Článek
To všechno k demokratickému střetu patří. Existuje však hranice, jejíž překročení nevypovídá o slabosti protivníka, ale především o úrovni toho, kdo ji překročil.
Pavel Bělobrádek, bývalý předseda KDU-ČSL, tuto hranici podle mého názoru překročil svým veřejným komentářem na sociálních sítích namířeným proti Aleně Schillerové. Výrazy jako „arogantní Dlužena“ či „Babišova otrokyně“ nejsou politickou argumentací. Jsou osobními útoky, které mají soupeřku ponížit, nikoliv vyvrátit její názory.
O to problematičtější je, že autorem není náhodný diskutér internetové hospody, ale zkušený politik a někdejší předseda tradiční demokratické strany. Od představitele KDU-ČSL lze oprávněně očekávat, že bude své politické postoje obhajovat věcně a že dokáže rozlišovat mezi tvrdou kritikou a ponižováním člověka.
Schillerová není nedotknutelná. Bělobrádek však není oprávněn zaměňovat politický nesouhlas za osobní dehonestaci. Může kritizovat její působení ve vládě, hospodářskou politiku hnutí ANO nebo její veřejná vystoupení. Může polemizovat s konkrétními výroky a upozorňovat na jejich důsledky. K tomu ale nepotřebuje urážky, které se dotýkají její důstojnosti.
Zvlášť nevhodné je označení „Babišova otrokyně“. Nejde jen o nevkusnou slovní nadsázku. Takový výraz redukuje političku na podřízenou osobu a místo diskuse o jejích názorech ji vykresluje prostřednictvím ponižující nálepky. V demokratické politice bychom přitom měli posuzovat především to, co politici říkají a dělají, nikoliv je zbavovat důstojnosti pomocí osobních útoků.
A ještě jedna věc. Když mužský politik takto útočí na významnou političku, nelze přehlížet ani genderový rozměr veřejné debaty. Ženy v politice čelí kritice stejně jako muži. Musí snášet věcnou polemiku, nepříjemné otázky i ostrý nesouhlas. Neměly by však být vystavovány ponižování jen proto, že jejich politické postoje někomu vadí. Stejný standard samozřejmě platí i opačně: osobní urážky mužských politiků nejsou o nic přijatelnější.
Pavel Bělobrádek má právo na svůj politický názor. Alena Schillerová má stejné právo na vlastní politický názor i na veřejnou obranu. To je základní princip demokratické soutěže. Politická příslušnost ani rozdílné názory nepředstavují licenci k veřejnému ponižování.
Závěrem
Od bývalého předsedy KDU-ČSL bych proto očekával více než internetovou jízlivost. Očekával bych politickou kulturu, která se neopírá o to, jak hlasitě dokáže svého soupeře urazit, ale jak přesvědčivě dokáže vyvrátit jeho argumenty.
Pavel Bělobrádek by se měl Aleně Schillerové omluvit. Ne proto, že by politička ANO nemohla být kritizována. Ale proto, že i politický protivník má právo na základní respekt. A kdo chce v politice hájit určité (křesťanské) hodnoty, měl by je umět uplatňovat také ve chvíli, kdy se mu jeho soupeř vůbec nelíbí.
