Článek
Ruda z Brna je chlap, který už leccos přežil. Socialismus, kapitalismus, dvě manželství, šest prezidentů, čtyři řady Star dance i Piráty ve vládě. I stokrát manželčinu větu: „Ty už zase něco opravuješ?“
Ale to, co se stalo minulou sobotu, ho zasáhlo způsobem, na který ho nepřipravila ani vojna.
Rozhodl se upéct koláč.
Ne jen tak ledajaký. Poctivý domácí koláč. S tvarohem, povidly a drobenkou, která měla být tak křupavá, že by se o ní mohlo vyprávět na brněnském náměstí Svobody před černým „vibrátorem“ pardon orlojem.
„Dědo, ty jsi poklad,“ řekla mu vnučka, když jí oznámil, že pro ni něco upeče.
A Ruda tomu uvěřil. Protože když vám vnučka řekne, že jste poklad, tak si neříkáte, že možná potřebuje peníze na nový telefon. Říkáte si, že jste ještě pořád důležitý člověk.
Příprava začala po obědě. Ruda si nasadil zástěru, kterou mu kdysi koupila manželka, a pustil se do díla. Mouka byla všude. Na stole, na podlaze, na obrazu primátorky dokonce i na jeho brýlích.
V jednu chvíli si připadal jako sněhulák, který se rozhodl změnit profesi na cukráře.
„To chce klid,“ říkal si. „Pečení je jako život. Když to uspěcháš, všechno se srazí.“
Ve dvě hodiny už měl těsto. Ve tři hodiny náplň. Ve čtyři hodiny začal pochybovat, jestli je koláč opravdu dobrý nápad. V půl páté se podíval z okna směrem k hospodě.
Tam na něj čekala Plzničku.
Zlatavá, studená, s pěnou, která neklade zbytečné otázky. Plzeň je totiž kamarád, který vás nikdy nehodnotí podle toho, jak jste zvládli drobenku.
Ruda však zůstal doma.
„Kvůli vnučce,“ řekl si statečně.
A tak místo aby seděl v hospodě a debatoval s Frantou o tom, že dnešní fotbal už není, co býval, stál u trouby a kontroloval koláč. Jednou ho přikryl alobalem, podruhé ho zase odkryl, protože si vzpomněl, že někde četl, že alobal je zrádný.
Když konečně zazvonil časovač, Ruda koláč vytáhl. Byl krásný. Nebo se mu to alespoň zdálo. Zlatavý, voňavý, domácí. Přesně takový, jaký by si člověk přál mít na stole, když venku prší a život se tváří, že už žádná překvapení nechystá.
Vnučka přišla v šest.
„Tak co, dědo?“
Ruda se usmál a ukrojil jí ten nejhezčí kousek. Ne ten z kraje. Prostřední. Protože prostřední kousek je pro návštěvu a kraj je pro toho, kdo pekl.
Vnučka ochutnala.
Ruda čekal.
Čekal na úsměv. Na „mňam“. Na nějaké to „Dědo, ty bys měl mít cukrárnu“.
Vnučka polkla.
„Dědo…“
„No?“
„Já si asi radši příště zajdu do cukrárny.“
Ruda se nejprve zasmál. Takovým tím smíchem, kterým se člověk snaží přesvědčit okolí, že ho nic nebolí.
„Ale vždyť je to domácí!“
„Já vím.“
„Tvaroh je čerstvý.“
„To je dobře.“
„A drobenka je podle receptu od maminky.“
„Jasně, dědo.“
Pak si vnučka vzala bundu a odešla.
Ruda zůstal sedět u stolu. Před ním koláč, na kterém strávil celé odpoledne. Vedle něj talířek a hrnek čaje, protože Plzničku si už ani nešel dát.
Závěrem
A tehdy děda Rudolf pochopil jednu zásadní věc.
Člověk může být celý život zvyklý na kritiku. Manželka vám řekne, že jste špatně pověsil poličku. Syn vám vysvětlí, že neumíte používat internet. Sousedi tvrdí, že moc topíte. Ale když vám vnučka řekne, že váš koláč není důvodem, proč by měla zůstat doma, je to úplně jiná liga.
Ruda si ukrojil kousek.
Ochutnal.
Chvíli mlčel.
„No…“ řekl nakonec. „Není to zas tak špatný.“
A snědl ho.
Pak druhý.
Večer zavolal kamarádovi Frantovi.
„Tak co, Rudo, byl jsi na Plzni?“
„Ne.“
„A proč?“
Ruda se podíval na zbylý koláč.
„Pekl jsem.“
„A povedlo se?“
Ruda se zamyslel.
„Víš co, Franto? Příště jdu nejdřív na pivo. A pak upeču …kachnu!“
