Článek
U citlivých údajů o zdravotním stavu nestačí neformální telefonická domluva. Musí být zřejmé, na základě jakého zákonného oprávnění jsou informace požadovány.
Případ se týkal Fakultní nemocnice Olomouc a prohlášení o odmítnutí očkování. Poskytovatel zdravotních služeb předal orgánu ochrany veřejného zdraví dokument obsahující osobní údaje pacienta a informace o jeho zdravotním stavu. Problém byl v tom, že předání údajů nebylo vyvoláno řádnou žádostí učiněnou zákonem předvídaným způsobem.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. července 2026, čj. 8 As 212/2024-32, připomněl základní pravidlo: poskytovatel zdravotních služeb je vázán povinností mlčenlivosti podle § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
Tato povinnost samozřejmě není absolutní. Zákon připouští situace, kdy lze informace bez souhlasu pacienta předat. Jednou z nich je zákonem stanovené oprávnění orgánu ochrany veřejného zdraví informace vyžadovat. Právě zde však podle soudu nelze rezignovat na formu a kontrolovatelnost takového úkonu.
Ustanovení § 51 odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je podle NSS vzhledem k citlivosti údajů o zdravotním stavu třeba vykládat restriktivně.
Co to v praxi znamená? Především to, že žádost o informace by měla být zpravidla písemná. Nejde o nějakou zbytečnou úřednickou formalitu. Písemná žádost umožňuje zpětně zjistit, kdo informace požadoval, za jaký orgán jednal a především na základě jakého zákonného ustanovení informace požadoval.
Telefonát typu „pošlete nám prosím prohlášení o odmítnutí očkování“ tedy sám o sobě nestačí. Zvláště když jde o dokument, z něhož lze zjistit nejen identitu konkrétního člověka, ale také informace týkající se jeho zdravotního stavu.
Rozhodnutí je důležité i z obecnějšího hlediska. Ve veřejné správě totiž stále existuje pokušení chápat zákonné oprávnění jako něco, co lze vyřídit neformálně – jedním telefonátem, e-mailem nebo ústní dohodou. U běžných administrativních údajů může být takový postup někdy praktický. U citlivých zdravotních údajů je však situace jiná.
Stát musí být schopen později prokázat nejen to, že informace získal, ale také proč je získal a kdo jejich poskytnutí požadoval.
Nejvyšší správní soud tím nepřekáží výkonu veřejného zdravotního dozoru. Pouze připomíná, že i orgán ochrany veřejného zdraví je při získávání osobních údajů vázán zákonem. A že ochrana soukromí nezačíná až u soudu, ale už u zdánlivě banálního telefonátu.
Pro poskytovatele zdravotních služeb je proto závěr praktický: pokud má být prolomena zákonná mlčenlivost, nestačí neurčité ústní doporučení. Musí existovat zákonný důvod a jeho uplatnění musí být dostatečně určité a kontrolovatelné.
Nejde totiž jen o jedno očkování. Jde o jednoduchou otázku, která má ve zdravotnictví mimořádný význam: Kdo smí chtít informace o mém zdraví – a na základě čeho?
Prameny: Nejvyšší správní soud, rozsudek ze dne 3. 7. 2026, čj. 8 As 212/2024-32; zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách; zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví; nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 459/03, č. 117/2004 Sb. ÚS; nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, č. 220/2015 Sb. ÚS.
