Článek
A objedná si pizzu k televizi. Nebo si nakoupí v Kauflandu či Penny Marketu na Zličíně. Tečka.
Dostal za to několik set lajků.
Svět je tím vyřešen.
Je to vlastně osvěžující upřímnost. Žádné řeči o „dobrovolnosti“, žádné falešné úsměvy s účtenkou.
Rovnou na rovinu: restaurace není veřejná služba, ale luxusní klub. Vstupenka?
Čtyřicet procent navíc. Kdo nemá, nemá (morální) nárok jíst a pít mezi lidmi. Alespoň v Praze city.
Argument „doba je zlá, všichni se musíme nějak živit“ zní důvěrně. Používají ho politici, energetické firmy i banky. Teď se k nim přidává i číšník. Jen drobný detail: riziko podnikání nese provozovatel, cenu určuje jídelní lístek – a dýško má být poděkování, ne povinná daň z chudoby.
Mě tedy přijde 40 procent opravdu hodně. Ale nejsem zase z Prahy. Jsem z moravského venkova.
Čtyřicet procent není spropitné. To je spoluúčast. Skoro investice.
Host se de facto skoro mění ve spolupodnikatele, který ručí za provoz i náladu personálu. Nedáš? Zůstaň doma. Demokracie žaludku končí u prahu metropolitního bistra.
A tak se pomalu rodí nový etický kodex: kdo jí venku a nedá čtyřicet procent, je lakomec a totální buran.
Kdo si to nemůže dovolit, je podezřelý. Kdo se ozve, je asi arogantní – paradoxně stejně arogantní jako ten, kdo mu vysvětluje, že nemá právo sedět u stolu.
Pizza k televizi z Kauflandu či jiného hypermarketu nakonec možná nebude znakem bídy, ale zdravého rozumu.
Tam aspoň víte, kolik zaplatíte. A nikdo vám po jídle nebude měřit charakter a buranství kalkulačkou.
Lidé bděte!
