Článek
Zaráží mě však argument, který se v ní opakuje: peníze ze státního rozpočtu prý ohrožují svobodu a nezávislost. Opravdu? A co české veřejné vysoké školy? Také ty jsou financovány převážně ze státních prostředků.
Stát ze státního rozpočtu platí výuku, výzkum, provoz i značnou část investic. Znamená to snad, že profesoři a docenti musí přednášet podle vládních not, že akademické senáty čekají na pokyny z ministerstva a studenti se učí to, co se právě hodí vládnoucí koalici? Nic takového přece neplatí.
Proč by tedy samotný původ peněz měl automaticky zbavovat nezávislosti veřejnoprávní média?
Samozřejmě, televize není univerzita. Média mají zvláštní postavení: (často svérázně a selektivně) kontrolují politickou moc, informují veřejnost a mohou občas i odhalovat nepříjemné skutečnosti. Je proto namístě požadovat pevné záruky, že vláda nebude moci jejich rozpočet používat jako odměnu za poslušnost nebo trest za kritické vysílání. Z toho ale ještě neplyne, že každá koruna ze státního rozpočtu znamená konec svobody.
Rozhodují zákony, pravidla přidělování peněz, předvídatelnost financování a účinné pojistky proti politickému nátlaku. Ostatně ani koncesionářský poplatek není kouzelná formule, která by sama zaručovala kvalitní a nezávislou žurnalistiku. A ani státní rozpočet nemusí automaticky znamenat její podřízení vládě.
Studentům bych proto položil prostou otázku: jestliže je veřejné financování neslučitelné s nezávislostí, budou protestovat také proti tomu, aby stát platil jejich vysokoškolské vzdělání? Budou požadovat, aby univerzity žily pouze z darů, sponzorských příspěvků a školného? Sotva. A právem. Veřejné vzdělávání má svůj smysl a veřejné financování samo o sobě není žádnou vadou.
Tím se dostáváme k tématu, které je u nás téměř tabu: mírnému (nelikvidačnímu) školnému na veřejných vysokých školách.
Tři důvody pro školné v Česku
Za prvé: spravedlivější rozdělení nákladů. Vysokoškolské vzdělání sice trochu prospívá společnosti, ale hlavně zvyšuje budoucí příjmy absolventa. Není proto absurdní, aby se na jeho nákladech přiměřeně podílel i student. Nejde o to přenést celé náklady na rodiny, nýbrž rozumně rozdělit odpovědnost mezi stát a jednotlivce. Vzdělání je tzv. smíšený, ne čistě veřejný statek, proto by se na něm měli mírně podílet i rodiny studentů, jako v jiných zemích vyspělého světa.
Za druhé: dodatečné peníze na kvalitu. Dobře nastavené školné by mohlo přinést prostředky na modernější vybavení, knihovny, podporu pedagogů či lepší studijní služby. Podmínkou ovšem musí být, aby stát o vybrané školné nesnížil svůj dosavadní příspěvek. Jinak by šlo pouze o přejmenování účtu, který zaplatí někdo jiný.
Za třetí: větší odpovědnost studenta za studium. Přiměřený příspěvek může vést studenty (či jejich rodiny) k pečlivějšímu výběru oboru a plánování studia. Sám o sobě nezaručí lepší výsledky, může však být součástí systému, který klade důraz nejen na právo studovat, ale také na řádné využití této příležitosti.
Samozřejmostí by byla sociální stipendia, úlevy pro studenty z nízkopříjmových rodin a možnost odložených plateb. Školné nesmí zavřít dveře schopnému uchazeči jen proto, že jeho rodiče aktuálně nemají dost peněz.
Dvojí metr?
A ještě jedna věc: kdo hájí nezávislost institucí, měl by umět vysvětlit, proč ji státní financování u jedněch ohrožuje, zatímco u druhých představuje samozřejmou podmínku jejich existence.
Opravdový moderní právní stát (Rule of Law) potřebuje méně automatických šestákových soudů a více důslednějšího kritického uvažování.
(autorský názorový článek, modifikovaně psáno pro LN)
--------------------------------








