Článek
Praha je krásná. To zas jo. Člověk tam může chodit po kavárnách či do vinárny Orlík nebo Viola, jít do Mekáče na lichý počet hranolek, potkávat důležitě se tvářící lidi.
Sledovat, jak někdo spěchá, aby stihl schůzku, na který se bude další hodinu domlouvat, kdy bude další schůzka.
A pak se vrátíte do Brna.
Já jsem přijel domů, zul si všechny boty a řekl si, že dneska už žádný velkoměstský zážitky nepotřebuju.
Žádný metro, žádný davy, žádný člověk, kterej do vás na chodníku vrazí s kelímkem sójového latté a ještě se tváří, že ste mu překáželi v osobním rozvoji.
Prostě Brno. Klid. Domácí pohodlí.
Otevřel jsem ledničku a vytáhl vychlazenou Plzeň.
To je, vážení, úplně jiná forma kultury.
Kriminálka Ostrava místo Národního divadla
Pak jsem si pustil v televizoru Kriminálku Ostrava. Na veřejnoprávním kanále.
Někdo by mohl namítnout, že po návratu z Prahy by se slušelo pustit si něco intelektuálnějšího. Třeba dokument o architektuře, debatu o evropské geopolitice nebo záznam z nějakýho festivalu současnýho umění.
Já jsem si pustil „kriminalistiku.“
Na obrazovce se řešil zločin, někdo podezřele chodil po chodbě a vyšetřovatelé měli evidentně práci. Já jsem seděl v křesle, usrkával pivo a přemýšlel, že tohle je vlastně taky velkoměstská zkušenost. Akorát s tím rozdílem, že tady po mně nikdo nechce, abych se vyjádřil k udržitelné mobilitě.
A Ostrava? Ta má k Brnu tak nějak blíž než Praha. Ne geograficky úplně, ale duchem.
.
Praha člověka naučí vážit si obyčejných věcí
Nechci Prahu hanit. Je to naše hlavní město, je tam spousta zajímavých lidí, míst a příležitostí. Člověk tam může zažít ledacos. Třeba potkat Lucii Borhyovou v sámošce. Jenže po určité době začne oceňovat i věci, který mu ve velkoměstě připadají samozřejmý.
Třeba to, že doma nemusí nikam spěchat.
Že si může sednout, dát si pivo a pustit si seriál, aniž by měl pocit, že zanedbává nějakou zásadní společenskou událost.
A hlavně: nemusí nikomu vysvětlovat, proč je mu dobře.
Brno, moje milovaný Brno
Tak jsem tam seděl, sledoval Kriminálku Ostrava a dopíjel Plzeň. Venku se pomalu stmívalo a já si říkal, že člověk může procestovat půl republiky, poznat různý města a potkat spoustu zajímavých lidí.
Ale stejně se nakonec nejlíp cítí tam, kde to zná. Kde ví, kam zajít na pivo. Kde zná cestu domů. Kde mu nikdo neříká, že by měl svůj volný čas trávit efektivněji.
Praha je velkoměsto. Brno je domov.
Přijet z Prahy do Brna, dát si dobře vychlazenou Plzeň u Kriminálky Ostrava? To jsou, přátelé, 4 největší města ČR v jedné větě.
Krása převeliká, že?
(autorský fejeton).
