Článek
Zpravidla následuje ještě něco o tom, že „lidé už mají politiky plné zuby“, že „je potřeba přestat se hádat a začít makat“ a že dotyčný či dotyčná „nepřišel do politiky politikařit, ale pracovat pro občany“.
To už člověk pomalu čeká, že z televizního studia místo politika vystoupí montér s hasákem.
Jenže pozor. Politika bez politikaření je asi stejně realistická jako fotbal bez kopání do míče.
Politika totiž ze své podstaty znamená střet různých představ o tom, jak má stát fungovat. Jde o hodnoty, zájmy, peníze, moc, priority a také o to, kdo bude rozhodovat. Politika je vyjednávání, přesvědčování, kompromisy i konflikty.
A ano, někdy také politikaření.
Problém proto není v tom, že politici politikaří.
Problém vyvstává tehdy, když místo politiky předvádějí pouze politikaření.
Rozumného voliče přitom ve skutečnosti nezajímá, jestli politik sám sebe považuje za „nepolitického“. Zajímá ho mnohem prostší věc:
Co vlastně chcete udělat?
Kolik to bude stát? Kdo to zaplatí? Co tím získám já? Co tím získá stát? A především – proč bych vám měl věřit, že to opravdu uděláte?
Místo odpovědí však často dostáváme pozoruhodnou formu politické sebechvály.
„My nejsme jako oni.“
„My nepolitikaříme.“
„My makáme.“
„My děláme věci jinak.“
„My děláme hodnotovou politiku.“
A samozřejmě – oni politikaří.
Tohle je ostatně jeden z nejhezčích triků současné politické komunikace. Slovo „politikaření“ se používá téměř výhradně pro činnost politických soupeřů. Když něco děláme my, je to zásadová politika. Když to samé dělá protivník, je to trapné politikaření.
Když prosazuji svůj názor, mám hodnoty.
Když ho prosazuje můj soupeř, má politické zájmy.
Když se hádáme my, vedeme důležitý demokratický spor.
Když se hádají oni, politikaří.
A když něco prosadíme my, je to odpovědná státnická práce. Když něco prosadí oni, je to populismus.
Tak jednoduchý je někdy svět české politické rétoriky.
Přitom by úplně stačilo říct: „Toto chceme prosadit. Toto jsou naše důvody. Tolik to bude stát. A pokud získáme dostatečnou podporu, pokusíme se to uskutečnit.“
To je politika.
Nemusí se nám líbit. Můžeme s ní nesouhlasit. Můžeme ji považovat za hloupou, drahou nebo nebezpečnou. Ale alespoň víme, o čem se bavíme.
Věta „já politikaření nesnáším“ nám naproti tomu neříká vůbec nic.
Je to především samoevaluační pochvala.
Něco jako když student na konci seminární práce napíše: „Tato práce je velmi kvalitní a autor k tématu přistoupil zodpovědně.“
Tohle se prostě nehodnotí vlastními slovy. Nechte to na čtenáři.
A stejně tak by politici mohli přestat sami sobě vystavovat vysvědčení z nepolitikaření.
Místo toho by mohli konečně říct, co chtějí dělat.
Protože rozumné lidi zajímá program.
Ne to, jestli politik sám sebe považuje za sympaťáka, dříče, nepolitika, státníka nebo spasitele.
A když už někdo v politice po sté prohlásí, že „nesnáší politikaření“, mám pro něj jednu možná trochu nepříjemnou zprávu:
Jste v politice. Takže politikaříte. Otázka není jestli. Otázka je: kvůli čemu.
