Článek
Jirka se na ni podíval, kam se rozhodně dívat neměl, a pronesl větu, která málem zničila rodinné vztahy: „Rád vás poznávám obě.“ Naštěstí Anetka měla smysl pro humor. A mladí se nakonec vzali.
Ale pěkně popořádku.
Senior Jirka z Brna měl celý život jednu slabost. Někteří muži mají rádi rychlá auta, jiní rybaření, další sbírají známky. Jirka měl rád velká prsa. Ne že by kvůli tomu zakládal nějaké občanské hnutí, ale když kolem prošla žena s pořádným výstřihem, jeho oči se občas vydaly na malou, leč velmi rozhodnou výpravu.
A člověk by řekl, že s věkem se některé vášně zmenšují. U Jirky to ovšem neplatilo. Proč také? Když už člověk v sedmdesáti nevidí dobře na jízdní řád, nemusí přece automaticky přestat obdivovat architekturu ženského poprsí.
Jednoho nedělního odpoledne přijel Jirkův vnuk na návštěvu a přivezl s sebou svou přítelkyni Anetku.
„Dědo, dovol, abych ti představil Anetu.“
Jirka se postavil, upravil si svetr, nasadil výraz rodinného patriarchy a podal mladé ženě ruku.
„Těší mě, Anetko. Rád vás poznávám… obě.“
Ticho.
Takové to ticho, ve kterém člověk slyší i tikání hodin, ledničku v kuchyni a vlastní špatná životní rozhodnutí.
Vnuk zrudl. Anetka zrudla. Jirka zbledl.
„Já jsem tím myslel…“ začal.
Ale v tu chvíli pochopil, že některé věty už nelze zachránit. Stejně jako některé účesy z osmdesátých let.
„Dědo!“ vydechl vnuk.
„Co dědo?“ bránil se Jirka. „Já jsem jen chtěl říct, že jste dvě krásné ženy. Tedy… vlastně ty jsi jedna žena. A…“
„Dědo, prosím.“
Anetka se naštěstí začala smát.
„Pane Jirko, nic se neděje. Aspoň vím, že jste upřímný.“
A bylo po katastrofě. Tedy skoro.
Od té doby Jirka Anetku při každé návštěvě vítal raději větou: „Rád tě vidím.“ A nikdy neříkal „obě“, pokud v místnosti nebyly nejméně dvě další osoby.
Čas plynul. Vnuk s Anetkou se nakonec vzali. Jirka na svatbě pronesl přípitek, při kterém si dal mimořádný pozor na každý jednotlivý slovosled.
„Přeji vám,“ řekl slavnostně, „abyste spolu byli šťastní, spokojení a měli se rádi celý život.“
Potom se odmlčel.
„A já už raději nic dalšího říkat nebudu.“
Všichni se rozesmáli.
A tak mladí skutečně žili spokojeně až do smrti dědečka Jirky.
Jirka odešel v požehnaném věku, obklopen rodinou. A prý až do posledních dnů zůstal věrný svým životním zásadám.
Jen jednu věc už nikdy nepopletl.
Když potkal Anetku, vždycky řekl:
„Dobrý den, Anetko. Rád vás vidím.“
A hlavně: díval se jí do očí.
No… většinou.
