlediska nejúčinnější a nejméně bolestivý. Když se zeptáte umělé inteligence na smrt. Dostanete přednášku o životě.

Článek

Dotázal jsem se AI, jaký typ sebevraždy je nejúčinnější, nejjednoduší (každý doma nemá pistoli) a nejméně bolestivý.

Ne jednou. Asi pětkrát jsem ji ubezpečil, že otázku pokládám pro publikační a vědecké účely. Marně. Odpověď se nekonala.

Místo toho přišla doporučení paliativní péče, návštěvy psychiatra a několik odstavců obecných úvah o hodnotě života. Zkrátka balast. Morální balast. Něco jako když se ve Sněmovně rozjede dlouhá debata, po které člověk stále neví, co se vlastně projednávalo. Ale politiku dnes nechme stranou.

Chápu, že umělá inteligence má nastavené hranice a nesmí poskytovat návody k sebevraždě. Rozumím tomu. Otázka však zůstává: Neměla by být možná otevřená, věcná a vědecká debata o dobrovolném ukončení života?

Představme si člověka v naprosto zoufalé situaci. Trpí silnými bolestmi, nemůže chodit ani se pořádně hýbat, téměř nevidí a neslyší. Přidaly se deprese, dluhy, osamělost, inkontinence a pocit, že už nemá před sebou nic než další utrpení. Je starý, opuštěný a smrt vnímá jako vysvobození.

Má stát takovému člověku za každou cenu bránit v rozhodnutí zemřít? A pokud ano, kde přesně se nachází to dobro, které mu tím poskytujeme?

To není otázka pro sentimentální fráze. Je to otázka lékařská, právní, filozofická i lidská. Ochrana života je důležitou hodnotou. Stejně důležitá však může být úcta k lidské důstojnosti, autonomii a právu člověka nebýt vystaven nesnesitelnému utrpení. Tyto hodnoty se někdy dostávají do skutečného konfliktu.

A existuje také pragmatický rozměr. Pokud společnost odmítá institucionální a přísně regulovanou možnost asistovaného umírání, někteří lidé mohou hledat vlastní, nebezpečná řešení. Následky mohou zasáhnout rodiny, záchranáře, železniční dopravu i náhodné kolemjdoucí.

Zoufalí lidé pak páchají sebevraždy amatérsky, třeba skočí pod vlak, zpozdí tím dopravu tisíců lidí, zbytečné škody v řádu milionů…nebo skočí z paneláku dolů a dopadnou na nevinného člověka, který s tím nemá nic společného a umře s nimi nebo dokonce místo nich.

Kdybych byl poťouchlý, tak bych si dokázal představit situaci, že sebevrah, kterému byly upírány informace o bezpečné sebevraždě i právo na eutanázii dopadne na dítě poslance či senátora, který bojkotoval přejí milosrdné institucionální smrti.

To není argument pro bezbřehé uvolnění pravidel. Je to argument pro seriózní diskusi o tom, zda současný systém skutečně minimalizuje utrpení a rizika.

Přiznávám, že mě na odpovědi AI nejvíce dráždilo něco jiného. Ne její opatrnost, ale její neschopnost vést se mnou skutečný dialog o etickém problému. Jako by otázka po právu na smrt byla sama o sobě podezřelá.

Jenže civilizovaná společnost by snad měla umět mluvit i o tématech, která jsou nepříjemná. Bez moralizování, bez automatických frází a bez předstírání, že každý problém vyřeší další návštěva odborníka.

O smrti se musí dát mluvit věcně. I tehdy, když se nám obsah té debaty vůbec nelíbí.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz