Článek
Jako učitele správního práva mě na jeho argumentaci zaujaly především dvě věci. Obě totiž mohou (nejen) u neprávnické veřejnosti vyvolat poněkud zavádějící představu o tom, jak funguje český parlamentarismus.
První argument pana Grolicha se opírá o údajně velmi silný mandát, který získal od voličů na Vyškovsku. Právě ten má být jedním z důvodů, proč by měl pomýšlet na místo ve vedení horní komory. Tady bych si dovolil drobnou, ale poměrně zásadní právně-politickou korekci.
V českém parlamentním systému totiž žádná kategorie silnějších a slabších senátorských mandátů neexistuje. Mandát senátora je mandátem senátora. Ať už dotyčný získal deset tisíc, nebo padesát tisíc hlasů, jeho ústavní postavení je stejné. Senátor není vybaven větším počtem hlasovacích práv podle toho, kolik lidí mu vhodilo do urny volební lístek.
Ostatně, kdybychom chtěli Grolichovu logiku důsledně aplikovat, mohli bychom dojít k poněkud nepříjemnému závěru. Vždyť ve svém volebním obvodu porazil pouze dva protikandidáty – zdravotní sestru za ANO a starostu malé obce za Přísahu. Jiní senátoři museli překonat třeba sedm soupeřů, mezi nimi i bývalé ministry, poslance či zkušené politiky. Nemají snad oni mandát silnější? A neměli by tedy dostat přednost při obsazování funkcí v horní komoře?
Absurdní? Samozřejmě. Přesně proto je problematické odvozovat nárok na místopředsednické křeslo od jakési imaginární síly mandátu.
Předseda Vystrčil říkal, že se na to hodím
Druhá věc je ještě zajímavější. Jan Grolich svou úvahu opírá také o rozhovor se současným předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. Ten údajně ocenil představu, že by ve vedení horní komory zasedal také předseda politické strany. V tomto případě předseda KDU-ČSL. Jenže proč vlastně?
Senát není stranický sekretariát ani rozšířené předsednictvo koalice či opozice. Je ústavní institucí, která má plnit své zákonodárné a kontrolní funkce. Ostatně často slýcháme, že horní komora má být sborem osobností, nikoli pouhou kopií stranického složení Poslanecké sněmovny. Proč by tedy měla být stranická předsednická funkce automaticky výhodou při obsazování jejího vedení?
A pokud by takové kritérium mělo platit, proč pouze pro lidovce? Ocenil by pan Vystrčil ve vedení Senátu i předsedy a místopředsedy jiných politických stran a hnutí? Navíc je tu zcela praktická otázka. Předsednictví politické strany je samo o sobě časově náročnou funkcí. Stejně tak (spolu)vedení Senátu. Opravdu je žádoucí kumulovat další významnou pozici jen proto, že její potenciální držitel stojí v čele politické značky? A navíc je hejtmanem velkého samosprávného kraje.
Funkce nejsou sběratelské kartičky
A když už jsme u kumulace funkcí, dovolím si na závěr jednu přátelskou poznámku. Jan Grolich je mj. hejtmanem a zastupitelem Jihomoravského kraje, týdně mj. točí desítky videí, podcastů a odpovídá lidem na sociálních sítích, objíždí celé Česko (nejen JMK) s diskusemi a písničkami, je předsedou rostoucí politické strany, je mj. obdařen mimozemskými tanečními a stand-up schopnostmi a nyní zvažuje také funkci místopředsedy Senátu.
Člověk by skoro navrhoval zřídit nezávislou vědeckou komisi, která by ověřila, zda je pan hejtman skutečně člověkem z masa a kostí (resp. jako Moravák z vína a klobás), nebo zda se jedná o nějaký mimořádně výkonný robotický systém řízený třeba dokonce cizími mocnostmi.
Nadsázka stranou. Veřejné funkce nejsou sběratelskými kartičkami a jejich kumulace sama o sobě není důkazem politické ani lidské výkonnosti. Senát by měl při obsazování svého vedení hledět především na schopnosti, zkušenosti a důvěru senátorského sboru. Nikoli na to, jak silný mandát údajně jeho případní uchazeči deklarují. Anebo jakou (předsednickou) stranickou vizitku právě nosí v kapse od velatického kroje.
(modifikovaně psáno pro LN)
