Článek
Politické strany do senátních kampaní posílají řádově jednotky milionů korun a významnou část nákladů nechávají na samotných kandidátech. Ti pak přispívají ze svých úspor často stovkami tisíc korun.
Na první pohled na tom nemusí být nic špatného. Kandidát přece může mít zájem investovat do vlastní politické budoucnosti. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se z finančního příspěvku stává jedna z podmínek skutečně viditelné kandidatury.
Podle současné právní úpravy může volební strana do kampaně za kandidáta do Senátu v prvním kole vynaložit až dva miliony korun a při postupu do druhého kola dalších 500 tisíc. Do limitu se přitom započítávají nejen výdaje strany, ale také výdaje kandidáta a za určitých podmínek dalších osob. Pravidla tedy připouštějí poměrně vysoké výdaje, ale jejich faktická dostupnost může být mezi jednotlivými kandidáty značně rozdílná.
A právě tady je otázka, která by neměla zapadnout: Má být senátorský mandát alespoň částečně otázkou osobního majetku kandidáta?
Letošní příklady jsou výmluvné. Martin Dvořák uvádí vlastní příspěvek 400 tisíc korun.
Kandidátka ANO Sandra Tsoukernik vložila do kampaně milion korun, další kandidáti přispěli stovkami tisíc. Strany samozřejmě poskytují kandidátům vlastní prostředky – STAN uvádí sedm milionů korun, ODS 4,2 milionu a ANO zatím sedm milionů. Současně však připouštějí další financování prostřednictvím samotných kandidátů a dárců.
Transparentní účet je samozřejmě důležitá věc. Transparentnost ale ještě automaticky neznamená rovnost politické soutěže.
Představme si dva stejně schopné kandidáty. Jeden má vysoký příjem, majetek a možnost vložit do kampaně půl milionu či milion korun. Druhý je stejně přesvědčivý, ale takovou částku k dispozici nemá. Oba mohou kandidovat. Oba mohou mít transparentní účet. Oba mohou splnit všechny zákonné podmínky. Jejich reálná schopnost dostat se k voličům však může být výrazně odlišná.
Senát přitom nemá být klubem těch, kteří si mohou dovolit nejdražší billboardy. Jeho ústavní význam spočívá mimo jiné v tom, že má být reprezentativní součástí Parlamentu a poskytovat politickému systému určitou stabilizační protiváhu.
Závěrem
Je proto poněkud paradoxní, že stát poměrně detailně reguluje financování volebních kampaní, stanovuje limity a vyžaduje transparentní účty, ale samotné politické strany mohou významnou část finančního břemene fakticky přenést na kandidáta.
Možná bychom se tedy měli méně ptát, kolik si který kandidát může dovolit zaplatit ze svého, a více řešit, zda mají kandidáti srovnatelnou možnost oslovit voliče.
Protože demokracie sice něco stojí. Ale nebylo by dobré, aby její cena začínala u výpisu z osobního účtu kandidáta.
(autorský názorový text).
