Článek
Nový stát potřeboval nejen hranice a instituce, ale i jasně definovaný jazykový rámec. A tak se zrodila zásada, která dnes může znít samozřejmě, tehdy však byla hodně výbušná: státní jazyk především/nade vše.
Československý jazyk se stal vnitřním úředním jazykem státu. Úředníci státní správy museli složit zkoušku ze státního jazyka, aby vůbec mohli svou práci vykonávat. To logicky znamenalo omezení pro příslušníky národnostních menšin, zejména německé. Čeština – respektive československý jazyk – nebyla jen symbol, ale praktický nástroj moci. Kdo jej neovládal, měl problém.
Státní jazyk musela používat také alespoň část německých úředníků v samosprávě. Jinak by nebyli schopni vyřizovat podání ve státním jazyce, jak zákon vyžadoval. Současně však právní úprava připouštěla určité výjimky. Na okresní či zemské úrovni bylo možné vést jednání v menšinovém jazyce, pokud v dané oblasti tvořila menšina alespoň 20 % obyvatelstva. I zde ale platilo přísné pravidlo: čeští a slovenští úředníci nesměli menšinové jazyky používat. Ve styku například s německými kolegy tak byli odkázáni na překlady, což v praxi často znamenalo zdržení i absurdní situace.
Zejména v prvních letech republiky docházelo k celé řadě zbytečných „naschválů“. V oblastech, kde Němců bylo méně než 20 %, se některé úřady (resp.úředníci) najednou tvářily, že němčině nerozumějí, přestože ji dosud běžně používaly. Na opačné straně barikády stáli někteří němečtí úředníci, kteří na svých pozicích zůstali kvůli nedostatku kvalifikovaných českých sil, ale odmítali vyřizovat podání ve státním jazyce. Právo se tak stávalo de facto rukojmím národní ješitnosti.
Kuriózní byly i případy z poštovní praxe. Především v první polovině 20. let se stávalo, že přehnaně horlivé poštovní úřady vracely zásilky adresované do etnicky českých obcí, pokud byly uvedeny německé názvy – například „Pilsen“ místo „Plzeň“. Z právního hlediska šlo o formalismus hraničící s absurditou, z politického o jasný vzkaz: nový stát má nový jazyk. Postupně se však od této praxe upustilo.
Tehdejší jazykové právo první republiky bylo složité a výrazně upřednostňovalo státní československý jazyk, což vzájemnému dorozumění s menšinami příliš nepřispělo.
Jazyková politika první republiky tak nebyla ani idylická, ale ani extrémně represivní (v porovnání v jinými státy té doby). Byla především odrazem doby – doby, kdy jazyk nebyl jen prostředkem komunikace, ale znakem loajality ke státu.
Závěrem
Naschvály si Češi a Němci (a nejen oni) dělali odjakživa. Samozřejmě, ne všíchni. I za první, i za druhé republiky zde žili lidé hodní a zlí. Iluze, že naši pradědečkové byli nějací beránci a vše zavinil až výhradně příchod „megazlého“ vůdce Hitlera je naivní a zplošťující. Podhoubí pro hrůzy druhé světové války bylo po celé Evropě, nijak si tehdejší svět zbytečně neidealizujme. Tím samozřejmě nijak neumenšujeme hrůzostrašné zločiny, které napáchalo nacistické Německo a jeho spojenci v třicátých a čtyřicátých letech minulého století.
Prameny:
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin 1918–1938. Praha: Karolinum, 2009.
Majewski, Piotr M.: Sudetští Němci 1848–1948: Dějiny jednoho nacionalismu, Nakladatelství Conditio humana
Zákon č. 122/1920 Sb. podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé
